Úvod:
Než začnete číst, měli byste vědět pár věcí. Tento příběh vznikl natruc všem, co tvrdí, že onlinové hry zabíjejí fantazii – tento příběh vznikl právě na motivy hned několika takových her. K tomuto příběhu existuje prolog. Tvoří ho samostatná povídka, kterou najdete zde v sekci “Texty – Povídky dlouhé” a jmenuje se “Dámy a Rebelové”. Tyto dva příběhy jsou volně propojené a není nezbytně nutné je číst oba, ale pokud chcete lepší přehled o souvislostech a moje příběhy Vás baví… Doporučuji si napřed přečíst “Dámy a Rebely”…
(Prvních devatenáct kapitol je dostupných i v audioverzi na YouTube – odkazy jsou zde pod záložkou Audio)


Kapitola první
O 110 let později a tisíc mil jižněji…


Z deníku paní Vardy z Livaru

Jak jsem se do toho všeho vlastně zamotala? Začalo to tím, že jsem stála na balkonu svého pokoje a myslela na to, že jsem vlastně jediná ženská v rodině, která je úplně obyčejná a nudná. Bylo mi z toho trochu smutno. Vychovávala jsem sice budoucího následníka trůnu, a sama jsem matkou skvělého syna, ale nějak mi to nestačilo. Měla jsem pocit, že až kluci vyrostou, budu na světě naprosto zbytečná.

Pomalu se stmívalo a Zelená hora se rýsovala proti fialové obloze. Zelená hora byla magická, a to doslova i obrazně. Byla nádherná, její krása uchvátila každého. A navíc její nitro obsahovalo ložiska zelených diamantů. Jenže ty kameny nebyly jen obyčejné cetky na ozdobení bohatých dam. Obsahovaly velké množství zvláštní energie. Zjednodušeně a prostě – magie. Ale myslím, že ani mágové ještě nedokázali prozkoumat, co všechno kameny dokáží. Matyas, učitel prince Samuela a mého syna Eliase říkal, že kdysi dávno v době, kdy ještě lidský rod neexistoval, spadl z oblohy obrovský kámen, který přiletěl odněkud z hvězd. Kámen se rozžhavil a při dopadu do moře poblíž pevniny utvořil obrovský kráter. Kráter se zaplnil vodou, a tak vznikl neobyčejně hluboký záliv na jihu Imrwalu. Je zajímavé, že se zálivu říká Ohnivý, skoro to vypadá, že ho pojmenoval někdo, kdo tu událost pamatoval. Uprostřed zálivu leží veliký ostrov ve tvaru srdce. Ostrov má po okrajích vysoké hradby neprostupných hor a lodí se dá přistát jen v jednom místě. Ostrov se jmenuje v obecném jazyce Ablix, ale my, co tu žijeme, mu říkáme Pusta. Pojmenovali ho tak proto, že na něm dlouho nikdo nežil. Kdysi tu prý žil národ mocných Kolossů, ale buď všichni vymřeli, nebo se někam ztratili. Pak se tu časem usadilo jen pár ovčáků a těch, kteří se potřebovali někam uklidit před problémy. Nebylo zde nic zajímavého. K pevnině daleko a proplout mezi nebezpečným prstencem skalisek kvůli steaku z berana se nikomu moc nechtělo. Přímo uprostřed ostrova se tyčí obrovská Zelená hora. Ale teprve před dvěstěpadesáti lety v jejím nitru objevili ložisko zvláštních diamantů a opět chvíli trvalo, než se zjistilo, jak moc zvláštní ty třpytivé kamínky jsou. Matyas říkal, že ložisko vzniklo z roztaveného jádra toho obrovského nebeského kamene. Možná má pravdu. Kdo ví. Hezky se to poslouchá. Naleziště způsobilo, že se na ostrov začaly hrnout spousty hledačů kamenů ze všech zemí po okrajích zálivu. O vlastnictví ostrova se začali dohadovat všichni mocní a bylo svedeno mnoho nesmyslných bitev. Hlavně mezi Tarpanem a Atalasem, ale i vzdálené Sebastiánské království a ponurý Nugral si dělaly nároky na ostrov. Vlastně skoro každý. A mezitím se začaly na ostrově rodit děti a vzkvétat i jiná řemesla než hledačství pokladů. Byl vybudován přístav Livar a začalo se stavět nádherné hlavní město Sarnur. A s novou generací se objevila i láska k zemi, kde se narodili tito potomci lidí ze všech koutů světa. A nechtěli, aby se o jejich zemi prali jiní a začali ji bránit proti všem.

A teď musím povědět něco o mé prababičce. Jmenovala se Varda a žila na pevnině na severní hranici Edonuru s Madlekem. Je to hodně daleko od Ohnivého zálivu. Byla to úžasná žena a já moc lituji, že jsem jí nemohla nikdy poznat, protože nosím její jméno. Prababička byla bojovnice a velitelka cechu, který měl za úkol strážit hranice v dobách, kdy na severu probíhaly boje čtyř spekter. Mnoho velkých bojovníků v té době jí mělo v úctě a poslouchalo její rozkazy. Její snoubenec byl prý bojovník strany Šera a byl zabit v souboji spekter. Tehdy bylo prababičce asi třicet let a prý se již nikdy nevdala. Dodnes vlastně nikdo neví, kdo byl otcem mého dědečka. Narodil se, když jí bylo už asi čtyřicet. Dohadů bylo tehdy mnoho, ale prababička se vždycky jen smála a říkala, že po původu nejkrásnějších darů není třeba pátrat, a nechala, ať si každý myslí, co chce. Můj děda měl prý odmalička zvláštní schopnosti. Když mu bylo asi deset let, tak se někdo z nohsledů Temnoty pokusil ho zabít. Děda přežil, ale ne zcela bez následků. Jako by se temná síla v jeho těle prala se zvláštními dary Světla, které tehdy již měl. Nakonec Světlo zvítězilo. Nikdo nevěděl, jak a co se to tenkrát přesně stalo. Hodně se v té době toulal a býval celé měsíce pryč a prý byl velice náladový a bylo těžké s ním vyjít. Jednou se vrátil po dlouhé době domů a byl z něj najednou vyrovnaný, klidný a sebejistý muž. Tenkrát prý vstoupil do sálu, kde obyvatelé hradu vždycky večeřeli. Došel až k čelu stolu, kde seděla jeho matka, políbil jí, a když ho přivítala, tak řekl jen tak mezi řečí, že byl konečně navštívit svého otce a že jí má od něj pozdravovat. A moje prababička se tenkrát prý jen usmála a poděkovala za pozdrav. A víc se nikdo z přítomných nedozvěděl. No a pak si jednou z nějaké divoké výpravy děda přivedl moji babičku, a tak přišla na svět moje matka Karin.

Právě v té době probíhaly velké boje o to, kdo se stane majitelem ostrova a Zelené hory.

Moje maminka zdědila po svém otci a po babičce některé zvláštní schopnosti. Mívá věštecké sny a má léčitelské schopnosti. Když jí bylo skoro dvacet, tak si jí zavolala babička Varda a řekla jí, že musí okamžitě odjet daleko na jih na ostrov Pusta a najít krále a pána lodí, že je to moc důležité. Maminka se divila a nechápala, jakého krále, vždyť o ostrov se hádalo mnoho králů. Nikam se jí nechtělo. Pak měla ale v noci divný sen. Stála ve snu na veliké louce a uprostřed ležel muž oblečený do královského roucha. V boku měl vraženou dýku a krvácel. Jak z něj vytékala krev, tak celá okolní krajina začala šednout a černat, jako by jí sžíral neviditelný plamen. Ze stínů se blížily divné, nelidské postavy. Pak se najednou ze všech stran začala valit voda a matka se vzbudila s děsivým pocitem, že se topí. Ten sen se druhý den opakoval a pak zase. Když se jí zdál už popáté, tak se ve snu najednou rozkřičela: „Už ne, prosím už ne.“ Pak se rozběhla ke krvácejícímu muži, ležícímu na zemi. Vytáhla z rány dýku a slyšela sama sebe, jak říká slova v nějakém cizím jazyku, přikládá na ránu ruku a rána se sama zaceluje. A s tím, jak se rána hojila, tak se celá krajina kolem začala rozjasňovat a na horizontu se rozzářila Zelená hora, kterou moje matka ve skutečnosti nikdy předtím neviděla, ale když jí pak uviděla doopravdy, tak ji hned poznala.

A tak bylo rozhodnuto. Už ani matka nepochybovala o tom, že na ostrov musí jet, i když nevěděla přesně proč. Dorazila do přístavu v době, kdy začalo povstání obyvatel ostrova a kdy se rozhodli bránit svůj domov proti všem. Existovala velká šance to s trochou odvahy zvládnout, protože přístav byl opravdu jediné místo, kterým se na ostrov dalo dostat. Okrajové hory působily jako hradba nedobytné pevnosti. Loď, kterou matka připlula, byla v přístavu netrpělivě očekávána, protože se na ní pašovaly zbraně, což matka tehdy pochopitelně, nevěděla.

Když přecházela můstek z lodi na břeh, náhle jí uklouzla noha a ona spadla do vody.  Neuměla plavat a začala se topit. Pak ucítila, jak jí někdo táhne za vlasy k hladině a když se vynořila, tak jí pod ruce strčil kus trámu plovoucího po hladině. Když se konečně rozkoukala, uviděla obličej mladého muže, který se na ní smál z druhé strany trámu a přidržoval ji, aby se nepustila. „Vítám tě na Pustě, krásná cizinko.“  Moje máma se dodneška směje, když to vypráví. Ten mládenec pomalu táhnul trám ke břehu. Mamka se prý cítila strašně hloupě a chtěla něco říct, ale zmohla se jen na otázku: „Kdo jsi?“ Nato se ten mládenec zasmál a řekl jí: „Copak nevidíš? Jsem pán lodí. Máme nejkrásnější koráb v přístavu,“ a ukázal na trám. V tu chvíli se pro ni z mola natáhly ruce dalšího mladíka oblečeného ve staré oprané košili, a když jí pomáhal z vody, tak řekl: „Jo jasně a já jsem král celé Pusty“. Na to jim prý máma řekla jen: „Babička měla zase pravdu. Jsem tu správně.“ Tenkrát si prý oba mysleli, že se z leknutí zbláznila.

No, a abych to zkrátila. Následovalo pár válečných let. Maminka se zapojila do vybudování první ostrovní nemocnice a myslím, že těch ran po dýkách a mečích vyhojila nespočet, i když obyčejnějším způsobem než ve snu a nikdy nemusela zachraňovat život králi. Tahle část snu dělá mamince pořád starosti, ale sny se přeci nemusí splnit všechny a přesně, že? Z obou zachránců se vyklubali během času vůdci celého povstání. A když nastal čas uzavírání mírových dohod, tak se z Roderika, mluvčího ostrovanů, stal jednomyslně první panovník nového svobodného království, no a jeho nejlepší kamarád Daniel, ten který pro mámu skočil do vody, je dnes opravdu správcem přístavu Livar a zároveň mým otcem.

Moje o deset let starší sestra Ester se narodila ještě za války. Protože byli táta se strýčkem Roderikem, jak jsme králi říkali, nejlepší kamarádi, tak jsme často jezdili s rodiči do hlavního města Sarnuru. I stalo se, že se sestra zakoukala do Roderikova syna Justina a brzy se stala manželkou prince. Byla jsem mladá a hloupá a moc jsem jí to záviděla. Myslela jsem si, že jako vdaná dáma bych se také konečně stala „někým“ a záviděla jsem sestře, jejího milujícího manžela.

Bylo mi sedmnáct a objevil se Trevis. Třicetiletý, pohledný, milý, něžný a pozorný. Připlul z pevniny ze Sebastiánského království. Obchodoval s drahými kameny. Byl moc šikovný a v obchodech se vyznal. Všichni se na něj dívali s respektem a já byla hrdá, že k němu patřím. Rodiče řekli, že jsem moc mladá na vdávání, ale když se ukázalo, že jsem těhotná, tak povolili. Svatba byla skvostná. Hrdě jsem představila novomanžela i strýčkovi Roderikovi a Trevis s ním ještě v den svatby mluvil o obchodech s kameny. Tenkrát mi to divné nepřišlo. Trevisova kariéra stoupala a rychle převzal kontrolu nad vývozem kamenů ze země. Po nějaké době přijela sestra s manželem k nám na návštěvu do Livaru. V noci jsem slyšela Trevise a sestřina manžela Justina, jak na sebe hrozně křičí. Justin z něčeho strašného Trevise obviňoval. Utekla jsem do našeho pokoje, a když Trevis přišel, tak jsem se ho ptala, co se stalo, ale místo odpovědi mne uhodil. Spadla jsem na roh stolu a omdlela. Ráno mě našla matka. Měla jsem ošklivě rozbitou hlavu. Dodnes mám na spánku jizvu.

Ten den se mi narodil syn Elias. Narodil se o měsíc dřív, ale naštěstí to zvládl v pořádku, díky mojí matce.

Ten den zmizel můj manžel a s ním králova nejlepší loď a velká zásilka diamantů, největší, jaká kdy měla být vypravena.

Ten den se v převrženém voze zabila moje sestra i se svým manželem, když spěchali do hlavního města Sarnuru, aby varovali krále a vyhlásili poplach. Nešlo jen o ztracené peníze za kameny. Nejhorší bylo, že kameny byly magické a magie ve špatných rukách může způsobit cokoliv. Další vyšetřování prokázalo, že můj manžel byl pravděpodobně nastrčený špeh – bohužel se nezjistilo kým – a jeho jediným úkolem bylo dostat se jakýmkoliv způsobem do blízkosti krále a hlavně kamenů. Ten způsob jsem byla já. Naštěstí jsem se to tenkrát dozvídala po kouskách a matka s otcem mne i přes svůj žal hlídali i s Eliasem jako oko v hlavě, jinak bych sebe i jeho asi tenkrát zabila. Myslela jsem si, že jsem to všechno zavinila já. Byly to nejhorší dny naší rodiny. Ale Elias byl nádherný klučina a naštěstí se v ničem otci nepodobal. Měl oči mojí mámy a byl tak něžný a bezbranný a byl to jediné, co mi zbylo. Vlastně ne. Ještě někdo. Na bolest je nejlepší lék povinnost a práce. Když byly Eliasovi tři měsíce, přijel do přístavu královský kočár, v něm strýček Roderik a s ním jeho vnuk a můj osiřelý synovec Samuel, kterému byly necelé čtyři roky. Myslela jsem, že se strýček na mne zlobí, koho jsem mu přivedla do domu a že mne přijel potrestat, za ta způsobená neštěstí, ale bylo to jinak. Poprosil mne, abych odjela s ním a s Eliasem do Sarnuru a postarala se o Samuela. Odejít z domu, kde mi každý kout připomínal Trevise, bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Máma jela se mnou a první půlrok mi moc pomáhala, pak ale řekla, že už jsem velká holka a že už si se svými dětmi musím poradit sama, protože jí v nemocnici potřebují. Dnes už vím, že mne všichni chtěli nějak zaměstnat, abych neprovedla nějakou hloupost. Bála jsem se, že mě budou nenávidět a oni mne všichni zatím milovali tou nejkrásnější láskou. Máma, táta, strýček Roderik, Elias i Samuel. Rozhodla jsem se, že jim to všechno musím vynahradit. Ale jak?
A tak se stalo, že jsem o dvanáct let později stála na balkoně a přála jsem si být moudrá, odvážná a statečná, jako byla moje prababička Varda. Mám přeci po ní jméno. Nesmím jí dělat ostudu…

______________________________________________________________________________________

Kapitola Druhá
Hodiny diplomacie

Jak slunce klesalo níž a níž, celá scenerie pozvolna potemněla. Pojednou jsem ucítila, že mne někdo sleduje. Dole na hradebním ochozu stála temná postava. Poznala jsem v ní pana Martyna. Když zjistil, že jsem si ho všimla, tak mi lehce pokynul rukou. Kývla jsem a pozpátku jsem zacouvala do svého pokoje. Kdyby to bylo poprvé, tak bych si řekla, že se přišel také obdivovat západu slunce, jenže už se to opakovalo několik večerů po sobě a pan Martyn stál vždy zády k výhledu do krajiny a vždy měl oči upřené na můj balkon.  Mohlo by se zdát, že mám nápadníka, ale to mi k Martynovi opravdu nesedělo. Na to byl příliš vypočítavý, a i kdyby, nemám ho ráda. Mám z něj vždy nepříjemný pocit.

Pan Martyn, muž středního věku, vždy pečlivě upravený, skvostně oblečený a navoněný. Na tváři neustále jakýsi strnulý a nucený „rádobyúsměv“. Byl vyslanec Goboloku a host na našem dvoře. Pobýval zde již skoro půl roku a vyjednával různé obchody pro svou zemi. Asi před třemi měsíci se nabídl králi, že by mohl, jako zkušený politik-cestovatel, vyučovat Samuela diplomacii a vysvětlit mu, jak to chodí v různých zemích v Imrwallu. Strýc Roderik uznal, že by jeho vnuk, jakožto budoucí panovník, měl vědět o světě co nejvíc a souhlasil pod podmínkou, že bude Martyn vyučovat i Eliase. A tak přibyly chlapcům k jejich povinnostem ještě navíc hodiny diplomacie.  Neměli z toho radost a Martyna neměli rádi, stejně jako já. Ale královo rozhodnutí už padlo.

 Ukládala jsem se k spánku. Nemohla jsem dnes usnout. Lůžko bylo krásné, pohodlné a veliké. Příliš veliké pro jednoho, jak mne poslední dobou stále častěji napadalo. Čím dál víc jsem toužila po tom neusínat a neprobouzet se sama, ale měla jsem problém. Když byli chlapci malí, tak jsem upnula všechnu svou pozornost na ně. Mužů jsem se dlouho bála a dětský pokoj byl moje útočiště. Během let strach přešel a teď jsem byla schopná v klidu řešit cokoliv s kýmkoliv – pokud nešlo o nic osobního. Měla jsem na hradě spoustu přátel od těch, co rozhodovali o osudu celé země, až po posledního kuchtíka. Ale kdykoliv se mi někdo pokusil přiblížit víc, než dovolovala hranice přátelství, tak jsem vždy dostala strach. Bála jsem se, že zase někdo ovládne mou mysl, že mne zase zneužije a že zase způsobím nějaké strašné neštěstí jen tím, že podlehnu svým touhám. Věděla jsem, že je to nesmysl, ale bylo to silnější než já.  Toužila jsem po polibku a pohlazení, chtěla jsem se někomu schoulit do náruče, ale zároveň jsem před tím utíkala. Ten den jsem zase usínala s promočeným polštářem.

Ráno bylo krásné a svěží a rozehnalo mé večerní smutky. Vyhnala jsem chlapce z postelí, což dalo docela zabrat. Je to zajímavé, když byli malí, tak vstávali oba ještě před rozedněním a budili mne a teď, když jsem od nich chtěla, aby vstávali, protože měli hromadu práce, tak zase chtěli spát oni. Už byl pomalu čas vyrazit na snídani a chlapci stále nikde. Šla jsem pro ně. Našla jsem je v Eliasově pokoji, jak se perou jako dva kohouti. Chvíli trvalo, než mne zaregistrovali a pustili se. Nasadila jsem co nejrozzlobenější výraz: „Co se tady k čertu děje?“ Oba jednohlasně odpověděli: „Nic.“ „Pánové styďte se, Samueli, je ti skoro šestnáct, jsi málem dospělý. Včera říkal mistr Ferbas, že by tě už vzal do výcviku k ostatním vojákům a ty se tu pereš s dětmi…“ Místo Sama se ozval rozčílený Elias: „Co? Já nejsem žádné dítě!“ „Jsi, když se neumíš chovat!“  Samuel stál se sklopenou hlavou a bylo vidět, že je mu to nepříjemné. „Promiň, teto.“ Nakonec se mi z nich podařilo vydolovat něco o tom, že si Elias dělal legraci z Nikolky, což byla čtrnáctiletá dcera naší kuchařky a věrná Samuelova ctitelka. Dále se prý můj syn vyjádřil v tom smyslu, že potomci Nikol a Samuela budou vypadat jako veverky, protože budou zubaté po mamince a zrzavé po tatínkovi a pak už jen dostal pěstí a zbytek už jsem viděla sama. „No vidím, že hodiny diplomacie pana Martyna na vás nezanechaly žádné následky.“ „Martyn je idiot,“ prohlásil zamračeně následník trůnu. „Jo, a blbý k tomu,“ dodal můj něžný synek. Hodiny ve věži začaly odbíjet sedmou hodinu. „Dobrá, vznešeného pana Martyna probereme později, teď rychle na snídani.“ Vystrkala jsem je z pokoje a dali jsme si závod po schodech dolů do jídelny.

Jídelna byla veliká přízemní místnost se třemi dlouhými stoly. Na stolech byla připravena snídaně. Bylo tu pečivo, máslo, med, šunka a vajíčka. Jídelna byla pro všechny, kteří žili a pracovali na hradě. Každý snídal v hodinu, která mu vyhovovala, a mohl si vzít, na co měl chuť. V čele prostředního stolu seděl král Roderik a bylo vidět, že už je skoro po snídani. Popřáli jsme si „dobré ráno a dobrou chuť“ a usadili se k němu. Elias se hned nedočkavě vrhnul na konvici s kakaem. Samuel měl asi po ranní rvačce špatné svědomí, protože mi dvorně nabídl a nalil do hrnku kávu a pak se teprve pustil do své vlastní snídaně. Na opačné straně stolu jsem zahlédla pečlivě upravený účes pana Martyna. Četl si nějaký dopis, který patrně přivezl ranní dostavník s poštou. Asi nedostal žádné příjemné zprávy, protože se u čtení dost mračil.

Pojednou se dveře do jídelny rozlétly a v nich se objevil rozcuchaný Jakub. „Heeej Rode, dělej, už je to tu! Sněženka!“ Král Roderik vyskočil a chlapci s ním. „Ne, vy si sedněte a najezte se. Na hříbě se můžete podívat později, teď byste se jen motali.“ A rychle odběhl za Jakubem. Jakub byl Roderikův kamarád z dětství. Byl vášnivý milovník koní. Na Pustě moc koní nebylo, ale po válce se Jakub pustil do zpracovávání nového krále a přesvědčil ho o užitečnosti chovu koní na Pustě. Byl osobně v Tarpanu a Edonuru a vybíral chovné hřebce a klisny pro Pustu. Vybíral jezdecká i tažná zvířata a netrvalo dlouho a na Pustě se začala rodit první hříbata. A Sněženka byla kobylka krále Roderika, a právě se čekalo narození jejího prvního hříběte. Chlapci si neochotně zase sedli.

„Tak pánové, rychle dojíst. Mistr Matyas už na vás určitě čeká.“ Kluci ani moc neprotestovali, protože hodiny mistra Matyase měli rádi. Matyas byl šedovlasý, naoko vážně vypadající muž. Nedávno jsme oslavili jeho pětašedesáté narozeniny. Učil kluky, až na krasopis, šerm a diplomacii vlastně všechno. Dějiny, astrologii, fyziku, matematiku a věděl toho spoustu o přírodě, zvířatech i rostlinách. Jeho znalosti byly až ohromující, a navíc dokázal nádherně vyprávět. Hodiny s ním ani nevypadaly jako učení. Často jsem si schovávala drobnější ruční práce na dobu vyučování, a pak jsem seděla u okna v pracovně a poslouchala jsem stejně nadšeně jako moji chlapci. Na dnešek jsem si přichystala Eliasovu roztrženou košili. Než mistr Matyas skončí dnešní výklad, budu jí mít zašitou, a ještě se pobavím. Ale moje plány se pokazily. Chlapci vyběhli z jídelny a já chtěla jít za nimi, ale u dveří jsem se srazila s panem Martynem. Měl už na tváři zase ten nepřirozený úsměv.

„Dobré ráno, paní Vardo, dnes vypadáte úchvatně. Jako by dnes vyšlo slunce podruhé a ještě krásnější.“ Říci mi tohle kdokoliv jiný, tak se rozesměju, ale od Martyna to znělo podivně. Navíc se nad jeho úsměvem studeně leskly tvrdé a pronikavé oči. Proč to sakra říká, když to tak nemyslí a ani nechce žertovat? Pokusila jsem se zdvořile usmát a snažila jsem se dostat co nejrychleji z jeho blízkosti. To se mi však nepovedlo. „Paní, mohl bych vás poprosit o laskavost? Jak víte, tak jsem přicestoval do vašeho krásného města na podzim. Během té doby, co tu jsem, slýchám stále o vaší skvostné zahradě. Ale v zimě tam ke koukání mnoho nebylo. Nerozumím příliš květinám a byl bych nesmírně šťasten, stala-li byste se mou průvodkyní. Teď na jaře a po ránu je prý zahrada nejkrásnější.“ Měla jsem tisíc chutí mu odseknout, ať si řekne zahradníkovi, ale vyslanec je vyslanec, i když je to studený čumák, a přeci jen bych neměla být nepříjemná na královy hosty. A navíc, když jsem si představila zahradníka Honzíka, jak by byl nešťastný, kdybych mu pověsila na krk něco takového…. Sama sebe jsem slyšela, jak říkám: „Ale jistě, bude mi potěšením.“ Než jsem stihla zaprotestovat, tak se do mne důvěrně zavěsil a vlekl mne směrem k zahradě.

Když zahrada, tak zahrada. Začala jsem mu podrobně líčit všechno, co jsem o zahradě věděla. O tom, co tu všechno roste a jak je vyřešen systém zavlažování. V části, kde pěstujeme léčivé byliny, jsem udělala malou medicínskou přednášku. Za každou cenu jsem se snažila nepustit ho ke slovu, abych ho nemusela poslouchat. V okrasných květinách se moc nevyznám, ale snažila jsem se. Když se mu přeci jen podařilo mne přerušit poznámkou o tom, že onen květ má nádherně modrou barvu jako mé oči, odbyla jsem ho poznámkou, že takhle krásně kvete od té doby, co ho zahradník hnojí sušeným koňským trusem. V duchu jsem si pomyslela: „A moje oči jsou šedivé, ty ignorante…“ Jeho oči se nad úsměvem leskly stále vztekleji, jako by věděl, co si myslím, ale přesto mě nechtěl propustit. Nechápala jsem, proč hraje to divadlo, a měla jsem vztek taky.

