Výlet do zoo

„Držte se ve skupinkách, tak jak jsem vás včera rozdělila. Tady máte pracovní listy a během procházky po zoo budete odpovídat na otázky. Odpovědi si musíte najít sami u informačních tabulí u výběhů. Skupina, která odpoví správně na nejvíc otázek dostane jedničku a pochvalu do žákovské knížky. A přesně ve čtyři se sejdeme zase tady. Kdo se opozdí, toho tu necháme! Máte všichni své batůžky se svačinou a pitím? Výborně. Tak rozchod!“

Děti se rozeběhly do všech stran. Bětka pomalu zacouvala do stínu rozkvetlého šeříku. Zamračeně sledovala, jak její spolužáci mizí směrem k nejbližším výběhům. Paní učitelka s asistentkou si spokojeně oddechly a zamířily ke kavárně, která lákala návštěvníky zoo barevnými slunečníky a pohodlnými křesílky.

Ve skupině, se kterou měla Bětka plnit úkoly, si vůbec nikdo její nepřítomnosti nevšiml.

Bětka si sedla na dřevěné zábradlí a začetla se do otázek v pracovním listu. Pohrdavě se ušklíbla. Otázky pro mrňata…

– Je hroch obojživelný obojživelník, nebo savec?

– Je slepýš křehký had, nebo ještěrka?

– Je pravda, že žádná kočka neumí plavat?

A dalších dvacet podobně trapných otázek. Copak si učitelka vážně myslí, že jsou úplně pitomí? No i když… Bětka si opět připomněla hádku v autobuse, kvůli které tu teď seděla sama. Dohadovali se, která zoo je v České republice nejstarší. Všichni se hádali, jestli pražská, nebo ta ve Dvoře Králové. A když jim řekla, že to ví každý kojenec, že liberecká a paní učitelka jí dala za pravdu, tak se jí ještě posmívali, že je namyšlená šprtka. Jo, pitomců máme ve třídě dost. Ať si ten test hezky napíšou bez ní.

Bětka seskočila ze zábradlí a podívala se na plánek zoo, který u vchodu dostala. Přece ten den jen tak nepromarní. Na zvířata se těšila a taky si je užije! Obcházela pomalu výběhy, pozorovala zvířata a snažila se v informačních tabulkách najít něco, co ještě nevěděla. Začalo ji bavit hledat zvířata v zarostlých expozicích, kde nejsou vidět na první pohled. Nejvíc času jí zabral výběh pandy červené. Už začínala věřit tomu, že tam panda není, že je zalezlá někde v domečku, když se vedle ní zastavil asi pětiletý chlapeček s maminkou. V ruce svíral plyšovou pandu červenou. Zakoukal se do větví a kamínků a zesmutněl. „Není tu,“ hlásil smutně mamince. A v tom Bětka zahlédla nepatrný pohyb. „Podívej. Támhle je!“ Sehnula se k chlapečkovi a ukázala mu čumáček a černá očka, která se třpytila mezi listy. Chlapeček se šťastně usmál a přitiskl nos na sklo.

„Hezky holčičce poděkuj Péťo,“ řekla maminka.

„On má náš Péťa pandy ze všeho nejraději,“ vysvětlila Bětce.

Bětka se toulala dál. Pomalu jí začalo vadit, že si nemá s kým povídat. Sedla si na lavičku u výběhu vlků, napila se čaje z lahve a vytáhla poněkud zmuchlaný test. Trošku ho uhladila dlaní a začala dopisovat odpovědi. Jeden z dřímajících vlků se zvedl a přišoural se pomalu až k ní. Zvědavě ji sledoval, co to dělá. Přišlo jí to legrační, a tak vyplněný test připlácla na sklo vlkovi přímo před čumák.

„Dělám úkol, to koukáš co?“ Vlk si prohlédl pečlivě test, jako by ho opravdu četl a zívl. Bětka se vrátila zpátky na lavičku a vytáhla z batohu housku se šunkou.

„Nemáš ještě jednu?“ zeptal se vlk.

„Co?“ zarazila se Bětka a začala se kolem sebe opatrně rozhlížet.

„Nemáš ještě jednu housku?“ zopakoval vlk. „Jo a ten úkol máš dobře,“ dodal.

