Budík na mobilu se rozezněl. Displej ukazoval 23:45 a datum 17. 4. 2023. Monika se rozhodla. Nenechá nic náhodě! Oblékla si teplý svetr a popadla tašku, ve které měla láhev vody, termosku s kávou, šest šunkových sendvičů, tři jablka a kousek čokolády. Navrch položila knížku, brýle a dvě složené deky. Do kapsy si nacpala mobil a balíček papírových kapesníků. Vyšla z chatičky a zamkla za sebou. Seběhla dolů k řece. Naskládala věci do připravené pramičky, odvázala řetěz a odrazila od břehu. Nechtěla riskovat ve tmě nějakou nehodu, proto popohnala loďku vesly jen k protějšímu břehu a zakotvila ji mezi keři pod vápencovou skálou. Rozložila deky na dno pramice a rozhodla se, že se pokusí ještě usnout. Podívala se na mobil, je přesně 0:15. Dneska má narozeniny.
Ležela na zádech, poslouchala jemně šplouchající vlnky a dívala se na hvězdami pokrytou oblohu. Vzpomínala.
Tento den, přesně před čtyřiceti lety, „zatáhla“ školu. Domluvila se s kamarádkou Karolínou, že šestnáct let je dost dobrý důvod, aby člověk konečně porušil pravidla a ukázal světu, že není „brick in the wall“. O dva roky starší Karolína koupila v samoobsluze láhev griotky a cigarety. Nechtěly potkat nikoho známého, a proto popojely tramvají ke Stromovce. Tam se ztratí všem zvědavým očím bez potíží.
Bloumaly po parku a podvědomě se vyhýbaly skupinkám dětí v trenýrkách, které sem vyhnali tělocvikáři z okolních škol. Nakonec našly jednu lavičku, částečně ukrytou mezi rozkvétajícími zlatými dešti. Karolína otevřela griotku a obě si mohutně přihnuly. Pak nabídla Monice zapálenou cigaretu. Monika ji vzala do ruky a opatrně strčila filtr do pusy.
„To musíš pořádně,“ zasmála se Karolína jejímu pokusu. Zkušeně potáhla a blaženě vydechla kouř ústy i nosem. Monice se zdálo, že snad i ušima. Pokusila se ji napodobit, ale ucítila na průduškách ostrou bolest a ošklivě se rozkašlala.
Karolína se smála. „To nic, zvykneš si. To je jen napoprvé.“
Monika si nebyla jistá, jestli to chce ještě zkusit někdy napodruhé. Držela alespoň cigaretu co nejelegantněji, jak to viděla ve filmech, a odklepávala prstem popel na zem. Cítila se děsně dospěle. Probíraly kluky, školu, rodiče a upíjely griotku. Moniku napadlo, že ani ta griotka už jí vlastně moc nechutná. Nikdy si nevšimla, že je tak příšerně sladká.
Právě tehdy se před jejich lavičkou objevila ta žena. Vypadala, jako ze starých obrázků. Měla snědý obličej a černé vlasy schované pod pestrobarevným šátkem s dlouhými třásněmi. Druhý velký šátek s vyšívanými růžemi měla hozený přes ramena a omotaný kolem těla. Pod ním jí splývala dlouhá jasně červená kolová sukně. Žena byla bosa. Moniku napadlo, jestli nepatří ke světským. Před pár dny skončila Matějská pouť a někteří kolotočáři tady v „Juldě-Fuldě“ ještě zůstávali. Žena se zastavila a upřeně si je prohlížela. Nebylo to příjemné.
„Prozradím vám budoucnost děvčátka. Podej mi ruku!“ obrátila se na Karolínu.
„Nemáme peníze,“ pohotově odsekla Karolína.
„Nechci peníze. Podej mi ruku!“ opakovala žena.
Karolína pokrčila rameny. „Když je to zadarmo…“
Žena dlouho zkoumala její dlaň, než promluvila. „Budeš se svým mužem hodně cestovat. Nepoznáš hlad ani bídu. Čeká tě bezstarostný život, ale pokud neposlechneš mé varování, skončí příliš brzy.“
„Jaké varování?“ zamračila se Karolína.
„Dáš mi dárek?“ zeptala se žena.
„A je to tady! Já věděla, že to nebude zadarmo,“ ušklíbla se vítězoslavně Karolína, „říkala jsem, že nemáme peníze.“
Žena mlčky ukázala na Karolínin prsten.
„Ten ti klidně dám, nemá žádnou cenu. Obyčejný drátek a sklo.“ Karolína sundala prsten a podala jí ho.
Žena si prstýnek navlékla na malíček a teprve potom řekla: „Jestli se chceš dožít víc než čtyřiceti let, vyhýbej se pálence a tabáku, jinak tě zničí.”
Karolína se ironicky rozesmála. „To by mě bez tebe fakt nenapadlo! To nám vykládají všichni už od mateřské školky.“
Žena na to neřekla nic a obrátila se k Monice. „Teď ty!“
Monika schovala ruce za záda. „Já nechci. Děkuju.“
„Podej mi ruku!“ zašeptala žena a Monika měla pocit, že její černé oči svítí jako uhlíky v ohništi. Poslechla.