„Mamiiiii!!!“ Na sloupu u brány stál Elias a mával na mne. „Bude šeeeerm.“  Srdce mi poskočilo radostí. „Omluvte mne, pane. Povinnosti volají. Učím se bojovat spolu s chlapci.“ „Ale má paní, to snad není nutné, kdo by chtěl ublížit tak krásné ženě, jako jste vy? Ačkoliv i já se obdivuji statečným ženám se zbraní v ruce…,“ dodal rychle, když postřehl můj pohled. „Doufám, že nebudete nic namítat, když se na vás přijdu podívat.“ Zadoufala jsem, že to nemyslí vážně. Pokusila jsem se nasadit neutrální výraz. Pan Martyn mi okázalým gestem políbil ruku. Dojem trošku kazil výhled na mého syna Eliase, který na bráně za jeho zády předstíral, že zvrací. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Martyn se mylně domníval, že můj úsměv patří jemu a zatvářil se poprvé spokojeně. Pak už mne konečně propustil a já se rozeběhla za Eliasem. Ve stínu sloupu seděl i Samuel a pátravě se na mne díval. Oba už byli převlečeni do starších šatů. Při hodinách šermu to byla nutnost. Mistr Ferbas se s námi nijak nemazlil. Prošel válkou o nezávislost Pusty a viděl umírat své přátele, takže bral umění obrany hodně vážně a zodpovědně. Kromě soukromých hodin pro Sama, Eliase a mne, cvičil všechny vojáky a strážné na hradě a kontroloval i bojeschopnost hlídek v Livaru. Často říkával vojákům: „Jestli někdy chcípnete s mečem v břiše, tak to nesmí být proto, že jsem vás špatně vycvičil, takže si na vás dohlédnu, a když se nebudete snažit, tak si vás zabiju radši sám.“ Kdysi prý moc toužil stát se paladinem Řádu Světla, ale neprošel všemi zkouškami. Říkal, že nezvládl zkoušku trpělivosti. „Jo, jo, ta je pro mladé a horké hlavy hodně těžká. Dnes bych ji zvládl, ale zase už mi neslouží tělo tak, jak by mělo…“ Ale přes všechny své stesky patřil stále mezi nejhouževnatější muže celé Pusty a v bojovém umění strčil lecjakého mladšího siláka hravě do kapsy. V celém kraji by se nenašel nikdo, kdo by si ho chtěl znepřátelit.

Poslala jsem chlapce k severní hradbě za mistrem Ferbasem a rychle jsem se běžela převléknout do staré sukně. V mužských nohavicích se šermovalo lépe, ale mistr Ferbas mi řekl, že je nepravděpodobné, že budu mít na sobě zrovna nohavice, až mě někdo bude chtít zabít, takže se mám naučit bránit se v tom co mívám na sobě nejčastěji a tím co bývá po ruce. Takže krom výcviku s mečem nás učil i boj s holí, dýkou, a dokonce dokázal proměnit v nebezpečnou zbraň i obyčejný šátek, nebo opasek. Ale já měla stejně nejradši meč. Měla jsem krásný, jednoruční meč z vrstvené oceli a kůží potaženým jílcem. Byl skvěle vyvážený a brzy jsem si na něj zvykla. Dostala jsem ho od krále Roderika, když objednával meče pro chlapce a musel být setsakra drahý. Také jsem se o něj pečlivě starala. Když jsem ho svírala v ruce, měla jsem báječný pocit svobody a nezávislosti a cítila jsem, jak z něj proudí energie. Ne, nebyl magický. Možná to byla energie ohně, v němž byl ukován a síla kovářových šikovných paží, která se do něj přenesla, a jež jsem cítila. Ale s těmito meči jsme cvičili jen občas. Ferbas říkával, že meče jsou pro opravdové mistry a do těch máme ještě daleko. Cvičilo se s dřevěnými meči, anebo s obyčejnějšími, levnějšími železnými.

Kožené rukavice jsem si navlékla cestou a mírně udýchaná jsem doběhla k ostatním. Mistr Ferbas se na mne káravě podíval, ačkoliv mu jistě chlapci řekli, co mne zdrželo. Pak už lekce probíhala jako vždy a brzy jsem zapomněla, že existuje nějaký pan Martyn.  Na konci hodiny opravdu mistr Ferbas nabídl Samuelovi, ať přijde na večerní cvičení vojáků, že už je na to starý dost. Elias posmutněl. Mistr Ferbas mu tedy slíbil, že ho vezme do výcviku hned, jak doroste Kiliána. Kilián byl strážný z hradu a byl to nejmenší voják na hradě. Byl asi tak veliký jako já, takže na chlapa nic moc, ale pro Eliase to byla dobrá zpráva, protože už mu chyběl opravdu jen kousek a ten doufal, že do zimní rovnodennosti dožene. Skončili jsme zpocení a udýchaní chvíli před polednem. Zbyl čas právě tak na rychlé umytí a převléknutí a už jsme utíkali do jídelny na oběd.

Pan Martyn seděl naproti králi Roderikovi a něco mu s naléhavým výrazem vysvětloval. Chtěla jsem si sednout na druhou stranu sálu, ale Martyn si mě všimnul. Nasadil široký úsměv, vyskočil a začal mi galantně odsouvat židli vedle sebe. Pokud jsem nechtěla být nezdvořilá, nezbylo mi než si sednout vedle něj. Strýček Roderik se na mne podíval s lehce pozvednutým obočím. „Právě mi pan Martyn vyprávěl, jaké s tebou strávil příjemné ráno a jak jsi okouzlující.“  Snažila jsem se, aby můj úšklebek alespoň vzdáleně připomínal úsměv. Elias se podíval na Martyna jako na něco obzvláště odporného. Samuel neříkal nic, protože měl zrovna oči jen pro Nikolu, která s děvčaty roznášela jídlo, a právě mu nakládala na talíř velký kus masa okořeněný mimo jiné i zářivým úsměvem.

Martyn se zatvářil spokojeně: „Dnešní ráno bylo kouzelné a doufám, že ne poslední. Ale mluvil jsem s jeho veličenstvem ještě o jedné věci. Mám se totiž během pár týdnů vrátit do Goboloku. A až dodělám práci, kterou jsem zde začal, tak mne čeká během dalšího roku několik cest do většiny hlavních měst v okolí zálivu a dál na východ. Napadlo mne tedy, jestli by mladý pan Samuel nechtěl cestovat se mnou. Diplomacie se nejlépe učí v praxi. Poznal by spoustu krajů a mravů a mohl by navázat kontakty, které by se mu v budoucnu hodily. Je to jen návrh. Bude-li se vám líbit, budu poctěn. Nyní mne omluvte. Mám ještě nějaké povinnosti. A za chvíli vás, pánové, očekávám ve své pracovně na další lekci diplomacie. Na rozhodnutí o cestě máme ještě několik týdnů čas.“ Na to povstal, uklonil se Roderikovi, mně opět políbil ruku a odešel. Kolem stolu zavládlo ticho. Až po chvíli se ozval strýček Roderik: „Vypadalo to, že chce každou chvíli požádat o tvou ruku.“ Pronesl to vážně a tázavě se na mne podíval. „Už jsem ti dávno řekla, že je mi nepříjemný a chovám se k němu pouze slušně a určitě mu nezavdávám příčinu, aby se ke mně choval důvěrněji,“ pronesla jsem asi vztekleji, než jsem zamýšlela. Už jsem měla pana Martyna akorát tak dost. „To jsem si oddechl. Taky si myslím, že by se k tobě moc nehodil,“ pokýval hlavou Roderik. „A když bude chtít někdo moji mámu, tak se musí napřed zeptat mě a Sama a takovému slizákovi, bychom mámu stejně nedali,“ bouchnul pěstí do stolu Elias a tím nás všechny rozesmál. Nakonec mi to nedalo: „Strýčku a co ta cesta? Vůbec by se mi nelíbilo, kdyby Samuel cestoval zrovna s Martynem. Nebylo by to asi příliš bezpečné a Samuel je pro tuhle zemi moc důležitý na to, aby padl někde do nějaké pasti.“

„Já se o sebe umím postarat,“ urazil se Samuel.“ „Jo a já taky,“ přidal se Elias. „Ale cestovat s Martynem by byla pěkná otrava.“ „Pokud vím, tak o tobě pan Martyn vůbec nemluvil,“ trošku příkře jsem Eliase přerušila. Zatvářil se uraženě.

Král se chopil slova: „Klid. O tom, že se musíte oba podívat na pevninu po okolním světě, už uvažuji dávno. Na cestu pojedete, ale ne teď a už vůbec ne s panem Martynem. Pojedete s lidmi, jejichž věrnost patří Pustě a jimž mohu věřit bez výjimky. Panu Martynovi nic neříkejte, ať si dále myslí, že si věc rozmýšlíme. Začínám mít pocit, že ty hodiny diplomacie nebyl zrovna dobrý nápad.“ Elias se podíval s nadějí na Roderika: „A nemohl bys je tedy strýčku zrušit?“

„Ne, hodiny nezruším. Těch pár týdnů, než pan Martyn odjede, už vydržíte.“ Elias si těžce a zhluboka povzdechl. Král se tomu zasmál, pak se naklonil co nejblíž k chlapcům a tiše řekl: „Myslete si třeba, že je to nepřátelský špeh, který se nesmí dozvědět, že jsme ho odhalili a naopak, že vy se snažíte objevit jeho tajemství.“ Král se při této větě usmíval, ale oči měl podivně vážné. „Jooo,“ zaradoval se Elias, „dostanem ho,“ a s chutí se pustil konečně do jídla. Já jsem cítila, jak se mi pojednou svírá žaludek. Jako by se historie opakovala. Myslela jsem na Trevise a cítila jsem, jak blednu. Samuel nic neřekl, ale upřeně a napjatě se díval do očí svému dědečkovi. Pak nepatrně kývl hlavou. Najednou jsem si uvědomila, že Samuel už je opravdu skoro dospělý a že z něj jednou bude určitě schopný a moudrý panovník.

Chlapci dojedli a odešli na hodinu diplomacie. Zůstala jsem s králem u stolu sama. Chvíli si po stole otáčel s pohárem vody a pak se na mne podíval: „Poslyš, kdyby si k tobě pan Martyn něco dovolil, tak mi to hned řekni a ukončíme tu hru na zvědy okamžitě, ano?“

„Myslím, že ho zvládnu. Je jen nepříjemný a vadí mi, že předstírá o mne zájem, když to není pravda. Řekni mi prosím, o co tady jde?“

„Tak dobře. Co víš o oficiálním důvodu Martynovy návštěvy?“ zeptal se mne.

„No, pokud vím, tak ho král Patrik z Goboloku poslal, aby tu zařídil nějaké nové obchody a smlouvy. „Ano, přesně tak,“ kývl Roderik hlavou, „Nedávno jsem si ověřil, že ty obchody už jsou dávno uzavřené. Začalo mi být divné, proč se zde Martyn nadále zdržuje. Pochybuji, že by to bylo kvůli těm hodinám diplomacie pro kluky. Napřed jsem si myslel, že se tu chce prostě zadarmo zašít a tloustnout, dokud bude moci. Pak jsem si myslel, že zůstává kvůli tobě, ale zamilovanost neumí ani předstírat. Tak jsem nakonec napsal opatrný dopis Patrikovi z Goboloku a poptal se ho na podrobnosti o Martynovi. No a dnes přišla odpověď.“ Roderik se zhluboka napil z poháru a pokračoval: „Patrik z Goboloku píše, že pro něj kdysi Martyn zařídil nějaké výhodné obchodní smlouvy a za odměnu si řekl o to, aby ho poslal najít nějaké dobré obchody i sem a chtěl po něm doporučující dopis a titul velvyslance Goboloku na Pustě. Patrik na jeho obchodech zatím vždy vydělal, takže neviděl důvod mu nevyhovět. Víc toho o něm vlastně neví a ani se o něj nezajímal. Prý mu stačí vidět výsledky jeho práce, a ty jsou dobré.“ Roderik se odmlčel. „Zjednodušeně to vypadá tak, že král Patrik nepotřebuje nijak zvlášť pana Martyna tady u nás na Pustě. Ale že pan Martyn touží po tom zde být a navíc s královským doporučením v kapse. Není to zvláštní?“

„Nezajímal se také o obchod s kameny?“ zeptala jsem se stísněným hlasem.

„Právě, že vůbec ne, to už bych zbystřil dávno. Pokud vím, tak vyjednával dovoz nějakých luxusních a drahých látek z Goboloku a z Meradu a zajišťoval zde pro ně odbyt a s našimi vinaři dojednával pravidelné dodávky vína. Přímo pro Patrika z Goboloku pak objednával plachetní loď v loděnicích tvého otce v Livaru. Na to se budu muset ještě Daniela poptat. Pak ještě nějaké drobné jednorázové obchody, ale to je asi tak všechno.“

„Takže se ti začal zdát podezřelý?“ zeptala jsem se.

„Ano. Na tak aktivního diplomata a obchodníka, jak se prezentuje, tu momentálně vlastně zahálí. Za každou cenu se pokouší být blízko našich chlapců. Moc mu záleží na tom, abych s ním pustil Samuela na pevninu. A ta zatvrzelost, s jakou se snaží získat tvou náklonnost, je taky divná. Tedy, ne že by sis pozornost mužů nezasloužila, ale on na to jde trošku zvláštně. Večer se za mnou s chlapci stavte. Chci se jich poptat, co všechno jim Martyn na těch svých hodinách vykládá.“

Slíbila jsem, že přijdeme. Pak jsem se zvedla od stolu a vydala jsem se do svého pokoje. Chtěla jsem konečně zašít tu košili. Cestou jsem míjela chodbu, kde měli pokoje oficiální hosté. U nejvzdálenějších dveří, vedoucích do pracovny pana Martyna jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Nedalo mi to a vydala jsem se tím směrem. Brzy jsem rozeznala Eliasovu postavu přitisknutou ve výklenku a s uchem přilepeným na dveře. Viděl mne přicházet, ale ani ho nenapadlo s posloucháním přestat, ani se nezatvářil provinile a místo toho na mne začal mávat a naznačovat, že mám být potichu. Jeho gestikulace byla tak naléhavá, že jsem poslechla a připlížila se vedle něj. Naznačil mi, že mám dát také ucho na dveře. No, ostatně proč ne, vynadat za nevhodné chování mu můžu později. Přitiskla jsem tedy ucho vedle Eliase a modlila se, aby nás tu nikdo nepřistihl. Elias by se mohl vymluvit na nerozvážné mládí, ale co já? Hned za dveřmi byla Martynova pracovna a teprve z ní se vcházelo do ložnice. V pracovně byl pan Martyn a Samuel. Samuela jsem neslyšela skoro vůbec a Martyna jen zčásti. Dveře byly docela bytelné a dost tlumily zvuk.

„…bez urážky pane Samueli, ale vaše království je mentalitou spíš větší vesnice. Váš děd sice vybojoval pro Pustu svobodu, ale tahle země nemá historii, nemá tradice, nemá aristokracii v pravém slova smyslu. Bude to na vás, až nastoupíte na trůn, abyste vaši zemi pozvedl na úroveň zemí z pevniny a aby váš začínající panovnický rod získal úctu a vážnost. Co je to za krále, který připustí, aby mu při obědě vtrhl ke stolu špinavý podkoní a křičel na něj „Hej Rode!“? V jiných zemích by takového drzouna čekala šibenice!“ V tu chvíli jsem zaslechla Sama, ale nebylo mu rozumět. Vzápětí se chopil řeči zase Martyn: „To je přeci jedno, jestli se znají od dětství. Jednou je váš děd král a musí to respektovat všichni! Čím dřív svět zapomene, že váš král pochází z pastevecké boudy, tím lépe. Ale on to prostě nedokáže! Proto chci, abyste jel se mnou na cesty a poznal, jak se má chovat pravý král a šlechtic a jak si zajistit autoritu a bázeň svých podřízených. A taky budete potřebovat brzy manželku ze šlechtické krve, aby vaši potomci měli zase pevnější pozici. Holky z kuchyně jsou dobré tak akorát na zahřátí postele…“ Tentokrát zazněl hlas Samuela hlasitěji a dost vztekle, ale pořád jsem mu nerozuměla. Asi byl dál ode dveří. Pan Martyn hned pokračoval: „No dobrá, omlouvám se, tak doslova jsem to nemyslel, pane Samueli, ale časem poznáte, jak je důležité, co vám tu povídám a že je to pravda. Dnes už toho necháme, ale jsem přesvědčen, že se vám cestování po pevnině bude líbit.“

Pochopila jsem, že je „lekce diplomacie“ u konce a rychle jsme se s Eliasem co nejtišeji přesunuli za křižovatku chodeb. Tam jsme čekali na Samuela. Když se objevil, tak jsme ho popadli každý za jedno rameno a vyrazili jsme k mému pokoji. Zavedla jsem je co nejdále ode dveří, až do své ložnice a posadila je na svoji postel. Pak jsem zkontrolovala chodbu za dveřmi a zavřela dveře vedoucí na balkon. Co kdyby tu byl ještě na hradě někdo tak nevychovaný jako Elias a já. Samuel vypadal pěkně vztekle, ale postupně se uklidňoval. Hned se ptal Eliase: „Tak co? Slyšel jsi?“ „Jo, a máma taky,“ kývl hlavou Elias. „Vážně?“ Samuelovi se zacukaly koutky. Představa tetičky s připlácnutým uchem na dveře ho očividně rozveselila. „Tak moment pánové. Pěkně popořadě. Napřed mi řekněte, proč byl na hodině diplomacie jen Samuel.“ „Protože mě vyhodil,“ zašklebil se Elias. „Prý že potřebuje se Samem mluvit o něčem, na co jsem moc malý. Tak jsme se se Samem dohodli, že budu poslouchat, co se děje. Ale já bych poslouchal stejně, protože co kdyby chtěl Martyn Sama zabít?“ řekl vzrušeně. „Ale no tak, zase nepřeháněj,“ mírnila jsem ho. Obrátila jsem se na Samuela: „A ty pověz, co se tedy dělo, protože jsem slyšela jen kousek závěru a tvůj dědeček to bude chtít slyšet taky. Máme se za ním zastavit po večeři.“

 „Tak tedy, napřed mi začal vykládat, jaký jsem skvělý, nadaný, chytrý, schopný a jaký ze mne bude úžasný král a podobné kecy. Pak mě začal přemlouvat, abych se s ním vydal na cestu, protože jen tam dotáhnu své vlastnosti k dokonalosti. Chtěl mě přesvědčit tím, že Pusta je prý pěkný zapadákov, o dědovi mluvil jako o vesnickém balíkovi, o strejdovi Jakubovi řekl, že je špinavý podkoní a o našich děvčatech mluvil div ne jako o nějakých courách.“ Při poslední poznámce zase zatnul pěsti a zamračil se: „Jo, já ho slyšel. Urazil Nikolku. Za to zaplatí,“ vyskočil pomstychtivě Elias. „Vždyť ty jí urážíš obden,“ poznamenala jsem nevinně. „Naposledy to bylo dnes ráno.“ Elias se začervenal: „To nebylo doopravdy. Jen jsem si dělal legraci ze Sama. On je tak legrační, když se vzteká,“ a poplácal Sama chlácholivě po rameni. „Ale Martyn si to ještě odskáče!“ „Tak dobře pánové. Sejdeme se po večeři v dědově pracovně. Teď máte volno. Můžete se jít třeba konečně podívat na to hříbě. Já půjdu do kuchyně vystřídat Nikolu, ať si taky odpočine,“ mrkla jsem na Sama. Sam se na mne vděčně podíval. Elias vyskočil na nohy a prohlásil: „Na hraní není čas. Já jdu na výzvědy,“ a pokusil se o ďábelský výraz. „Tak dobře, ale opatrně a nepřežeň to. Jestli si Martyn něčeho všimne a má opravdu zlé úmysly, tak ho vyplašíš a pokud je nevinný, tak ti dá pár pohlavků.“ Nato jsem naši malou schůzi rozpustila a vydala se ke kuchyni splnit svůj slib.

Nikolu jsem našla venku před kuchyní. Seděly ještě s jednou mladší dívkou na lavici pod oknem a loupaly cibuli na druhý den. Když jsem řekla, že to za ně dodělám, nemeškaly ani chvilku. Vděčně poděkovaly a rychle se vytratily, aby si jich nevšiml nikdo z dospělých a nevymyslel jim jinou práci. Když maminka Nikoly a naše nejlepší kuchařka Gita zjistila, že cibuli loupu já, vynesla si z kuchyně i ona svou práci a posadila se vedle mne. Měla jsem jí ráda. Byla moc milá, hodná a šikovná. Co nevěděla o vaření ona, nevěděl už nikdo. Skvěle jsem si s ní vždycky popovídala. Věděla o všem, co se na hradě děje. A holčičí tlachání mi dělalo dobře, zvláště po dni stráveném výhradně mezi těmi svými chlapy. Pochopitelně, že ani jí neuniklo, jak mi Martyn nadbíhá. Ale chvilku jí trvalo, než si troufla na tohle téma začít debatu: „Poslyš, ten Martyn – tobě se líbí?“ a napjatě se odmlčela. „Ne, nelíbí a líbit nebude. Už se těším, až odjede,“ odpověděla jsem jí.  „To je dobře,“ kývla hlavou, „Je slizký jako úhoř a má studené oči. A říkal Křivák Tom, že když přespává v hostinci v Livaru, tak si vodí na pokoj lehký holky, ale prý k němu už žádná nechce. Ty, co tam byly, tak prý byly druhej den samá modřina. Chlap, kterej mlátí ženský, i když jsou za peníze, nemůže bejt rovnej. Dej si na něj pozor a vyhni se mu,“ starostlivě se na mne podívala. „Ty si zasloužíš pořádnýho chlapa, na kterýho se vyplatí čekat. A já cejtim v kostech, že už se tu brzy objeví a přesvědčí tě konečně, že chlapi jsou, až na těch pár mizerů, vlastně fajn.“ Usmála se na mne a já na ní. Byla to bezva kamarádka. Vždycky mne dokázala dostat ze smutných myšlenek. Jestli bude Nikolka po ní, tak by se jí měl Samuel držet.

Když byla cibule oloupána, pomohla jsem ještě s prostřením stolu na večeři. Z otevřeného okna jídelny jsem zahlédla na hradbách Eliase a Nikolu. Dívali se dolů pod hradby. Teprve teď jsem si vzpomněla, že měl vlastně Samuel nastoupit výcvik s vojáky. Nebylo pochyb, že se tam opravdu dostavil a že je to právě on, koho Nikola s Eliasem sledují.  Vyběhla jsem rychle o dvě patra výš, abych se také podívala. Samuel dostal starou vojenskou helmu, kyrys a rukavice, aby se nezranil. A nejspíš také proto, aby si zvykl na zátěž. Jeho hubená postava byla mezi ostatními snadno rozeznatelná, ačkoliv výškově už mezi ostatní zapadl bez problému. Ferbas se s vojáky rozhodně nemazlil. Proháněl je, co to dalo a bylo mi jasné, že dneska večer bude Samuel spát jako nemluvně. Pojednou jsem si všimla, že po hradbách se k Eliasovi a Nikole blíží pan Martyn. Došel až k nim, něco jim řekl a Nikolka se otočila a odcházela neochotně pryč. Martyn si stoupnul na její místo a začal něco povídat Eliasovi. Na tu dálku pochopitelně nic slyšet nebylo. Musela jsem se smířit s tím, že se snad vše dozvím večer, až mi obsah jejich hovoru prozradí Elias.

Při večeři si Martyn opět vybral místo vedle mne. Bohužel těch pár lidí, co seděli kolem nás, dojedli dříve a odešli z jídelny, takže jsem s ním zůstala na této straně stolu sama. Vypadalo to, že nakonec bere dopolední přednášku o zahradě jako svůj úspěch. Byl samý úsměv a snažil se být pozorný a vtipný. V jednu chvíli mně důvěrně položil svou dlaň na paži: „Paní, víte, co mne nejvíce zdržuje od cesty domů? Jste to vy. Nedovedu si představit, že bych vás najednou nemohl každý den spatřit. Byl bych nesmírně šťasten, kdybyste mohla na cestách po pevnině pana Samuela doprovázet. Byl bych tak stále ve vaší blízkosti, ale chápu, že máte povinnosti i ke svému synovi. Ale možná, že by to nebyl tak špatný nápad. Mladý pan Elias potřebuje nějakého spolehlivého muže, který by mu pomohl dospět, když nemá otce. Velice jsem si ho oblíbil a bylo by mi ctí být mu rádcem i nadále. Pojeďte se mnou všichni!“ zatvářil se, jako že ho ta myšlenka napadla právě teď. Ale já měla pocit, že to měl celou dobu pečlivě naplánované. V tu chvíli jsem byla ráda, že nás nikdo neslyší a že Elias sedí na opačné straně stolu a o něčem debatuje s Vítkem, který pracuje u kočárových koní. Mozek mi usilovně pracoval. Jak se toho chlapa zbavit, a přitom ho neurazit? Pomalu jsem začala: „Pane, já si velice vážím vašeho zájmu, ale jak už určitě z místních řečí víte, tak mé dosavadní zkušenosti s muži byly veskrze špatné a já se necítím připravena na jakýkoliv další vztah.“

„Ale má paní, jak chcete smazat špatné vzpomínky bez nového a lepšího začátku?“ Skoro bych mu věřila, že to myslí vážně, kdybych ho už pár měsíců neznala.

„Ne pane, nezasloužím si vaši pozornost. Opravdu se nechci na nikoho vázat. Na světě je určitě spousta vznešenějších žen, které si zaslouží vaši pozornost a budou za ni šťastny.“ Už jsem se začínala potit a dostávala jsem křeč do tváře, jak jsem se snažila udržet omluvný a přátelský úsměv.