Bětka si stoupla a koukala se všude kolem sebe. Pátrala po nějaké kameře s mikrofonem a reproduktorem. Někde tu určitě musí být. Na mluvící vlky věřila naposledy Červená Karkulka.

„Haló, já jsem tady!“ ozval se zase vlk.

Bětka se na vlka zamračila. Někdo si z ní dělá legraci, ale ona to tak nenechá.

„Krmení zvířat je v zoo zakázané!“

„Správně,“ souhlasil vlk. „Tak je nekrm a dej tu housku mně!“

„Jsi vlk. A vlk je zvíře víš?“ Bětka začala pomalu věřit tomu, že ten vlk opravdu mluví.

„Nejsem vlk!“

„Na tomhle výběhu je napsáno Vlk obecný – Canis lupus. A ty vypadáš, jako vlk, co jiného bys byl?“

„Jak jinak bych měl vypadat, když jsem ve výběhu vlků? Kdybych vypadal, jako králík, způsobil bych tu trochu zmatek, nemyslíš?“

„A co teda jsi?“ zeptala se Bětka.

„Já jsem Hlídač…“

„Takže jsi pes?“ skočila mu do řeči Bětka.

„Ale vůbec ne! Já jsem Hlídač a ochránce ztracených dětí. Duch, skřítek, strašidlo, anděl, přízrak… vyber si sama. Jmenuju se Radar.“

„Cože? Radar?“ zasmála se Bětka. „Myslíš to, jak tím policajti měří na silnici rychlost aut?“

„No dovol…!“ vycenil vlk uraženě zuby. „Radar je krásné jméno! Je to zkratka! Radegastův dar.“

„Radegasta znám!“ zamyslela se Bětka. „To je ta velká socha v Beskydech že?“

„Nooo, Radegast takhle přesně nevypadá, ale ano. To je on. Je to prastarý pohanský bůh. Kdysi dávno chtěl pomoci jedněm moc hodným lidem najít jejich dceru, která zabloudila v horách a stvořil mě, abych ji našel. A od té doby jsem tu a pomáhám ztraceným dětem.“

„Já jsem se ale neztratila!“ ohradila se Bětka. „Vím naprosto přesně, kde jsem. V téhle zoo jsem byla už několikrát s mámou a tátou. Navíc mám plánek, mobil, GPS a všude tu jsou směrovky.“

„Někdy můžeš být ztracená, i když víš naprosto přesně, kde jsi. Vlastně se to stává lidem dost často,“ poznamenal trochu záhadně Radar.

„A co bude s tou houskou? Máš ještě jednu?“ zeptal se a mlsně si olízl tesáky.

„Mám, ale je to bílé pečivo. To je nezdravé.“

„Fajn, tak proč to jíš?“ zeptal se Radar.

„Protože mi chutná.“

„No vidíš, mně taky.“

Bětka uznala, že má pravdu a vytáhla z batohu druhou housku.

„No jo, ale jak ti ji mám dát? Tady dole je tlusté sklo a nahoře je síť. To nepřehodím.“

„Chytni se mě za chlupy na krku!“ řekl Radar.

„Je tady to sklo! Už jsem ti to říkala!“ Bětka ztrácela pomalu trpělivost.

„Jestli tě to sklo tak znervózňuje, tak se na něj nedívej. Zavři oči a chyť se mě za chlupy na krku!“ zopakoval vlk.

Bětka odevzdaně pokrčila rameny a zavřela oči. Je těžké hádat se s mluvícím vlkem. Natáhla opatrně ruku. Čekala, že narazí do studeného a tvrdého skla, ale místo toho se její prsty zabořily do měkké a teplé srsti. Ztratila rovnováhu a upadla. Polekaně vykřikla a otevřela oči.

„Díky,“ řekl vlk Radar a opatrně jí vzal z ruky housku se salámem.

Bětka se nevěřícně rozhlížela kolem. Vlčí výběh zmizel. Ležela v měkkém mechu. Kolem ní rostly obrovské a vysoké stromy, jaké ještě nikdy neviděla. Vzduch voněl po nějakém koření a příjemně chladil. Kousek od nich se mezi stromy klikatil potok a voda se s jasným zurčením tříštila o kameny na drobné kapky.

„Kde to jsme?“ rozhlížela se Bětka nechápavě.

