Místnost vypadala úplně obyčejně. Obyčejné stěny s obyčejnou, ne zcela novou malbou. Z obyčejných oken byl výhled na obyčejnou cestu vedoucí k obyčejnému lesu.
Jediný znepokojivý fakt byl ten, že jsem vůbec nevěděla, jak jsem se sem dostala, co tu dělám, proč stojím uprostřed místnosti a dokonce ani to, kterými ze čtyř dveří jsem vešla dovnitř a jak dlouho tu už jsem.
Jen jsem nejasně cítila, že jsem někde, kde jsem být chtěla. Otevřela jsem dveře přímo před sebou. Podle pohledu z okna právě ony měly vést na tu cestu k lesu… Za dveřmi ústila studená kamenná chodba vedoucí někam do dálky. Překvapeně jsem couvla …. A narazila jsem zády o tvrdé kameny… místnost zmizela a já stála ve slepé chodbě nějakého sklepení. Bylo to nečekané, ale ani mě to moc nepolekalo. V chodbě vládlo šero, ale ne úplná tma. Odněkud sem proudilo teplé a příjemné světlo. Nemohla jsem rozpoznat odkud. Bylo všude a přitom nikde. Udělala jsem chodbou pár kroků a uviděla několik odboček z hlavního směru. Věděla jsem, že něco hledám, jen jsem si nemohla vzpomenout co. Rozhodla jsem se držet hlavní chodby, abych nezabloudila. Vyštrachala jsem z kapsy papírový kapesník a zastrčila ho cípem do škvíry mezi kameny. Pak jsem vyrazila rychlým krokem přímo vpřed. Tento úmysl mi vydržel snad hodinu. Chodba byla pořád stejná a neměnná a pohled na monotónně ubíhající stěny byl neskonale nudný. To odbočky do vedlejších chodeb vypadaly mnohem zajímavěji. Některé byly temné a studené, ale z jiných zas zářila barevná světla a byly slyšet tlumené zvuky hudby, nebo lidských hlasů. Opravdu jsem nechtěla odbočovat, abych nezabloudila. Nakonec přeci musím někam dojít… Došla jsem. Ze škvíry mezi kameny přede mnou se bělal můj kapesník…
Tak tedy dobrá. Odbočila jsem do první chodby. Byla vlhká. Po stěnách stékaly kapky vody a na dně se spojovaly ve stružku. Chodba stoupala, ale vodě to nijak nevadilo a tekla všem fyzikům natruc stejným směrem, kterým jsem šla já.
Na stropě se něco pohnulo. Seděla tam obrovská moucha. Tak velikou a ošklivou mouchu jsem ještě neviděla.Třela si předními končetinami sosák a nenávistně mě sledovala. Nikdy by mě nenapadlo, že moucha může vyjadřovat nějaké emoce – tahle to dělala. Zakmitala křídly a závan vzduchu mě prudce udeřil do tváře, bzukot zněl v chodbě jako letecké motory. Přestala mávat křídly a stále se držíc stropu vyrazila směrem ke mně. Dostala jsem strach a navíc se mi z podivného zápachu, který z ní byl cítit udělalo nevolno. Chtěla jsem utéct, ale nohy mě neposlouchaly. Lezla pořád blíž a blíž, až byla téměř nade mnou. Byla skoro větší než já. Vykřikla jsem, ale můj hlas nebyl slyšet. Z dálky přede mnou se ozval dětský smích. Moucha se začala rychle zmenšovat, až nabyla obvyklých muších rozměrů a s tichým vzteklým zabzučením proletěla kolem mne a zmizela.
Pokračovala jsem v cestě vzhůru chodbou. Na vrcholu cesty se třpytilo malé jezírko do kterého tekla voda z chodby. Dno chodby se rozšířilo a pokryl ho bílý vyhřátý písek. Na písku u vody si hráli dva malí chlapci. Byli si podobní jako dvojčata. Můj příchod je vůbec nepřekvapil. Jeden mi hned s úsměvem hodil míč a měl radost, když jsem mu ho hodila zpátky. Druhý se tvářil vážněji a zkoumavě si mě prohlížel. Pak mě chytil za ruku a dovedl k vodě. Posadila jsem se na bílý písek a ten veselejší mi začal ukazovat malé rybky a vysvětloval mi, jak se jmenují.
