Figurky

Moje maminka je bývalá knihovnice a jazyk český a literatura jsou pro ni posvátné. Když jsme se ve škole učili o Janu Nerudovi, tak si maminka posteskla, že se z Prahy stalo anonymní megaměsto a že už tu člověk na žádné takové osobnosti a figurky, jako v Povídkách Malostranských nenarazí.
Takže tady je pár figurek pro moji maminku, které jsem nasbírala v posledních pár letech při práci v metru.

CHODEC
S tímhle mužem jsem se setkala krátce po nástupu do práce v metru. První figurka v mé sbírce. Nadupaná z kurzu a od služebně starších kolegů všemi možnými historkami, co všechno se může stát, a očekávajíc od každého desátého cestujícího, že provede něco nebezpečného, jsem z monitorů kontrolujících dění ve stanici oko nespouštěla. A tak mě hned po ránu tento pán pěkně vyděsil. Přijel prvním ranním vlakem, prvním vozem a vystoupil prvními dveřmi. Ale na rozdíl od ostatních cestujících nezamířil k východu, ale přesně na opačnou stranu. Na zádech batůžek. Na rameni velkou, prázdnou UK tašku. Nápadně kulhal a ploužil se na opačný konec nástupiště, tam se otočil a zas přešel houpavým krokem celé nástupiště a zas a zas, vlaky přijížděly a odjížděly a pán vytrvale křižoval perón po celé délce sem a tam. Vyděsila jsem se, že je to sebevrah a že sbírá odvahu skočit. Bála jsem se i odběhnout si na WC a nespouštěla jsem z něj oči. Až mě přišla vystřídat kolegyně a já jí pána ukázala. Taky se jí zdálo, že se chová divně, ale než jsme si předaly službu, tak pán zmizel a já si ani nevšimla, jestli šel ven, nebo odjel metrem. A situace se opakovala každé ráno. Pán přijel prvním vlakem, hodinu až hodinu a půl kroužil po perónu a pak zmizel ven ze stanice. Časem jsem ho přestala podezřívat ze sebevražedných úmyslů a usoudila jsem, že pravděpodobně úplně jednoduše procvičuje tu nemocnou nohu. Nástupiště je hladké, bez výmolů a hrbolů, je to rovina a vlastně ideální místo na zdravotní trénink. Uplynulo 12 let a pán tudy jezdí stále. Myslím, že chodí trochu lépe, trošku se zakulatil a už také netrénuje tak intenzivně – nebo je to tím, že jsem si na něj zvykla a už nesleduji úzkostlivě každý jeho krok. Jednou možná najdu odvahu a zeptám se ho přímo, jestli je má teorie správná.

HARVEY A ON
Pán středního věku, který jeden čas dost pravidelně křižoval vestibul naší stanice. Většinou dopoledne o víkendech. Zvláštní znamení, pořád se s někým vášnivě dohadoval. Znepokojující na tom bylo pouze to, že toho dotyčného, se kterým se bavil, viděl pouze a jen on sám. Nevím, o čem si povídali, tak blízko jsem si nikdy netroufla, ale pán mluvil, přesvědčoval a vysvětloval, občas položil i otázku, pak se chvíli odmlčel – patrně poslouchal odpověď. Při hovoru zuřivě gestikuloval rukama, zastavoval se, otáčel na svého oponenta – a to vše tak živě a opravdově, že chvílemi jsem váhala, jestli není chyba na mé straně a neměla bych si zajít k očnímu, nebo aspoň umýt brýle. Jednou dost překvapil prodavačky v pekařství, když se zastavil těsně u výlohy – a řešil další problém s přítelem, který patrně tentokrát obýval sklo výlohy, aniž by vnímal vyděšené pohledy prodavaček 30 cm od svého obličeje. Jindy se prudce zastavil a pronesl otázku tak naléhavě, že se ho nějaký pán optal, co že to říkal, myslíc, že je otázka směřována na něj. Ale se zlou se potázal a dostal vynadáno, že se plete do cizího hovoru. Jednou si zrovna povídal se sloupem ve vestibulu a šel kolem nějaký mládenec a bezelstně se ho optal, jestli neví, kde je zastávka tramvaje. Zatajila jsem dech, co bude. K mému překvapení pán přerušil hovor se sloupem a klidným hlasem mládenci vysvětlil a ukázal kterým směrem na tramvaj. To už tak bývá, když máte tělo v jednom světě a mysl v jiném, paralelním.

