Povídka Halloweenská
***

Děti vtrhly rozjařeně do předsíně.

„Babi, dědo, to vám byla paráda! Šly jsme se strašidelným průvodem přes celý Žižkov. A paní Nováková vypadala jako čarodějnice a ten kluk ze sousedního vchodu dělal kostlivce.“

„Takže vypadali jako obvykle,“ poznamenala suše babička a pokoušela se vnést nějaký řád do chaosu u věšáku na bundy, kde se mezi obvyklými kousky oděvů objevily i takové skvosty, jako špičatý fialový klobouk, obří želví krunýř, lebka s chlupatým pavoukem, jakási mikina sešitá z roztrhaných hadrů na podlahu, šest lampionů a stříbrná vílí hůlka s růžovou hvězdičkou. Malá Maruška totiž odmítala jít za strašidlo. Ona je víla za všech okolností.

Čtyři vnuci a dvě vnučky, kteří trávili podzimní prázdniny v Praze u babičky a dědy se nahrnuli do velké kuchyně, kde už na ně čekal masový závin a horký čaj s malinovou šťávou. Vyprávěli jeden přes druhého své postřehy a zážitky ze strašidelného průvodu. Děda se je snažil poslouchat všechny najednou, ale po chvíli to vzdal. Nakonec mu malá Maruška vylezla na klín a zabrala si ho pro sebe. Vážně se mu zadívala do očí a pravila: „Dědečku, neboj se vůbec žádných strašidel. Já jsem víla a všechny je začaruju.“

„To budeš moc hodná. Děkuju. Hned je mi lépe.“ Děda se usmál na Marušku a pohladil ji po vlasech.

Babička rozsvítila svíčky ve svícnu na stole a zhasla lustr. Atmosféra se rázem změnila. Děti postupně začaly vyprávět strašidelné příběhy, které kdy kde zaslechly. Oči se jim leskly vzrušením a krásně lechtavým strachem.

„Babi, znáš taky nějakou strašidelnou historku?“ zeptal se nejstarší vnuk Ládík.

Babička se podívala starostlivě z okna. Světlo pouliční lampy měnilo houstnoucí mlhu na tajuplně fosforeskující sirup.

„Jednu znám, ale není to historka, je to čisto čistá pravda. Ona tam pořád ještě někde chodí a mlha ji přitahuje,“ babička kývla hlavou směrem k oknu.

„Koho?“ vykulila oči Michalka a zrzavé vlasy se jí zaleskly ve světle svíček, jako by byly také ohnivé.

„Inkoustová Bety,“ pronesla potichu babička.

Děda se neklidně zavrtěl. „To jim nepovídej! Budou se v noci bát!“

Ale to bylo přesně to, co povzbudilo dětskou zvědavost ještě víc. „Povídej babi!“ škemral Tomášek. A dvojčata Toník a Vašík si začala přitahovat židle blíž k babičce, pro případ, že by chtěla mluvit takhle potichu pořád.

Babička položila na stůl misku se sušenkami, rozdala dětem mandarinky a začala:

„Kdysi dávno, tady u nás na Žižkově bydlela jedna paní, která se jmenovala Bety, a ta si usmyslela, že z ní bude velká a slavná spisovatelka. Začala si napřed psát jen tak sama pro sebe básničky a krátké pohádky. Postupně psala i větší povídky. Jednou sebrala odvahu a dala ty věci přečíst kamarádovi – a on jí to pochválil. A tak to dala přečíst dalším přátelům a oni to také pochválili. Bety měla moc velkou radost a začala být sama na sebe pyšná. Rozhodla se napsat knihu. Psala ji dlouhých šest let. Když ji konečně dopsala, hned ji rozeslala v mailu všem kamarádům a hned druhý den jim nedočkavě psala dotazy, jak se jim to líbilo. Nikdo ji nechtěl zklamat a tak jí odepsali, že jo, že je to pěkné. Bety zapomněla na to, že jejími kritiky jsou jen její přátelé a hrdě začala obcházet pražská nakladatelství. Jedno po druhém ji odmítalo. Někde se jim nelíbilo téma románu. Někde vadilo, že je v ději moc postav. Někomu se to zdálo moc dlouhé, někomu moc krátké. Jinde jí doporučovali, aby přišla za rok. Někdo si rukopis ani neotevřel. Celé další dva roky Bety knihu asi třikrát přepisovala, aby se nakladatelům líbila. Marně. Dva byli stále nespokojení. Třetí řekl, že se mu nevejde do edičního plánu a čtvrtý zkrachoval. Bety byla zdrcená a smutná. Pak se nějak dozvěděla o společnosti, která na internetu pomáhá s pořádáním sbírek pro začínající autory. Zašla tam. Slíbili jí, že jí pomůžou. Udělají knížce reklamu na svých stránkách, založí sbírku, která bude fungovat, jako takový předprodej její knížky. A když se podaří během třiceti dní získat na účet osmdesát tisíc – knížka vyjde. Bety se radovala. Věřila, že už má vyhráno. Všem jejím přátelům se přeci líbí, co píše. Určitě si její knížku rádi předplatí a určitě si koupí i druhou, jako dárek pro někoho jiného. To nebude problém. Sama si na ten účet hned poslala deset tisíc, jako začátek do startu. Rozeslala informaci všem svým známým přes sociální sítě, poprosila je, aby tu zprávu šířili dál a bezstarostně čekala. Třicet dní uplynulo jako voda. Na účtu se objevila částka dvanáct tisíc pět set korun. Bety nevěřila svým očím. Jen čtyři lidé chtěli koupit její knížku. Ze společnosti přišla zpráva, že sbírka byla ukončena, jako neúspěšná. Bety celou noc nespala. Vztek se mísil s lítostí. Kdyby měla v sobě Hulkovu krev – byla by celá zelená a aspoň čtyři metry vysoká. Druhý den, vybrala všechny své úspory a došla do tiskárny domluvit výrobu své knížky na vlastní náklady. Tisk byl dražší, než čekala. Nezbylo jí ani na nájem. Ale co, utěšovala se. Za pár dní ty knížky prodám a peníze se mi vrátí. Všem se přeci líbí a nechci za ni moc. Za tři týdny měla doma hromádku krásně voňavých a nových knížek s jejím jménem na deskách. Ale také měla ve schránce upomínku za nezaplacený nájem a nedoplatek za elektřinu. Vytvořila si na internetu reklamu a poprosila známé, aby jí pomohli šířit. Už jí ani neodpovídali. Co dělá špatně? Z další výplaty si zaplatila dost drahý kurz komunikace se zákazníky. Moudrá z něj nebyla ani trochu. Má si zaplatit reklamu v novinách, nebo televizi. Prodala počítač a zaplatila si deset sezení u špičkového psychologa. Dozvěděla se, že má v sobě skrytý vztek a frustraci. Ráda manipuluje s lidmi a má diktátorské sklony. Je příliš vztahovačná a bere si vše moc osobně. Nemůže přeci nikomu říkat, co se mu má líbit a co ne. Musí se smířit s tím, že každý má jiné zájmy a jiné cíle. A nemá se tak upínat na psaní, ale najít si i jiné koníčky…

