Buď sakra už taky jednou odvážná

Práci v téhle firmě jí našel táta. Neptal se jí. Proč taky? Neptal se jí nikdy na nic. Vnímala, že je pro něj obrovským zklamáním. Chtěl z ní mít statečnou samostatnou holku. Ve třech letech jí hodil do bazénu, aby se naučila plavat. Nenaučila. Od té doby měla z vody hrůzu. Když chtěl, aby se nebála tmy, zavřel ji na hodinu v komoře. Celou dobu křičela a počůrala se. Držel ji za nohy hlavou dolů z mostu nad železniční tratí, aby se nebála výšek. Nepomohlo to. Dělalo se jí špatně i v obchoďáku na eskalátoru. Pak se naštěstí narodil její mladší bráška, který ztělesňoval všechny tátovy sny a představy. Od té doby měla trošku klid. Když se rozhodovalo po základce, na jakou školu půjde, řekla, že chce být zahradnice. Táta se jí vysmál. S tak dobrým prospěchem přeci nepůjde na nějaký učňák. Přihlásil ji na gymnázium a pak na architekturu. Bála se mu odporovat.

Nakonec práce nebyla tak špatná. Hned první projekt, na kterém pracovala byl návrh mateřské školky. Svěřili jí návrh dětského hřiště a zahrady. Nakonec si klient vybral návrh budovy od konkurence a zahradu od nich. Ona dostala pětistovku navíc do výplaty a její šéf měsíční stáž v jižní Francii.

„Na tu stáž jsi přeci měla jet ty! Proč neřekneš, že je to tvůj návrh?“ naléhala na ni tenkrát kolegyně.

„On by se na mě šéf zlobil,“ odpověděla.

Kolegové si brzy všimli, že je hodně lekavá. Následovala série bouchajících pytlíků a různých nástrah za dveřmi. Když je konečně omrzelo poslouchat její vyděšený křik a vypadalo to, že jí dají konečně pokoj, staly se dvě věci najednou. Do firmy nastoupil její mladší bratr a začal kolegy bavit historkami z jejich dětství. Druhá „katastrofa“ pro ni byl úspěch firmy na mezinárodním trhu. Se stoupajícími zisky začal ředitel pořádat benefitové akce pro zaměstnance. První akce bylo sjíždění Vltavy na raftech. Chtěla se vymluvit na nachlazení, ale bála se, že bratr začne vyprávět o jejím strachu z vody. Radši jela. Jasně že její bledý vyděšený výraz a třesoucí se ruce nikdo nepřehlédl. Měli z toho zábavu ještě týden.

V zimě se jelo na lyže. Její fotografie, jak se válí ve sněhu na dětské tréninkové loučce visela skoro měsíc na nástěnce na chodbě pod nápisem „zaměstnanec roku“. Bála se, že když ji sundá a vyhodí, budou se jí smát ještě víc.

Dneska stála před firmou spolu s ostatními s malým batůžkem na zádech. Hrůzou se jí podlamovaly nohy. Z jednoho z přistavených aut se vyklonil její bratr: „Ty vole ségra, ty jedeš taky? A náhradní plenky sis vzala?“ Lezla do auta za veselého smíchu ostatních.

„Vzadu se poutat nemusíš,“ ušklíbla se kolegyně. „Ty jsi fakt hrozná,“ dodala. Alena spustila ruku ze spony bezpečnostního pásu a krk se jí bolestivě sevřel, když se snažila nerozbrečet.

Na letišti je přivítala parta milých a sympatických lidiček. Sotva si stačili hodit batohy do pokoje pro kurzisty, začala intenzivní výuka.

První hodinu se probírala teorie. Instruktor jim pouštěl filmy a promítal fotografie. Pak šli ven a dva zkušení paragáni jim ukázali, jak se balí padák. Nechali je všechny si to vyzkoušet. Další hodinu se na trávníku učili parakotouly. Napřed na zemi a pak seskokem z lavičky. Bavilo ji to. Pak zavěsil instruktor na železnou konstrukci padákový postroj. Postupně se do nich zavěšovali a seskakovali ze židle a učili se, jak padák ovládat a řešit různé závady a problémy.