„Co tu vy dva děláte?“ přerušila jsem ho.
„Hrajeme si.“ Odpověděl se smíchem.
„Ale proč tady?“ zeptala jsem se znovu.
„Protože tady je doma.“ Řekl vážně druhý.
„Ale kde to tady vlastně je?“ Byla jsem stále zmatenější.
„Tohle je přeci Labyrint. Copak ty nevíš, kde jsi?“ zeptal se vesele první a polechtal mě na krku. Labyrint je tady všude kolem a je tu spousta báječných míst na hraní, jako je tohle. Je tu krásně. Když tu zůstaneš, tak ti postavím hrad z písku.“ Oči se mu třpytily dychtivým očekáváním.
„Běž pryč,“ řekl ten druhý a zamračil se.
„Tohle je Labyrint. Nebezpečné a zlé místo. Žijí tu nebezpeční netvoři…“
„Ale tvůj bratříček říká, že je tu hezky,“ namítla jsem.
„To není můj bratříček,“ odpověděl klidně a dál se na mne mračil.
„Ty hledáš Srdce Labyrintu?“ vložil se do toho první.
„Co je to Srdce Labyrintu? Zeptala jsem se.
„To je to úplně nejhezčí místo tady. Je tam krásně a každý je tam šťastný. Žije tam pán života. Jednou se ho dotkneš a budeš šťastná navěky. Proto se odtamtud nikdo nikdy nevrátil.“ Vykládal nadšeně první chlapec.
„Je to nejtemnější místo labyrintu. Žije tam ten nejděsivější netvor z těch nejhorších zlých snů. Jednou se ho dotkneš a jsi ztracená. Číhá tam smrt. Proto se odtamtud nikdo nikdy nevrátil,“ řekl tiše a pomalu ten druhý. „Běž odtud pryč!“ Zopakoval naléhavě.
„Ale tvůj kamarád říká, že je tam hezky,“ namítla jsem.
„To není můj kamarád.“ Řekl klidně.
„Vypadáte jako dvojčata, hrajete si tu spolu a nejste ani bratři, ani kamarádi? Co tedy jste?“ Zeptala jsem se netrpělivě.“
„JÁ“ odpověděl ten vážný a ten veselý se rozesmál nahlas mému nechápavému výrazu a roztančil se kolem jezírka. Unaveně jsem složila hlavu do dlaní. Když jsem jí zase zvedla, tak stáli oba chlapci přede mnou. Najednou jsem nevěděla, který je který.
„A komu z vás mám teď věřit? Každý říkáte něco jiného…“
Udiveně se na sebe podívali. „Ale my ti přeci říkáme oba to samé…špatně nás posloucháš.“
Pak mi dali oba nečekaně pusu. Každý na jednu tvář a každý mě chytl za jednu ruku. Zvedla jsem se.
„Tak už běž, když chceš jít dál.“ Řekl jeden.
„Musíš už sama, no tak, snaž se trošku.“ Dodal druhý.
Oba se na mne moc mile usmáli a já byla zase sama v chodbě.
Po pár krocích jsem zahnula do další postranní chodby. Z dálky byla slyšet líbezná hudba. Jak jsem postupovala chodbou, tak se hudba pomalu měnila. Líbila se mi stále méně a méně a ani nevím v kterém okamžiku už to najednou nebyla hudba, ale pláč. Pláč stále sílil a zněl čím dál tím víc zoufaleji a zaznívala z něj hrůza. Na stěně chodby se pohnul stín. Stín nějaké ženy, které spínala ruce nad hlavou. Někdo potřeboval moji pomoc. Rozeběhla jsem se. Zahnula jsem za roh a… přede mnou byla rozlehlejší jeskyně. Uprostřed stál košatý strom, jeho větve se kolébaly, jako zdvižené ruce a průvan hvízdal ve větvích.
Zastavila jsem se. Přece mě mé smysly nemohly oklamat tak moc?
Dál za stromem byla zem pokryta rozkvetlými květinami. Byly jedna krásnější než druhá a opojně a sladce voněly. Brouzdala jsem se mezi nimi a nechala se hladit jejich lístky. Málem bych zapomněla kam jdu. Kam že to vlastně jdu? Hledám východ? Nebo přeci jen hledám to tajemné Srdce Labyrintu?