LA BONTÓN
Jednou na mě zaťukal pán v rozevlátém saku, s širokým slaměným kloboukem hodným romantického básníka, nebo malíře a s krásným velkým psem. V rasách se nevyznám, ale ten pes měl šedorůžovou barvu – fakt že jo. Pán mluvil česky se silným francouzským přízvukem a ptal se, jak se dostane „užaninevímkam“. Vysvětlila jsem mu to a upozornila ho na to, že pokud chce jet metrem, musí dát psovi náhubek a vodítko. V tu chvíli se scéna rázem změnila. Zmizel francouzský přízvuk a majitel psa přešel na plynulou pražštinu. A teď si představte scénu Národního divadla, uprostřed stojí některá z našich hereckých legend konce devatenáctého století, v dobách, kdy ještě neexistovaly mikrofony a herci se museli snažit, aby je bylo slyšet v poslední řadě nejvyššího balkonu. „COŽE?!! JAKÝ NÁHUBEK TY ŠPÍNO! CO SI TO DOVOLUJEŠ?!“ zahřměl. Lidé se otáčeli, já zavrčela něco o pokutě, zabouchla se a zamkla. La Bontón (to jméno mu po mém vyprávění vymyslel můj starší syn) ještě chvíli kroužil kolem mé boudy a velice dramaticky a působivě mi spílal. Od té doby jsem ho u nás vídala, až nepříjemně často. Někdy zvládl odjet z naší stanice a zase přijet i čtyřikrát za hodinu. Pes věrně poklusával za ním, někdy ho páneček vlekl na provaze a občas mu dal i náhubek. Pes byl na rozdíl od majitele hodné a klidné zlatíčko. La Bontón stále mluvil s francouzským přízvukem, pohyboval se rychle a bezohledně, a cíleně vyvolával konflikty. Jednou se patrně chytil s někým už venku před stanicí, protože náhle vběhl dovnitř, naaranžoval se do dramatické pózy nad schodištěm, pozvedl ruku a mohutným hlasem volal na někoho dole: „COŽE?! TÁHNI K ČERTU TY ZMETKU!!!“ jednou jsem se s ním potkala i mimo službu v autobuse. Zjistila jsem, že se chová stejně i tam a radši jsem na další stanici vystoupila a počkala na jiný autobus. Pokaždé, když se objevil, tak se mi udělalo mdlo. Mám-li nějaké žaludeční vředy – tak autorem jednoho z nich je Mistr La Bontón.  Naštěstí jsem ho tu už delší dobu neviděla, asi ho konečně vzali na izolaci do Bohnic.

CESTOVATELKA
Paní neurčitého věku. Cokoliv mezi třiceti a padesáti. Potulovala se kolem stanice většinou ve večerních hodinách a jejím jediným zájmem bylo popovídat si. Snažila se navázat hovor s kýmkoliv a na jakékoliv téma. Se mnou bylo téma jasné – o čem si tak povídat s dozorčí že? Vždy zaťukala, já otevřela, pozdravila a zeptala se co potřebuje a ona se mě zeptala, jak se dostane na stanici Můstek. Já jí to vysvětlila, ona nadšeně poděkovala, seběhla na nástupiště a odjela.
Jednou jsem měla nějakou špatnou náladu a už mě to přestalo bavit. Takže když paní zaťukala, otevřela jsem a než stihla cokoliv říct, tak jsem poněkud ostřeji spustila: „JAKO VŽDYCKY, dolů, doprava a šestá zastávka!“ Paní na mě upřela bolestně zklamaná očka a jen špitla: „Jo aha, šestá zastávka…“ a smutně odešla. Zastyděla jsem se a bylo mi jí náhle líto a umínila jsem si, že na ni příště budu zase hodná a nebudu si už nikdy vybíjet špatnou náladu na někom tak bezbranném. A opravdu za několik dní se paní objevila zase. Otevřela jsem, pozdravila a čekala trpělivě na známý dotaz. „Dobrý den, prosím Vás…“ paní se v půlce věty napřímila, vítězně se jí zablesklo v očích a silným hlasem dokončila: „…jak se dostanu na ČERNÝ MOST…!?“

