Půlnoční únos
Míla miloval češtinářku Evu už od prváku. Co na tom, že byla o patnáct let starší. Čtyři roky
sbíral odvahu vyjevit jí své city. Už to skoro vzdával, když se náhodou dozvěděl, že jeho
vysněná povede v létě dvoutýdenní spisovatelský kurz pro dospělé. To je ono! Teplé večery,
hvězdná obloha, šumění Berounky, vínečko. Zatočí se jí hlava, on ji zachytí a přivine ke své
hrudi. Za maturitu dostane určitě nějaké peníze od rodičů a zbytek si vydělá na brigádě.
Přihlásil se.
Jenže…
Po příjezdu zjistil, že je ze všech nejmladší, až na profesorčinu neteř, věčně
rozchechtanou Štěpánku. Naštěstí profesorka navrhla, že si budou všichni tykat. To ho
přesvědčilo zůstat. „Evičko.“ Jak krásně to znělo.
Druhý šok – nulový stav alkoholu v objektu, až na dezinfekci v lékárničce.
Třetí rána – „Oni fakt píšou!“
Eva je zahrnula úkoly. Už ten první u snídaně stál za to: „Napište rozhovor se svým
hrnkem kávy.“
Na procházce chtěla, aby popsali řeku bez použití přídavných jmen.
Zkusil to: „Tráva s rosou klouže. Padám. Žbluňk! Voda vniká do plic. Bolest, tma, smrt!
Hniju v bahně.“
Večer si četli svá díla a ta banda intošů ho chválila, jako by napsal Vojnu a mír.
Všichni s sebou furt tahali notýsky a zapisovali si každou kravinu. Eva si všimla, že on
žádný nemá a věnovala mu prázdný školní sešit. Na první list napsal: „Všichni tu jsou magoři.
Ona taky!“
V pátek se mu zbortil svět. Přijel Evin manžel. Cože? Ona je vdaná?
Večer se Míla vykroutil ze společného čtení výmluvou na bolest hlavy. Proklouzl zadem
a vyrazil přes les do vesnice. Dneska se ožere, jako že se Miloslav jmenuje.
V místní hospodě stihnul tři piva, dva fernety a jedno „magický voko“. Ve 22:00 ho
hostinský jemně vystrčil ven a doporučil mu kemp na druhé straně řeky, kde se dnes konal
koncert kapely R.U.M. Punkový rytmus doléhající z druhého břehu a barevná světla Mílu vábily
jako můru svíčka.
„Jak se tam dostanu?“
„Dva kiláky po proudu je most,“ mávnul rukou hospodský a zabouchnul.
Míla se potácel a počítal. Tři sem a dva tam a zpátky. To je moc.
Pozoroval vodní proud. Není žádná fajnovka. Zvládne to. Chlast a holky čekají. Neumře
jako panic.
Složil šaty pod keř a brodil se studenou vodou, dokud nedosáhl kritické pytlíkové
hloubky. Zaváhal, ale uklouznutí a pád pod hladinu jeho rozhodnutí urychlilo. „OK plavu.“
S každým tempem ho opouštěly promile jako krysy potápějící se loď. Cítil únavu a rozbolela ho
hlava. Proud ho zanášel od cíle. Poprvé ho napadlo, že by se mohl utopit. V poslední chvíli
narazil kolenem na dno a vyškrábal se na břeh. Ležel na studených kamenech a dýchal. „Jsem
tu. Co dál?“ Nepříjemně střízlivý mozek ho upozornil na několik věcí najednou. Je zcela nahý,
až na náramkové hodinky. Je mu zima a bude blinkat. Zpátky nedoplave. Most je daleko.
Příslib erotického dobrodružství byl zcela nahrazen vidinou teplé postele v penzionu.
Po strastiplném klopýtání lesem se dostal na kraj stanového kempu. Nikde nikdo.
Všichni si užívali koncert. Malá krádež nějakého oblečení mu snad karmu nezničí. Rozepnul
jeden ze stanů.
„Au!“
„Doprčic, proč má někdo ve stanu celé auto?“
Po chvíli zápolení otevřel netypická dvířka vozu a vsoukal se dovnitř. V přihrádce objevil
tříbokou stříbrnou láhev. Obsah voněl. Napil se. Hřálo to. Našel deku, zabalil se do ní a dal si
dalšího loka.
Hodinky zablikaly. To je legrační, až teď si uvědomil, že hodiny nikdy neukáží číslo
24:00. Po 23:59 hoplá hned 0:00. Spokojeně se uchechtl nad svou genialitou. Jen se trochu
ohřeje a…
*
Zpráva z tisku:
Pátrání po ztraceném mladíkovi skončilo. Podezření, že se utopil v Berounce, se naštěstí
nepotvrdilo. Mladý muž byl vypátrán v neděli dopoledne v lese patnáct kilometrů od místa
nálezu jeho věcí. Byl lehce dezorientován, ale jinak v pořádku.
*
Poslední den kurzu se účastníci střídali ve čtení svých prací, které zde vznikly. Po večeři
vytáhla Štěpánka Mílu na terasu.
„Ta tvoje povídka Půlnoční únos je úžasná. Jak toho kluka unesli ufoni a on se probudil
v prosklené laboratoři a díval se na planetu Zemi z oběžné dráhy… A ti stříbrňáci s hmyzíma
očima na něm dělali pokusy a strkali do něj hadičky a píchali mu injekce. A on dokázal
překonat strach, vzepřel se jim, ovládl celý létající talíř a zachránil lidstvo. Úžasné. Napsal jsi to,
jako kdybys to sám prožil. Mám husí kůži po celém těle. Jsi nejlepší spisovatel.“
Míla polkl a odhodlaně se nadechl: „Přidala by sis mě na fejsu do přátel?“
*
O dva světelné dny dál.
„Ziku, ty sis vzal bez dovolení můj korb?“
Zik se nervózně zavrtěl.
„Lina píše práci o chování živočichů na planetě 004 soustavy 03SK. Praxe je lepší než
studium dat.“
„A jeden z těch studijních exemplářů vám vlezl do korbu?“
„Jo. Vypil náplň do dezitéru. Jsou strašně primitivní. Pošel by, kdybychom ho tam
nechali. Lina říkala, že ho chudáčka roztomilého nemůžeme nechat jen tak.“
„Ho?“ kapitán lodi stiskl přísně všechny čtyři rty.
„Byl to sameček. Mají legrační pohlavní orgány. Museli jsme ho vzít sem, vypláchnout
mu trávicí ústrojí, píchnout protilátku a vyčistit vylučovací trubici. Lina mu dala ještě dýchnout
trochu fogu, protože běhal pořád dokolečka, snažil se proskočit průzorem a hrozně kvičel. Pak
jsme ho vrátili zhruba do míst, kde jsme ho našli i když si ho Lina chtěla nechat.“
Kapitánovy tři černé oči vertikálně zamrkaly: „Ještě to tak! Máte štěstí, že mám dobrou
náladu. Do odvolání zůstanete za trest s Linou ve svých kajutách. Příště ať se nic takového
neopakuje!“

***

pozn.: Tato povídka je součástí e-sborníku, který vznikl pod vedením Martiny Heš Hudečkové a obsahuje 17 povídek od 17 autorů na téma PŮLNOC
ZDARMA KE STAŽENÍ ZDE: https://sperkarka-textu.cz/wp-content/uploads/2024/06/pulnocni-povidky-e-sbornik.pdf

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::