„To je přeci nesmysl má paní.“ Pojednou jsem ucítila jeho dlaň na svém stehně. Tak to už bylo trochu moc. Ucukla jsem, a přitom jsem cítila, jak blednu vzteky. I Martyn pochopil, že tohle mu nevyšlo a v očích se mu zase mihnul ten studený odlesk. Ale než jsme si oba stačili promyslet další strategii, tak nás přerušil král Roderik, který zaťukal lžící o pohár, aby si zjednal pozornost přítomných.

„Věnujte mi prosím chvilku!“ A když se k němu všichni otočili, tak pokračoval: „Dostal jsem dnes dopis od velmistra Řádu Světla, Bílé Vrány. Posílá k nám svého zástupce mistra Malého Tygra a s ním přijede i zástupce z cechu Nekonečné cesty mistr Engill. Připlují asi za tři týdny do Livaru, jednu noc stráví u správce přístavu Daniela a jeho ženy Karin, pak přijedou sem. Neznám účel jejich návštěvy, ale je to určitě něco důležitého. Nevím ani, jak dlouho se zdrží. Takže Aliso postarej se prosím s děvčaty o pokoje pro hosty. Ať je všechno v pořádku. Na jídle se ještě domluvím s Gitou a určitě to bude chtít něco slavnostního na přivítanou. Taková návštěva je pro nás pocta. Na tom, co dál, se domluvíme, až přijedou a prozradí mi účel své návštěvy. Předpokládám, že se budou chtít podívat přinejmenším do kamenných dolů. Divil bych se, kdyby paladina Světla a mága Nekonečné cesty nezajímaly naše zelené kamínky,“ usmál se Roderik a kývnutím dal najevo, že proslov je u konce. S pobavením jsem sledovala Eliase a Samuela, který přišel na večeři teprve před chvilkou, jak se jim oběma rozzářily oči, když uslyšeli, že se brzy setkají s Malým Tygrem, druhým nejmocnějším paladinem Řádu Světla. Který kluk by o něčem takovém nesnil. Paladinové Řádu Světla už dlouhá staletí chránili svět před Temnotou. Každý rok vybrali jednoho bojovníka, většinou ze svého středu, který podstoupil boj na život a na smrt se zástupcem Temnoty, Šera a Stínu. Vítěz ovládl svět na celý další rok. Málokdo ze vzdálených zemí si uvědomoval, že tento boj ovlivňuje i jeho život. V roce, kdy zvítězila Temnota, se stávalo až příliš mnoho nešťastných věcí. Cechu strážců „Dámy a Rebelové“, který vedla moje prababička Varda, se kdysi podařilo dokázat, že temná strana podvádí. Tenkrát za tu pravdu zemřel její snoubenec. Bylo téměř nemožné dokázat, že boj byl nepoctivý, protože soupeři byli jen čtyři a beze svědků a ti, co prohráli, zemřeli. A až dnešnímu velmistrovi Řádu Světla, Bílému Vránovi, se povedlo poprvé po letech nad temnotou zvítězit. Víc jsem o současné situaci nevěděla. I tak toho bylo dost. Většina lidí si myslela, že je to jen legenda – pohádka pro děti. Ale moje matka vyprávěla, že k nim domů, když ještě žila na hradě cechu Dam a Rebelů, přijížděl několikrát do roka dnešní velmistr Řádu Světla. Navštěvoval prý prababičku Vardu a dlouhé hodiny s ní rozmlouval a často se také radil s jejím synem, mým dědečkem. Když byla matka malá, tak si jí občas vzal na klín a na její prosby jí vyprávěl některé své příhody a matka nikdy nepochybovala o tom, že jsou pravdivé. Přišlo mi vždycky zvláštní, že matka vyprávěla o Velmistrovi Světla, jako o milém a hodném strýčkovi, a přitom to byl temnou stranou nejvíc obávaný nepřítel, který dokázal jít po stopě každé nepravosti, až do jejího zničení. Přemýšlela jsem, kolik už mu může být let. Určitě mnohem víc než běžnému smrtelníkovi. A jeho zástupce, Malý Tygr, byl ve věhlasu jen krůček za ním. Byl to jeho bývalý žák, a dozajista více než dobrý. Také jsem se na návštěvu těšila – skoro jako moji chlapci. O druhém hostovi jsem nevěděla vůbec nic a o cechu Nekonečné cesty jen to, že existuje. U nás na Pustě příliš mnoho mágů nebylo a moc jsem toho o nich nevěděla. Většinou se objevili ve městě jen kvůli nákupu kamenů, ale kameny byly natolik drahé, že běžný mág si ho nemohl dovolit. A cena stále stoupala.

Z úvah mne vytrhlo tiché zasyčení z úst pana Martyna. Málem jsem na něj zapomněla. Měl ve tváři podivný výraz. Nervózně si okusoval spodní ret a o něčem usilovně přemýšlel. Pak se chvatně zvedl a rychle zamířil ke králi Roderikovi. Na mne zcela zapomněl. Nečekané, ale rozhodně ne nepříjemné. Vysekl před Roderikem elegantní poklonu a zeptal se: „ Výsosti, nerad vás obtěžuji, ale zdá se, že se budu muset vrátit do Goboloku o pár týdnů dříve, než jsem čekal. Mohl bych znát vaše rozhodnutí ohledně vašeho vnuka, prince Samuela? Prokážete mi tu čest ukázat mu život na pevnině?“ Král se lehce zamračil: „Ne, pane Martyne, vzhledem k očekávané návštěvě bude lepší, když Samuel zůstane zde. Cesta počká.“ Martynovi se objevily na tváři červené skvrny. „Jak dlouho?“ zeptal se. Vzápětí si uvědomil, že tohle byla hodně neomalená otázka vůči panovníkovi. „Omlouvám se výsosti. Omluvte mne. Musím ještě něco neodkladného zařídit.“ Roderik pokynul hlavou a Martyn rychlým krokem opustil jídelnu. Na mne se ani neohlédl. Skvělé.

Roderik na mne zamával. Přiběhla jsem k němu. „Až chlapci dojedí, tak se stavte za mnou.“ Kývla jsem hlavou a šla je popohnat.

Roderik nás zavedl až do své ložnice s měkkým a teplým kobercem na podlaze. Z postele shodil na zem několik polštářů a na ty jsme se usadili. Byl to náš zvyk ještě z dob, kdy byli chlapci malí a hráli jsme si s nimi. Na podlahu se vejde víc hraček a není, kam spadnout. Sesedli jsme se do malého poradního kroužku.

Sotva jsme se stihli usadit, tak se ozval Samuel: „Dědečku už víš, kdo bude dělat osobního průvodce hostů, až ten paladin s mágem přijedou?“ Roderik se usmál: „A proč tě to zajímá?“

„Já jsem myslel, že bych toho průvodce mohl dělat já,“ řekl Samuel a s nadějí se zadíval na Roderika. „Počkat a co já?“ vyskočil Elias, „Já chci taky dělat průvodce. Už jsem velký dost. To by nebylo spravedlivé. Samuel by se s nimi toulal kdovíkde a já abych seděl doma a učil se – to tedy ne! A stejně jsou hosté dva, takže bychom se o ně měli rozdělit!“ Považovala jsem za vhodné se do toho vložit: „Eliasi, sedni si. Jestli se budeš chovat takhle, tak to by nebylo zrovna vhodné. A jsme tu, pokud vím, kvůli něčemu jinému.“ Roderik kývnul hlavou: „Koho přidělím hostům jako páže, to se ještě uvidí. Když mne do té doby přesvědčíte, že tu není na hradě nikdo pracovitější, ochotnější a lépe vychovaný než vy, tak tu práci dostanete. Ale myslete na to, že to není nic lehkého. Budete muset vstávat ráno dřív než oni a večer chodit spát později. Budete se jim starat o šaty, obsluhovat je u stolu, a pokud si vyberou na případné vyjížďky koně, tak i o koně. A taky se může stát, že si přivezou někoho, kdo se o ně bude starat, s sebou a vás potřebovat vůbec nebudou, takže je opravdu předčasné o něčem takovém mluvit. Takže se vraťme k tomu, proč jsme tady.“

Chlapci okamžitě ztichli a upřeli na něj oči. „Na začátek mi povězte, proč nebyl Elias na hodině diplomacie, jak jsem se doslechl.“ Slova se ujal Samuel a odvyprávěl Roderikovi co nejpodrobněji všechno, o čem se bavili s panem Martynem v jeho pracovně.

„Hmmm, takže se zdáme panu Martynovi málo vznešení a urození,“ zatvářil se pobaveně Roderik. Pak se zeptal Samuela: „A co ty? Tobě taky vadí, že tvůj dědeček zamlada pásl ovce a běhal po kopcích bos?“

Samuel roztáhl pusu od ucha k uchu. „Jasně, že nevadí, dědečku. Ty jsi totiž lepší král než všichni ostatní. Ty ses králem stal, protože jsi ze všech nejmoudřejší a nejstatečnější, zatímco ti ostatní králové se tak už narodili a nijak se o to nemuseli zasloužit.“

„To jsi řekl pěkně,“ zasmál se Roderik, „Ale ani moudrost a odvaha by mi nezaručily to, že moje postavení někdo nezpochybní. Víš, proč nakonec pevninská království uznala mne jako panovníka?“ Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Mají totiž dobré špehy a nechali si mě prověřit. Na to nejspíš pan Martyn zapomněl. Můj táta se dostal na Pustu, když se nepohodl se svým otcem, který mu chtěl vybrat nevěstu. Táta už měl totiž nevěstu vybranou. Takže nakonec i s mojí budoucí matkou utekl sem. Otec ho za to vydědil. Titul hraběte z Ghurinu přešel na jeho mladšího bratra. Ale i tak to stačilo, aby si okolní panovníci nedovolili přemýšlet o mně, jako o pasákovi ovcí, když to jejich špehové zjistili. Už chápeš?“

Všichni tři jsme na něj zírali s otevřenými pusami. Tak tohle jsem netušila ani já.

„Páni, a proč jsi nám to nikdy neřekl?“ zeptal se Elias.

„Protože to pro mě není důležité. Důležité je, že byl můj táta čestný, statečný a pracovitý chlap, že se o nás s mámou vždycky dokázal postarat a že nás měl rád. A vůbec není důležité kde a s jak dlouhým jménem se narodil. Dneska vám to říkám jen proto, abyste věděli, že pan Martyn je opravdu omezený hlupák a já asi ještě větší, když jsem mu dal souhlas vás učit,“ trošku trpce se ušklíbl. „Hodiny diplomacie zrušíme a časem snad najdeme někoho lepšího. A zdá se, že už od nás pan Martyn stejně brzy odjede.“

„Ale počkej strýčku, ty ještě nevíš všechno!“ zatvářil se vítězně Elias, „Já dnes vedl velké pátrání. Jen poslouchej!“ Usadil se pohodlněji a s důležitým výrazem začal: „Trošku jsem vyzpovídal Vítka, co se stará o kočárové koně. Vítek říkal, že pan Martyn posílá nejméně dvakrát týdně do Livaru dopisy a také jich tolik dostává. Někdy je prý přinese na poslední chvíli, když už je dostavník skoro na odjezdu. Když jede dostavník do Livaru s našimi koňmi, tak s nimi Vítek jezdívá a dohlíží tam na ně. No a při tom prý často pomáhá s roznesením dopisů. A ty dopisy jsou adresované na jméno paní Hilda z Livaru.“ Roderik Eliase přerušil: „Na tom přeci není nic podezřelého. U vyslance se očekává, že bude mít velkou korespondenci a ta paní Hilda může být nějaká slečna, do které se v Livaru zakoukal. „Tak to tedy určitě ne,“ chopil se zase slova Elias.

„Ta paní je prý strašně stará a ošklivá. A dvakrát si dopis jen prohlédla a dala Vítkovi měďák, aby ho rychle donesl do přístavu a dal ho plavčíkovi z Veselé Luisy. To je nákladní loď, co vozí různé zboží z Livaru přes Atalasský průliv, nebo do Tarpanu a kapitán té lodi je známý tím, že nikdy nebere pasažéry. Vozí jen věci a v přístavu si z něj dělají legraci, že je pirát a že jediní cestující, které vozí, jsou otroci. Prostě je to všechno podezřelé. No a pak za mnou přišel sám pan Martyn, když jsem se dneska díval na Samuela, jak se cvičí na vojáka.“ Tady se Elias chvilku odmlčel a zatvářil se trošku rozpačitě, jako by nevěděl jaká slova použít dál. O poznání pomaleji pokračoval: „Napřed mě začal chválit podobně jako Samuela dopoledne, pak pochválil mamku a řekl, jak se mu líbí a tak. No a pak začal mluvit najednou o Samuelovi. Říkal, že vojenský výcvik je nebezpečný a že by si měl Samuel raději zajistit osobní stráž, a že nikdy neví, co se může stát. Třeba nějaká nešťastná nehoda. No a pak se mě zeptal, jestli si uvědomuji, že jsem Samuelův nejbližší příbuzný hned po králi. A že jestli mě někdy napadlo, že kdyby se Samuelovi něco stalo, tak že budu následníkem trůnu Pusty já a zeptal se, jestli by se mi nelíbilo být králem.“ Tady se Elias trochu nejistě odmlčel. Asi na nás musel být v tu chvíli zajímavý pohled. Roderik měl obličej naprosto nehybný, jen oči se mu zlostně blýskaly. Samuel se tvářil zamyšleně, ale byl z nás nejklidnější. A já zase cítila ten známý chlad v útrobách. Elias se na nás trošku ustrašeně podíval a potichu pokračoval: „Víte, on mluvil, jako kdyby chtěl, aby se Samovi něco stalo, nebo jako kdyby věděl, že se mu něco stane.“

„A co jsi mu řekl?“ zeptal se Samuel. „Řekl jsem, že králem být nechci, protože jsem s dědou Danielem už domluvený, že spolu budeme stavět ty nejhezčí lodě v zálivu a že se ti nic zlého nestane, protože na tebe dám pozor a nedovolím to.“  „Taky nikdy nikomu nedovolím, aby ti ublížil,“ řekl Samuel, podal Eliasovi ruku a oba se při tom tvářili vážně, jako kdyby skládali rytířskou přísahu. Přitáhla jsem si chlapce k sobě a pevně jsem je oba objala. Měla jsem najednou strach. Nemohla jsem ani mluvit. Roztřásly se mi ruce. „Teto, nebreč! Nikomu se nic nestane. Neboj,“ řekl Samuel a dal mi pusu na tvář. Elias mne objal ještě pevněji. Chvíli trvalo, než jsme se uklidnili – tedy hlavně já. Roderik poprosil služebnou, aby nám donesla z kuchyně kakao. Když držel každý z nás v rukou svůj horký hrnek, tak začal mluvit.

„Takže, co o něm víme: Chtěl se za každou cenu dostat sem, na Pustu, a přímo na náš hrad. Chtěl to tak moc, že si vymohl postavení vyslance, aby se sem dostal. Chtěl být co nejblíž a získat si sympatie Samuela a pak Eliase a Vardy. A k tomu vyvádí další podivnosti. Tak a teď pánové, první lekce logiky. Proč se tak snaží a o co mu jde?“

První se zcela podle očekávání chopil slova Elias: „Chce zabít Sama, a aby to měl jednodušší, tak ho chce vylákat na pevninu,“ prohlásil Elias a zamračil se.

„Proč?“ zeptal se Roderik.

„Aby se následníkem trůnu stal Elias,“ odpověděl Samuel.

„Proč?“ Zeptal se opět Roderik. „Jemu to přeci může být úplně jedno, kdo bude za pár let králem Pusty. Nebo ne?“ Chlapci se na sebe bezradně podívali, nevěděli jak dál, ale mně začalo pomalu svítat. A můj strach se rázem proměnil na zlost: „Já už vím. Elias je příliš mladý na titul krále, kdyby se stalo něco zlého i tobě strýčku. Nemohl by až do dospělosti vládnout sám.“ „Přesně tak,“ přerušil mne Roderik a pokynul chlapcům, aby pokračovali. Pochopila jsem, že on už správné odpovědi nalezl.

„Aháá, tak proto mi říkal, jak jsem skvělý a že by chtěl mít takového syna…,“ mračil se Elias.

„Takže ty myslíš, dědečku, že Martyn chtěl, aby si ho teta Varda vzala za manžela, čímž by se stal poručníkem Eliase? Pak by se nějak zbavil mne a byl by rázem poručníkem následníka trůnu. No jo, to by ale musel napřed zabít i tebe,“ dodal Samuel. „To už mne také napadlo,“ kývl hlavou Roderik, „takže se vracím ke starým zvykům. Hlídám si záda a dávám si pozor, co jím a piju,“ mrkl na chlapce a na mne se povzbudivě usmál.

Pokusila jsem se zachovat klid jako moji společníci: „Pokud je to opravdu takhle, tak mu vlastně nic nevyšlo. Já mu kolem krku nepadla a nepadnu. To už musel pochopit. Samuel s ním nikam nepojede. Takže nemá důvod se někoho zbavit. A už brzy stejně odjede. Tak se snad nemusíme ničeho bát. Ne?“ řekla jsem nahlas, ale stále jsem cítila neklid.

Roderik pokýval hlavou: „Pravděpodobně bude všechno v pořádku. Ale přeci jen je tu možnost, že jde o něco víc. To, co povídal Elias o těch dopisech, by mohlo znamenat třeba to, že celý tenhle šílený plán není z Martynovy hlavy, ale že dostává příkazy od někoho jiného. A král Patrik to určitě není. Pokud Martyna opravdu někdo poslal, tak budeme muset být opatrní i po jeho odjezdu. Mohou si vymyslet nějaký jiný plán a nevíme, o co přesně tady jde. Vy dva už se do žádného pátrání nepouštějte, aby si Martyn přeci jen nevšiml, že ho z něčeho podezíráme. Nasadím na jeho sledování někoho jiného. A navíc je tu stále možnost, že všichni čtyři příliš fantazírujeme a jsme zbytečně podezřívaví.“

Elias se tvářil, jako kdyby mu právě sebral oblíbenou hračku, ale nahlas neprotestoval.

„Jinak se k němu chovejte jako doposud. Slušně a uctivě. A spíš se mu vyhýbejte. Já mu zítra vysvětlím, že na vyučování nemáte čas, protože se musíte připravit na to, že budete dělat pážata našim vzácným hostům a že se musíte ještě zdokonalit v nalévání vína, čištění bot, odhánění ctitelek a podobně.“

„Jupííííí, takže nám to dovolíš? A já budu taky páže? Díky strýčku,“ radoval se Elias. Jeho radost byla tak upřímná, že nás nakazil všechny a rázem se nám zlepšila nálada.

„Svěřím vám naše hosty, ale budete naprosto dokonalí a nechci vidět žádnou chybičku. Jak bude nějaký průšvih, tak zapomenu, že jsem král a odepnu pásek a ztrestám vás podle tradice.“ Velký dojem to na chlapce neudělalo, protože Roderik je nikdy neuhodil a ani jsem si to neuměla představit. To jim spíš hrozil pohlavek ode mne. Nakonec jsme naši poradu ukončili v celkem dobré náladě a vydali jsme se do svých pokojů. Když jsme míjeli na chodbě okno, zastavil nás Elias: „Podívejte,“ zašeptal. U průjezdu mezi prvním a druhým nádvořím stál osedlaný kůň a vedle něj nějaký muž. Přes nádvoří spěchal pan Martyn a v ruce držel velkou obálku. Předal ji jezdci a ten nasedl na koně a zmizel směrem k hlavní bráně. Pan Martyn se za ním chvíli díval a pak se vrátil do budovy. „Vidíte?“ šeptal Elias, jako by se bál, že nás Martyn zaslechne. „Ani nepočkal do rána, až vyjede dostavník s poštou.“

Roderik nakonec odvolávat hodiny diplomacie nemusel. Pan Martyn totiž druhý den oznámil, že musí neprodleně odjet asi na dva týdny pryč, a že je mu nesmírně líto, že se nebude moci mladým pánům věnovat. Ani netušil, jak nás tím potěšil. Mně se celé dopoledne vyhýbal a ještě před polednem si nechal osedlat koně a odjel. Docela mne to překvapilo. Čekala jsem, že odjede dostavníkem do Livaru. Roderik dostál svému rozhodnutí, že nechá Martyna sledovat a poslal za ním jednoho z mužů ze stráže. Ten se ale vrátil už za dva týdny s tím, že Martyn nejel do Livaru, ale že se vydal směrem na severovýchod. Roderikův zvěd se držel v bezpečné vzdálenosti, aby nebyl podezřelý. A tak dojel až do nejzažší osady, která ležela tímto směrem. Jmenovala se Sovín. Půl dne cesty před vesnicí nebyla už žádná křižovatka, a tak si byl jistý, že Martyn bude ve vsi, ale mýlil se. Martyn tam nebyl a zvědovi se nepodařilo zjistit, kde odbočil z cesty a kam mu zmizel. Elias naprosto vážně prohlásil, že to je z toho, že Roderik neposlal na zvědy jeho. Martyn se objevil teprve dvacátý den pozdě odpoledne. Jako první o jeho příjezdu věděl pochopitelně Elias a hned mi to přiběhl ohlásit. „A zavřel se do svého pokoje a nechal si donést velký džbán s vínem a je od něj z pokoje cítit kouř. Strážný na něj klepal, jestli je všechno v pořádku a jestli u něj nehoří, ale Martyn mu řekl, že ne a že mu do toho nic není a ať ho neobtěžuje.“ A pak Elias zamračeně dodal: „Chtěl jsem prohledat jeho pokoj, když byl pryč, ale ten zámek nešel otevřít. Ani paklíčem…“

Tohle mne tedy překvapilo.

„Cože? Ty umíš otvírat dveře paklíčem? Přece se nemůžeš jen tak vloupat do pokoje někoho jiného!“ „A proč ne, když je podezřelý? Ani by to nepoznal, neboj.“  Zalapala jsem po dechu: „Prosím tě, kdo tě to naučil?“ zeptala jsem se. „No mami, to ti přeci nemůžu prozradit, to je jasné.“ V tu chvíli vstoupil do místnosti Samuel. Hned jsem se na něj obrátila: „Ty taky umíš otevírat dveře paklíčem?“ Místo, aby mi odpověděl, tak se podíval káravě na Eliase. Ten jen pokrčil rameny a zašklebil se na něj. „Nooo, umím, ale jestli si myslíš, že jsem to někdy zneužil, tak ne. Neboj, teto.“ Povzdechla jsem si: „Ty mi pochopitelně také neřekneš, kde ses to naučil, že?“ Samuel jen zavrtěl hlavou: „Jistě, že ne.“ Nevěřila jsem doopravdy, že by chlapci chtěli provést něco špatného, ale považovala jsem za nutné to nějak okomentovat: „Doufám, že jsem vás natolik dobře vychovala, že víte, že lézt někomu nedovoleně do soukromí je špatné a že to neděláte. A jestli si Gita začne stěžovat, že se jí záhadně ztrácí marmeláda nebo něco podobného, tak si vás osobně popravím. Jasné?“ „Neboj, nejsme malí,“ trošku dotčeně se ozval Samuel. „Správně, přeci nebudeme krást marmeládu, když je ve sklepě i pivo,“ zašklebil se vesele Elias a šikovně se vyhnul mojí ruce.

„Ale do Martynova pokoje bychom se podívat vážně měli,“ řekl zamyšleně Samuel.

Ani jsem odpověď z chlapců lámat nemusela. Bylo nad slunce jasnější, odkud čerpají své dovednosti. Na hradě máme kovárnu, které kraluje kovářský mistr Tomas. A ten má synka, kterému se neřekne jinak, než „malej Tomík“, ačkoliv je mu už sedmnáct a je skoro dva metry vysoký. Se svou vytáhlou a hubenou postavou rozhodně nevypadá jako budoucí mistr kovářského řemesla, ale z kovařiny už umí skoro všechno téměř tak dobře jako jeho otec a navíc má zálibu ve složitých mechanismech, zámcích a různých vynálezech. Kdysi, když jsem si všimla jeho zájmu, tak jsem mu věnovala malou hrací skřínku, kterou jsem měla ještě z dětství od jednoho kapitána, kterému můj otec pomohl při opravě jeho obchodní lodi pocuchané prudkou bouří. Tomík byl z té hračky nadšen. Celou jí rozebral a pak jí nejen zase správně složil, ale udělal podle ní další dvě, které hrály zase jiné melodie. Měl na takové věci talent a byl to náš hradní genius. A otevření nějakého zámku pro něj musela být odpočinková zábava na pár okamžiků. A odmalička byl nerozlučný kamarád s mými dvěma zlatíčky. Budu si s ním muset promluvit a poprosit ho, aby si některá tajemství nechal pro sebe, než bude nějaký malér na obzoru. Stejně jsem se za ním chystala. Objednala jsem si u něj dárek k narozeninám pro Eliase. Měla to být napodobenina tarpanského klanového náramku pro válečníky. Elias byl tarpanskými bojovníky, které občas vídával v Livaru, okouzlen. Opravdový náramek získávali tarpanští muži, když dospěli a byli přijati mezi bojovníky. Takový náramek upravoval kovář přímo na ruce bojovníka a nešel už nikdy sundat. Náramek pro Eliase měl být vzhledově těm tarpanským co nejpodobnější, ale moje podmínka byla, že musí jít sundat. Přeci jen jsem předpokládala, že Eliasovi ruka ještě časem zesílí, až dospěje opravdu v muže. Tomík slíbil, že vymyslí, jak náramek půjde sundat, aniž by někdo cizí poznal, že to jde.
______________________________________________________________________________________


Kapitola třetí
Návštěva z pevniny

S chlapci jsem se po zbytek dne skoro neviděla. U večeře nám Roderik řekl, že hosté přijedou už zítra odpoledne. Měl malý proslov k budoucím pážatům: „Takže pánové. Až přijedou mistři Malý Tygr a Engill, tak vaše místo bude před jejich pokoji. Budete tam dřív, než se probudí a spát půjdete, až usnou. Budete jim stále po ruce.  Když budou cokoliv chtít a potřebovat, tak to zařídíte, donesete, vyřídíte, doběhnete. Budete jim dělat průvodce po hradě, plnit přání dřív, než je vysloví, a když budou chtít modré z nebe, tak ho seženete! Jasné?“ „Jasné,“ kývl hlavou Elias, jako by to byla ta nejsnadnější věc na světě. „A mimochodem,“ pokračoval Roderik, „už víte, kdo se budete o koho starat?“

„Ano,“ přikývl Samuel, „Já budu mít na starost mistra Engilla a Elias mistra Malého Tygra.“

„Zahráli jsme si o ně karty,“ doplnil důležitě Elias. Král pozvedl pohoršeně obočí: „Cože? Vy jste si o druhého nejvyššího mistra Řádu Světla a o mistra magie Nekonečné cesty zahráli karty?“ „Jasně,“ kývl spokojeně Elias, „A Sam prohrál, tak mám Tygra já.“ Zmohla jsem se jen na: „Říká se MISTRA MALÉHO TYGRA…!“ Zase jsem měla onen nepříjemný pocit, že jsem při výchově chlapců hanebně selhala, a že to není dobrý nápad, aby se o tak vzácné hosty starali právě oni. No, snad budou bohové milostiví a nebude z toho ostuda.