Na pokoj se dostali hodně pozdě večer. Celý den se tak dobře bavila a všechno nové ji tak moc zajímalo, že skoro zapomněla, proč tu je a proč se to všechno učí. Teď se jí to všechno vrátilo. Dlouho nemohla usnout a cítila, jak se jí zase zmocňuje panika. Najednou byla znovu v temné komoře. Černota byla tak silná, že se nedalo dýchat. Propadla panice. „Tati, tati, prosím ne! Já chci ven!!!“

Někdo rozsvítil. Seděla zpocená na posteli a brečela. Z ostatních paland na ni zíraly udivené a rozespalé obličeje kolegů.

Dopoledne uteklo jako voda. Opakování včerejších lekcí bylo rozšířeno o návštěvu „jejich“ letadla v hangáru. Zapamatovala si, že jí říkají Andulka, tak se jmenovala její maminka. Zkoušeli si cvičně vyskakovat ze dveří stojícího letadla. Měla na nohou jen tenké tenisky a dopad na tvrdý beton docela bolel. Procházka po letištní ploše a přednáška o síle a směru větru. „Tady v tom prostoru se budete držet do tři sta metrů. Pak tudy nad kukuřičným polem klesnete na sto padesát. Otočka přímo proti větru a už jen rovně a dolů, žádné uhýbání!“

K obědu jim dovezli přímo na letištní plochu pizzu. Pak psali zkušební test z teorie. Měla ho bez chyby.
Oblékat!

„Tady máte!“ stál před ní instruktor a podával jí kotouč kobercové pásky. Zatvářila se nechápavě.
„Máte na nohách kanady s háčkama. Musíte si je přelepit. Mohlo by se vám o ně zachytit lanko padáku.“ Kleknul si a omotal jí boty sám. Líbil se jí. Nechtěla, aby se jí smál i on. Dostala padák. Byl těžší, než čekala. Zapnout všechny přezky. Utáhnout. Nasadit helmu. Poslední kontrola a zopakování pokynů.

Když nastupovala do letadla pilot zapnul motor a vrtule se roztočily. První schůdek byl vysoko a s tím těžkým padákem to šlo špatně. Instruktor jí podal ruku a vytáhnul ji nahoru. Jakže se to jmenuje? Petr? Všimla si, že má zelené oči. Nechtěla se před ním ztrapnit. „Buď sakra už taky jednou odvážná!“ šeptala si sama pro sebe.

V letadle je srovnali podle velikosti a váhy. Jako nejmenší šla až nakonec. Podala instruktorovi konec své šňůry a on ji zaklesnul za kovovou kolejničku u stropu. Ani si nevšimla, že se Andulka mezitím odlepila od země. Zatajil se jí dech. Letěla poprvé v životě. Země se vzdalovala a vypadala – krásně. Pak si vzpomněla, proč tu je a roztřásla se. Jeden z instruktorů otevřel dveře. Něco říkal, ale neslyšela ho. První kolega vyskočil ze dveří ven. Pevně zavřela oči. Někdo se dotkl jejího ramene. Zjistila, že se nemůže vůbec pohnout. Vtiskla se do sedadla ještě víc. Nevěděla, jak dlouho to trvalo, když ucítila zaťukání na přilbu. Otevřela oči. Na sedačce před ní seděl zelenooký Petr a usmíval se na ni. Letadlo bylo prázdné. Rozbrečela se. Naklonil se k ní a snažil se překřičet zvuk motoru: „To bude dobré. Nic si z toho nedělejte a užijte si let.“ Ukázal na okénko. Otočila se. Hluboko pod nimi se míhaly čtverečky políček, jako patchworková deka. „To je místní zahradnictví specializují se na léčivé rostliny. Tam si chodím pro bylinky. Naposledy jsem si od nich kupoval kostival na obklady, když jsem si zlomil palec u ruky. Fakt to funguje.“

Klesali. Pomalu se uklidňovala. Dole na zemi je čekala parta jejích rozzářených kolegů, kteří si navzájem sdělovali své dojmy a plácali se po zádech. Vůbec se jí k nim nechtělo. Na zemi svítily barevné kupičky načechraných padáků. Petr jí pomohl sundat ze zad ten její nepoužitý. Rozepla sponu na helmě.