Vlk dožvýkal housku, olízl se a nevzrušeně se rozhlédl kolem sebe.

„Ve Wyomingu“, odpověděl, a když otazník z Bětčiných očí nemizel dodal: „v Severní Americe.“

„Já už vím, usnula jsem a tohle všechno se mi jen zdá,“ usmála se Bětka a rozhlížela se zvědavě kolem. Když už má tak pěkný sen, musí si ho užít, aby si ho zapamatovala, až se vzbudí.

„Já nevím, proč vy lidi chcete mít pořád všechno pod kontrolou a pěkně zaškatulkované,“ zavrtěl hlavou Radar. „Tak pojď, jdeme si tu tvoji domnělou noční můru prohlédnout, když už jsme tady.“

Procházeli se spolu tím podivným lesem. Bětka nikdy tak obrovské stromy neviděla. Na jednom místě ležel jeden z těch stromů spadlý přes cestu. Doma by ho lidé rozřezali a odvezli. Tady v něm vysekali tunel. Cesta procházela přímo tím tunelem. Radar jí vyprávěl o stáří okolních stromů, kterým říkal sekvoje, vyprávěl o mohutné sopce a horkých gejzírech, o krásné horské krajině plné zvěře. A opravdu co chvíli spatřili mezi stromy mihnout se laň, nebo jelena. Bětka se od Radara dozvěděla o řekách plných pstruhů, o medvědech, bobrech, pumách a mývalech, kteří zde v tomto krásném koutu světa žili. Po nějaké době došli k místu, kde stezku přehrazovala skleněná stěna. Bětka se podívala tázavě na vlka.

„Co to je?“

„To už přece znáš,“ vyplázl vlk jazyk. „Chyť se mě za srst! Zavři oči a jdeme!“

Tentokrát Bětka neupadla, ale když ucítila, že se boří do něčeho ledově studeného polekaně vykřikla a otevřela oči. Les zmizel. Všude kolem, kam až dohlédla se táhla plochá krajina pokrytá sněhem a ledem. Z tolika bílé záře až bolely oči. Bětce šla pára od úst, když promluvila.

„Kde to jsme?“ Otočila se a polekaně si sedla do sněhu. Těsně za ní stál obrovský lední medvěd.

„Trošku víc na sever,“ řekl medvěd Radarovým hlasem.

„Ty nejsi vlk?!“ vykřikla Bětka trochu roztřeseně.

„To už jsme si snad dávno vysvětlili,“ oklepal se medvěd. „Tady moc dlouho zůstat nemůžeme. Já mám kožich, ale ty nejsi moc dobře ustrojená.“

Bětka cítila, jak se jí sníh rozpouští v teniskách. Zalovila v batohu a oblékla si přes tričko mikinu.

„To ti moc nepomůže,“ zhodnotil kriticky její snahu medvěd Radar. „Vylez mi na záda a pevně se drž!“

Bětka ho poslechla a zabořila se do husté bílé srsti. Hřála. Alespoň na břicho jí bylo teplo.

Medvěd se rozeběhl plynulým a ladným krokem. Běžel čím dál rychleji. Takhle rychle Bětka ještě nejela ani na koni. Vítr jí hvízdal kolem uší. Jen kdyby nebyl tak studený! Medvěd se zastavil. Stáli na kraji mořského zálivu. Modrozelená voda se lehce vlnila.

„Musíme na druhou stranu, další průchod je tam,“ vysvětlil Radar.

„Umím plavat,“ cvakala zubama Bětka.

„V tomhle ne,“ zavrtěl hlavou Radar. „Byl by z tebe rampouch dřív, než bys udělala dvě tempa.“

Radar se rozhlédl a znovu se rozeběhl podél břehu. Odrazil se a dopadl prudce na samotný okraj těsně nad hladinou. Ozval se ostrý praskavý zvuk a od břehu se odlomil velký kus ledu. Radar s Bětkou stáli přímo v jeho středu, jako na nějakém velkém prámu a mořský proud je unášel dál a dál.