Po večeři jsem ještě pomáhala Alise s konečnou úpravou pokojů pro hosty. A to bylo dost náročné, protože Alisa nebyla spokojená, dokud nebylo všechno o sto procent lepší než dokonalé. Všechno se muselo lesknout a nikde nesmělo být ani zrnko prachu. Proháněla mě stejně přísně jako další dvě děvčata, která jí s úklidem pomáhala běžně. Jak šlo o pořádek, tak byla velitelka ona a šel jí z cesty i král Roderik a já musela poslouchat a činit se, abych neobdržela některý z Alisiných „výmluvných pohledů“.  Složení pokrývek a naklepání polštářů na závěr už nesvěřila ani nám. Nakonec okoukla pokoje kritickým pohledem. Srovnala závěs a velkým dřevěným hřebenem načesala třásně u koberců a milostivě nás propustila. Byla jsem pěkně utahaná. Venku už byla skoro tma. Vánek přinášel z lesa omamnou vůni. Vyšla jsem ven a šla se projít k boční brance, která vedla k lesu. Branka byla pootevřená, tak jsem prošla a zadívala jsem se na první hvězdu na obloze. Za sebou jsem zaslechla kroky. Otočila jsem se a za mnou stál pan Martyn. Rázem jsem měla po náladě. Čekala jsem zase nějaké hloupé řeči. Ale mýlila jsem se. Mistr Ferbas nám vždy při výcviku kladl na srdce, že si od nepřítele musíme zachovávat bezpečnou vzdálenost. Neposlechla jsem. Martyn byl nezvykle rychlý, chytil mne za paže a přitiskl mě ke zdi. Byl cítit nepříjemně potem a zkyslým vínem. Musel toho vypít hodně, ale kupodivu mu to na síle, ani na rychlosti neubralo, spíš naopak. Pokoušela jsem se ho kopnout, ale na rozdíl ode mne on byl bezpečně daleko. Pak mi nohy zablokoval, takže jsem se nemohla skoro hnout. Chytil moje ruce v zápěstí a jednou rukou mi je přitiskl nad hlavu ke zdi. Znovu jsem se ho pokusila kopnout. Zacloumal se mnou vztekle tak, že jsem se uhodila hlavou o zeď. Dostala jsem strach. Ale vůbec mě nenapadlo zavolat o pomoc. Přiblížil hlavu, až ke mně a chraplavě šeptal: „Tak já se ti nezdám dost dobrý, co? Taková čubka jako ty, si nemá co vybírat. On bude zuřit. Já mu slíbil, že tě dostanu a taky to udělám, ať se ti to líbí, nebo ne. Ještě budeš litovat, žes ohrnovala nos, ty i ti tvoji pancharti, poupátko.“ Pak mě dlouze políbil. Strašně mu páchlo z úst. Udělalo se mi špatně. Volnou rukou mi roztrhl šaty od výstřihu až k pasu. Začala jsem propadat panice.

Najednou se těsně vedle nás ozval ostrý hlas: „Pan Martyn si zajisté spletl cestu, že?“ Dva kroky za Martynem stál kovářův Malej Tomík a v ruce držel dlouhý lovecký nůž. Martyn se na něj osopil: „Zmiz, ty špíno!“ Tomík se ani nehnul, jen pozvedl ruku s dýkou výš. Zaleskla se. „Tak ještě jednou. Pan Martyn zajisté spěchá do svého pokoje. Branka je otevřená a já počítám do tří…“ Byl skoro o hlavu vyšší než Martyn a vypadal odhodlaně. Martyn mě pomalu pustil. Beze slova se otočil a prošel brankou dovnitř. Uvědomila jsem si, jak se mi třesou nohy. „Dobrý?“ zeptal se Tomík. Zmohla jsem se jen na kývnutí hlavou. Málem jsem se rozbrečela. Nakonec jsem ze sebe dostala alespoň: „Děkuju.“ Tomík si zastrčil dýku za opasek. „Zavolám stráž.“

„Ne!“ Ani sama jsem nevěděla, proč jsem nechtěla, aby vzbouřil celý hrad, asi jsem se styděla, že jsem si nedokázala poradit sama. „Pojď, doprovodím tě do pokoje. Stejně potřebuju mluvit se Samem.“ Podepřel mě a dovedl mne jako malou holku až ke dveřím pokoje. Celou cestu jsem mu děkovala a držela se ho jako klíště. „Dobrou noc, teto, a kdyby něco, tak příště křič! A teď se zamkni!“ mrknul na mne a počkal, až za sebou opravdu zamknu.

Chvíli jsem se vzpamatovávala a pak jsem se šla umýt. Studená voda mě probrala a já jsem přešla ze strachu přímo do zlosti. Měla jsem vztek sama na sebe, že si tu hraji pořád s klukama na vojáčky. Mávám kolem sebe důležitě mečem, a přitom se nejsem schopná ubránit ani jednou neozbrojenému opilci. Budu to muset začít brát opravdu vážně. Mistr Ferbas by na mě měl být stejně tvrdý jako na své ostatní svěřence. Hned zítra za ním půjdu. Převlékla jsem se a vyšla jsem na balkon. Automaticky jsem se podívala do míst, kde jsem vídávala Martyna. Nebyl tam, zato tam byl Malý Tomík. Seděl na zdi a něco si vyřezával tím velikým nožem. Neměla jsem na spánek ani pomyšlení. Pohled mi padl na tu nespravenou Eliasovu košili. Přitáhla jsem si svícen, sedla si a dala se do práce. Za hodinku jsem to měla hotové. Blížila se půlnoc. Vyhlédla jsem z balkonu. Tomík byl pryč, ale teď tam pro změnu přecházel Vítek ze stáje. Potichu jsem odemkla a vykoukla do chodby. Nemýlila jsem se. Na druhé straně chodby seděl Samuel. „Hlídáte mě?“ zeptala jsem se tiše. Sam se usmál. „Jasně, jsi jediná princezna, kterou tu máme.“ Zaprotestovala jsem: „Ale to snad není potřeba, teď už budu opatrná.“ Bylo mi jasné, že Tomík svolal kvůli mně pohotovost. Sam se zatvářil přísně: „Dneska budeš poslouchat ty mě. Buď nám dovolíš tě dneska hlídat a zítra to s tím mizerou vyřeší dědeček, nebo si to s ním půjdeme vyřídit my hned.“ Přišel až ke mně. Dal mi pusu na tvář a řekl: „Tak a teď honem spát. Zítra bude dlouhý den.“ Nezmohla jsem se na odpor a šla jsem si opravdu poslušně lehnout. „Oni mě hlídají…“ Dojalo mě to. Za chvíli jsem spala jako princezna z pohádky.

Vzbudila jsem se uprostřed noci do tmy. Měla jsem naléhavý pocit, že něco vím, něco důležitého, ale nemohla jsem přijít na to, co. Před očima se mi odvíjela večerní nepříjemnost s Martynem. Pořád a pořád dokola. Najednou mi to došlo. Prudce jsem se posadila. “On bude zuřit. Já mu slíbil, že tě dostanu a taky to udělám, ať se ti to líbí nebo ne. Ještě budeš litovat, žes ohrnovala nos, ty i ti tvoji pancharti, poupátko…”  Poupátko? Tak mi přece říkal můj manžel Trevis. Že by náhoda? A proč by Martyn někomu sliboval, že mne dostane? A komu? A proč by se ten někdo měl zlobit? Kdo? Usilovně jsem přemýšlela a cítila jsem, že začínám fantazírovat. Hlava mě bolela. Opět jsem usnula až někdy těsně před svítáním.

Ráno mě vzbudilo rázné zaklepání na dveře. Rychle jsem přes sebe přehodila plášť a otevřela. Za dveřmi stál Roderik. Tvářil se rozzlobeně. Dřív, než něco řekl, tak mi odhrnul vlasy a podíval se na moji obolavělou a trošku oteklou tvář: „Proč jsi za mnou včera hned nepřišla?“ Snažila jsem se ho uklidnit: „Ale vždyť se zase tak moc nestalo. Alespoň nic, co by nepočkalo na ráno. Kluci ti něco říkali?“

„To se tedy stalo. Ano, asi před hodinou byl za mnou Tomík a pověděl mi, co se stalo. Hned jsem pro ctěného pana vyslance poslal stráž. Zjistili, že v pokoji není a stráže od hlavní brány ho viděli odjíždět na koni s cestovní brašnou asi kolem třetí hodiny ráno, ale nikdo jim nic neřekl, tak neměli důvod ho zadržet. A teď už bude kdovíkde,“ zamračil se.

„Strýčku, to bude dobré. Byl prostě opilý a měl vztek, že jsem ho odmítla a díky Tomíkovi se mi nic nestalo. Nelam si s tím hlavu,“ snažila jsem se ho uklidnit, i když sama jsem tak klidná nebyla.

„No, teď už to nevyřešíme. Pošlu do Goboloku dopis Patrikovi. Takovéhle chování si prostě dovolit nemůže, i kdyby za tím bylo jen trošku víc vína. Tohle si nesmí dovolit ani ke služce, natož ke člence královské rodiny. Však na něj ještě dojde. Ale teď se musíme připravit na návštěvu. Budou tu během odpoledne. Až bude klid, tak to probereme. A příště mi hlaste všechno hned, v kteroukoliv denní nebo noční hodinu! Napřed v něm vidíte zločince jen proto, že je vám nesympatický a pak, když se opravdu prokáže, že něco není v pořádku, tak to zase zlehčujete. Mám já to s vámi trápení,“ povzdechl si a podíval se na mě znovu starostlivě. Pohladil mne po té nebolavé půlce tváře a odspěchal zase pryč.

Vrátila jsem se do pokoje, a jak jsem tak míjela zrcadlo, tak mi na něj padnul zrak: „No nazdar.“ Na tváři jsem měla pěkně vybarvenou podlitinu. Za chvíli jsem zjistila, že to není všechno. Vlasy jsem měla vzadu na hlavě, kde jsem se bouchla o zeď, slepené zaschlou krví. Nebylo to nic dramatického, ale vlasy nešly rozčesat. Tak dobře. Snídaně se dnes ruší. Rychle jsem zaběhla do kuchyně vyžebrat do džbánu teplou vodu a vlasy jsem si pečlivě umyla. Jen co jsem s nimi byla hotová, tak se bez zaklepání rozrazily dveře a dovnitř vtrhnul Elias: „Dobré ráno mami. Nebyla jsi na snídani a Gita ti posílá koláč. Jů, co se ti stalo?“ zakoukal se překvapeně na mou fialovou ozdobu na obličeji. Potěšilo mě, že je na hradě alespoň někdo, kdo o mém střetu s Martynem ještě neví. „Však on ti to Samuel povypráví. Teď nemám čas. Ještě je tu spoustu práce a za pár hodin jsou tu hosté. Doufám, že budou příjemnější než někteří vyslanci,“ dodala jsem napůl pro sebe. „No mami, jak to můžeš říct. Tygr je přeci paladin Světla – chápeš to!? Bude určitě báječný! Ten mág nevím, mágové jsou divní a staří, ale přijede s paladinem, takže určitě ujde. Neboj!“

„Už víš, co si vezmeš při vítání hostů na sebe?“ přerušila jsem ho. „Noo, nevím. Co si mám vzít?“ Do této chvíle ho očividně problém slavnostního oblečení vůbec nenapadl. „Vezmi si ty modré šaty od babičky, ale až po obědě, ať se něčím do té doby nepoliješ. Zítra už se snad můžeš obléknout normálně, jen si dávej pozor, ať jsi čistý.“ „Jé mami a můžu si vzít na opasek meč? Ať Tygr vidí, že jsem taky bojovník?“ zatvářil se Elias dychtivě. „To ne, to se nehodí. A nezapomeň, co říká mistr Ferbas, že bojovníka nedělá meč, ale srdce.“ Elias posmutněl. „Hmmm.“ Přišlo mi ho líto: „Víš co? Tak si vezmi na opasek tu zdobenou dýku od dědečka. To bude vypadat pěkně.“ „Tak dobře.“ Elias se zatvářil trošku spokojeněji a než jsem stačila říct něco dalšího, tak vyběhl ven. Se Samem to bylo přesně naopak. Našla jsem ho v jeho pokoji, jak upřeně a starostlivě zírá do zrcadla. „Teto? Hodí se k tomuhle ten kožený opasek, nebo spíš ten vyšívaný? A mám si dát límec navrch, nebo spíš dovnitř? A s botami taky nevím. Ty jezdecké jsou nejhezčí, ale aby to zase nevypadalo, že jsem se chtěl kvůli hostům nějak zvlášť parádit. To zase ne.“ Potlačila jsem úsměv: „Já nevím. Na to už jsem asi moc stará. Mám ti poslat Nikolku, aby ti poradila? Ta to posoudí spíš, co ti nejvíc sluší.“ Samuel se vyděsil: „Ne, to zvládnu, ještě by si myslela, že jsem nějak marnivý a to já přeci nejsem.“ A začal si pečlivě pročesávat vlasy. Otočila jsem se k odchodu. Teprve teď Samuel spustil oči ze zrcadla a podíval se na mne. “Ráno tu byl dědeček – děsně mi vynadal, že jsme pro něj večer nepřišli. Bolí to moc?“ ukázal na moji tvář. „Už ani ne.“ „Škoda, že jsem u toho včera místo Toma nebyl já. Zabil bych ho. A určitě to jednou udělám,“ řekl docela klidně. Až mi přeběhl mráz po zádech. Usmála jsem se na něj a vyšla jsem z pokoje. Povzdychla jsem si. Jak tak Samuel stál před tím zrcadlem, tak mi moc připomněl svojí matku. Taky se ráda hezky strojila. Samuel to má asi po ní: „Moc mi chybíš, sestřičko…
Hosté přijeli, když se odpoledne pomalu měnilo na večer. Hlídka ve věži viděla dostavník už z dálky. Přivítáním hostů jsem byla pověřena já. Nebylo to poprvé, co jsem takový úkol dostala, takže jsem byla na rozdíl od chlapců celkem klidná. Jen jsem se bála, že pokazím první dojem tou modřinou na tváři. Snažila jsem se přes ni sčesat vlasy, ale moc to nešlo. Očividně nejen chlapci, ale i tak ostřílený voják, jakým byl mistr Ferbas, byl mimořádně rozrušený a nedočkavý. Čekal po mém boku na prvním nádvoří, až hosté dorazí. Krok za námi stáli chlapci a Alisa. 

Kopyta koní zarachotila v průjezdu první brány a dostavník zastavil. Elias hned otevřel dvířka kočáru a Samuel přistavil schůdky. Jako první vystoupil paladin. Pochopila jsem, proč se mu říká Malý Tygr. Na první pohled to byl bojovník se vším všudy. Mohlo mu být tak kolem padesáti. Vypracované svalnaté tělo a široká ramena trošku neseděly k jeho nižší postavě, ale co mu chybělo na výšce, dohnal na důstojném vzezření. Vlasy měl ostříhané nakrátko. Vousy pečlivě upravené a stejně jako vlasy měly světlounce zrzavou barvu. Světlýma očima se ostře a pronikavě rozhlížel kolem a nebylo pochyb, že mu nic důležitého neunikne. Oblečen byl do draze vypadajícího kabátce purpurové barvy se zlatým vyšíváním. Pomyslela jsem si, že má reprezentativnější cestovní oblečení než náš král Roderik slavnostní roucho. Rozhodně vzbuzoval respekt, aniž by člověk musel vědět, s kým má tu čest. Celkový dojem jen umocňoval velký a zvláštně vypadající meč, který měl připnut na opasku. Moje myšlenky se zase zatoulaly a zapřemýšlela jsem, jestli měl meč na opasku vážně celou cestu z Livaru – protože to by muselo být vcelku nepohodlné – nebo jestli si ho připnul až těsně před příjezdem, aby udělal větší dojem.

Mistr Engill vystoupil z dostavníku hned za ním a pro změnu zase vypadal jako cokoliv, jen ne jako mág. Vysoká štíhlá postava. Nejvíc ze všeho připomínal lovčího. Měl na sobě hnědý kožený kabátec a celkem obyčejné tmavé kalhoty a pohodlné polovysoké boty. Jediná věc, co vypadala nějak zvláštně, byl stříbrný přívěšek ve tvaru oválu, který měl zavěšený na krku. Zbraň jsem u něho neviděla žádnou. Pokoušela jsem se odhadnout, kolik je mu let, ale nešlo to. Měl po ramena dlouhé, popelavě šedé vlasy svázané vzadu koženým řemínkem. Ale k barvě vlasů zase neseděl mladě vypadající obličej a hlavně zářivé oči. K mému překvapení měl jedno oko pomněnkově modré a druhé zlatohnědé. Rozhlížel se kolem zvědavě a zdálo se, že na něj hrad udělal dobrý dojem.

Pokročila jsem o dva kroky dopředu: „Vítejte v Sarnuru, pánové. Mé jméno je Varda a jsem zde něco jako paní domu. Doprovodíme vás do vašich pokojů. Až si odpočinete, tak vás jeho Výsost, král Roderik, zve na slavnostní večeři na přivítanou. Během vašeho pobytu se o vás budou starat Samuel a Elias. Chlapci se předpisově uklonili.  Zařídí vše, co budete potřebovat.“ Malý Tygr si každého z nás pečlivě prohlížel. Bylo to až nepříjemné. Měla jsem pocit, jako by o nás už někdy něco slyšel a teď si to porovnával s tím, co viděl. Nedalo se poznat, jestli se mu líbíme, nebo ne. Lehce pokynul hlavou: „Děkujeme za přivítání, paní Vardo.“  Mág Engill udělal krok směrem ke mně, a než jsem se rozkoukala, tak mě uchopil za ruku a vtiskl mi na ni lehký polibek: „Je nám ctí, paní Vardo a děkujeme za přivítání.“ Cítila jsem, jak se červenám. Možná je líbání rukou ve světě běžný zvyk, ale u nás se rozhodně moc nepoužívá. Nečekala jsem to. Engill se na mě mile usmál. Vypadal skvěle. Ještě se mi nestalo, aby se mi někdo tolik zalíbil na první pohled a já cítila, že je zle. Rudá jako rak, začala jsem koktat a rozklepala se mi kolena. Než jsem se stihla znemožnit úplně, byla naštěstí pozornost odvrácena jinam. Ferbas se chopil slova. „Pánové, věřím, že mne nebude potřeba, ale jsem zde, abych se staral o vaši bezpečnost. Jmenuji se Ferbas.“ Konečně se na tváři Malého Tygra objevil nějaký lidský výraz. A ne jeden. Napřed se překvapeně zarazil a pečlivě si Ferbase prohlédl, pak bylo vidět, že usilovně přemýšlí a najednou se jeho tvář rozjasnila: „Ferbas? Ty jsi Ferbas? Student z Řádu? No ovšem, jsi to ty, už tě poznávám.“ Než se kdo nadál, tak Ferbase objal, jako ztraceného bratra: „Človíčku, kde se tu bereš a jak ses sem dostal?“  Mistr Engill se zatvářil také překvapeně. Patrně se takto přátelsky Malý Tygr nechoval moc často. Ferbas jen zářil: „Jasně, že jsem to já Tygříku, teda pardon, Mistře Malý tygře. Tak až splníš poslání a najdeš si čas na starého přítele, popovídáme si o tom, jak šel čas.“

„Určitě ano. Moc jsi mi chyběl.“ Najednou vypadal mistr Malý Tygr mnohem sympatičtěji. Chtěla bych být u toho, až ti dva otevřou brány svých vzpomínek.

Přišel čas na to, aby se hosté konečně ubytovali. Samuel se chopil malého plátěného vaku, který patřil Mistru Engillovi a hravě si ho přehodil přes rameno. Elias na tom byl hůř. Jak se ukázalo, tak mistru Malému Tygrovi patřila celá dřevěná cestovní truhla. Znatelně znejistěl a očividně poprvé zalitoval, že vyhrál v kartách právě paladina. Malý Tygr si jeho rozpaků nevšímal a vyrazil v doprovodu Ferbase a Alisy ke vchodu do budovy. Mistr Engill se otočil na Samuela a natáhl ruku po svém vaku: „Ukaž, to si vezmu sám a ty prosím pomož bratránkovi s tou truhlou.“ Samuel s Eliasem si vzali truhlu Malého Tygra mezi sebe a vyrazili po schodech nahoru. Šla jsem za nimi a mistr Engill krůček za mnou. Cítila jsem se podivně nesvá a měla jsem pocit, že cítím v zádech jeho upřený pohled. Doufala jsem, že si nevšimne, jaký dojem na mě udělal. Došli jsme na chodbu, kde měli hosté pokoje. Alisa už ukazovala pokoj Malému Tygrovi. Zavedla jsem tedy Engilla do jeho pokoje. Za chvíli za námi přišel Samuel a zůstal stát u dveří. Engillovi se pokoj líbil. Chvíli jsme stáli u okna a on obdivoval výhled na Zelenou horu. Jeho pokoj byl přímo pod mým, takže měl stejný výhled jako já. To jsem mu ale neřekla. Dělalo mi radost, že se mu u nás líbí. Jeho blízkost mne ale zneklidňovala stále víc. Na okně stála velká váza s omamně vonícím šeříkem. Zopakovala jsem Engillovi, že Sam bude čekat na chodbě, kdyby něco potřeboval. Pak jsem vzala vázu s šeříkem a vyšla jsem na chodbu. Samuel se mnou. Když Sam zavřel dveře, tak se na mě překvapeně podíval a zeptal se: „Co budeš dělat s tou kytkou?“ „No co bych s ní dělala? Dám ji někam jinam.“

„A proč?“

„Protože mistr Engill nemá šeříky rád a bolí ho z jejich vůně hlava.“

„Jak to víš?“

„Vždyť to říkal.“

„Kdy?“

„Teď.“

„Kdy teď?“

„No teď v pokoji. Vždyť jsi stál hned za námi. Neříkej, že jsi to neslyšel.“

„To jsem tedy neslyšel,“ řekl Samuel a divně se na mě podíval.

Pomyslela jsem si, že Samuel hluchne a nechala jsem ho u Engillových dveří, pak jsem zkontrolovala, zda Elias stojí stejně věrně u Tygrova pokoje a odnesla jsem vázu do knihovny.

Čas večeře se přiblížil a já stála u skříně a rozmýšlela se, co si obléknu. Šaty, které jsem si připravila už dopoledne, se mi najednou nezdály dost dobré. Místo nich jsem vytáhla šaty z temně vínového sametu s hlubokým výstřihem a střihem milosrdným k mé postavě. Hodně dlouho jsem je neměla na sobě, ale stále mi padly. Vyčesala jsem si vlasy a sepnula je třpytivou sponou. Zadívala jsem se do zrcadla. Docela mi to slušelo. Uvědomila jsem si, že bych se po dlouhé době zase chtěla líbit. No jo, jenže to na mně každý na první pohled pozná a bude se mi smát. Tak to nepůjde. Tyhle šaty si prostě vzít nemůžu. Jsem trapná. Ozvalo se zaklepání na dveře. Než jsem stihla něco říct, tak se dveře otevřely a za nimi stála Gita: „Vardo, večeře je připravená – jejda, tobě to sluší.“

„Zrovna jsem si říkala, že se to moc nehodí. Vezmu si něco jiného.“

„Jen si nech tyhle. Vypadáš báječně a nevím, co je na nich nevhodného. A stejně už nemáš na převlékání čas. Za chvíli je večeře. Samuel s Eliasem už popohánějí hosty. A já musím zpátky do kuchyně, než tam holky vyvedou nějakou pitomost.“ Na odchodu mezi dveřmi se Gita ještě ohlédla: „A doufám, že mi pak řekneš, kvůli kterému z těch dvou hostů vypadáš tak pěkně.“ Mrkla na mne a zmizela v chodbě.
_____________________________________________________________________________________

Kapitola čtvrtá
Stíny z minulosti

Teprve u večeře byli hosté oficiálně představeni králi a požádali ho o slyšení. Roderik je pozval na večer do svých soukromých komnat a slíbil, že s nimi probere jejich záležitosti. Král seděl v čele stolu. Po jeho pravici seděl Malý Tygr ve zlatě vyšívaném bílém kabátci, proti němu mistr Engill v nenápadné tmavě modré haleně a vedle něj já.  Chlapci stáli každý za svým svěřencem a čekali na jejich přání. Samuel se tvářil důstojně a Elias hladově, ale jinak vypadali naprosto dokonale a byla jsem na ně téměř hrdá. Zato oni byli ze mne trošku zmatení. Neměla jsem ve zvyku oblékat se příliš nápadně a vyzývavě a tak na mě teď Elias překvapeně otvíral pusu a Samuel, když jsem se na něj otočila, nasadil uznalý výraz a zvedl palec nahoru na znamení, že to je opravdu dobré. Takže jsem se červenala a nadávala si, že jsem nezůstala u svého osvědčeného a nudného šatníku.