„Ty vole ségra, ty seš takovej posera, že to svět neviděl. Normálně se těším, až se vdáš a změníš si jméno, aby mě s tebou nikdo nespojoval.“

„Fakt to nic nebylo. Jako skočit do bazénu. Jsi pitomá, nevíš, o co jsi přišla. Škoda, že jsi takový strašpytel,“ vrtěla nad ní hlavou kolegyně ze sousední kanceláře.

„Nechte ji. Už jste si snad mohli zvyknout, že zkazí každou zábavu,“ přidal se další.

Instruktor Petr si sundal ze zad svůj padák. Až teď si uvědomila, že v letadle musel zůstat jen kvůli ní. Stáhnul si z hlavy helmu a prohlédl si celou partu přimhouřenýma očima. „Já si myslím, že je z vás nejstatečnější. Neskočila, i když věděla, že ji tady dole čeká smečka nenažraných hyen. Zajímalo by mě, kolik z vás skočilo jen proto, že se bálo takových blbých keců víc než toho, že se tu rozplácne.“

„Za tohle vás naše firma neplatí. Budeme si stěžovat!“ pronesl odměřeně manažer.

„To určitě budete,“ pokrčil rameny Petr, „ale napřed složíme ty padáky!“

Utekla. Vběhla do pokoje a naházela si věci do batohu. Pak se zamkla na jedné z dámských toalet a napsala bráchovi esemesku, ať na ni nečekají, že pojede domů vlakem. Trvalo to snad dvě hodiny, než se všichni pobalili a na ubytovně se rozhostil klid. Někdo zaťukal na dveře. Otevřela. Petr se na ni smál.

„Jak jste věděl, že jsem tady?“

„Tady se není moc kam schovat a kdybyste šla na vlak, viděl bych vás.“ Podíval se na hodinky. „Dneska už mám padla. Můžu vás pozvat na večeři? Místní hospoda na to nevypadá, ale vaří tu luxusně.“

„Ale já se musím nějak dostat domů,“ namítla.

„Čeká vás někdo?“

„Ne.“

„Takže jdeme,“ zazubil se.

Za půl hodinky už seděla v místní hospodě a v ruce držela půllitr s pivem.

„Já… moc se omlouvám, zkazila jsem vám dneska seskok,“ soukala ze sebe stísněně.

„Já jsem Petr a jsem děsně nevychovaný, takže ti budu tykat, ano?“

„Já jsem Alena,“ špitla. Přiťukli si.

„Tak za prvé, jsi mi nic nezkazila. Mám za sebou osm set padesát čtyři seskoků a jeden navíc je jako nic. A za druhé, je to moje práce a skoro v každém kurzu se najde někdo, kdo si to na poslední chvíli rozmyslí. Já taky poprvé neskočil.“

„Vážně ne?“ pookřála.

„Už je to tak. Bál jsem se.“

„Já se bojím všeho,“ vzdychla.

„Taky pavouků?“ zeptal se.

„Pavouků ne. Proč?“

Těch se zase bojím já. Arachnofobik, jako prase.“

Rozesmála se.

„Konečně. Už jsem se bál, že se ani neumíš smát,“ mrknul na ni.

„Balíš takhle holky po každém kurzu?“

„I kdyby jo, tak ti to přeci nebudu prozrazovat,“ rozhodil rukama.

Dojedla báječný guláš a mrkla se na hodinky.

„V kolik že jede ten vlak?“

„Poslední dneska jede před půl hodinou,“ klidně odpověděl.

„Ježišikriste, já musím ráno do práce!“ vyskočila.