Žena měla příjemně teplou dlaň. Po chvíli zkoumání řekla: „Ty zůstaneš tady. Vidím dvě děti. Syna a dceru. Čeká tě dlouhý a šťastný život, ale jen když překonáš jedno velké smrtelné nebezpečí. Ten den musíš být na správném místě, jinak se tvoje cesta násilně přeruší.“
„Jaký den a kde musím být?“ vykulila oči Monika.
„Dáš mi dárek?“ zeptala se žena.
Karolína se vědoucně uchechtla.
„Já nemám prstýnek,“ posmutněla Monika.
Žena ukázala na její krk.
„Šátek? Chcete můj šátek? Ale on není moc povedený. Háčkovala jsem ho sama a tady se mi trochu popletl vzor a uteklo mi oko,“ omlouvala se Monika a podala ženě šátek. Ta si ho uvázala okolo paže a pokračovala: „Smrtelné nebezpečí na tebe číhá přesně v den tvých padesátých šestých narozenin. Unikneš mu jen na vlnách, pouze vlny tě v ten nejhorší okamžik zachrání!“
„Kecy v kleci“ smála se Karolína. „Já vím co! Ty chceš naši griotku a cigarety, že? Proto mě tu varuješ před chlastem a kouřením. Tak jo. Klidně si je vezmi, stejně nám už nechutná.“
Žena vážně zavrtěla hlavou, „Já už jsem své dárky dostala,“ otočila se a odešla.
Monika ležela zabalená v dece na dně pramice a vzpomínala dál. Domů se tenkrát vrátila už před polednem. Bylo jí špatně. Máma ji našla s hlavou v záchodové míse. Monika jí namluvila, že je jí zle už od rána a že leží celé dopoledne. Nechala si napsat omluvenku a tím celý pokus o rebelii skončil.
Monika nebyla pověrčivá. Neděsily ji černé kočky na cestě, pátek třináctého, vysypaná sůl, ani rozbité zrcadlo… Ale ta podivná žena tenkrát a její oči… Monika si připadala, jako blázen. V duchu si nadávala, ale má malého vnoučka a vážně moc moc chce vidět, jak vyrůstá, a chce mu být nablízku, když ji bude potřebovat. Ne, nebude riskovat! Je to jen jeden jediný den. Zavrtěla se a loďka se lehce rozhoupala. Všechno je v pořádku. Je na vlnách a zůstane tu celý den.
Nakonec přeci jen usnula. Když znovu otevřela oči, slunce šikmo svítilo na hladinu a vytvářelo zlatavé odlesky. Shodila ze sebe deku. Vytáhla termosku s kávou a zakousla se do sendviče. Pak se uvelebila na sluníčku a otevřela knížku.
„Moničkooo! Moničkooo, prosííím!!!”
Zvedla oči od knížky. U mola jejich chatové osady stála paní Špačková a rozčileně na ni mávala.
„Moničkooo! Prosím tě! Esmeralda něco špatného sežrala! Je jí zle! Mohla bys nás odvézt k veterináři?”
Paní Špačková byla osmdesátiletá důchodkyně, trávila na osadě skoro celý rok. Nikoho neměla. Jen černou kočku Esmeraldu, kterou milovala.
Monika začala panikařit. Úplně cítila, jak se na ni temný osud řítí. Nemůže přeci paní Špačkové říct, že dneska nesmí odejít od řeky kvůli nějaké staré věštbě a že má Esmeralda smůlu.
Začala veslovat k molu a horečně přemýšlela. Dobrá, co teď? Na veterinu do městečka to jsou dva kilometry. Autem nepojede, to je šance na smrtelnou nehodu stoprocentní. Řekne paní Špačkové, že se napila piva. Strčí kočku do přepravky a zaběhne k veterináři pěšky. Vezme to po turistické trase. Tam je klid a bude za půl hodinky v městečku.
Esmeralda vypadala opravdu zle. Zvracela, třásla se a nemohla se udržet na nohách. Občas žalostně mňoukla. Musela mít bolesti. Ten pohled rozhodl. Věštba nevěštba, nemůže ji nechat v tomhle stavu!
Monika rychle vyrazila na cestu. Na obzoru se začaly kupit černé mraky. Do městečka došla udýchaná a zpocená. V čekárně naštěstí nikdo nebyl a doktor je vzal hned. Pověděla mu chvatně, o co jde, a vytáhla pacientku z přepravky. Esmeralda se líně protáhla, otřela se doktorovi o plášť a začala příst.
Veterinář ji pohladil po zádech a tázavě se podíval na Moniku. „Vypadá, že je úplně v pořádku.“
Monika vytřeštila oči. „To není možné, přece to nemohla předstírat? Vypadala, že umře!“
Doktor se zasmál. „To byste se divila, jak dokážou zvířata simulovat.“ Veterinář Esmeraldu pečlivě prohlédl. Prohmatal jí bříško a otevřel tlamičku. Nakonec jí pro jistotu nacpal do krku nějakou tabletku.