Večeře probíhala v klidu a hovor se točil kolem obyčejných poznámek o počasí, krajině, změnách u dvorů na pevnině a čas pomalu plynul. Po chvíli mne společenské řeči o ničem začaly nudit. Oba hosté tu byli z nějakých vážných důvodů a já jsem byla zvědavá proč. A tohle odkládání mě rozčilovalo. Ne nadarmo je Roderik pozval do svých pokojů, místo aby je oficiálně přijal v audienční síni. Pochopila jsem, že to bude rozhovor, který není určený pro všechny uši.

Z úvah mne vyrušil mistr Engill: „Je tu trošku horko a hluk. Mám radši ticho a klid lesa.“ Zvedla jsem hlavu a usmála se: „Tak to není problém. Lesů máme spoustu a ticho je tam zaručené. Taky si ho chodím užívat, jak jen to jde.“

Mistr Engill se zarazil se skleničkou vína na půl cesty k ústům a pátravě se na mě zadíval. Najednou jsem si všimla, že se na mě divně koukají všichni od stolu. Co je? Vždyť jsem přeci nic špatného neřekla. První se probral mistr Engill: „Můžu doufat, že mne třeba někdy doprovodíte?“

„Jistě, ráda.“ Hovor kolem stolu se opět pomalu vracel k normálu.

Mistr Engill změnil téma: „Všiml jsem si, když jsme využili pohostinství vašich rodičů v Livaru, že vaše matka má slušné magické nadání.“

„Moje matka je skvělá léčitelka, ví toho hodně o nemocech, o léčení a o bylinkách, ale že by ovládala magii, to bych neřekla,“ zatvářila jsem se trošku pochybovačně.

„Sledoval jsem ji, když ošetřovala dítě, které přinesli se zlomenou nohou. Nedokáže pochopitelně začarovat nohu, aby hned srostla. To dokáže málokdo. Dokáže nohu narovnat, ale hlavně dokáže utišit bolest přiložením dlaně. Ta holčička hned přestala plakat, když se jí začala dotýkat.“

Přikývla jsem: „Aha, vy myslíte tohle. Já vím, takhle léčila maminka bolístky i mně a já to dělám taky. Na moje kluky pohlazení vždycky zabere a naše kuchařka říká, že jí moje pohlazení pomáhá od bolavé hlavy. Ale to přece není žádná magie. Lidi prostě uklidňuje, že s nimi někdo cítí a chce jim pomoct. To dokáže každý.“

„Tak to tedy magie je a pořádná a rozhodně to nedokáže každý. Jsou různé druhy magie a ne každá je rozpoznatelná tak snadno. Kdyby si lidé z našeho řádu vaší matky všimli o pár let dřív, tak by z ní dnes byla uznávaná čarodějka. Řekl bych, že jste po ní hodně zdědila…?“ zadíval se na mne tázavě, jako by očekával nějakou mojí reakci. Nevěděla jsem, jestli to Engill myslí vážně, nebo jestli si ze mne dělá legraci.

Večeře byla u konce. Společnost se pomalu rozcházela. Roderik mne poprosil, abych tak za dvě hodinky také přišla k němu, až bude mluvit s hosty. Pak se ke mně přitočil Samuel: „Teto, je ti dobře?“ tvářil se starostlivě.

„Jistě. Proč?“ Nechápala jsem.

„No víš, jak jsi mluvila o tom lese, tak to vypadalo, že na něco odpovídáš.“

„Taky jsem odpovídala mistru Engillovi,“ zamračila jsem se.

„Neodpovídala. On vůbec nic neřekl. A všimli si toho všichni, takže nejsem hluchý a je to stejné, jako předtím s tou kytkou. To taky nic neříkal.“

Ujistila jsem Samuela, že jsem v pořádku a začala hledat mistra Engilla. Najednou jsem dostala zlost. Myslela jsem si, že jsem to konečně pochopila.

Zahlédla jsem ho z okna chodby, jak jde k boční brance. K té samé, u které mne včera zastihl Martyn. Vydala jsem se hned za ním jako ztělesnění bohyně hněvu. Seděl na kameni vedle pěšiny k lesu a pozoroval krajinu. Když uslyšel moje kroky, tak se otočil a moc mile se usmál. Ale na mě to teď neplatilo.

Rozhodla jsem se pro přímý útok: „Mistře Engille! Proč si ze mě děláte legraci?“

„Já?“ pozvedl udiveně obočí.

„No jistě. Používáte na mne telepatii a úžasně se bavíte, když si všichni myslí, že jsem blázen.“

Tak teď se usmál ještě zářivěji: „Aha. Vy myslíte tohle. To je ale, paní Vardo, nedorozumění. Já na vás telepatii nikdy nepoužil.“ Pak přestal mluvit, zavřel ústa a já najednou v hlavě slyšela velice hlasitě, nepříjemně a jasně jeho hlas, aniž by promluvil: „Tohle je telepatie!!!“ Polekaně jsem s sebou trhla. Pak začal naštěstí mluvit normálně: „To se vysvětlí. Posaďte se.“ A udělal mi galantně vedle sebe místo na kameni. Byla jsem zmatená, ale posadila jsem se.

„Tak já začnu,“ mrknul na mne chlácholivě, „Říkal jsem vám při večeři, že je moc druhů magie a nikdo neovládá všechny. Jedna z mých specializací je opravdu telepatie. Dokážu se dorozumět s každým člověkem, i když mluví cizím jazykem, a umím komunikovat se zvířaty. To znamená, že dokážu přesvědčit třeba myš, aby si sedla před kočku a myš to udělá a bude přesvědčená, že to byl její, skvělý nápad. Umím i to, čemu se říká čtení myšlenek, ale nejde to tak snadno, jak se v pohádkách pro děti píše. Myšlenka nejde přečíst jako věta v knize. Myšlenka se odhaduje z pocitů, které vyzařují auru. Neříkám to moc složitě?“

„V pořádku. Tohle chápu. O tom už jsem něco málo slyšela. Pokračujte.“ Byla jsem zvědavá, kam míří.

„Tak tedy. O ostatních svých schopnostech mluvit nebudu, teď je hlavní toto: Mám za sebou léta tvrdého výcviku. Sám o sobě si zcela neskromně myslím, že jsem dost dobrý. Dokonce jeden z nejlepších. A protože vím, jak se dostat jiným do myšlenek, tak pochopitelně také ovládám obranu svých vlastních. Vycítím magii a dokážu svoje vědomí uzavřít před vetřelcem.“ Na chvíli se odmlčel a upřel na mne pohled svých různobarevných očí. „A teď mi prosím povězte, proč jste odpoledne odnesla tu kytici šeříku z mého pokoje?“

„No, protože jste říkal… tedy já si myslela, že vás slyším říkat, že vám ta kytice vadí. Jenže Samuel mě pak přesvědčoval, že jste neřekl vůbec nic.“

„Já jsem opravdu nic neříkal. Jen jsem myslel na to, že ten šeřík voní moc pronikavě a že tu vázu budu muset dát někam jinam, aby se mi dobře spalo. Nic jsem neříkal, ani jsem nepoužil telepatii, abyste tu květinu dala pryč. Sám jsem byl trochu zaskočen, když jste jí najednou sama odnesla.“

Tak tohle mne překvapilo. Váhavě jsem pokračovala: „A teď při večeři… vadilo vám tolik lidí kolem a chtěl jste jít do lesa, kde je ticho.“

„Ano, to jsem opravdu chtěl, ale neřekl jsem to. Vy jste prostě najednou odpověděla na moji myšlenku. To se mi ještě nikdy nestalo. Mám nad svým vědomím dost dobrou obranu, ale na vás to z nějakých důvodů nestačí.“

Přistihla jsem se, že na něj zírám s otevřenou pusou: „To není možné. Vy si ze mne děláte legraci.“

„Bohužel nedělám. Pro mága na mé úrovni je to docela ostuda. A je to záhada, kterou hodlám rozluštit. Magické nadání v krvi máte patrně po matce, ale bude tam něco víc. Stalo se vám už někdy, že jste poznala, co si kdo myslí?“

„Ne, nikdy. Maximálně poznám, že kluci vyvedli nějakou lumpárnu podle toho, jak moc andělsky nevinně se tváří, nebo vím přesně, co si myslí, když jim dělám moralistickou přednášku, ale to není čtení myšlenek.“ Zasmála jsem se. Usmál se taky a pak se zase zamyslel. Přimhouřil modré oko a podíval se na mě jen tím tmavým: „Moc rád bych se vám podíval kousek do hlavy.“ Vyskočila jsem: „Tak to rozhodně ne! V žádném případě!“

„Buďte klidná paní. Bez vašeho svolení bych nic takového neudělal. Nemusíte se bát.“

Měla jsem chuť odejít, ale byla jsem sama zvědavá, o co tady jde a navíc byl vážně moc milý, slušelo mu to a bylo příjemné sedět vedle něj. Zase jsem si pomalu sedla. Seděli jsme mlčky, každý ponořený ve svých myšlenkách. Krajina se pomalu halila do tmy. Na nebi se rozzářily první hvězdy. Vzpomněla jsem si, že nás čeká Roderik a připomněla jsem to Engillovi. Rychle vyskočil, podal mi ruku a pomohl mi vstát. „Málem bych zapomněl, proč jsem vůbec tady. Dělám mágům jen ostudu.“

Rychle jsme se vraceli k brance. Těsně u ní se Engill zastavil. Ukázal rukou na moji tvář: „Ta modřina – to se vám stalo někde tady že? Nějaký nezdvořilý muž?“ Zamračila jsem se: „Nevím, jak jste na to přišel. Nechci o tom mluvit a nelezte mi do hlavy!“ Rozesmál se: „Do hlavy vám nelezu. To byste nejspíš poznala. Mluvit o tom nemusíte, ale mám z nějakého důvodu pocit, že je to důležité. A jak to vím? Umím i jiné věci, než se lidem hrabat v hlavě.“ Po těchto slovech přistoupil ke zdi a ze škvíry mezi kameny uvolnil dlouhý hnědý vlas. Chvíli ho podržel v prstech a pak ho pustil po větru. „Řekněme třeba, že mám dobré oči…“ Nevěřila jsem mu ani na chvíli. V té tmě ten vlas nemohl vidět a už vůbec z něj nemohl vyčíst, kde se tu vzal. Asi se o té mojí příhodě dozvěděl během odpoledne od někoho užvaněného z hradu.

Na nádvoří jsme potkali vyplašeného Samuela. Moc se Engillovi omlouval, že ho ztratil z dohledu a nebyl mu po ruce, jak káže jeho povinnost. Engill poklepal chlácholivě Sama po rameni: „Nic se nestalo mladý muži. Nejsem kojenec, a když budu něco potřebovat, tak se ozvu. Prostě jsem si chtěl v klidu ujasnit myšlenky a nakonec mi dělala společnost paní Varda, které tímto velice děkuji,“ poklonil se lehce mým směrem, „Ale teď už rychle. Nemůžeme krále Roderika nechat čekat.“ Samuel vyrazil jako první a já s mistrem Engillem jsme spěchali za ním. Roderik už seděl s Malým Tygrem u stolu. Samuel se přidal k Eliasovi, který stál u dveří. Roderik pokynul Engillovi a mně, abychom si přisedli. Malý Tygr se zamračil: „Výsosti, je mi líto, ale záležitost, kterou s vámi chci projednat, nesnese další svědky,“ a upřel pohled na mne a na chlapce u dveří. Teď se zase pro změnu zamračil Roderik: „Pane, mluvíte o paní Vardě, která je paní tohoto domu a dcera mého nejlepšího přítele, mluvíte o jejím synovi Eliasovi, který je pokrevně spřízněn s mým vnukem Samuelem, budoucím králem Pusty. Chcete-li projednávat cokoli, co se týká království Pusta, není tu nikdo povolanější, kdo by to měl slyšet.“

„Výsosti, nezlehčuji vaše pokrevní pouta, ale záležitost je choulostivá a je obzvláště citlivá pro paní Vardu a jejího syna, který je dle mého názoru příliš mlád na některé věci. Budu mluvit o člověku, který vám, ale i nám, před lety způsobil potíže.“ Chvíli bylo ticho. Cítila jsem, že blednu. Podívala jsem se ke dveřím. Elias měl pevně sevřené rty a upřeně se na Malého Tygra díval. I on pochopil, o kom má být řeč. Pomalu jsem se postavila: „To je v pořádku strýčku, počkáme venku.“

„Ne!“ Roderik mne rázně chytil za ruku: „To je jen další důvod, abyste oba zůstali!“

„Výsosti, je mi líto, ale já na svém požadavku trvám.“

Oba se na sebe přes stůl mračili. Nakonec se do toho vložil Engill: „Tak takhle bychom se daleko nedostali, Malý tygře. Nakolik důvěřuješ mým schopnostem?“ Malý Tygr se na něj otočil. „Tobě? Naprosto. Proč?“ „Měl bych řešení, když mi paní Varda a pan Elias dovolí navštívit jejich mysl.“

Zazmatkovala jsem. Do svých myšlenek jsem rozhodně nechtěla nikoho pustit a Engilla už vůbec ne. Ještě by mohl vyhrabat tu myšlenku, jak moc se mi líbí. Ale než jsem stihla zaprotestovat, tak se mi v hlavě rozezněl Engillův hlas: „Zůstaň tu a dovol mi provést tu zkoušku. Je moc důležité Malého Tygra přesvědčit. Věř mi. Neublížím tobě, ani Eliasovi.“

„Tak to by musel napřed mistr Engill přesvědčit Vardu. Uvědomte si, že ani my neznáme vaše úmysly a i my musíme být opatrní,“ tvrdě poznamenal Roderik.

„Získat důvěru paní Vardy není asi tak složité, jak už jednou ukázala,“ poznamenal Malý Tygr. Bylo jasné, že všichni v místnosti okamžitě pochopili, na co naráží. V jediné vteřině se stalo hned několik věcí najednou. Samuel, Roderik a Elias sebou trhli, jako by jim někdo dal facku. V hlavě jsem uslyšela Engillův hlas, ale tentokrát nemluvil na mne. Nevím, proč jsem to slyšela i já. „Přestaň!!“ A pak jsem ucítila myšlenku, která byla určena mně. Nebyl to hlas. Byl to jen pocit. Kdybych ten pocit měla přenést do slov a jiných vjemů, tak by to bylo pohlazení a jemné otázka: „Bolí to? Neboj, to bude dobré.“ Tohle pohlazení porozumění a soucitu bylo tak silné, že dalekonásobně překonalo urážku Malého Tygra.

Roderik se postavil: „Pokud jste přišel urážet členy mé rodiny, tak je náš hovor u konce.“

Sebejistá tvář Malého Tygra trošku povadla: „Omlouvám se výsosti a ještě víc se omlouvám paní Vardě. Věc, kvůli které nás posílají naši velmistři, je opravdu moc důležitá. Prosím za odpuštění. Nechtěl jsem nikoho urazit.“

Roderik chvíli mlčel: „Myslím, že vaše věc ještě chvíli počká. S chladnou hlavou se lépe jedná. Jste patrně unaven po cestě. Uvidíme se zítra.“

Malý Tygr sklonil hlavu v náznaku úklony: „Děkuji.“ A vyšel z místnosti. Chvíli se nikdo ani nepohnul. Potom Roderik mávnul na Eliase, aby následoval Malého Tygra. „Ale,“ nadechl se Elias. Roderik ho přerušil nezvykle ostře: „Muž své povinnosti plní za všech okolností! Běž!“ Elias zaskočený přísností jindy vlídného strýčka polekaně odběhl.

Pak se ozval rozpačitě Engill: „Výsosti, mohl bych neuvážená slova svého přítele vysvětlit, ale nedal mi souhlas mluvit za něj. Věřte však, že měl ke svému selhání důvod, i když v jeho postavení je to nepatřičné. Dovolte mi prosím odejít a vrátit se ráno.“ Roderik kývl a Engill vyšel na chodbu, aniž by se na někoho podíval. Samuel šel hned za ním. Patrně nechtěl dostat stejné ponaučení, jako Elias.

Roderik si povzdechl, zase se posadil, podíval se na mne a řekl: „Když nic jiného, tak už alespoň víme, že jsou tady kvůli Trevisovi. A protože jeden podvodník by je nezajímal, tak to bude kvůli těm ztraceným kamenům. Patrně se nějaké našly, když si na to vzpomněli po tolika letech. Ale je zvláštní, že to tolik zajímá velmistry tak mocných řádů.“ Roderik se napil vody z poháru, a pak dodal: „Všiml jsem si, že se tě ta jeho urážka ani moc nedotkla. Nebo se mi to jen zdálo?“

Pokrčila jsem rameny: „Ani ne, myslela jsem zrovna na něco důležitějšího. A vlastně se mu ani nedivím. Asi se málokde projednávají důležité věci v přítomnosti dětí a bláznivých ženských.“

„Jenže taky je málokde nějaké královstvíčko tak malé, mladé, nezkušené a náchylné k ohrožení jako tady. Tady musí i děti a bláznivé ženské držet spolu. Však on to brzy pochopí. Mistr Malý Tygr má skvělou pověst a věřím, že se to nedorozumění vysvětlí. Ale zastat jsem se tebe a Eliase musel. To je zase moje chlapská povinnost,“ mrknul na mě, „Hlavně, že si z toho moc neděláš a s Eliasem promluvím zítra. A teď rychle spát. Problémy se přesouvají na ráno.“
_______________________________________________________________________________________

Kapitola pátá
Plamínky pro maminku

Kupodivu jsem usnula docela rychle. Měla jsem živý sen. Viděla jsem podivného hada. Měl tři hlavy. Ty dvě spodní byly menší a hrozivě na mne syčely. Měla jsem pocit, že říkají dvojhlasně „Poupátko…!“ Ta prostřední hlava byla velká a měla obrovské zelené oči a těmi se na mne upřeně dívala. Najednou jsem si všimla, že má ten had zelené oči po celém těle. Vypadalo to odporně jako zelené lesklé vředy. Had se ke mně pomalu blížil. Vlastně ne. To já se blížila k němu! Chtěla jsem se zastavit. Otočit. Utéct. Ale nešlo to. Čím jsem byla blíž, tím byl had větší a větší. Rozevřel tlamu a v ní se zaleskly ostré zuby, ze kterých kapala krev. S výkřikem jsem se vzbudila. Bylo ráno. Slunce právě vycházelo a někdo klepal na dveře.

Byl to Elias. Byl trošku rozcuchaný, pobledlý a se stíny pod očima.

„Eliasi, ty jsi vůbec nespal?“

„Ale ano mami, asi dvě hodiny, ale o to nejde. Poslouchej mě. V noci se toho moc stalo a teď mě posílá mistr Malý Tygr, jestli bys ho asi za hodinku nepřijala. Chce se ti omluvit. A mami, měla bys ho přijmout.“

„Dobře, proč ne, ale co se vlastně stalo?“

Zatím, co jsem se chvatně oblékala, tak se mi Elias snažil rychle odvyprávět noční události. S tím, co mi pak během dne podrobněji vyprávěl ještě Samuel, jsem pochopila toto:

Malý Tygr šel rovnou do svého pokoje. Dveře nechal otevřené a tak Elias zůstal ve dveřích nerozhodně stát a nevěděl, co má dělat. Malý Tygr si sedl do výklenku u okna, mlčel a díval se ven. Za chvíli přišel Engill se Samem. Samuel zůstal stát u dveří a Engill se posadil proti Tygrovi. Chvíli oba mlčeli. První promluvil Engill. Zeptal se: „Vidím tvoji auru. Kdo to byl?“ Malý Tygr se na něj podíval nepřítomně a tiše odpověděl: „Moje matka.“ Engill chápavě kývl hlavou: „Jak dlouho to víš?“ Tygr odpověděl: „Asi hodinu.“

„To je mi líto, ale ti lidé tady za to nemohou a my je potřebujeme.“

„Já vím,“ řekl Malý Tygr. Pak bylo zase ticho a Samuel s Eliasem na sebe bezradně koukali. Pak se ve dveřích objevil Ferbas. „Vidím, že už jste tady, pánové. Mohu na slovíčko?“ Pak si všiml atmosféry v místnosti a zarazil se: „Co se stalo? Nějaké problémy při audienci u krále?“

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl mu Engill

„Vyhodil mne,“ dodal Malý Tygr.

Ferbas překvapeně otevřel pusu: „Cože? Roderik? Tebe? U všech bohů a proč?“

„Urazil jsem ho. Nechtěl jsem, aby u jednání byla paní Varda a tak jsem řekl nahlas, že jí nevěřím.“

„Proč bys jí nevěřil. Vždyť ji ani neznáš.“

„Právě proto, že ji neznám. Jedná se tu částečně o věci, do které je zapleten její manžel, a já nemám jistotu, na kterou stranu by se postavila, kdyby se měla rozhodovat.“ Zdálo se, že všichni v místnosti zapomněli na poslouchající chlapce u dveří. Ferbas došel až k oknu a bez vybídnutí si sedl vedle Engilla proti Tygrovi: „Dobře mě poslouchej Tygříku, nevím, proč tu jste, ani proč se ptáte po tom mizerovi, ani netuším, co všechno víte o tom, co se tu před lety stalo. Ale jedno ti můžu říct. Když se tu Trevis objevil, tak byla Varda ještě vlastně dítě. Mladá a nerozumná. Ale Trevisovi naletělo mnohem víc lidí, mnohem moudřejších a starších. Král Roderik za to zaplatil smrtí svého syna a snachy. Samuel přišel o mámu i tátu. Varda za to zaplatila smrtí sestry a nevím, co to udělalo s jejím srdíčkem. Dodnes to dává sobě za vinu a je na to sama. A nejhůř je na tom Elias.“ Při těch slovech se Ferbas obrátil ke dveřím a pokynul chlapcům, aby šli dovnitř. Pak pokračoval: „Elias je Trevisův syn. Myslím, že je hodně těžké vyrůstat s vědomím, že vlastní otec je zločinec, který se neštítí absolutně ničeho a který ublížil všem, které má Elias rád a kteří mají rádi jeho.“ Elias rozpačitě sklopil hlavu a Samuel mu povzbudivě stiskl rameno. Ferbas se obrátil zpátky na Tygra: „Zamysli se nad tím a musí ti být jasné hned, na kterou stranu se všichni z nás přikloní.“

„A vůbec, jak je možné, že ses nechal tak unést? Já jsem tady ten, koho vyhodili z řádu, protože neobstál ve zkoušce sebeovládání a trpělivosti. Ty jsi, pokud vím, prošel a jsi jeden z nejlepších, tak co to tu vyvádíš?“

Tygr se na Ferbase smutně podíval: „Jsem špatný paladin. Bílá Vrána si vybral špatně. Zklamal jsem ho. Paladin nesmí nikdy selhat a osobní záležitosti nesmí ovlivnit jeho schopnosti!“

Slova se chopil Engill: „Nesmysl. Selhat může každý a tady se to snad dá ještě napravit. Bude hůř.“ Pak se Engill obrátil na Ferbase: „Tygr měl dost pochopitelnou příčinu dnešního selhání. Dnes večer mu zemřela matka.“

„Markétka? To je mi líto. Pamatuji se na ni. Byla moc hezká a moc hodná. A měla tě moc ráda. Jak ses to dozvěděl?“ zeptal se Ferbas.

„Jsem paladin Světla. Vím to. Cítím to.“ Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Vždycky se o mne starala. Vychovala mne úplně sama, když táta umřel. Povzbuzovala mne, když jsem procházel výcvikem a měla radost, když jsem se stal paladinem. Po každém splněném poslání jsem se k ní vracel. Těch poslání bylo hodně a ona byla pořád sama a vždycky na mne čekala. Když mne Bílá Vrána poslal sem na Pustu, tak už byla hodně nemocná. Odjel jsem splnit poslání. Vždycky mi pomohla, když jsem jí potřeboval. Teď poprvé potřebovala ona mne a já tam nebyl. Měl jsem být u ní! Zatraceně!“ Malý Tygr sevřel bezmocně ruku v pěst. Chvíli bylo zase ticho. Pak se ozval Ferbas: „Markétka byla na tebe moc pyšná, když tě přijali mezi novice. A určitě na tebe byla hrdá, že jsi paladin Světla. Určitě by nechtěla, abys kvůli ní nesplnil svou povinnost.“

Engill se zvedl z lavice: „Tak se jí zeptáme. Samueli, Eliasi, posaďte se sem. Je nás právě pět.“ Samuel a Elias si sedli na lavici vedle Malého Tygra. Engill došel ke stolu, kde stál zapálený svícen. Natáhl ruku a vzal plamen do dlaně. Vrátil se k oknu k ostatním. Sedl si zase vedle Ferbase. Natáhl dlaň před sebe a rozevřel ji. Plamen se rozdělil na pět plamínků a každý mu vyšplhal na špičku jednoho z prstů. Pak se Engill obrátil na Ferbase: „Natáhni ruku dlaní nahoru.“ Ferbas to udělal a Engill mu do dlaně vložil jeden plamínek. „Co tvoje matka Ferbasi?“ Ferbas se díval na plamínek v dlani, který se zbarvil do modra a usmál se: „Máma byla pekařka. Krásně voněla. Dodneška, když jím makový koláč, tak čekám, že se odněkud objeví a přinese mi další.“

Pak se Engill otočil k Samuelovi. Vložil mu plamínek do dlaně. „Pamatuješ se na svojí maminku?“ Samuel rozechvěle přikývl. „Trošku. Byla moc hezká a zpívala mi večer před spaním.“ Plamínek se zabarvil do červena.