„Au!!!“ V lýtku jsem ucítila ostrou bolest. Ta kytka mě… kousla?! Po noze mi tekla krev. Květiny se začaly chvět a obracet…. Jako vyhladovělí vlci, když větří kořist. Stvoly se natahovaly směrem ke mně a ucítila jsem další kousnutí na druhé noze.
Rozeběhla jsem se. Druhý konec jeskyně byl daleko. Nechávala jsem za sebou krvavou stopu a pošlapané vzteklé květiny. Před chvílí krásné květy měly najednou obličeje šklebících se skřetů. Vzduch se opět zachvěl a proti mně letěla oživlá noční můra. Měla dravčí zobák, ženské tělo pokryté šupinami, netopýří křídla, hadí ocas a místo nohou dva spáry s ostrými drápy. S výkřikem hrůzy jsem se zastavila, ale toho využily krvelačné květiny a začaly opět útočit na moje nohy. Byly vyšší, už mi dosáhly až na stehna. Bleskově se kolem mne ovíjely, jako hadi a já nemohla udělat ani krok. Ale to už byla chiméra nade mnou. Snažila jsem se chránit si rukama hlavu. Obrovské drápy se zaleskly a… velice opatrně a jemně mne uchopily za ruce a zvedly mne do výše. Vražedné byliny zůstaly hluboko pode mnou. Ta podivná bytost mě odnesla na konec jeskyně, kde už žádné květiny nerostly a tam mě jemně postavila na zem, snesla se kus vedle a začala si zobákem rovnat šupiny.
„Děkuju…“ řekla jsem, hned jak jsem popadla dech.
„Nelíbím se ti?“ zeptala se melodickým ženským hlasem.
„Teď už ano,“ odpověděla jsem.
„Ne všechno krásné na pohled je dobré a ne všechno ošklivé je zlé. Pamatuj si to! A pozdravuj ho, až ho najdeš.“ Řekla a začala rozpínat křídla.
„Koho mám pozdravovat?“ Zeptala jsem se nejistě.
„Přece toho, koho hledáš.“ Chiméra se vznesla do vzduchu.
„A kde ho najdu?“ Zavolala jsem.
Zasmála se. „Přeci tady všude…“
Odletěla.
Vykročila jsem na další cestu. Přede mnou se něco třpytilo. Byla to zrcadla. Desítky zrcadel. Velkých i malých v krásných rámech i bez nich.
Podívala jsem se do nich a uviděla jsem se. Byla jsem to já, ale…. Ano! Jsem to já. Tohle jsou konečně zrcadla, která mě ukazují správně! Byla jsem sama sebou uchvácena. Vzpřímená chůze královny a hrdě vztyčená hlava. Postava bohyně pro kterou muži vyhlašují války. Vlasy hebké, jako hedvábí a jiskrné oči. Ano to jsem já. Krásná a neodolatelná. Chytrá a mocná. To přede mnou se skloní celé galaxie…
Poslední zrcadlo. Má rám ze zlata a je posázené diamanty…
Jeden pohled…
Tlustá, šilhavá holčička s brýlemi se silnou obroučkou. Mastné vlasy se lepí k čelu a obličej je plný ošklivých boláků. Hnědá stará sukně plandavě visí ke kotníkům.
„Už NE! Tohle přeci už dávno nejsem já!“
Vztekle jsem do zrcadla uhodila. Nerozbilo se. Jen obraz se změnil.
Shrbená, šedivá stařena s třesoucíma se rukama. Dívá se na mne poloslepýma očima. Tichá a smutná.
Pomalu jsem se sesunula k zemi a rozbrečela jsem se. Je to marné. Nikdy se odtud nedostanu. Každá cesta, kterou se vydám skončí špatně…
Tohle jsem někde slyšela… Kde…?
Brečím dlouho, ale i sebelítost někdy omrzí a slzy dojdou.
„Co to tu tropíš děvče?“ ozve se hlas.
Přede mnou sedí velká modrá krysa a zvědavě naklání hlavičku ze strany na stranu.
„Brečím!“ odseknu.
„A proč to děláš děvče?“
„Protože nejsem děvče, ale stará a ošklivá babizna!“ Mám na krysu zlost.
„Neřekla bych děvče.“ Krysa si mě kriticky prohlíží.