HYPNOŽÁBA
Paní kolem šedesáti let. Asi dva roky jezdívala každý všední den z naší stanice. Vždy se objevila brzy ráno, jako úplně první cestující několik minut před otevřením stanice. Nikdy jsem ji neviděla přicházet. Prostě se najednou zjevila jako přízrak, stála nehnutě těsně před zavřenými dveřmi a napříč celým vestibulem upřeně sledovala dveře od mé boudy. Stála strnule, ani se nepohnula, ani nemrkla. Několikrát jsem se snažila zjistit odkud chodí, ale nikdy se mi to nepovedlo. Hlídala jsem dveře. Nikde nikdo a najednou tam stála. Několikrát jsem se přesvědčovala, že přes vestibul nemůže být do mé boudičky zvenčí vidět, ale její upřený pohled veškeré zákony optiky popíral a propaloval se mi do mozku. V určený čas jsem šla otevřít dveře, vždycky jsem jí popřála dobré ráno. Nikdy neodpověděla, jen nervózně mrkla a proběhla kolem mě na nástupiště. Měla na sobě vždy černé, nebo hodně tmavé oblečení a černou tašku. Až jednou… Jdu otevřít a málem mi upadla čelist na zem. Paní byla celá ověšená reflexními přívěšky. Smajlíky, čtyřlístky, kytičky… Na bundě, na tašce – prostě všude. Třpytila se jak vánoční stromek a jako doplněk měla rudě namalované tváře ve stylu Marfušenky z Pohádky o Mrazíkovi. Až během dne mi došlo, že ten den vešla v platnost vyhláška a povinnosti reflexních doplňků při pohybu na neosvětlených komunikacích…

VÝBĚRČÍ KOSTELNÍCH KASIČEK
Tento pán mě provází již 13 let, celou dobu mého působení v metru. Že se kolem automatů na jízdenky toulají bezdomovci a drogově závislí a v pravidelných intervalech kontrolují, jestli v zásobníku někdo nezapomněl nějakou vrácenou minci – ok – to ještě pochopím. Ale chlápek (určitě ne hladový bezdomovec), který celé roky objíždí stanice, do každého automatu vhodí korunovou minci, pak zmáčkne „storno“ a čeká, jestli mu nevypadne víc, než tam dal, tak to už mě vytáčí. Dlouho s sebou nosíval za každého počasí dlouhý pánský deštník. Nejspíš s ním vyšťourával mince zakutálené pod automaty. Asi se to vyplácí, jinak by to nedělal tolik let. Mám podezření, že je to dokonce jeho hlavní příjem. O to víc mi vyráží dech, jeho drzost, když mu čas od času automat tu jeho testovací korunku sežere a on se nestydí přijít za mnou a požadovat vypsání reklamace. Já i moje kolegyně jsme s ním už měly dost ostré konflikty. Ano, dle zákona nedělá nic špatného, ale pro mě to prostě je a bude křivák a podvodník. Jeden z mála cestujících, které znám díky tomuto i pravým jménem a pokaždé, když ho vidím, tak se mi obrací kudla v kapse. Zlatí bezdomovci.

INDIÁNKA
Další dáma. Celkem obyčejná a normální. Jezdívá každé všední ráno prvním vlakem. Zajímavá je pouze tím, že vždy chodí cca čtvrt hodiny před prvním vlakem a ačkoliv ví, že bude takto dlouho čekat, vždycky si stoupne přesně na stejné místo na nástupišti. Stojí trpělivě a čeká. Nenudí se. Neprochází se. Nesedne si na lavičku. Prostě čeká. Má dlouhé na černo obarvené vlasy, a tak ji kolega pokřtil na Indiánku.

ANDROID
Další člověk milující rituály. Poslední dobou jsem ho tu neviděla, ale dlouho byl naším každodenním klientem. Všimla jsem si ho většinou v pozdních nočních hodinách. Sešel po schodech na nástupiště a rázným rychlým vojenským krokem přešel přímo, rovně, bez zaváhání, beze změny rychlosti skoro celý peron. Zastavil se pokaždé na stejném místě, provedl „vpravo v bok“, pohledem na zem si zkontroloval, že opravdu stojí přesně tam, kde má. Zkorigoval pozici do posledního milimetru a nehnutě čekal na vlak. Když metro přijelo, tak bez pohybu čekal až zastaví. Pak rázně předpažil napnutou pravou ruku, natáhl ukazováček a teprve potom, takto připraven vyrazil směrem ke dveřím, jako s kopím připraveným k útoku, prstem se přesně trefil do ovladače dveří, otevřel, nastoupil a odjel.