„Eliasi, teď ty. Mysli na maminku.“ Elias držel v dlani plamínek, který zezelenal. (Co řekl Elias o mně, to mi neprozradil.) Pak dal Engill jeden plamínek Malému Tygrovi. Plamínek byl bílý a ten, který si Engill nechal, zazářil zlatě. „Moje matka byla moc starostlivá a moc se snažila dělat všechno správně,“ doplnil slovy svůj plamínek. „Jestli si chceš, Tygře promluvit s mámou, tak teď můžeš. My ti pomůžeme.“ Malý Tygr upřeně sledoval bílý plamen v dlani. Ferbas se naklonil a nechal ze své ruky sklouznout modrý plamínek do Tygrovy dlaně. Plamínky se hned spojily. Pak k nim přidal svůj plamínek Engill a po něm i Samuel a Elias. V Tygrových dlaních teď zářil plamen, který svítil všemi barvami. Bylo ticho. Najednou se v plameni objevila postava mladé dívky s dlouhými zlatočervenými vlasy. Jak plamínek plápolal, tak to vypadalo, že dívka tančí. Ferbas se usmál: „Markétka. Ještě hezčí, než si ji pamatuju… .“

„No a pak nevím mami,“ končil své vyprávění Elias. „Když jsem se vzbudil, tak jsem ležel oblečený na Tygrově posteli a Tygr seděl u okna a díval se ven. Když si všiml, že jsem vzhůru, tak mi poděkoval za pomoc a poprosil mě, abych zaskočil za tebou a zeptal se, jestli s tebou může mluvit ještě před snídaní. Už nevypadal tak smutně jako v noci.“

Dočesala jsem si vlasy. Ten noční příběh na mne silně zapůsobil. „Tak ho přiveď,“ vybídla jsem Eliase. „Dobře,“ usmál se Elias. Pak se ještě vrátil a naklonil se až těsně ke mně: „A mami, mám tě rád.“ Dal mi pusu na tvář a vyběhl ven.

Za chvíli se vrátil i s Malým Tygrem. Pustila jsem je dál a vybídla jsem hosta, aby se posadil. Malý Tygr ale zůstal stát a hned přešel k věci: „Paní, nemám ve zvyku se za své činy omlouvat. Tentokrát se omlouvám z celého srdce a doufám, že mi mé urážlivé chování odpustíte. Slibuji, že už se to nebude opakovat.“ Znovu jsem ho vybídla, aby se posadil a tentokrát to udělal. Zamyslela jsem se: „Vaši omluvu přijímám. Pochopila jsem, že jste přijel kvůli mému manželovi. Neslyšela jsem o něm skoro třináct let a občas přemýšlím o tom, jestli ještě žije. Pochopila jsem správně, že vy o něm něco víte a že mi nechcete říci, o co jde, protože se bojíte, co udělám, kdybych se s ním nečekaně setkala?“ Malý Tygr mlčky kývl hlavou. „To je podvodník, lhář a zloděj Trevis tak mocný, že z něj mají obavy v Řádu Světla?“ Malý Tygr neodpověděl. „Vy si opravdu myslíte, že by se tu zrovna teď mohl znovu objevit?“ Malý Tygr kývl vážně hlavou. „Je to velice pravděpodobné.“

„A ta zkouška, co nabízel mistr Engill, by vám prozradila, jak bych reagovala?“

„Ano, ale už na ní netrvám. Ferbas mi o vás hodně pověděl a jeho názor je pro mne důležitý a věřím úsudku mistra Engilla a ten si o vás myslí, že jste spolehlivá.“

Zamyslela jsem se.

„Ale já sama nevím, co bych udělala. Zajímalo by mne to. Jestli hrozí, že bych se s ním mohla setkat, tak bych to radši věděla dopředu. Nelíbí se mi představa, že by mi někdo četl myšlenky, ale… Požádám mistra Engilla o tu zkoušku.“ Malý Tygr přikývl: „To je moudré rozhodnutí, paní. Děkuji.“

Byla jsem ráda, že se situace urovnává: „Je čas na snídani. Doprovodíte mne, pane?“ Malý Tygr se sotva znatelně usmál. Vyšli jsme na chodbu a on mi nabídl rámě: „Prosím, paní.“  Zavěsila jsem se do něj a vyrazili jsme směrem k sálu. Elias šel před námi. Šli jsme mlčky. Teprve těsně před jídelnou na mne Malý Tygr promluvil: „Znal jsem vaši prababičku. Moc jsem si jí vážil. Jste jí hodně podobná.“ Vstoupili jsme do haly, kde již byla připravená snídaně.
_______________________________________________________________________________________

Kapitola šestá
Zkouška a plány

Král Roderik už seděl na svém místě a dojídal snídani. Společnost mu dělal mistr Engill. Oba si znatelně oddechli, když nás viděli vcházet spolu a očividně v kladném rozpoložení. Malý Tygr mne dovedl ke stolu a pak se obřadně poklonil králi. Ten mu odpověděl pokývnutím a vybídl ho, aby se posadil. Elias se už choval jako zkušené páže a v okamžiku měl Malý Tygr snídani před sebou. Pak zůstal stát Elias dva kroky za ním. Zavíraly se mu oči a měl co dělat, aby neusnul vestoje.

„Kdepak je Samuel?“ zeptala jsem se mistra Engilla. „Měl dnes dlouhou a náročnou noc. Poslal jsem ho do postele.“ Malý Tygr se zarazil v půlce sousta. Teprve teď si asi uvědomil pořádně Eliasovu přítomnost. Otočil se na něj: „Běž si také lehnout.“ Elias se hrdě napřímil: „Já nepotřebuji spát. Nejsem unavený.“ Malý Tygr nasadil přísný výraz: „To není žádná milost. To je rozkaz! Vezmi si něco k jídlu a běž tu dnešní noc dospat. Budeš se hlásit zpátky do služby přesně ve dvanáct hodin. Rozumíš?“

„Ano pane, budu,“ kývl Elias a rychle zmizel za dveřmi. Cestou sebral ze stolu velký tvarohový koláč. Chvilku jsme se za ním všichni dívali. „Oba ti vaši princové jsou šikovní a dnes v noci mi moc pomohli,“ řekl Malý Tygr a stále se díval na dveře, kterými Elias zmizel. Chvíli bylo ticho. Asi už i král Roderik věděl, co Malého Tygra potkalo.

„Tak pánové. Jsem připraven vás dnes vyslyšet. Můžeme vaši věc projednat hned po snídani.“

„Chtěla bych napřed podstoupit tu zkoušku mistra Engilla, strýčku.“ Král Roderik se zamračil na Malého Tygra. Ten pohotově poznamenal: „Řekl jsem paní Vardě, že na té zkoušce již netrvám.“ Přikývla jsem: „Ano, je to tak. Tu zkoušku bych chtěla podstoupit sama za sebe.“ Roderik se obrátil na mistra Engilla, který mne po poslední větě upřeně pozoroval: „Můžete mi zaručit, že jí to nijak neublíží a nepoznamená?“

„Neublíží jí to víc než ošklivý sen a jestli ji to poznamená? Jistě, že ano. Každý zážitek nás nějak poznamená a ovlivní nás. Ale vím, jak tu otázku myslíte. Nebojte se o ni. Bude v pořádku. Dejte nám hodinku čas a pak hned můžeme začít poradu.“ Po těch slovech se Engill začal zvedat a pokynul mi, abych šla za ním. Na chodbě se mne zeptal: „Nebude vadit, když půjdeme do vašeho pokoje paní?“ „Jistě, že nebude. Pojďte za mnou.“ Vyšli jsme do posledního patra. Závěs, který odděloval pracovní část mého pokoje a ložnici byl stažený ke straně. Otevřené dveře balkonu lákaly výhledem na Zelenou horu napůl skrytou v ranním oparu. Engill se na ní chvíli díval a pak kývl hlavou, jako by si něco potvrzoval. „Myslel jsem si, že máte pokoj někde nade mnou.“ Pak se rozhlédl po pokoji a pokynul mi, abych se posadila do křesla. Posadila jsem se a začala otázkou: „Myslíte si opravdu, že je Trevis naživu a že by se chtěl se mnou setkat?“ „Je to dost možné a dokonce pravděpodobné. Podle našich informací by se mohl pohybovat někde tady na ostrově. A není sám. Zdá se, že se tu děje něco nepěkného. Potřebujeme s Malým Tygrem zjistit co a pokud možno zasáhnout dřív, než se to vymkne z kontroly. Potřebujeme pomoc místních, ale zároveň musíme jednat rychle a nenápadně, aby si ti, které hledáme, neuvědomili, že něco víme. Zaváhala jsem: „Víte, něco mne napadlo. Pobýval u nás na hradě asi půl roku jistý muž, vyslanec z Goboloku. Choval se divně. Snažil se za každou cenu získat přízeň mého syna, pak se snažil odvést s sebou Samuela na pevninu a nadbíhal i mně, ačkoliv jsem se mu nelíbila. Asi to říkám dost zmateně, že?“

„Ne, vůbec ne. Jen pokračujte.“

„Když se dozvěděl, že přijedete, tak se najednou začal sbírat k odjezdu a spěchal. Den před tím, než jste přijeli, tak se opil a byl trošku nepříjemný a ve vzteku použil vůči mně oslovení, které používal kdysi můj manžel. Uvědomila jsem si to až mnohem později. Možná to byla náhoda, ale po tom všem, co už jsem od vás a mistra Malého Tygra slyšela…“

„A to je ten muž, který vám způsobil tohle, že?“ dotkl se lehce modřiny na mojí tváři. Kývla jsem.

„No, zdá se, že by to mohl být člověk, kterého hledáme. Pak mi o něm povyprávíte víc.“

Potom se zeptal: „Nemáte náhodou něco na památku po manželovi?“

„Ne, nemám…. Totiž…. Vlastně ano.“ Vstala jsem a sundala z komody vyřezávanou skřínku, ve které jsem měla různé šperky. Vysypala jsem ji na stůl a z hromádky blýskavých cetek jsem vylovila zlatý prsten se zeleným kamenem. „Můj zásnubní prsten. Prý upomínka toho, že právě zelené kameny nás svedly dohromady,“ dodala jsem trošku trpce a podávala jsem prsten Engillovi. Ten se ho ale ani nedotkl a ukázal mi, ať si zase sednu a položím ho na stůl před sebe. „A teď, až vám řeknu, tak zavřete oči a snažte se vybavit si co nejlépe manželovu tvář. Budu trošku hýbat s vašimi vzpomínkami. Všechno ostatní, co uvidíte, bude jen vaše podvědomí a fantazie a právě to bude důležité. Nebude to moc příjemné, ale jsou to jen vzpomínky, nezapomeňte na to. Kdyby se to ani tak nedalo vydržet, tak prostě otevřete oči a přestane to. Ano?“ Postavil se za mne a položil mi obě ruce na hlavu: „Zavřete oči.“ První se objevila naprosto nepotřebná myšlenka, že má Engill krásně teplé dlaně. Rychle jsem ji vyhnala z hlavy ze strachu, že ji taky prokoukne. Soustředila jsem se. Pomalu se přede mnou vynořila Trevisova tvář tak, jak jsem ji znala před lety. Hezká a okouzlující. Před očima se mi rychle míhaly živé obrazy. První setkání na večírku. Ples. Závistivé pohledy dívek z města. Schůzky na pobřeží. Něžné doteky. První milování. Pocítila jsem znovu záchvěv citu, který mne k němu tenkrát poutal. Nádherná jistota, že mne miluje tak, jako já jeho. Pocítila jsem stesk. Pak se obraz změnil. Viděla jsem jeho tvář zkřivenou vztekem. Ucítila jsem sílu úderu. Bylo to jiné než vzpomínka. Moje vzpomínka by tady končila, ale já viděla sama sebe, jak ležím bezvládně na podlaze. Trevis chodil kolem mne a horečně sbíral a balil své věci. Když mne míjel, tak do mne vztekle kopl. Pak jsem viděla převrácený vůz na dně strže. Kolem spousta lidí a dvě bezvládná těla. Další obraz. Mámina uplakaná tvář a tátovy zoufalé oči. Maličký Elias a Samuelova drobná ruka v mojí dlani. Zpod zavřených víček mi tekly slzy. Náhle jsem viděla opět Trevise. Stál před nějakou skalní stěnou, porostlou popínavou rostlinou s červenými listy. Díval se na mě a hlasitě se smál. Výsměšně a zle. Pocítila jsem obrovskou nenávist a chuť ho zabít. Znovu změna. Stojím na samém okraji bažiny. Přede mnou zápasí Trevis o život. Je až po pás zabořený v bahně a propadá se stále hlouběji. Je vyděšený. Křičí. Najednou uvidí mě a volá, abych mu pomohla. Natahuje ke mně ruku. Pocit vítězoslávy a zadostiučinění, který jsem na chvíli pocítila, mizí. Vidím jen politováníhodnou trosku, která se třese o svůj život. Z očí mu čiší zvířecí strach. Stále se propadá. Pomalu, ale nezadržitelně. Z ničeho nic se natahuji a pevně sevřu jeho zoufale tápající ruku….

„To stačí.“ Obrazy zmizely. Omámeně otvírám oči. Jsem ve svém pokoji a Engill sundává dlaně z mé hlavy. „To stačí,“ opakuje. Obešel křeslo a usadil se proti mně. Utřela jsem si mokré oči. Cítila jsem se unaveně a smutně. „Takže jsem neprošla,“ povzdechla jsem si. „Ale jistěže ano, proč byste neprošla?“ zvedl udiveně Engill obočí. „No, přeci, viděl jste to, co jsem viděla já?“

„Ano, viděl.“

„Všechno?“

„Řekl bych, že ano.“

„A viděl jste, co jsem nakonec udělala?“

„Ano.“

„No prosím, takže musíte vědět, že jsem zase selhala. Jsem schopná mu po tom všem ještě zachraňovat krk. Zase bych dělala, co chce.“

„To si nemyslím. Co přesně jste cítila, když jste ho z té bažiny tahala?“

Zamyslela jsem se: „Napřed něco jako radost, pak odpor, únavu a… pak mi ho přišlo… líto….“

„Tak vidíte. To je ten rozdíl. Soucit a lítost není projev slabosti. A když je to vůči někomu, kdo vám ublížil, tak to chce ještě víc síly. Ta bažina byl můj nápad. Kdybyste ho stále milovala, cítila byste o něj strach. Kdybyste ho nenáviděla, tak byste se dívala, jak se pomalu topí. Nenávist je ale špatný rádce. A kdyby na vás měl stále vliv jako kdysi, tak byste se v té bažině viděla sama a na břehu by stál on a rozhodoval o vás. Nemějte strach. Neovládá vás, a pokud se s ním setkáte, zvládnete to. Když mě velmistr sem na ostrov poslal, věděl jsem jen málo z toho, co a jak se tu událo. Vaše vzpomínky mi toho řekly mnohem víc. Máte za sebou ošklivé věci a zvládla jste je. A máte kolem sebe skvělé lidi. Je možné, že nás v následujících týdnech čekají problémy a budu rád, když vás budu mít na naší straně. Ale teď už dost řečí a jdeme konečně probrat, o co tu jde.“

Na stole stále ležel můj prsten. Engill ho vzal do ruky: „Můžu si ho půjčit? Jen do zítřka.“ Přikývla jsem. Engill si vložil prsten do kapsy u košile a vyšli jsme na chodbu. Poprosila jsem ho, ať na mne počká na křižovatce chodeb a ještě jsem nakoukla do pokojů chlapců. Oba spali.

Král Roderik už na nás čekal a za chvíli dorazil i Malý Tygr a k mému překvapení s sebou přivedl i Ferbase. Usadili jsme se kolem stolu a Malý Tygr před sebe položil malý balíček zabalený do kousku bílé látky.

„Mohu začít výsosti?“ Roderik přikývl a Malý Tygr se chopil slova: „Jsme tady kvůli jedné záležitosti, ale nechceme, aby se o tom příliš mluvilo, takže napřed vám předneseme naše vedlejší zájmy, o kterých může vědět každý a které si naopak přejeme rozšířit mezi lidi. Já jsem dlouho přemýšlel, jaký krycí záměr si mám vymyslet, ale díky Ferbasovi to už vím. Dejme tomu, že by nebylo na škodu, kdyby vešlo ve známost, že jsem přijel navštívit starého přítele z Řádu Světla a že tu s jeho pomocí hledám mladé a schopné bojovníky do našich řad. Což je vlastně pravda, až na to, že to není můj hlavní úkol a že jsem netušil, že se tu s Ferbasem setkám.“ Pak Malý Tygr kývl na Engilla, aby pokračoval.

„Já jsem tu, abych pomohl Malému Tygrovi se záležitostí, která zajímá i můj cech Nekonečné cesty.“ Zatímco Engill mluvil, tak Malý Tygr přivřel oči jako opravdový Tygr na číhané a zdálo se, že něčemu naslouchá. Pak se podíval na Engilla, zvedl dva prsty a ukázal na dveře. Engill se usmál a aniž by přestal mluvit, tak se chytl za ucho, napodobil odposlouchávání a plynule pokračoval: „Cech Nekonečné cesty by vás chtěl výsosti požádat o dvě věci. První je, aby naši mágové směli přímo zde prozkoumat schopnosti vašich zelených kamenů. Co všechno umí a jestli jsou nějak nebezpečné. Na pevnině je kamenů málo a jsou velmi drahé a ten, kdo ho má, ho pochopitelně nepůjčí.“ Během Engillovy řeči se mistr Malý Tygr pomalu zvedl a začal se tiše plížit ke dveřím. Engill nerušeně pokračoval: „A také bychom rádi zde, na neutrální půdě, dáte-li nám svolení, vystavěli něco jako útočiště a školu pro mágy. Místo, kde by si mohli navzájem předávat zkušenosti. Magie je natolik různorodá, že mágové cítí potřebu tuto sílu, nebo síly, nějak sjednotit.“ Malý Tygr už stál těsně u dveří. V okamžiku mi došlo, co se děje a podle toho, jak se král zamračil, nejen mně. Malý Tygr položil ruku na kliku a prudce otevřel. Elias vpadl do místnosti, zakopl a zůstal ležet na zemi. Samuel zavrávoral, ale podařilo se mu zachránit zbytek důstojnosti tím, že zůstal stát.

Král Roderik vyskočil ze židle a z očí mu sršely blesky: „Co to má znamenat?!“  Elias se na něj díval polekaně z podlahy a Samuel zrudnul a sklopil oči. Bylo mu to celé očividně hodně trapné. Takhle moc se na ně Roderik snad ještě nikdy nerozzlobil. Místo, aby na ně začal křičet, tak naopak ztišil hlas. Znělo to ještě hůř. „To se vážně vy dva neumíte chovat slušně? Děláte ostudu celé Pustě. Až tady skončíme, tak se přihlásíte o trest. A teď, ven!!!“ I Elias pochopil, že tentokrát je zle a netroufl si říct ani slovíčko. Rychle se zvedl ze země a vycouval na chodbu za Samuelem. Vtom se nečekaně ozval Engill: „Promiňte výsosti, nechci se do toho moc plést, ale myslím si, že by tu oba měli zůstat. Už toho vědí tolik, že bude lepší, když se dozvědí všechno a pochopí, proč a o čem je důležité mlčet.“ Roderik se nepřestával mračit: „Dobře. Vraťte se! Sednout a mlčet! A nemyslete si, že na ten trest zapomenu!“ Sam s Eliasem vklouzli dovnitř a potichu se usadili na lavici u zdi. Samuel se stále červenal, ale Eliasovi už v očích blýskalo vítězoslavné světélko. Když však zachytil Roderikův pohled, tak rychle sklopil pokorně hlavu k zemi. Mistru Engillovi se pobaveně cukaly koutky úst a jen s námahou držel vážnou tvář.

„Tak snad už můžeme konečně pokračovat.“ Roderik se zase posadil a obrátil se na Engilla: „Proti stavbě budovy pro mágy nic nenamítám. Pokud nebude větší, než náš královský palác. Jen byste měl vědět, že Pusta své pozemky neprodává. Můžeme vám pozemek pro stavbu pouze pronajmout. Pak budeme vyžadovat záruky, že se tu nebude provozovat černá magie. A určitě budeme chtít kontrolu a přehled nad tím, co se mezi mágy na našem území děje. Poradím se s právníkem a sepíšu naše podmínky. Můžete je doručit velmistrovi a bude-li souhlasit, tak s naším architektem a stavařem můžete najít vhodné místo. Také bych rád, aby se na stavbě podíleli naši zedníci a tesaři. Jsou dobří a takový výdělek se jim bude hodit. Takže víceméně souhlasím a až dostanete odpověď z cechu, můžeme vše dojednat.“ Pak se Roderik obrátil na Malého Tygra: „Myslím, že když bude v řadách paladinů Řádu Světla někdo od nás, tak to bude jen dobře. Jen si nemyslete, že nám odvedete všechny schopné mládence. Pokud se tu zdržíte déle, určitě někoho vhodného najdete. A teď už snad můžeme konečně přejít k tomu pravému problému. Poslouchám.“

Engill začal vyprávět: „V cechu Nekonečné cesty se kdysi dlouhá léta zdržoval a studoval i jeden velice schopný mág. Jmenoval se Emilio. Zajímal se o podstatu lidské duše a o průchody a možná propojení mezi světy mrtvých, živých a démonů. Aby se dozvěděl víc, začal studovat teorii nekromancie. Ale temná magie je nebezpečná i pro toho, kdo je hodně dobrý. Navíc byl Emilio velice cílevědomý a dokázal jít hodně tvrdě a bezohledně za svým. Není tajemstvím, že pomýšlel i na místo velmistra řádu. Jenže od teoretického studia nekromancie přešel k praxi. Mágové z řádu zasáhli a chtěli ho potrestat, ale Emilio za dost dramatických okolností utekl a tři mágy z cechu to stálo život. Emilio zmizel a léta o něm nikdo neslyšel. Pak se jednou u paní Istar, současné velitelky cechu strážců, kteří si říkají „Dámy a Rebelové“, objevil posel z malého města na jihovýchodním pobřeží Edonuru. Vyprávěl, že u nich už delší dobu pobývá mág, který si říká Ortel. Ze začátku s ním prý problémy neměli a dokonce ve městě i s pár problémy pomohl, ale již nějaký ho podezřívají, že se zabývá temnou magií, provádí různé divné pokusy. Lidé, co u něj pracovali, odešli, protože se začali bát a když se ztratilo beze stopy několik lidí z okolí, tak poslali vzkaz králi s prosbou o pomoc. Ten ale pomoc bez přímých důkazů odmítl. Tak se město rozhodlo požádat o pomoc strážce.“ Engill se odmlčel a rozhlédl se po přítomných. „Nevím, jestli mám nějak blíže popisovat cech strážců Dam a Rebelů zrovna vám, když skoro polovina z přítomných jste potomci bývalé velitelky tohoto cechu, ale tak tedy pro úplnost: Dámy a Rebelové hlídají a střeží nejen hranice mezi říšemi, ale i hranice mezi Světlem, Temnotou, Šerem a Stínem. Členové tohoto cechu jsou dost zvláštní, najdete mezi nimi lidi ze všech koutů světa, ale i bytosti podobné lidem, které by v jiné společnosti byly nepřijatelné.  Jsou tam bojovníci světlé i tmavé strany. A také je mezi strážci vždy i zástupce našeho cechu Nekonečné cesty a i zástupce paladinů z Řádu Světla. Mistr Malý Tygr vám může potvrdit, že mezi strážce dodnes patří i jejich velmistr Bílá Vrána.“ Malý Tygr vážně pokýval hlavou. Samuel a Elias měli otevřené pusy a nespouštěli z Engilla oči. Asi jsem se tvářila dost překvapeně i já. Maminka mně a sestře sice vyprávěla příběhy z dětství, které trávila na hradě cechu Dam a Rebelů, příběhy, které slyšela od své babičky Vardy, od „strýčka“ Bílého Vrány, který se u nich prý zastavoval i v dobách, kdy už měl své hlavní povinnosti v Řádu Světla a v neposlední řadě i zvláštní příběhy, které slýchala od svého otce. Příběhy jsem vnímala hlavně jako napínavé pohádky pro ukrácení dlouhé chvíle. Chlapcům jsem vyprávěla jen pár zlomků, které mi uvízly v paměti. Teď jsem litovala, že jsem matku neposlouchala pozorněji. Mrzelo mne, že si toho pamatuji tak málo. 

Engill pokračoval: „Tak se tedy vybraná skupina vydala zjistit, co je mág Ortel zač. Ukázalo se, že je schopnější, než mysleli a než přišla posila, tak opět zmizel. Místní obyvatelé potvrdili, že měl ještě patrně nějaké tři pomocníky, kteří mu obstarávali peníze a různé záhadné věci. Viděli je za mágem přijíždět a zase odjíždět a slyšeli, jak jim dává různé pokyny, kterým nerozuměli. Podle toho, co se našlo po Ortelovi, když zmizel, tak jsme usoudili, že se jedná o našeho ztraceného Emilia. Také jsme došli k závěru, že ve svých pokusech bohužel dost pokročil a patrně je, nebo brzy bude, opravdu schopen protrhnout hranici mezi naším světem a kdovíčím jiným. Musíme ho najít a zastavit dřív, než bude pozdě. A nesmí nám zase zmizet!“

„A proč si myslíte, že je zrovna tady u nás a že má něco společného s Vardiným zmizelým manželem?“ zeptal se Roderik.