„Vypadáš mladě děvče. Skoro jako moje vnučka, tedy kdybys byla krysa. To já jsem stará. Už mi jsou skoro čtyři roky. Ale stará přeci neznamená ošklivá. Jsem stará a krásná. Kolik je tobě?“
„No, čtyřicet tři.“ Odpovím nejistě.
„Fííííha!“ Hvízdne a uznale si mě prohlíží. „Tak to vypadáš dokonce víc než skvěle! Nechceš kus slaniny? Kousek ti dám. Vypadáš hladově.“
Krysa mi zlepšila náladu.
„Ne děkuji. Nechci. Jsi moc hodná – a krásná.“ Pohladila jsem jí po modrém sametovém kožíšku.
„Ale no tak. Jsme přece obě holky. Ještě nás někdo uvidí a bude si myslet kdoví co…“ zatvářila se stydlivě.
Namáhavě se zvedám a jdu dál. Už ne tak rychle, ale jdu.
A najednou je tu východ. Východ z Labyrintu. Stojím mezi dveřmi a koukám do sluncem zalité krajiny. Měla bych mít radost, ale pocit úlevy se nedostavuje. Najednou se cítím sama. Něco mi chybí. Už vím, co je na tom Labyrintu zvláštní. Věci, které vypadají zle jsou nakonec dobré a naopak ty co vypadají skvěle se změní ve špatné. Našla jsem východ, ale co když patřím ve skutečnosti právě do Labyrintu? Chtěla bych najít jeho Srdce. Je dobré, nebo zlé? Zabije mě? Otáčím se a jdu zpátky do chodby. Zem pod nohama vypadá jako z čerstvě opracovaných kamenů, ale zároveň se zdá prošlapaná od milionů nohou, co tu bloudily přede mnou. Došly k dobrému, nebo zlému konci? Otočila jsem se. Východ už není vidět.
Z dálky slyším pravidelné klapání. Jdu tím směrem a klapání se blíží. Vždy dvě klapnutí, malá pauza a další dvě. Opatrně vykouknu za roh a dech se mi zatají leknutím. V úzké chodbě přechází netvor podobný bájnému Minotaurovi. Je vysoký, mohutný, má býčí hlavu s ostrými rohy. Je přikován ke stěnám chodby řetězy. Nemůže nikam. Jen dva kroky na jednu stranu a dva na druhou. Kopyta klapou v monotónním rytmu sem a tam. Nemohu kolem něj projít. Je tam málo místa. Najednou si mě všimnul a výhrůžně zavrčel. Lekla jsem se. Ale ty oči… má krásné, hluboké a čisté oči. Ty oči jsem už někde viděla. Kde…?
A je smutný. Určitě se chce zbavit těch řetězů…
Něco mi zazvonilo pod nohou. Klíč? Ano! To je klíč k těm řetězům! Mohla bych mu pomoct. Ale proč je přikovaný? Co když mi ublíží, když ho pustím? Ale ty oči… Nemohu ho jen tak nechat osudu. Zvedám klíč a pomalu se přibližuji. Zase temně a varovně zavrčí.
„Běž pryč!!!“ říká dunivým hlasem… Nebo, že by říkal: „Neodcházej!!!“….. ???? Najednou si nejsem jistá. Ale postupuji k němu opatrně dál. Natáhnu ruku a pomalu se dotknu jeho srsti…
Všude je tma. Zmateně se rozhlížím kolem. Je noc a já sedím na lůžku. Vedle spí můj přítel a tiše oddychuje…
To byl jen sen? Pocítím místo úlevy osten lítosti. Jsou teprve dvě hodiny po půlnoci. Lehám si pod deku a přitisknu se k vyhřátému tělu vedle sebe. Najednou to uslyším…
Dvě klapnutí, krátká pauza a zase dvě klapnutí. Koukám rozevřenýma očima do tmy a neodvažuji se skoro ani dýchat. Tlukot srdce zní pravidelně dál. Já ho přeci jen našla! Tohle je Srdce Labyrintu! A on je tam pořád spoutaný řetězy! Netvor a Pán života. Štěstí i smrt v jednom. Jediný dotek a jsem ztracená. Musím zpátky! Ať se stane, co se stane. Já chci zpátky!
Pomalu usínám a tlukot srdce sílí…
____________________________

Srdce Labyrintu


Fotka od Gustavo Rezende z Pixabay