„Myslíš mezi ty ušlechtilé, empatické a solidární kolegy?“

Zaváhala. „Mohla bych si vzít sick day…“

Zvedl palec nahoru. „Ložnice pro kurzisty je dneska v noci prázdná. Další přijedou až zítra v poledne a bude jich tentokrát jen pět. Můžeš tu zůstat nejméně dva dny bez problémů.“

Servírka, asi padesátiletá korpulentní dáma, donesla další piva. „To je dost Péťo, že tě tu vidím taky s nějakou ženskou. Už jsem myslela, že nám tu uschneš jako starý mládenec.“ Pak se otočila na Alenu. „Alespoň doufám slečno, že nejste jeho sestřenice, nebo něco takového. Je furt zalezlý v tom jejich aeroklubu a když zrovna nesedí v letadle, tak tam natírá okna, nebo seká trávník. Všechny místní holky, které po něm kdy pálily už to vzdaly a našly si někoho milejšího.“

Petr se podíval na servírku přes pěnu v půllitru a napůl se otočil k Aleně. „Platím ji za to, aby to říkala před všema kočkama, který si sem přivedu. Je dobrá co? Člověk by jí to skoro věřil? Asi jí zvednu plat.“ Servírka ho klepla lehce po hlavě a odešla.

Alena se cítila jako na návštěvě u tety.

„Jaké je to tam nahoře s padákem?“ zeptala se nesměle.

„Za první seskok jsem dostal diplom. Je na něm napsáno: Už vím, proč ptáci zpívají… To je asi to nejpřesnější, co se k tomu dá říct.“

Mlčela a sledovala vzorek na ubrusu.

„Na seskok padákem musíš být připravena. Nejde to udělat jen tak kvůli kolegům, nebo z nějaké sázky. Musíš to chtít ty sama. Jen sama pro sebe. Opravdu chtít. Pak to půjde. Ale vůbec nic se nestane, když ten okamžik nikdy nepřijde. Každý potřebuje něco jiného. Je to tak v pořádku. Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo,“ dodal pro odlehčení.

„Už se tu někdo při seskoku zabil?“ zeptala se.

„Ano.“

„Byl jsi u toho?“

„Ano.“

„A přesto skáčeš dál?“

„Ano.“

„Proč?“

„Stojí to za to.“

Vraceli se k aeroklubu přes letištní plochu. Tolik hvězd na obloze už dlouho neviděla. Měla pocit, že se stačí jen maličko odrazit a doletí až k nim.

Usínala v pokoji pro kurzisty. Když tu byla úplně sama, najednou jí ani ta tma nepřipadala děsivá. Cítila se klidně a v bezpečí.

Probudil ji zvuk vysavače. Tmavovláska, asi tak v jejím věku, uklízela chodbu před pokoji. Když ji uviděla, vypla vysavač a zvědavě si ji prohlédla.

„Vy jste jedna z těch záklaďáků ze včerejška, že? Už jste měla být pryč.“

„Ujel mi vlak,“ začervenala se Alena. „Já si ten nocleh navíc odpracuji,“ dodala rychle.

„Super,“ zazubila se brunetka. „Tak skočte do skladu vedle kuchyně a doneste patero čisté povlečení, pomůžete mi převléknout postele.“

V kuchyni narazila na pilota Andulky, který je včera vezl. Klečel před dřezem a čistil rozšroubovaný odpad.
„Já jdu pro povlečení,“ špitla nesměle.

„Správně. Trénovat se má s něčím menším. Napřed cejcha a pak teprve padák,“ souhlasně pokýval hlavou.

Během dopoledne se objevilo ještě pět dalších lidí. Petra našla venku. Opravoval prasklou plaňku v plotu. V jedenáct se sešli všichni na kávu a tvarohový koláč od pilotovy manželky. To už si Alena se všemi tykala. Přízemní budova aeroklubu se leskla čistotou a nováčkové mohli dorazit.