Slova se chopil Malý Tygr: „Já a Engill jsme členy skupiny, která prozkoumávala opuštěný Ortelův dům. Mimo jiné jsme našli i toto. Řekl bych, že je to vaše.“ Malý Tygr rozbalil balíček, který ležel před ním. Objevil se kožený váček s vybledlým obrázkem kopce s trojcípou hvězdou uprostřed. Roderik se prudce nadechl: „Už chápu.“

„Vím, že ty největší kameny prodává Pusta velice zřídka a pokud ano, tak hodně draze. Vím, že ty největší a nejcennější kameny se balí každý zvlášť právě do takovýchto váčků. Vím, že se vám před lety za ošklivých okolností značná část takových cenných kamenů ztratila. A že s tím měl něco společného jistý Trevis, manžel paní Vardy.“

Roderik vzal do ruky starý kožený váček a chvíli si ho prohlížel: „Tak teď je asi řada s vyprávěním na mně. Tak tedy dobře. Napřed o těch kamínkách: Zelené kameny, jak už víte, jsou dost zvláštní. V prvé řadě třeba tím, že nemají jméno. Každý znáte jména jako safír, topaz, granát, diamant, opál, malachit a spousta dalších. Ale tomuhle se neřekne jinak než Zelený kámen. Je to možná maličkost, ale dost zvláštní, když se nad tím zamyslíte do hloubky. Někdo říká, že v sobě mají obrovskou magickou moc, jiní zase říkají, že to jsou bezcenné cetky a že zkazky o jejich síle jsou pověry. Nicméně dost mocných vládců chtělo o tenhle ostrov s malým dolem na ty cetky bojovat bez ohledu na ztráty. Já sám jsem měl v rukou mnoho kamenů, ale nic zvláštního, kromě toho, že jsou pěkné na pohled, jsem na nich neshledal. Ale viděl jsem několik mágů a jiných, kteří s nimi dokázali pozoruhodné věci a určitě to nejsou všechno podvodníci. Pro Pustu je důležité, že jsou za ně ve světě ochotni platit nemalé částky. Díky nim se také obyvatelům Pusty daří dost dobře. Ale nemyslete si, že prodáváme bezhlavě, jen abychom bohatli. To se snad stávalo v dobách prvních nálezů. Moudří si brzy uvědomili, že není dobré šířit něco tak nevyzpytatelného a možná nebezpečného, bez uvážení na všechny strany. Své kupce si Pusta velmi pečlivě vybírá a prověřuje. Největší a nejlepší kameny se vůbec neprodávají a zůstávají v dobře střežené klenotnici na Pustě. Jen jednou se stalo, že se zlomek pokladu ztratil. To je právě ten případ, na který jste narazili, a tenhle váček je toho důkazem.“ Roderik se na mne smutně pousmál. „Trevis se staral o obchod s kameny. Objevil se tu přesně v době, kdy jeho předchůdce nečekaně zemřel a nikdo schopnější tu nebyl. Přebíral zakázky a objednávky a s mým souhlasem je vyřizoval. Pracoval rychle, dobře a spolehlivě. Alespoň jsem si to myslel. Bylo pro mne příjemné nechat tuhle starost na něm. Můj syn Justin se ukázal jako spolehlivější hospodář než já a hra s čísly a účty ho bavila. Měl ve zvyku si občas něco přepočítat a zkontrolovat. Začal podezřívat Trevise, že provádí něco za našimi zády. Prošel všechny poslední záznamy. Našel několik příkazů k výdeji kamenů s mým podpisem, které jsem nikdy nepodepsal. Nakonec zašel do klenotnice a porovnával seznamy. Zjistil, že jisté množství velice dobrých kamenů, které nikdy neměly opustit hranice Pusty, jsou pryč. Na jejich místě se byly méně kvalitní kameny. Z výslechu správce klenotnice vyplynulo, že Trevis přichystal dost velký náklad kamenů, který měl být odvezen a prodán na pevnině. Komu, to nevěděl. Domníval se, že nějakému panovníkovi, protože cena zásilky byla ohromná. Justin se hned rozhodl vypravit do přístavu a Trevise zastavit. Bohužel mi o svém podezření nic neřekl. Chtěl ho usvědčit a dostat sám. Vypravil se za Trevisem do Livaru a jeho žena jela s ním. Samuela tu naštěstí nechali, byl ještě malý a nemohli by s ním cestovat tak rychle. Jenže Trevis utekl. Loď odplula s ním i s kameny. A tady mé vědomosti končí. Loď zmizela. V žádném přístavu na pevnině jí už nikdy neviděli. Nikde nepřistála a už se neukázal ani nikdo z její posádky. Den po tom, co loď odplula z Livaru, se přehnala přes záliv velmi silná bouře. Osobně jsem si myslel, že se loď i s Trevisem a nákladem v té bouři potopila. Ale jak vidím,” Roderik opět promnul v rukou váček, „minimálně kameny se na břeh dostaly. A přesně do těch rukou, do kterých se dostat nikdy neměly. Trevis tedy patrně pracoval, nebo ještě pracuje, pro toho mága. Proč si ale myslíte, že je zase tady zpátky na ostrově?“

Slova se ujal Malý Tygr: „Strážci z cechu Dam a Rebelů a naši lidé už půl roku sledují všechny stopy. Ortel je nepochybně tady, ale už víme, že není v žádném z velkých měst, ani v žádné z vesnic. Musí být někde na opuštěném a skrytém místě a musí mít vlastní zdroj potravy. Odhadujeme jeho pobyt na skalní prstenec na severu ostrova. Bude dobře skrytý. Obyčejné zvědy poslat nemůžeme. Ortel je příliš dobrý. Já s Engillem jsme byli vybráni, protože umíme jisté věci, které by se mohly hodit. Já jsem především bojovník, ale mám za sebou výcvik a pár zkušeností v obraně před magickými útoky. Dokážu poznat nebezpečnou magii v okolí. Mistr Engill to dokáže ještě lépe, protože je skvělý mág a je navíc naprosto dokonalý ve čtení myšlenek. Běžný člověk bez výcviku nepozná, že je na něj někdo napojený, citlivý člověk bude mít nevysvětlitelné nepříjemné pocity, ale nespojí si to s ním. Mág Ortelových schopností by to ovšem poznal okamžitě. Engill je jediný mág, kterého znám, který se dokáže včas obejít bez magie, aniž by ztratil své schopnosti. Náš plán je takový: potřebujeme prohledat sever ostrova a nevzbudit Ortelovu pozornost. Proto se musí všude mluvit o tom, že já tu hledám několik noviců do řádu a Engill je zvědavý na kamínky a na stavbu domu pro mágy. Potřebujeme vyjet na cestu co nejdříve. Zastavit se u Zelené hory a pak cestovat přes vesnice na severu a tam vybírat „mladé paladiny“. Přibral bych na výpravu Ferbase. Je to můj starý přítel. Skvělý bojovník a přitom bude pochopitelné, že se mnou cestuje, když jsme se tak dlouho neviděli. Dost by nám pomohlo, kdyby mohli vaši chlapci cestovat s námi, stačilo by jen k Zelené hoře. Do té doby by jim nebezpečí hrozit nemělo. Ortel určitě nebude očekávat, že bychom na cestu, kde čekáme problémy, vzali tak mladé chlapce. Nějakou dobu se u Zelené hory chceme s vaším dovolením zdržet a až řeči o nás začnou v kraji utichat, tak pošleme chlapce domů a dál na sever pojedeme sami. Ale jisté riziko opravdu zcela vyloučit nemohu a pochopím, když mou prosbu odmítnete.“

Nemusela jsem umět číst myšlenky jako Engill, abych věděla, co si o tom myslí moje zlatíčka. Oběma svítily oči dychtivostí pustit se do „opravdického“ dobrodružství a určitě už přemýšleli, jak to zaonačit, aby se nemuseli od Zelené hory vracet domů, ale mohli jet dál a vlastnoručně chytit Ortela za pačesy.  Nadechla jsem se a chtěla začít protestovat, ale Roderik mě zvednutím dlaně pokynul, abych mlčela.

„Co se stane, když Ortela nezastavíte?“

Teď promluvil Engill: „Ortel je člověk, který touží po moci. Chce, aby ho všichni bezvýhradně poslouchali a uctívali ho. Je chorobně zaslepený. Nevyšlo mu to s živými lidmi a nestačí mu mrtví. Pokusí se dostat do našeho světa démony, kteří ho poslechnou a budou pro něj zotročovat svět. Jenže démoni ho nebudou poslouchat věčně. Vymkne se mu to zpod kontroly a bude zle. Spojené síly Spektra patrně časem dokáží démony zastavit. Už se staly různé podobné nepříjemnosti v minulosti. Ale zemře při tom určitě hodně dobrých lidí a hodně krásných věcí bude nenávratně zničeno. Nechceme vaše chlapce vystavit nebezpečí nebo boji. Potřebujeme jen zjistit, kde přesně mág je a pak už zasáhnou naši bojovníci, kteří jsou připraveni na pevnině.“ Nastalo ticho. Roderik pomalu vstal, došel k oknu a zadíval se ven. Pak se otočil a zadíval se na Malého Tygra: „Ti dva jsou to nejcennější, co mám. Náš ostrov je malý, bohatý a zranitelný. Bude to jednou na nich, aby všechny jeho obyvatele ochránili. Nemohu je před tím schovat. Neznám nikoho lepšího, vedle koho by se měli učit přežít, než jste vy dva a Ferbas. Pustím je s vámi, když budou chtít. Nedovolte prosím, aby se jim něco stalo. Bohužel nemohu jet s vámi sám.“

Zůstala jsem jen ohromeně zírat. Mě se vůbec nikdo na můj názor nezeptal. Jsou to přece MOJI chlapci. Nemohou je poslat do nebezpečí jen tak, bez mého souhlasu. Samuel s Eliasem byli nadšení. Já byla pořád v šoku. Chtěla jsem to všechno nějak rázně zastavit, ale místo toho jsem jen zoufale zašeptala: „Ale strýčku, to přeci nejde, jsou to ještě děti.“ Konečně se na mne Roderik podíval: „Já vím. Proto pojedeš s nimi. A neboj. Jedete přeci jen k hoře. Dohlédneš na přípravy k odjezdu a zítra dopoledne vyrazíte. Pošlu dnes posla se vzkazem do Kamenné, aby vám připravili ubytování. Máš nějaké dotazy?“ Asi jsem v tu chvíli nevypadala moc chytře. Tohle jsem tedy nečekala. Elias nadšeně zavýskl. Roderik se na něj otočil: „Vy dva teď místo oběda pomůžete hostům s přípravou na cestu, pak přichystáte svoje věci a pak nastoupíte svůj trest za to ostudné a neomluvitelné poslouchání za dveřmi. Budete se nejpozději v pět odpoledne hlásit u Huga do služby. Pokud práci nestihnete do večeře, tak zůstanete bez ní! Můžete jít!“ Eliasovi zmrzl smích na rtech a i Samuel ztuhl. Hugo byl náš odborník přes prasata. V podhradí se nacházely i chlévy pro potřeby hradu. Rochnilo se tam vždy nejméně třicet spokojených a kulatých čuníků. Hugo chlévy každý den pečlivě čistil. Byl známý tím, že svá prasátka opečovával až úzkostlivě a neměl rád nešikovné pomocníky a ještě k tomu děti. Ani královská krev nemohla Eliase a Samuela ochránit před jeho projevy nespokojenosti se špatně vykydaným hnojem. Roderik vymyslel opravdu účinný trest. Skoro mi jich bylo líto.

Porada skončila a já stála na chodbě a s pocitem naprostého zmatku jsem v duchu přemýšlela, co všechno musím stačit zařídit. Jen okrajově jsem postřehla, že Malý Tygr s Eliasem zmizeli směrem k pokojům hostů a že Engill za nimi poslal i Samuela s tím, že on pomoc s přípravami nepotřebuje. Engill se opřel o okno a sledoval mne s pobaveným výrazem. Musela jsem vypadat asi opravdu hodně vyvedená z míry. „Můžu vám pomoci paní?“

„Jak a s čím? Předat pokyny Alise, dopočítat vyúčtování pro Gitu. Naplánovat nákupy pro kuchyň na příští měsíc. Připomenout králi, na co nesmí zapomenout, když tu nebudu. Zabalit si věci na cestu. Promyslet, co budeme potřebovat. Na jak dlouho vlastně? Co tam budu dělat a a a…,“ odmlčela jsem se. U všech bohů. To nemůžu do rána nikdy stihnout…

Engill udělal krok směrem ke mně. „Můžu?“ zeptal se. Ani nečekal na odpověď, chytil mě za ruce a klidně se mi zadíval do očí. Chtěla jsem protestovat, ale nějak to nešlo. Nemohla jsem odpoutat svoje oči od jeho dvoubarevného pohledu. Náhle jsem přestala vnímat svět kolem. Engillovy oči vypadaly jako dvě hvězdy. Jedna ledově a zářivě modrá a druhá medově teplá. Celým mým tělem prostoupil klid. Najednou se mi myšlenky začaly třídit a já věděla, že všechno zvládnu a cítila jsem se vyrovnaná, silná a odpočatá.

Nevím, kolik minut uplynulo, než mě Engill propustil ze zajetí svých očí. Uklidnila jsem se. Engill se mi líbil čím dál víc. Začala jsem si přát, aby se u nás mohl zdržet co nejdéle. Přemýšlela jsem, jak moc je asi pro něj náročné, předat tolik energie, kolik právě předal mně. Tvářil se, jako by to byla maličkost. Chtěla jsem mu poděkovat, ale než jsem se nadechla, tak mě předběhl: „To je v pořádku. Za to všechno stejně můžu já. To byl můj nápad, abyste jela s námi.“

„Proč?“ překvapilo mě to.

„Mám celkem tři důvody. Za prvé vím, že budete radši, když budete mít ty dva pod dohledem. Za druhé mi něco říká, že je to moc důležité. No a za třetí mám tak skvělou příležitost být ve vaší společnosti. Ale myslel jsem, že někdo, kdo dokáže slyšet myšlenky jako vy, na to přijde sám.“ Zatajila jsem dech. Než jsem si stačila promyslet nějakou reakci, tak se z ohybu chodby vyřítila Alisa. „Jé sláva Vardo, tady jsi…,“ nedopověděla. To, co viděla, ji asi hodně překvapilo. Engill mě stále držel za ruce, a tak si patrně udělala svoje rychlé závěry. Po chvilkovém překvapení plynule navázala: „Odpusťte, má paní, přijdu později.“

Engill mě konečně pustil. Snažila jsem se tvářit normálně.

„To je v pořádku Aliso. Děje se něco?“

„Přišla jsem kvůli pokoji pana Martyna. Tak nějak si myslím, že už se nevrátí a chtěla jsem tam uklidit, ale je zamčeno.“

„Aha. To je dobře, že sis na to vzpomněla. Vezmu náhradní klíč a zajdeme tam.“

„Mohu jít s vámi?“ zeptal se Engill

Došla jsem do svého pokoje. Odemkla skřínku s klíči a vzala ten od Martynova pokoje.

Jako první vstoupila dovnitř Alisa a zamračeně se rozhlížela. Martyn rozhodně nebyl příliš pořádný a navíc, po útoku na mě, odjížděl ve velkém spěchu. Na stole bylo rozlité víno a v zasychající kaluži ležely psací potřeby. Porcelánové umyvadlo v koutě místnosti bylo prasklé. Pokrývka ležela vedle postele na zemi. Přes židli přehozená špinavá košile. Drahý koberec před krbem propálený a částečně na něm a částečně v krbu ležely ohořelé zbytky nějakých papírů. Alisa zamumlala nějakou kletbu na adresu pana Martyna a vyrazila ke krbu. „Moment!“ zastavil jí Engill, „Něco zkusím.“ Klekl si ke krbu a začal opatrně rovnat jednotlivé kousky papíru. Pak nad nimi podržel ruku a něco tiše zašeptal. Zčernalé kousky papíru k sobě začaly přirůstat, objevovalo se na nich nepravidelné písmo. Napjatě jsme Engilla sledovaly. Na papíru už byla sotva znatelná stopa po ohni a písmo bylo stále jasnější. Engill natáhl ruku a chtěl vzít papír do ruky. Najednou ale vyšlehl nepřirozeně zelený plamen a papír se rozpadl na popel. Engill jen tak tak uhnul na poslední chvíli, aby se nespálil. „Zatraceně. Tak tohle mě nenapadlo.“ Zvedl se a došel ke stolu. Vzal do ruky malou lahvičku s inkoustem. Naklonil ji a vlil si trošku do dlaně. „Hmm, no jasně.“ Otočil hlavu směrem ke mně: „Tak teď alespoň víme, že Martyn opravdu spolupracoval s mágem, a to s dost dobrým. Ten inkoust je pojištěný proti tomu, aby se písmo jím napsané dalo přečíst někým jiným, než tím komu je určeno. Ten inkoust je dost těžké vyrobit a je dost drahý. Mágové ho většinou dělají jen pro vlastní potřebu. Ale pořád není jisté, že měl Martyn něco společného právě s naším Ortelem nebo s Trevisem.

„A proč ty papíry tedy pálil, když se stejně nedají přečíst?“ zeptala jsem se. „Protože šikovný mág, který o tom kouzle ví a umí to, si s tím může poradit. Ale protože já jsem zbrklý budižkničemu, tak teď už si nepřečteme nic.“

„A co tohle?“ Alisa zvedla vestu, co ležela na zemi za postelí a vytáhla z kapsy další kus papíru. „Nedívej se na to!“ vykřikl Engill a rychle jí vzal papír z ruky. „Moc děkuji, dobrá vílo. Snad mám díky tobě šanci napravit svou pověst.“ Alisa se začervenala. Engill si složil list papíru do dlaně, aniž by se na něj podíval. „Na to potřebuji nějaké pomůcky. Mohu si ten dopis půjčit? Zjistím, co je tam napsané. Slibuji.“ Kývla jsem hlavou. Engill se nám oběma zdvořile uklonil a odešel.

Alisa se za ním chvíli dívala a pak se otočila a mrkla na mě: „Celkem milý chlap. A jde po tobě. Máš štěstí.“ Začala jsem se bránit: „Ale ne. To není, jak si myslíš.“

„Myslím, nemyslím. Mám oči, tak koukám a vím, co vidím.“

„Ale to je právě to, že nevíš, co vidíš.“

„Hmm a proč tě tedy držel tak pěkně za ruce?“

„No, protože se mi snažil dodat trošku energie, abych se nezjančila. Je to přeci mág.“ Cítila jsem, že mé vysvětlení zní značně nepřesvědčivě.

Alisa se zasmála: „Jo tak. Tak se tomu dnes říká. Dodat energii.“ Teď jsem zase cítila, že se červenám já. „Neblázni Aliso!“

„No dobře. Tak tedy vážně. Líbí se ti?“

„Je to cizinec. Má tu poslání a znám ho druhý den.“

„Já se ptala, jestli se ti líbí,“ nedala se odbýt Alisa.

„No, celkem ano,“ pomalu jsem připustila.

„Tak vidíš. A jemu se líbíš ty. To je vidět. Tak si ho nenech utéct. To já, kdybych nebyla vdaná a koukal by na mě tak, jako kouká na tebe… Jéje já bych se dlouho nerozmýšlela.“

„Jenže já jsem taky vdaná,“ chmurně jsem pronesla a nechala jsem ji uprostřed toho nepořádku a šla konečně zařizovat všechno na zítřejší odjezd.

Oběd jsem si snědla rovnou v kuchyni. Seděly jsme s Gitou u stolu a počítaly. Chtěla jsem, aby bylo, než odjedu všechno v pořádku. Hlavně, když jsem netušila, kdy se vrátím. Konečně jsme se dobraly k poslednímu číslu a já s úlevou odložila pero. Gita mi nalila čaj a s nevinným výrazem se optala: „Poslyš. Ty pořád bereš to manželství s Trevisem vážně?“

„Tak Alisa už tu byla. Ta ženská je neskutečně ukecaná. Co ti všechno napovídala?“

„Jistě, že tu byla. Má o tebe starost stejně jako já. Ale odpověz. Já se ptala první.“ Přemýšlela jsem, co jí mám říci. „Jistě, že své manželství beru vážně.“ Zavřela jsem oči a snažila se vyvolat znovu ty pocity, když jsem uviděla Engilla poprvé, když mi přiložil dlaně na hlavu, když mě držel za ruce a když se mi díval do očí. „Beru ho vážně, ale už se s ním nenechám ničit.“

Gita kývla spokojeně hlavou. Pak se zamyslela: „Myslíš, že se můžou mágové ženit? Nemají oni nějaký pitomý slib čistoty nebo tak něco?“ Nečekala na mojí reakci a hned sama pokračovala: „Ale myslím, že ne. Když jsem byla malá, tak tam u nás, za kopcem přes dvě vesnice, žil jeden mág. Měl pleš a pět dětí. Takže slib čistoty určitě nesložil. No, ale taky se o něm říkalo, že ho vyhodili z jeho řádu…“ Začala jsem se nahlas smát. Cítila jsem v těle ještě pořád příliv energie a bylo mi skvěle. „Tak ty si taky myslíš, že mág z kdovíjaké dálky je ten pravý pro mne?“ zeptala jsem se jí.

„Od té doby, co přijel, ti svítí oči a moc ti to sluší,“ řekla Gita

„Gitko moje milá. Vám dvěma opravdu nic neuteče. Ano, máš pravdu. Je moc milý a vážně mě něčím přitahuje. Ale za prvé, nic nenasvědčuje tomu, že by byl odvázaný zrovna z nějaké povadlé květinky z konce světa. A za druhé, je to mág. Co když na mne použil nějaký trik, aby si získal mojí důvěru. Trevisovi se to povedlo jen sladkými řečmi. Mág bude určitě mnohem schopnější. Sám mi říkal, že umí ovládat cizí mysl.“ Gita se pochybovačně ušklíbla.
__________________________________________________________________________


Kapitola sedmá
Prsten a náramek

Konečně jsem se dostala do svého pokoje a začala chystat na odjezd sama sebe. Když už jsem skoro končila, ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to mistr Engill. „Mám přečtený ten list, paní Vardo. Píše se tam o vás, tak jsem ho donesl vám.“ Pustila jsem Engilla dovnitř, poprosila ho, ať chvíli počká a posadí se zatím na balkon. Složila jsem do plátěného vaku poslední věci a chtěla jít za ním. Vtom se rozlétly dveře a dovnitř vrazil Elias: „Tak už máme se Samem sbaleno a Tygr taky. Můžeme ráno jet. Jo a mami, prý ses líbala s mistrem Engillem.“ Tak to už bylo na mě moc. Zaúpěla jsem, sesunula se na židli a dala ruce před obličej. V otevřených dveřích na balkon se objevil Engill: „Ne, paní Varda se se mnou určitě nelíbala, to bych si pamatoval.“ Elias se vyděšeně podíval na Engilla, na mě, a pak jen řekl: „A jéje, tak já jdu na ta prasata. Hugo na nás už určitě čeká.“ A zmizel jako blesk, jako by se bál, že po něm něco hodím. Udělal dobře.

„Tak se zdá, že vám tady kazím dobrou pověst. Omlouvám se.“ Mávla jsem rukou. „To nic. Tohle není královské sídlo, ale ubytovna žvanilů a pohádkářů. Alisa a kuchařka Gita jsou moje kamarádky a nic by je nepotěšilo víc, než kdyby se jim podařilo mě někomu dohodit, ale že se k nim přidá i můj vlastní syn…“

 „Já jsem si všimnul, že s vámi většina sloužících mluví jinak, když si myslí, že jste spolu sami a jinak, když je u toho někdo cizí.“ Byla jsem ráda, že mohu změnit téma: „No, oni si myslí, že to vypadá lépe, když mi říkají před vznešenými hosty „Paní Varda“. Nerozmlouvám jim to. Ale dost už o našich zpravodajských službách. Co je v tom dopise, nebo co to je?“ Engill mi podal pomačkaný list papíru. Velice nedůvěřivě a opatrně jsem si ho od něj vzala. „Klid. Teď už nevybuchne. Rozmluvil jsem mu to.“

Zatajil se mi dech. To písmo jsem poznala okamžitě. Byl to jeden list původně delšího dopisu. Začala jsem číst. Začínal v půlce věty.

…tak dlouho trvá? Chlubil ses, že ti každá padne do náruče. A nedokážeš si poradit s jednou pitomoučkou husou. Touhle dobou už jsi měl být jeho poručníkem, za rok jsme to mohli mít v kapse. On se bude zlobit, žes to zvoral. Potřebuje jich víc a rychle. Musíme se k nim dostat co nejdřív. Nechci dopadnout, jako Chosé, až se zase naštve. Pohni sebou. Nemůžu se tu ukazovat tak často, dokud sedí starý na trůnu. Je tu pár lidí, co by mě mohli poznat. Čím dřív se k nim Pán dostane, tím dřív dostaneme i my konečně svojí odměnu a nebudu se muset bát, že mě někdo nechá pověsit. Tak sebou laskavě pohni, protože jestli to nezvládneš, tak budeme muset…

Tady dopis končil. Kupodivu jsem nebyla ani tak moc rozčilená. Měla jsem větší strach, když jsme odhadovali, že se něco chystá, než teď, když jsem měla potvrzené, že jsme se nemýlili. „To psal Trevis.“ „Myslel jsem si to,“ kývl hlavou Engill.

„Malý Tygr už to viděl a večer to ukážu králi Roderikovi.“

„A ještě něco,“ Engill položil na stůl můj prsten se zeleným kamenem, „Nemáte nějaký samotný kámen, který není vložený do zlata?  Myslím si totiž, že to zlato ruší sílu kamene. Zkusil jsem s ním pár věcí a není to to, co jsem si představoval.“

„V pokladnici kameny jsou, ale ty jsou určené na prodej. Ty by pokladník nepůjčil ani mně. Je to majetek království. Musel byste ho koupit.“

Mistr Engill se zatvářil smutně: „Kurýr s penězi na nákup kamenů pro testy měl přijet den po nás. Ale ještě se tu neukázal. Nemohu do té doby začít s prací. A zítra musíme vyrazit hledat Ortela. Čas je proti nám. Ortel už na tajemství kamenů určitě přišel.“

„A tenhle kámen by stačil, kdyby nebyl v prstenu?“ zeptala jsem se. Engill kývl hlavou. Vyndala jsem ze skřínky svojí dýku a do druhé ruky jsem vzala prsten. „Počkejte! Škoda tak krásného prstenu!“ Engill mě chytil za ruku.