Medvěd sešoupl Bětku ze svých zad a skočil do vody. Kra se divoce zakymácela, ale Bětce se podařilo udržet rovnováhu. Radar se opřel do kry a postrkoval ji před sebou směrem k druhému břehu. Bětka už jen stála a třásla se. Zimou ani mluvit nemohla a sledovala, jak jí bělají špičky prstů. Z posledních sil vylezla na břeh. Před ní se tyčila známá skleněná stěna, tentokrát pokrytá námrazou. Cítila, jak do ní Radar šťouchl čumákem a hladce propadla sklem na druhou stranu.

Opět se zabořila do něčeho sypkého. Že by to byl zase sníh? Moment, sníh přece není horký. Posadila se. Okolí se zase změnilo. Seděla v malém údolíčku na jemném, žlutočerveném písku ve stínu vzrostlé palmy. Kousek dál rostlo dalších pět palem kolem studny s vahadlem, které znala jen z obrázků. Všude kolem se táhly do dálky písečné duny. Jen slunce na blankytně modré obloze vypadalo pořád stejně. Poslední zbytky sněhu zachycené na mikině a kalhotách mizely před očima a měnily se na vlhké, stále se zmenšující skvrnky. Bětku začaly brnět nohy a ruce, jak se jí do promrzlých žil začala vracet teplá krev. Zvědavě se otočila na Radara. Už tušila, že neuvidí ani vlka, ani medvěda. Pusa se jí spokojeně roztáhla do úsměvu.

„Já věděla, že budeš vypadat, jako velbloud, hned jak jsem zjistila, že jsme na poušti,“ řekla vítězoslavně.

„Taky jsem mohl vypadat, jako písečná zmije, štír, nebo olgoj chorchoj,“ ušklíbl se Radar. A věřte tomu, že velbloudi se opravdu umí šklebit skvostně.

„Co je olgoj chorchoj?“ zeptala se Bětka.

„Tak trochu kolega z legend. Až budeš doma, tak si to můžeš vygůglit, nebo, jak se dneska říká učením nových věcí. Teď se radši nebudeme zdržovat. Naber si ze studny vodu a jdeme dál.

Bětka se chvilku potýkala s vahadlem u studny, ale za chvilku už věděla, jak na to a vytáhla plný džber vody. Doplnila lahev. Chtěla si v tom horku sundat mikinu, ale Radar jí přikázal, aby si ji nechala na sobě.

„Tady je sluníčko stejně nebezpečné, jako před chvílí mráz na polárním kruhu. Natáhni si i kapuci a stáhni si ji do očí!“

Velbloud začal legračně skládat nohy, aby se dostal dolů k zemi a Bětka si na něj mohla pohodlněji vylézt.

„To je Sahara?“ zeptala se, když se usazovala mezi dva pevné hrby na jeho zádech.

„Ne, to bych měl jen jeden hrb. Tohle je poušť Gobi v Mongolsku.“

„Jak je možné, že jsme se dostali z polárního kruhu rovnou na poušť?“ zeptala se zase Bětka.

„Protože mají v zoo výběhy vedle sebe,“ odpověděl Radar a rozeběhl se.

„To nechápu,“ zamračila se Bětka. „Jsme v Mongolsku, nebo v zoo?“

„Tam i tam. Záleží na tom?“ odpověděl Radar a rozeběhl se rychleji.

Bětka brzy pochopila, že jízda na ledním medvědovi je mnohem pohodlnější než na velbloudovi. Velbloud se kymácel ze strany na stranu, jako loďka v peřejích. Ještě že netrpí na mořskou nemoc.

Velbloud ji nesl písčitou krajinou a slunce sálalo, jako žhavá pec. Bětce se začalo skoro stýskat po polárním mrazu. Připadala si jako kuře na nedělní oběd, které někdo vytáhl z mrazáku a rovnou ho šoupnul do trouby. Voda v lahvi pomalu mizela.

„To je jako sauna naruby,“ řekla nahlas. „V sauně se napřed rozehřeješ a pak skočíš do ledové vody a tady je to naopak.“

Radar se zasmál a zamířil k táhlému písečnému pahorku. Stoupal stále výš a výš. Za chvíli se ocitli vysoko nad okolní krajinou. Bětka se rozhlédla kolem sebe. Písečné duny se táhly všude kolem ní až k fialovému obzoru. Horký vzduch se chvěl. Pahorek končil kolmým srázem dolů. Bětka sklouzla z velblouda, došla opatrně až na kraj a podívala se dolů. Hluboko pod ní se třpytila skleněná stěna. Tentokrát ležela vodorovně. Bezradně se otočila na Radara: „Další průchod je tam dole. Co budeme dělat?“

„Přitáhni si batoh pořádně na záda, zapni si tu přezku přes prsa a Skoč!“ přikázal Radar.