Přijeli jen čtyři. Pátý prý dostal chřipku. Skupinka vypadala úplně jinak než její kolegové z kanclu. Byli to kamarádi odněkud z Jaroměře. Vtipem a smíchem jen sršeli. Dělali si ze sebe navzájem legraci, ale tak nějak jinak. Ty vtipy nezraňovaly a neubližovaly. Alena sledovala jejich školení z rohu učebny. Petr se tu a tam na ni obracel s doplňující otázkou na kterou neznali odpověď. Vytáhl ji s nimi ven a ukazoval na ní, jak se dělá parakotoul a jak se trénuje v zavěšeném postroji. Nejspíš si mysleli, že je jeho asistentka. Nerozmlouvala jim to. Večer si spolu s ostatními členy aeroklubu opékali buřty. Nikdo se nepozastavil nad tím, co tu dělá.

Ráno doprovodila nováčky na trénink do hangáru a držela jim palce u sepsání testu. Napovídat jí Petr zakázal.

„Oblékat!“

Pomohla jednomu ze „záklaďáků“, jak se jim říkalo tady na letišti, připnout na ruku výškoměr a utáhnout popruhy u padáku.

Najednou stál před ní Petr a podával jí kobercovku.

„Já ale…,“ zakoktala se zmateně.

„Přece tě tu nenecháme samotnou. Pojď, dneska jsou na obloze obláčky. Víš, jak báječně vypadají seshora?“

Tentokrát sedí v letadle kromě záklaďáků i zkušení parašutisté. Budou skákat až po nich z větší výšky. Nacvičují skupinový seskok do soutěže. Vrtule se roztočily a letadlo sebou trhlo kupředu. Jeden z nováčků se k Aleně naklonil: „Ještě včera jsem si myslel, že to nedám, ale když se nebojí ani tak pěkná holka jako ty, tak to zmáknu taky.“

Petr zacvakl karabinu její šňůry. Překontroloval všechny nováčky. Posadil se. Skoro se na ni nepodíval. Žádný povzbudivý úsměv – nic, jako by byla starý profesionál a šlo o rutinu.

Tentokrát oči nezavřela a se zatajeným dechem sledovala každý centimetr stoupání. Zvuk motoru se ztišil. Petr otevřel dveře a díval se chvíli dolů. Pak pokynul prvnímu nováčkovi… druhému… třetímu… čtvrtému… Aleně…

Zvedla se a opatrně k němu došla. Najednou měla pocit, že je uprostřed nějaké šílené a absolutně nereálné bubliny. Přidržela se rámu dveří a mrkla okem pod sebe. Závrať, kterou čekala se nedostavila. Mozek se vypnul, záznam předaný z očí vyhodnotil jako kravinu. Takhle vysoko být prostě nemůže, je to nějaký fake, nebo photoshop. Nenechá se vyprovokovat. Konec poplachu!

Alena se soustředila na to co slyšela v kurzu. Špičku boty přes práh. Ruce křížem. Oči sledují konec křídla. Ucítila plácnutí do ramene a uslyšela Petrův hlas: „VPŘED!“

Skočila.

Prudký náraz vzduchu ji vyděsil. Jediné, čeho se teď mohla držet bylo to co se v minulých dvou dnech naučila. Počítala nahlas „STODVACETJEDNA STODVACETDVA STODVACETTŘI.

Škubnutí.

Podívala se nad sebe.

Vánočka.

Závada číslo jedna. Zamotané šňůry.

„Nic se neděje, je to jako na řetízkáči, jako na řetízkáči!“ opakovala si nahlas rady instruktora.

Zvedla ruce, opatrně šňůry roztáhla a kopnutím nohy se roztočila. Během pár okamžiků se šňůry předpisově rozdělily. Natáhla se po řídících šňůrách. Navlékla do poutek dlaně a uvolnila suché zipy, kterými byly připevněny.

Rozhlédla se.

Obklopilo ji ticho – ticho a klid.

„Já jsem vážně skočila?!“ Mluvila nahlas a bylo jí to jedno. Chtěla se smát i brečet najednou.