„Kdyby se to opakovalo, zavolejte mi a domluvíme se, co dál, ano?“
Monika strčila Esmeraldu zpátky do přepravky. Připadala si hloupě. Kočka se na ni podívala ze stínu bedýnky. Očka jí žhnula jako ohnivé uhlíky…
Vyšla na ulici. Mraky už pokrývaly polovinu oblohy. Vzduch se nehýbal a bylo dusno a ticho. Monika si k dnešním možným rizikům připočítala smrt zásahem blesku a zápal plic ze zmoknutí. Zrychlila. Proběhla zahrádkářskou kolonií až k můstku nad silnicí. Můstek zbudovali loni kvůli turistům a cyklistům, aby nemuseli přes frekventovanou hlavní silnici. Monika doběhla zhruba do jeho první třetiny, když si uvědomila chybu. To rychle se přibližující vrčení motoru neznělo ze silnice pod ní, ale ze stezky před ní! Na můstek se s řevem vřítil motocykl. Jezdec se lekl, zvedl svůj stroj na zadní kolo a spadl z něj. Motorka se položila na bok a setrvačností se řítila přímo na ni. Monika přitiskla přepravku s Esmeraldou na prsa, uskočila k zábradlí a doufala, že se stane zázrak a motocykl ji mine. Čas se zpomalil. Ty tři vteřiny se vlekly jako věčnost. Stroj narazil do zábradlí těsně vedle ní, prorazil ho a zmizel za okrajem mostku. Monika, která se o zábradlí opírala, ztratila rovnováhu a řítila se pozadu do šestimetrové hloubky na tvrdý povrch silnice.
Náraz jí téměř vyrazil dech. Ležela na zádech, pevně zavřené oči, stále svírala přepravku s Esmeraldou a bála se pohnout.
„Jsem mrtvá?“ přemýšlela.
Ozval se nějaký vyděšený hlas: „Ježišikriste, jste v pořádku?“
Pomalu otevřela oči a snažila se zorientovat. Ležela na nějaké pogumované plachtě. Opatrně se posadila. Na plachtě rozeznala vzor z opakujících se fialových obrázků. Nějaká kulatá hlava nebo míč s korunkou. Pod tou divnou věcí přečetla nápis: „Yarn Queen“. Královna vláken? Že by nějaký obří pavouk? Brrr, to snad ne! Rozhlédla se kolem. Zjistila, že sedí na vrchovatě naloženém velkém vozíku připojeném za osobním autem. Uprostřed silnice ležela pošramocená motorka a kolem ní spousta střepů a úlomků. Vedle vozíku stojí nějaká žena a vzrušeně křičí do mobilu. Monika se zaposlouchala.
„…ano nehoda, ne, já do té motorky nenabourala, stála jsem zrovna u krajnice, slítla shora i s kusem zábradlí… Ta paní spadla do mého vozíku… Ano, je při vědomí, hýbe se. Já nevím, jestli na té motorce jela…, spíš ne…, má kočku…, ne, já nemám opici…, ona má kočku…, ano prosím přijeďte!“
Monika se začala opatrně přesouvat ke kraji a přemýšlela, jak se dostane dolů.
„Jejda, paní, ležte! Počkejte na sanitku!“ polekaně vykřikla žena. „Můžete mít nějaké vnitřní zranění nebo zlomené obratle!“
„Já jsem v pořádku, ale ten kluk nahoře možná ne,“ vzpomněla si Monika na motocyklistu.
„Jen ležte, oni už budou vědět co a jak!“
Monika ji poslechla. Zkontrolovala Esmeraldu. Olizovala si nevzrušeně tlapku a zdálo se, že si ničeho nezvyklého vůbec nevšimla.
Majitelka vozíku volala opět na záchranku a hlásila jim, že je tu možná ještě jeden zraněný, ale že neví, jak se dostat nahoru k můstku a ověřit to.
Monika si všimla že plachta na které leží, je roztržená. Pod ní vykukovaly nějaké igelitové průhledné balíky. Vrchní byl také poškozený. Mimoděk do něj ponořila ruku. Co to je? Bylo to měkké a teplé. Povytáhla tu věc ven. V ruce držela tlusté načechrané růžové přadeno.
Vlna. Vlna? VLNA!!!
Monika se nahlas rozesmála, až žena vedle vozíku polekaně nadskočila.
„Vlny! To jsou vlny! JÁ JSEM NA VLNÁCH…!!!“
**********************************************************************************
Tato povídka je součástí e-sborníku Na vlnách a vznikla díky podpoře úžasné Martiny Heš Hudečkové a jejího Spisovatelského cappuccina https://www.facebook.com/groups/1189569288159237
Použitý obrázek: Fotka od Renate Gellings-Reese z Pixabay
Použité logo: https://www.vlna-prize.cz