Druhý den, našli psychologa bloudit po Václavském náměstí. Mluvil úplně z cesty a trpěl totální ztrátou paměti. Když někde uviděl knihkupectví, nebo antikvariát, křičel hrůzou a bušil hlavou do skla. Na stole v jeho ordinaci našli rozevřenou knížku s věnováním: „Mému psychologovi s láskou Bety.“ Odvezli ho do blázince. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se mu stalo.

Bety zmizela a s ní i všechny výtisky její knihy. Policie po ní marně pátrala. Mezi pražskými bezdomovci se začala šířit fáma o šílené ženě, která se po nocích toulá po Žižkovských ulicích. Když narazí na spícího muže, nebo ženu, vzbudí je a nutí je číst nahlas z její knížky. V ruce přitom vždycky drží dlouhý a ostrý nůž. Policie na záznamech z kamer nikdy nic nenašla. Začalo se věřit tomu, že Bety není člověk z masa a kostí, ale že je to jen její duch. Každému, kdo se s ní setkal a musel číst v její knize zůstaly na rukách skvrny od zeleného inkoustu, které nešly umýt. Začali jí říkat „Inkoustová Bety“ Bezdomovci se ze Žižkova začali stěhovat do sousedních čtvrtí. Inkoustová Bety si musela najít jiné oběti. Začala zastavovat jakékoliv osamělé noční chodce a také je nutila předčítat nahlas její knížku. Nikdo se jí neubránil. Jednou zastavila i mistra karate, který vyhrál celopražský turnaj. Popsal, že při setkání s Inkoustovou Bety byl zcela paralyzován. Nemohl se vůbec hýbat, ani bránit. Mohl hýbat jen očima, aby mohl číst, ústy, aby mohl mluvit a rukama jen natolik, aby mohl otáčet stránky. Jakýkoliv jiný pohyb vykonat nešel. Noční život na Žižkově pomalu utichal. Žižkov byl vyhlášen nejbezpečnější a nejklidnější pražskou čtvrtí. Jak mizel v ulicích noční život, začaly řídnout i zprávy o Inkoustové Bety. Ale ona nezmizela. Je tam pořád. Říká se, že jednou zastaví někoho, kdo stihne tu její knihu přečíst celou dřív, než zakokrhá první ranní kohout.

„A ten ji vysvobodí?“ zeptala se Michalka.

„Ne,“ zavrtěla hlavou babička. „Musí jí tu knížku pochválit a poprosit ji, aby mu ji prodala a napsala mu do ní věnování. Tím se zlomí prokletí. Inkoustová Bety prodá všechny výtisky svojí první knížky a začne psát novou. A to je konec. Teď už pěkně spát, nebo vás sem příště rodiče nepustí!“

Za chvíli už všech šest vnoučat spokojeně oddychovalo na rozložených matracích pod dekami a ve spacácích.

Babička se snažila složit všechna trička a ponožky poházené kolem a děda skládal nádobí do myčky.

„Ty jsi vážně případ,“ vrtěl hlavou děda.

„Už jsi to dočetl?“ zeptala se babička.

„Copak jsem měl kdy v tomhle blázinci?“ ohradil se děda. „Ale už mi chybí jen šest stránek.“

„Tak dobře. To stihneš ještě dneska,“ kývla babička spokojeně hlavou…