„To je batoh na výlet, ne padák! Nejsem pitomá! Z takové výšky se zabiju!“

„Nemudruj a skákej! Copak se ti už se mnou něco zlého stalo?“ Velbloud přešlápl z jedné nohy na druhou.

Bětka si poslušně přitáhla popruhy a zapnula přední přezku. Přistoupila ke kraji. Hloubka pod ní ji děsila a zároveň přitahovala.

„Je to jen sen! Je to jen sen! Je to jen sen!“ opakovala si několikrát nahlas a otočila se tázavě na Radara.

„Jasně, jenom sen!“ kývl hlavou chlácholivě Radar. Bětka měla pocit, že se jí směje.

Zhluboka se nadechla a udělala krok dopředu.

Žádný zázrak se nestal, prostě padala. Volný pád jí zprvu vyrazil dech a ošklivě ji vyděsil. Padala, točila se ve vzduchu a křičela. Během chvilky proletěla skleněným průchodem. Poušť zmizela. Vlastně zmizelo všechno. Všude kolem sebe spatřila bílou mlhu. Jen podle svištění vzduchu věděla, že pořád ještě padá. To že neviděla blížící se zemi ji uklidnilo natolik, že si vzpomněla na záběry parašutistů, které kdysi zahlédla v televizi. Přestala se vyděšeně choulit do klubíčka a natáhla se, jako kdyby ležela na břiše. Roztáhla ruce i nohy a ohnula kolena. Točivý pohyb se zastavil a rychlost pádu se zpomalila. Ucítila lehké trhnutí a pád se zpomalil ještě víc. Že by v tom batůžku měla vážně padák? Odvážila se opatrně podívat nad sebe a spatřila doširoka roztažená tmavá křídla a hlavu s ostrým zobákem. Velký orel ji držel drápy za batoh.

„Radare? To jsi ty?“

„Jasně, kdo jiný?“

„Ty mě uneseš?“

„Ne, ale můžu takhle tvůj pád zpomalit a nasměrovat tam, kam potřebujeme doletět.“

„A kam potřebujeme doletět? zeptala se Bětka.

„Já myslím, že nutně potřebuješ kornout zmrzliny,“ odpověděl zcela nečekaně orel Radar.

Vyletěli z mlhy, která, jak se ukázalo, nebyla nic jiného než hustá bílá oblaka. Pod nimi se od obzoru k obzoru vlnila modrošedá mořská hladina. Blížila se. Mimo pohybu směrem dolů si Bětka uvědomila i rychlý pohyb kupředu. Letěli. Ten pocit byl úžasný. Takhle volně a svobodně se ještě nikdy necítila.

„Radare? Až spadneme do vody, tak se proměníš v delfína?“ zeptala se vesele.

„Pokusíme se radši do té vody nespadnout, abys nemusela vysvětlovat paní učitelce proč jsi mokrá,“ zasmál se Radar.

„No jo, vždyť já jsem úplně zapomněla, že mám být nejpozději ve čtyři u východu ze zoo. Stihneme to?“

„Bez obav. Však oni ti neujedou,“ odpověděl Radar.

Mořská hladina se blížila. Bětka spatřila i jiné ptáky v okolí. Bílé – asi rackové. Na hřebenech jednotlivých vln už rozeznávala třpytivou krajku z pěny. V nose ji šimral slaně vonící vzduch. Začala se připravovat na brzký pád do vody. Sledovala vlny tak napjatě, že nepostřehla slabě se lesknoucí sklo přímo před sebou. V okamžiku, kdy se nadechla, aby zadržela dech a zavřela oči proletěli průchodem a orel ji měkce složil do vysoké trávy.

Překvapeně vypustila z plic zadržený mořský vzduch a nadechla se úplně jiného. Voněl trávou a lučními květinami. Pomalu se vyškrábala na nohy. Vlnění šedomodrých vod oceánu se změnilo na vlnění zelenožluté vysoké trávy.  Stála uprostřed rozlehlé stepi. V dálce se zvedaly hnědavé hřbety hor. Na vrcholcích se bělal sníh, ale tady dole příjemně hřálo sluníčko. Jen pár desítek metrů od ní se klidně páslo stádo koní.