Také jste si jako děti hráli na: „Nesmíš šlápnout na čáru…“, nebo „Smí se jen po tmavých dlaždicích…“? A přistihnete se občas, že to děláte i jako důstojní dospělí? Vůbec se za to nestyďte, dělá to kde kdo. Dámy v manažerských kostýmkách s lodičkami na jehlových podpatkách, nebo tatíci s bříšky nacpanými v montérkách a v kožených bagančatech hopkající po žulové šachovnici nástupiště, podle vlastních zadaných pravidel, jsou naprosto běžným, každodenním jevem.
Miluji období tanečních, kdy si mládež čekání na vlak krátí nácvikem tanečních kroků a variací.
Co tedy ráda nemám, hlavně když se zrovna snažím naobědvat, jsou týpci, co si stoupnou přímo pod kameru a začnou se zamyšleně šťourat v nose, nebo škrábat na kou….kalhotách.
Ale i doba coronavirová přispěla ke vzniku nových zajímavých figurek. Za všechny například naše aktuálně nejvýraznější:

MOUCHA
Pán středního věku, štíhlé vysoké sportovní postavy. Dojde každý den doprostřed vestibulu a obezřetně se začne rozhlížet na všechny strany, když se mu zdá, že je „vzduch čistý“, tak odloží na zem tašku a vrhne se k automatu na dezinfekci. Nabere si plné dlaně a s hystericky rychlými, trhanými pohyby si začne dezinfikovat ruce přesně podle televizních zdravotních reklam z dob první vlny corony. Čistí ruce ze všech stran, nevynechá ani setinu milimetru. Viděli jste někdy mouchu, jak si mne přední končetiny a sosák? Tak si to představte zrychleně a dostanete přesný obrázek našeho cestujícího. Po chvíli muž celý proces zopakuje. Přebytečnou dezinfekcí v dlaních si otře obličej a následně si ruce spokojeně očichá. Pak sebere tašku ze země a váhavě a očividně nerad opustí svůj zdroj elixíru věčného života a odchází.

A na závěr:

KAMELOTKA Z POHÁDKY
Nesmím zapomenout na naší pohádkovou babičku. Už pár let se neobjevuje, ale měli jsme ji rádi asi všichni na trase. Droboučká, hubeňoučká čiperná stařenka s khaki trampským batohem na zádech. Chodívala každé ráno nezištně, zadarmo a dobrovolně pomáhat těm, co rozdávají deník Metro. Pomáhala jim rozbalovat balíky. Balicí papíry si schovávala a nosila je prý nějakému známému, co má květinářství, na balení kytek. Proklady z balíků pak pečlivě rovnala a třídila a dělila je mezi nás dozorčí po celé trase „A“ s poznámkou: „to máte pro děti na kreslení“. Jeden balíček novin pak vozila do nějakého domova důchodců. Vždycky milá, usměvavá a pokaždé mi dala cucavý bonbon proti kašli, a každý den kdy se objevila byl tak nějak hezčí. Párkrát do roka přivlekla balík časopisů pro zahrádkáře tištěný na těžkém lesklém křídovém papíru a rozvážela nám ho po trase. Nikdy za něj nic nechtěla a smála se, že je ráda, že ostatní jsou rádi. Jednou mi volal kolega ze sousední stanice (tehdy mu táhlo na padesát), a zahájil hovor slovy: „Já tu babu asi zabiju.“ Ptala jsem se jakou a proč. A on, že prý u něj byla zrovna „naše metro babča“, a povídala si s ním a on si jí postěžoval na to, jak už se mu blbě ráno leze z postele a ona mu prý řekla: „Jejej takový mladík, to nic není, ale řeknu vám, že mně teď po té pětaosmdesátce přeci jen občas trochu začínají pobolívat nohy, no jo – už to není, co to bývalo…“

Tak asi tolik z mého výběru z pražských Figurek na začátku třetího tisíciletí. Přeji Vám, ať nikdy nemusíte vybírat kostelní kasičky, ať Vás nohy bolí nejdřív v devadesáti devíti, ať netrpíte závislostí na penězích, dezinfekci, agresi a na žádných jiných „fujvěcech“. Ať si máte vždycky s kým popovídat a ať na Vás jednou i úplně neznámí lidé vzpomínají s úsměvem a hřejivým pocitem u srdíček. 🙂