Nad hlavou se jí klenul sluníčkově žlutý padák. Postroj ji pohodlně obepínal a vítr jí hladil tváře. Hluk motoru se ztratil někde v minulosti. Byla jen ona a Svět. Dívala se na krajinu pod špičkami bot. Zatáhla za pravou řídící šňůru a padák se vzorně stočil obloukem doprava. Čas se zpomalil. Vzpomněla si na Petra. Už vím, proč ptáci zpívají. Vydržela by se tak vznášet navěky. Gravitace je ale neúprosná. Mrkla na výškoměr. Kde je to kukuřičné pole? OK má ho. Pod sebou zahlédla dva další padáky. Sto padesát metrů. Kontrola směru větru. Kde že je ta divná červenobílá ponožka? Jo, dobrý. Fouká to pořád stejně. Zatáhla za šňůru a stočila se proti větru. Země se najednou přibližovala mnohem rychleji. Už rozeznávala jednotlivá stébla trávy. Přibrzdila a vzápětí se dotkla nohama země. Klopýtla. Padák ji předhonil a srazil na kolena. Teprve potom se měkce složil před ní na zem. Cože to říkal instruktor dál? „Postavte se co nejrychleji na nohy, ať vidíme, že jste OK.“ Postavila se. Nohy se jí třásly. Posbírala padák do náruče do naducaného žlutého obláčku a vydala se za ostatními.

Petr už na ni čekal a široce se usmíval. Chytla ho kolem krku a dala mu pusu na nos.

„Většinou se po prvním seskoku kopeme do zadku pro štěstí, ale tohle taky není špatné,“ mumlal.

Chtěla mu poděkovat, ale zjistila, že nemůže mluvit, protože strašlivě chraptí.

„Co se divíš? Však to tvoje počítání muselo být slyšet až v Praze, jak jsi křičela,“ zachechtal se.

V úterý přišla do kanceláře až v devět.

„Kde jsi byla?“ ptala se jí zamračeně kolegyně. „Musela jsem za tebe v pátek vyzvedávat poštu.“

„Kde by byla? V psychiatrické léčebně. Musela se svěřit se všema svýma mindrákama profesionálům. Vidím to tak na pět krabiček antidepresiv denně,“ ozval se posměšně její bratr.

Pomalu se k němu otočila. Vzpomínala na den, kdy ho viděla poprvé. Malé opičátko v balíčku bílých krajek. Slyšela hlas maminky: „Alenko, to je tvůj malý bratříček. Od teď ho musíš chránit, aby se mu nic nestalo.“
Sevřela ruku v pěst a než komukoliv došlo, co chce dělat, vrazila vší silou bratrovi ránu do brady. Nečekal to. Spadl po zádech na zem a cestou porazil stůl.

„Co děláš ty krávo?!“

„Promiň mami. Před blbostí se mi ho ochránit nepovedlo,“ řekla si sama pro sebe polohlasem.

Ve dveřích se objevil šéf. „Co se to tu sakra…“

„Přinesla jsem výpověď. Ráda bych odešla ještě dnes. Myslím, že fyzické napadení kolegy je dostatečný důvod, abyste se mě chtěl zbavit hned a netrval na výpovědní lhůtě.“

Odpoledne se už procházela mezi záhony levandule a šafránu. Provázela ji usměvavá majitelka zahradnictví ve slaměném klobouku a květované zástěře.

„A kdy můžete nastoupit?“ ptala se.

„Třeba zítra. Jen musím ze začátku dojíždět, než tu seženu nějaký podnájem.“

„To nebude problém. Volných bytů je tu dost. Kdo by se sem do zapadákova hrnul? Máme tu jen tohle zahradnictví, koňskou farmu, kravín a sportovní letiště.“ Alena pozorovala včely a motýly kroužící nad barevnými záhony. Poprvé v životě se cítila svobodná.
*********************************************************************************

poznámka autorky: Tato povídka vznikla jako výzva: „Napiš mi větu a já ti k ní dopíšu příběh“. Větu mi napsala kolegyně spisovatelka Renata Langmajerová
Pro zajímavost přikládám video z mého vlastního základního výcviku. Video je čistě ilustrační a s postavami v povídce nemá nic společného 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=Jh5eyYLfuvY&list=FLilUdhO1Gfg-tBA5_VoipDw&index=3&ab_channel=PavelMare%C4%8Dek

********************************************************