„Jéééé to jsou převaláci!“ vykřikla nadšeně a otočila se.

Za ní stál krásný pískově okrový hřebec s krátkou a hustou tmavou hřívou. Bětka se rozzářila.

„Já vím, kde jsme! Zase v Mongolsku, ale už ne na poušti, ale ve stepi že? Jak víš, že miluji koně?“

„Vím o tobě víc, než víš ty sama,“ řekl Radar v koňském těle. „Naskoč si! Teď už musíme opravdu spěchat!“

Bětka suverénně vyskočila na koňský hřbet a chytla se hřívy. Konečně se cítila jistě a sebevědomě. Radar se rozeběhl. Pár metrů jen volně klusal, ale brzy přešel do ostrého cvalu a vzápětí do trysku. Bětka nadšeně vykřikla a přitiskla se ke koňské šíji.

Běželi stepí dlouho, ale i tak si Bětka teskně povzdechla, když koník Radar zastavil před dalším průchodem.

„Tenhle průchod je poslední. Dál už musíš sama.“

Bětka zesmutněla a sklouzla z jeho hřbetu.

„Uvidím tě ještě někdy?“ zeptala se.

„Určitě. Musíš se jen dívat tak, jak jsi se dnes naučila.“

„A co je za tímhle průchodem?“

„Říkal jsem ti, že pomáhám ztraceným dětem, aby byly tam, kde mají být.“

„Takže východ ze zoo? Povzdechla si Bětka.

„Ne, ve skutečnosti máš být někde úplně jinde.“

„A kde?“ podivila se Bětka.

„Na povídání už není čas! Spěchej! Musíš si dojít pro zmrzlinu! Pamatuj si to! Zmrzlina je ze všeho nejdůležitější! Bez ní by byla celá tahle cesta zbytečná. Běž už!!“ Kůň Radar pohnul hlavou a doslova prostrčil Bětku skleněnou stěnou.

Bětka klopýtla o žulový obrubník. Čekala, že uvidí opět vlčí výběh, ale mýlila se. Stála na opačné straně zoologické zahrady. Až sem určitě nedošla. Že by to vážně nebyl sen? Kousek od ní stál stánek se zmrzlinou. Nikde kolem ani noha. Mrkla se na mobil. Třičtvrtě na čtyři! No nazdar! Znovu se podívala na stánek se zmrzlinou. Zaváhala. Radar říkal, že je to důležité. Stejně už přijde pozdě a malér ji nemine, tak co. Pár minut už to nezmění.

Došla ke stánku. Za pultem nikdo nebyl. Mrazicí stroj monotónně hučel a nad pultem létaly dvě vosy. Bětka se bezradně rozhlédla kolem. Vedle stojanu na kornouty ležel mobil. Přeci by prodavač někam neodešel a nenechal tu mobil pro zloděje? V hukotu zmrzlinovače zaslechla Bětka jiný zvuk. Podivné sípání. Podlezla odklápěcí část pultu a nakoukla za něj. Na zemi ležela slečna v barevné zástěře a držela se oběma rukama za krk. Měla ošklivě oteklou tvář a vyděšené oči. Nemohla mluvit, ani se postavit. Dýchala špatně a chrčivě. Bětka hned pochopila o co jde.

„Vás bodla vosa že?“

Slečna neodpověděla a zdálo se, že ztrácí vědomí. Bětka rychle otevřela mobil. Jak to jen bylo? Třesoucím se prstem vyťukala číslo 112.

„Dobrý den, tady Alžběta Moravcová. Jsem v zoologické zahradě u stánku se zmrzlinou u ohrady s koňmi převalského. Paní prodavačku bodnula vosa. Nemůže dýchat.“

…?

„Bude mi jedenáct.“

…?

„Ne nikdo dospělý tu není.“

…?

„Dýchá, ale špatně. Kouká na mě, ale asi nemůže mluvit. Má nateklý obličej.

…?

„Chladit? Můžu. Je tu lednička s pitím.“

…?

„Ano, počkám tu.“

…

Bětka přepla na hlasitý odposlech, položila mobil na pult a otevřela ledničku s nápoji. Vytáhla dvě lahve se studenou vodou. Jednu otevřela a vylila ji slečně na oteklou tvář a druhou jí k té tváři přitiskla tak, aby ji co nejvíc chladila.

„To bude dobré,“ snažila se Bětka uklidnit slečnu prodavačku a pohladila ji po vlasech tak, jak maminka vždycky hladí ji, když je nemocná.

*****

Paní učitelka zuřila. Zase ta Bětka! Celá třída, aby na ni čekala! Vyzpovídala skupinku, se kterou měla Bětka plnit úkoly a dozvěděla se, že ji celý den nikdo neviděl. Hodiny ukazovaly skoro půl páté. Pokusila se jí zavolat na mobil, ale byl pořád obsazený. Začala si dělat starosti. V dálce se ozvala siréna a rychle se přibližovala. Z vrátnice vyběhl pán z ochranky a otevřel dokořán vrata. Dovnitř vjela sanitka. Siréna zmlkla, ale majáky stále modře blikaly. Hlídač ukazoval řidiči směr, kam má jet. Učitelka dostala strach a rozběhla se k sanitce. Ta se mezitím opět rozjela a zmizela za zatáčkou. Učitelka se obrátila na hlídače.

„Prosím vás, co se stalo? Víte já tu mám třídu a chybí mi jedna žačka.“

„Jmenuje se Alžběta?“ zeptal se hlídač.

Učitelka zbledla. „Ano…“

„Nebojte se. Za chvíli ji tu máte. Je v pořádku,“ usmál se hlídač a zmizel v budce a začal někam telefonovat.

Uplynulo dalších nekonečných patnáct minut, než se blikající sanitka vrátila a opět projela branou ven ze zoo. Siréna znovu spustila a sanitka se rychle vzdalovala.

Učitelka se bezradně rozhlédla. Ostatní děti se už nudily, a začaly zlobit. Asistentka je nestíhala napomínat. Kluci uzavírali sázky, které zvíře Bětku sežralo.

Ze zatáčky se vynořilo další auto. Zásobovací dodávka. Zastavilo. Otevřela se dvířka pro spolujezdce a Bětka seskočila na zem.

„Děkuji,“ poděkovala řidiči.

„Bětko!!!“ vykřikla učitelka. Její strach se začal opět měnit ve zlost, teď když nezodpovědnou žačku viděla před sebou živou a zdravou.

Z auta vystoupil muž s obrázkem zmrzliny na triku.

„Dobrý den, vy jste učitelka tady té šikovné hrdinky?“

„Co-cože?“ zakoktala se paní učitelka. Děti se shlukly kolem a zvědavě poslouchaly.

„Tady vaše žačka zachránila život jedné naší kolegyni, když dostala alergickou reakci z vosího bodnutí. Tak se na ni nezlobte, že se zdržela. A tady je pro Bětku něco za odměnu.“ Muž podal Bětce velkou papírovou krabici.

Krabici otevřela Bětka až v autobuse. Prohrábla se vrstvou čokolád a plněných oplatek. Došla až do přední části autobusu k prvním sedačkám a napřed nabídla paní učitelce a asistentce. Postupně obešla s krabicí všechny spolužáky a cestou odpovídala na zvědavé otázky. Sladkosti konečně prolomily bariéru.

„…ty jsi volala záchranku? Ty jo, to seš dobrá, já si ani nepamatuji to číslo…“

„…já bych se asi bál, že je ta prodavačka mrtvá a že si budou myslet, že jsem ji zabil…“

„…a neměla jsi strach, že tě ta vosa taky bodne…?“

Bětka se vrátila na své sedadlo, rozbalila si jednu čokoládu a spokojeně sledovala ubíhající krajinu. Parta protivných hlupáků se zase změnila v docela fajn partu spolužáků. Nikdo si nemyslel, že je šprtka, protože věděla, jak má zavolat sanitku. Vědět a umět něco víc, než ostatní je často důležitější, než se zdá.

…Pomáhá ztraceným dětem, aby byly tam, kde mají být, i když nevědí, že se ztratily…

Nad polem, kolem kterého právě projížděli kroužil nějaký dravý pták. „Díky Radare, zašeptala Bětka a zamávala mu.“