„Nemám ho ráda. Nikdy už ho nosit nebudu, a kdybych ho dala někomu jako dárek, tak by mu určitě přinesl smůlu.“ Engill mě pustil a díval se, jak špičkou dýky uvolňuji kámen z jeho zlatého vězení. Úchyty povolovaly jeden za druhým. Poslední šel uvolnit špatně. Nakonec povolil, ale zároveň s tím, jak dopadl uvolněný kámen na desku stolu, tak jsem si špičku dýky vrazila do palce levé ruky. Nic smrtelného, ale krvácelo to slušně. „Jé já jsem nešika.“ Bylo mi to docela trapné. „No, léčivá magie není zrovna můj obor, ale něco jsem pochytil. Ukažte.“ Přidržel dlaň nad mým zraněným palcem a přivřel oči. Chvíli se nedělo nic, ale pak krev přestala odkapávat z rány a i nepříjemné a bolestivé pulzování v palci přestalo. Nalila jsem si ze džbánu vodu do umyvadla a ruku opláchla. Na palci byla rozevřená ranka, ale nekrvácela a nebolela. „To bylo dobré. Děkuji.“ Engill s úsměvem pokrčil rameny: „Jedna z prvních lekcí, víc toho moc neumím. Ale jestli máte vlohy po mamince, jakože si myslím, že ano, tak se, když budete chtít, naučíte víc než já.“ Nebrala jsem jeho řeči vážně, ale cítila jsem se polichocená.

Engill vzal do ruky osvobozený zelený kamínek. Nebyl větší než fazole. Chvíli ho obracel v dlani. Pak ho sevřel do pěsti. „Tak to bych mohl hned něco zkusit.“ Pokynul mi, ať položím ruku zase na stůl. Sevřenou pěst s kamínkem přidržel těsně nad ní. Nějakou chvíli se nedělo nic. Pak jsem ucítila v ruce mravenčení a svědění. Před mýma očima se okraje rány začaly stahovat k sobě, až vznikla čerstvá růžová jizvička. Skoro mě to polekalo. Překvapeně jsem si prohlížela palec, který vypadal jako by se nic nestalo. Engill rozevřel dlaň a položil kámen zase na stůl. Tvářil se zamyšleně a upřeně se na něj díval. Mému palci už nevěnoval pozornost. Pak pomalu před sebe natáhl ruku, ve které před tím držel kámen. Prsty se mu lehce třásly. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „No, to právě musím zjistit.“ Teprve teď si prohlédl můj zázračně zahojený palec: „Tak tohle jsem ještě nikdy nedokázal. Ty kamínky rozhodně stojí za to.“ Ale navzdory tomu, co říkal, se na kamínek díval se starostlivým a lehce zamračeným výrazem. Pojednou zvedl hlavu a zadíval se na dveře. O tři vteřiny později se ozvalo zaklepání. Za dveřmi stál Malý Tomík a koukal na mne ze své téměř dvoumetrové výšky. „Dobrý večer teto, není tu Elias?“ „Ne, není. Touhle dobou se nejspíš pere s prasečím hnojem.“ „To je dobře, že tu není. Můžu na chvíli dál?“ Pustila jsem ho dovnitř. Když uviděl Engilla, tak se zarazil. „Promiňte, pane, nechtěl jsem rušit, jen jsem přinesl něco paní Vardě.“ „To je v pořádku, už jsem stejně chtěl jít.“ Engill se začal zvedat. „Ne pane, nemusíte odcházet. Já hned půjdu. Není to nic tajného, jen když to neprozradíte Eliasovi.“

„Neříkej, že už jsi to dodělal Tomíku?“ zaradovala jsem se. „Jasně, že jo te…. to…totiž ano …ano, paní Vardo.“ Engill mu poklepal na rameno: „Klid, jako bych tu nebyl. Mluv, jak jsi zvyklý. Já jsem mág, ne šlechtic a na etiketě netrvám.“ Tomíkovi se očividně ulevilo. „Díky, pane.“ Pak se otočil zase ke mně, vylovil z kapsy stříbřitý náramek a podal mi ho: „Říkal jsem si, že se do Eliasových narozenin asi vrátit nestačíte a že to pro něj bude o to větší překvapení, když mu ho dáš někde po cestě. Dodělal jsem ho dnes odpoledne.“ Očarovaně jsem zírala na malý náramek. Byl to stříbřitý drak stočený do kruhu. Měl divoké oči a vypadal, že každou chvíli obživne. Šupiny byly pečlivě vypracované a drápy a zuby se nebezpečně leskly. „To je nádhera Tome,“ vydechla jsem. Za tohle si zasloužíš víc než třicet zlatých.“ „Můžu?“ zeptal se Engill. Vložila jsem mu náramek do dlaně a šla vedle do truhličky pro peníze. „Vypadá to jako náramek, co nosí klanoví tarpanští válečníci. Ale slyšel jsem, že si ho nechávají dělat přímo na ruce a že ho nikdy nesundávají. Prý to ani nejde.“ „Správně,“ kývl Tomík „Elias viděl jednou pár tarpanských bojovníků v přístavu a moc se mu líbili a pořád mluvil o těch jejich náramcích. Jenže teta nám zakázala zkoušet si je dělat přímo na ruce jako oni, tak jsem musel vymyslet něco jiného.“ Engill obracel náramek v ruce. „A jak ho na tu ruku dostane, je dost malý. Tímhle ruku neprotáhne ani Elias.“ Tomík se vítězně rozzářil: „To je právě to tajemství. Ten náramek ve skutečnosti není z jednoho kusu, i když tak vypadá. Jde otevřít. Ale jak se otevírá, to prozradím jen Eliasovi. Abych na to nezapomněl, tady to mu prosím dej zároveň s tím náramkem. Je tam zapečetěný svitek s návodem na otevření náramku.“ Podal mi malý kožený váček. Vzala jsem si ho a na výměnu jsem na stůl vysázela čtyřicet zlatých. „Juuu děkuju, máma bude mít radost.“ „Však si je zasloužíš.“ Engill stále držel v ruce náramek. „A to jsi dělal vážně úplně sám? Jestli ano, tak jsi větší kouzelník než já.“  Tomík mávl rukou: „Táta říká, že jsou to jen hračky a že si mám hledět pořádné kovařiny.“ Engill se na něj usmál. „Jestli dopadnou dobře všechny plány a mágové si tu budou smět vystavět vlastní sídlo, tak slibuji, že zakázky na všechny kované věci dostaneš ty s tátou a vyřiď mu, že mu blahopřeji k synovi.“ Tomík se lehce začervenal: „Děkuji, pane a dobrou noc, teto. A ať se vám dobře daří na cestě. Jel bych nejradši s vámi, ale táta mě nepustí. Za tři týdny bude v Livaru trh a musím mámě pomáhat s prodejem. Letos budeme mít stánek u hlavní cesty mezi náměstím a přístavem, tak toho určitě prodáme hodně.“ Tomík si nasypal peníze do kapsy. Znovu se na nás zářivě usmál a odešel. Vypadalo to, že Engill se také chystá k odchodu. Zatoužila jsem po tom, aby ještě chvíli zůstal. Nechtěla jsem, aby šel pryč. Bylo mi v jeho přítomnosti příjemně. Začala jsem horečně vymýšlet nějakou záminku, jak ho ještě chvilku zdržet. Aniž bych cokoliv řekla, tak se Engill zase posadil. „Tak můžeme třeba zkusit, jak jste na tom s magií vy a co všechno umíte, anebo co můžete časem umět.“ Bylo mi, jako kdyby mě někdo přistihl při lhaní a cítila jsem, jak rudnu. „Slíbil jste, že to nebudete dělat, že mi bez dovolení číst myšlenky nebudete!“  Engill bezradně rozhodil ruce: „Omlouvám se. Já to neudělal schválně, ale když to bylo tak nepřehlédnutelné.“ „A proč já už neslyším ty vaše?“ vzdorovitě jsem se zeptala. „Protože jsem zesílil ochranu.“ „Proti mně?“ zeptala jsem se trochu dotčeně. „Ano,“ trošku zaváhal, „Pracuji pro svůj cech, až tady dokončím úkol, tak se budu muset vrátit do cechu a kdovíkam mne zanese další úkol. Jsem tu jen na pár týdnů. Nejsem pánem svého času a nechci nikomu ublížit a vám už vůbec ne.“ Tak tohle bylo účinější než vědro studené vody na hlavu. Velice slušné a vpravdě diplomatické odmítnutí, ale pořád odmítnutí. Cítila jsem, jak se červenám:  „Omlouvám se, ale jsem unavená a brzy ráno vstáváme. Půjdu spát. Zkoušku z magie necháme na jindy.“

Engill se na mě chvíli díval napůl smutně a napůl starostlivě. Pak se pomalu postavil, popřál mi tiše dobrou noc a odešel. Kamínek z prstenu zůstal ležet na stole. Bezmyšlenkovitě jsem ho vzala a vložila do kožené taštice, kterou vždycky nosím na opasku.

Popisovat všechny moje pocity snad ani nejde. Měla jsem sama na sebe děsný vztek. Kdybych na sobě nedala poznat, že o něj stojím, tak bych se teď nemusela cítit tak trapně. Ale já s tím nezačala – to on. On říkal, že chce být v mé blízkosti a vytáhl mne na výpravu k Zelené hoře. Neměl to říkat. Jo a já ho neměla poslouchat. Zase jsem nalítla, stejně jako Trevisovi. Vztekle jsem bouchla pěstí do stolu. V duchu jsem ale cítila, že tentokrát je to jinak. No, alespoň vím, na čem jsem. Pak jsem si vynadala za porušení dlouholetého předsevzetí, že od chlapů radši dál. Zároveň jsem si přiznala, že už mi to ale taky pěkně leze na mozek. Gita měla zase jednou pravdu. Umínila jsem si, že se začnu konečně chovat, jak se sluší a patří na dospělou, nezávislou ženskou. A že nikoho nepotřebuji. A tím spíš ne nějakého potulného čarodějíčka, co se umí hezky smát. Vzápětí jsem se konečně rozbrečela. To mi na chvíli vydrželo, ale kupodivu to docela pomohlo. Přemýšlela jsem, jestli mě Engill poslal do háje opravdu kvůli své práci a jinak by o mne stál, nebo to byla jen záminka, aby se zbavil otravné obdivovatelky. Těsně před usnutím jsem začala přemýšlet, jestli náhodou ten můj šílený myšlenkový zmatek nesledoval i Engill z pokoje pode mnou. Nikoho cizího jsem v hlavě necítila, ale Engill by určitě neměl problém udělat to tak, abych to nevěděla. Pro jistotu jsem tedy vyplázla směrem k podlaze jazyk a konečně usnula.

Zdál se mi zmatený sen. Pamatuji si z něj hlavně konec. Nějaká moc hezká dívka si zkoušela svatební šaty. Slušelo jí to. Dívala se na sebe do zrcadla. Pak se zatočila dokola, až sukně zavířila. Otočila se na mne a rozzářeně se zeptala: „Tak jak v tom vypadám, mami?“ Jedno oko měla nebesky modré a druhé medově hnědé….
_____________________________________________________________________________________________________

Kapitola osmá

Mince a volba Cesty

První věc, kterou jsem ráno udělala, byla, že jsem vzdorovitě nacpala svoje vyzývavé vínové šaty zpátky do skříně a až úplně dozadu. Vzala jsem si jezdecké kalhoty, přes ně obyčejnou pracovní sukni, svůj opasek s tašticí, přes něj opasek s mečem a kožený cestovní kabátec. Vlasy jsem si chtěla nacpat do šátku, ale při pohledu do zrcadla jsem si řekla, že vypadám dost děsně i bez šátku a tak jsem si nechala vlasy nezakryté. Jen jsem si je vzadu stáhla řemínkem, aby mi nepadaly do očí.

Pak jsem zahájila nakládací chaos. Až k dolu jsme mohli použít vůz. Teprve od dolu směrem k horám budou muset Engillovi a Tygrovi stačit koně. Do té doby ponesou koně jen nás. Zásoby na cestu, stany a osobní věci poveze zatím vůz. Nejvíc mi při práci pomohla Alisa. Chlapci se sice také snažili, ale spíš se mi pletli pod nohy. Oba vypadali unaveně, nevyspale a byli lehce cítit prasečí močůvkou, ačkoliv se oba dušovali, že se myli, a to dokonce několikrát. Trest byl, jak se zdálo, účinný.

Engill, Malý Tygr i Ferbas už byli také připraveni. Ještě nás doprovázel vozka, který řídil vůz a další čtyři vojáci vybraní Ferbasem. Během příprav jsem se snažila Engillovi vyhýbat a nedívat se jeho směrem. Přesto jsem občas koutkem oka postřehla modrozlatý třpyt jeho očí. Náš malý konvoj byl konečně připraven k odjezdu. Vůz naložen, jezdci v sedlech. Král Roderik nám popřál šťastnou cestu. Ze dveří kuchyně vyběhla Nikolka a tvářila se utrápeně. Samuel si jí všimnul. Opět seskočil z koně. Doběhl k ní, chytil ji kolem pasu a dal jí krásné, dlouhé políbení. Jeden z vojáků uznale hvízdl. Samuel se s vážným výrazem vrátil, nasedl zas na koně a jako první vyjel bránou ven. Vydali jsme se za ním. Vedle mne jel na koni mistr Ferbas. Rozesmátě na mě mrkl: „Ten kluk nám nějak rychle roste co?“

„To tedy ano,“ přikývla jsem trochu omámeně.

Zanedlouho jsme vyjeli z města, provázeni zvědavými pohledy obyvatel. Kdo by si nechal utéct příležitost prohlédnout si zblízka vyslance z Řádu Světla a cechu Nekonečné cesty.

Na cestě mezi poli mne dojel Engill. Chvíli jel vedle mne mlčky. Podal mi malý balíček. „Co je to?“ zeptala jsem se. „To nevím. Dala mi to pro vás kuchařka. Prý jste nesnídala.“ Vzala jsem si balíček a otevřela. Byl v něm masový piroh. Proti své vůli jsem se zasmála. Pak jsem se Engilla zeptala: „Řekněte, je ještě někde na světě takové místo, kde si udělá kuchařka poslíčka ze vznešené návštěvy v královském sídle?“ Engill se také usmál. „Asi není. Líbí se mi tu.“

„Víte, proč mi tu snídani poslala Gita zrovna po vás?“

„Vím.“ Zase nastalo tíživé ticho. „Za ten včerejšek se omlouvám. Nechtěl jsem být nepříjemný.“

„To já se omlouvám, byla to moje chyba.“

Ulomila jsem půlku pirohu a dala ho Engillovi. Přece se na něj nebudu mračit jen kvůli tomu, že mě nechce. Na znamení smíru jsme snědli piroh spolu.

Zbytek dne jsme jeli spolu a já vyprávěla Engillovi historii ostrova. Hodně ho zajímal ten sen, který nakonec mojí matku přesvědčil, aby jela sem na ostrov. Musela jsem lovit v paměti všechny podrobnosti, které mi matka kdysi vyprávěla. Engill chtěl vědět, jak vypadal ten zraněný muž ze snu, jestli byl starý, nebo mladý, proč matka myslí, že plášť, který měl na sobě, byl královský, také ho moc zajímaly ty divné přízraky, které ve snu toho muže obklopovaly. A jestli nevím, jaká slova matka říkala při uzdravování toho muže. Na většinu otázek jsem neuměla odpovědět. Jen jsem si pamatovala, že o tom zaklínadle, či co to bylo, matka říkala, že ta slova neznala, nepamatuje si je a že neví, kde k nim přišla. Engill se tvářil zamyšleně. „Škoda, že jsem o tom snu nevěděl, zeptal bych se paní Karin přímo, když jsme byli v Livaru.

Překvapilo mě to. „Je to jen sen. A navíc skoro čtyřicet let starý. Svůj úkol splnil. Přivedl matku až sem. Vážně myslíte, že by ještě dnes mohl mít nějaký význam?“

„Těžko říct. Sny jsou zvláštní. Promítají naše vzpomínky tak, abychom je mohli vidět z jiného úhlu, a pomáhají nám lépe chápat různé věci.“

Přerušila jsem ho: „Tohle ale nebyla vzpomínka. To se nikdy nestalo. Matka neumí čarovat. Léčí s pomocí bylin, obvazů a rány zašívá s pomocí jehly. A krále tu máme jen jednoho a ten dýkou zraněn nikdy nebyl…. Nebo…,“ zarazila jsem se, „myslíte, že Roderikovi hrozí nějaké nebezpečí?“

Engill se tvářil zamyšleně. „Ne, myslím, že nic takového mu nehrozí. Snad… Hm a jak vlastně přišla vaše prababička na to, že musí vaše matka jet sem a hledat krále a pána lodí?“ Bezradně jsem pokrčila rameny. „Potřeboval bych se poradit se svým mistrem. Ale když ten sen počkal tak dlouho, tak to ještě chvíli vydrží,“ usmál se na mne, ale měla jsem pocit, že mě chce jen uklidnit. Večer jsme se zastavili v Berku, což je jedna z vesnic ležících mezi Sarnurem a Zelenou horou. Už na nás čekali a večeře byla připravena u rychtáře. Do stavení bychom se všichni nevešli, a tak byly za domem na kraji sadu postavené stoly a lavice z prken. K večeři slepičí polévka, chléb, pečené skopové maso, pivo, medovina a výborný jablečný koláč, který pekla rychtářova snacha. Na ceně za večeři jsem se s rychtářem dohodla celkem rychle a tvářil se docela spokojeně. Nocleh ve vesnici jsme ale odmítli. V prostorných stanech, které jsme postavili za vsí na kraji lesa, jsme měli pohodlí dost. Sice nás až do tmy chodily zvědavě okukovat děti ze vsi, ale to vcelku nevadilo.

Bylo zajímavé pozorovat rozdíl mezi Malým Tygrem a Engillem. Malý Tygr po příjezdu na místo vybrané na tábořiště sesedl z koně a otěže dal do ruky Eliasovi a nechal veškerou péči o koně na něm. Engill svého koně odsedlal, vytřel a nakrmil sám a Samuela poslal na pomoc mně. Pak jsme já, chlapci, Ferbas a jeho vojáci stavěli stany a připravovali nocleh. Engill pomáhal, kde bylo zrovna zapotřebí, a rozdával dobrou náladu na všechny strany. Malý Tygr někam zmizel a vrátil se až dlouho po tom, co byly všechny práce hotové a oheň uprostřed tábořiště vesele plápolal. Elias si všiml vracejícího se Tygra první a něco si pro sebe zamračeně polohlasem zamumlal. Já jsem mu nerozuměla, ale Ferbas patrně ano, protože se na Eliase přísně podíval a řekl: „Nesuď to, čemu nerozumíš! Je čas Obřadu slunce.“

Informace o tom, že je tu paladin z Řádu Světla a že hledá nové žáky, se rozkřikla a večer se dostavili dva mládenci a nesměle se ptali na mistra Malého Tygra a jestli by jim neprozradil něco víc.

Malý Tygr je pozval k ohni a začal vyprávět o Řádu Světla. Povídal o poslání paladinů Světla, o věčném boji spekter, o rovnováze sil a křehkosti světa. Hodně dlouho vydržel vyprávět o nejmocnějším muži řádu, o Bílém Vránovi. Mládenci ze vsi, ale i Samuel a Elias, a vlastně my všichni, jsme jeho vyprávění jen hltali. Přemýšlela jsem, kolik tak může být Vránovi let. Podle maminčina vyprávění byl jen o patnáct až dvacet let mladší než prababička Varda a té, kdyby žila, by už bylo skoro stopadesát let. A přitom Malý Tygr vyprávěl o Velmistrovi, jako by to byl stále muž plný fyzických i duševních sil. Že by byl tak mocný a překonal i čas a smrt? Po dlouhé době povídání, kdy už všude kolem panovala černá tma, si poslal Tygr Eliase pro svitky a pero. Pak oběma mládencům něco složitého psal a kreslil, každému něco jiného. Řekl jim, že mají rok času na to, aby obsah svitku rozluštili. Také že mají rok na to, aby dokázali běhat rychleji než jelen, plavat lépe než ryba a aby jejich svaly zesílily tak, aby tělo vydrželo výcvik v řádu. „Až to všechno dokážete, tak mi pošlete zprávu. Jakou a kam, to se dozvíte ze svitku, který jste teď dostali.“ Pak jim ještě každému dal zlatou minci a řekl jim, že ta mince je na zaplacení poštovního kurýra, který mu zprávu doručí a s tím je propustil.

Když odešli, tak se na Malého Tygra obrátil Samuel: „Zlatá mince na kurýra je zbytečně mnoho. Nestačilo by jim méně?“

„Nestačilo. Ta zpráva poputuje hodně daleko,“ řekl vážně Malý Tygr.

„A co když tu minci za něco utratí?“

„To je jednoduché – nebudou mít na kurýra.“

„A co když jí utratí za něco důležitého, co když s ní třeba zaplatí lék pro někoho, kdo je těžce nemocný, pro někoho, koho mají rádi?“

Malý Tygr se na Samuela chvíli díval a pak tiše řekl: „Paladin řádu bude stát v životě před takovým rozhodnutím mnohokrát. Splnit úkol, který je možná nicotný a zvládl by ho možná někdo jiný a nechat přitom doma umírající matku nebo ženu. Je-li paladin opravdu dobrý, tak si krom vděčnosti těch, kterým pomohl, udělá i hodně nepřátel. Tvoji nepřátelé, když si netroufnou na tebe, tě budou chtít ranit v tom nejcitlivějším místě. Znám jen málo paladinů, kteří měli odvahu se oženit. Většina se těm, které mají rádi, radši vyhýbá, aby je neohrozila. Mají-li nějaké potomky, nehlásí se k nim. To je nejlepší ochrana, jakou jim mohou dát. To je osud a cesta paladina Světla.“

Tísnivé ticho přerušil až Elias: „Nechtěl bych být paladin ani za nic!“

Do hovoru se vložil Ferbas: „Právě proto nemůže být paladin každý. Paladin nemá právo rozhodovat, jestli je život jednoho důležitější než životy sta dalších. Paladin plní svou část úkolu a musí jí plnit dobře. Já to nedokázal, ale mám úctu ke každému, kdo to zvládl.“

Elias se začervenal a zmlkl.

„Takže ta mince je vlastně další část zkoušky?“ zeptal se zase Samuel. A ani nečekal na odpověď a pokračoval: „A když za tu minci koupím někomu lék a tu zprávu místo toho doručím sám? Najdu cestu. Odpracuji si plavbu přes záliv a zvládnu to nějak až k vám?“

Malému Tygrovi přes tvář přeletěl slabý úsměv. „Výborně. Úkoly se mohou plnit různými způsoby. Důležité je, co všechno je člověk ochotný pro svůj cíl obětovat a překonat. Jsi chytrý. Bude z tebe jednou dobrý panovník.“ Teď se pro změnu červenal Samuel.

„A co když si za tu minci zaplatí někoho, kdo jim ten pergamen rozluští? Co pak? Jak poznáte, že jsou třeba úplně hloupí?“ chopil se zase slova Elias.

„Nikdo jiný to rozluštit nemůže. To je to poslední, čeho bych se obával.“

„A co když se rozkřikne, že rozdáváte peníze a seběhnou se sem všichni z okolí a budou tvrdit, že chtějí do řádu a pak ty peníze někde třeba propijí?“ nedal se odbýt Elias.

„Ano, přesně to se bezpochyby stane. Ze stovky mincí se mi vrátí nejvíc čtyři zprávy a z těch budou možná dva noví učedníci a z nich snad jeden dobrý paladin Světla. A za toho jednoho to všechno rozhodně stojí. Škoda, že se do řádu nehrne ani jeden z vás dvou. Máte na to větší předpoklady, než jsem kdy měl já.“

Když to malý Tygr řekl, tak jsem si všimla, že se na něj Engill varovně podíval.

„Co? Já že bych mohl být paladin Světla? Vážně? Jak to?“ ptal se Elias s očima navrch hlavy.

Vtom se ozval rozhodným hlasem Engill: „To ani náhodou, protože ponocuješ jako sova, uši máš jako netopýr a zvědavý a drzý jsi jak opice a hlavně je nejvyšší čas spát a já mám takový dojem, že bychom tu s Tygrem měli mít někde svá osobní pážata a ti že nám měli připravit už dávno lůžka na spaní. Samuel s Eliasem naráz poplašeně vyskočili a vběhli do stanu Engilla a Malého Tygra a za chvilku už zmizeli ve svém stanu.

Chtěla jsem jít také spát, ale cestou ke stanu jsem si to rozmyslela a šla jsem se projít. Měsíc nesvítil, ale bylo dost světla z hvězd. Vyšla jsem na kopec nad tábořištěm a usadila se na vystouplém kořeni borovice. Ticho rušili jen cvrčci, z vesnice se ozvalo zaštěkání psa. Za chvíli jsem uslyšela tlumené hlasy. Malý Tygr a Engill si také vyšli na procházku. Jak se blížili, tak se jejich hovor stával zřetelnější. Slyšela jsem Engillův hlas: „…neměli by se to dozvědět!. Ne teď. Nejsou hloupí. Ještě jedna taková narážka a dojde jim to.“

„Vždyť jsem nic neřekl,“ hájil se trochu dotčeně Malý Tygr.

„Poslyš, já jsem to nevěděl určitě, ale po tvé narážce už to určitě vím. Mám sice ten náskok, že znám drby z cechu Dam a Rebelů. Lidi toho nakecají spoustu, ale někdy říkají i pravdu. A hlavně jsem viděl jeden jeho starý obraz, který visí v síni na hradě Dam a Rebelů z doby, kdy přišel do cechu a denně teď koukám na ty dva…“

Zatajila jsem dech. Ospalost ze mne rázem spadla. Snažila jsem se zachytit další slova, ale Engill najednou zmlkl, otočil se, vzal Tygra za rameno a vedl ho zpět k táboru. Poslední, co jsem slyšela, bylo Engillovo: „Nic si z toho nedělej, mně to taky dnes moc žvaní. Zatraceně!“

Ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že o mně Engill ví.

Ráno jsme pokračovali v cestě. O odposlechnutém nočním hovoru nepadlo ani slovo. Engill se tvářil, jako by se nic nestalo a já neměla odvahu se zeptat, jestli to, co jsem si domyslela, je pravda. Bála jsem se, že mi řekne, že to pravda je.

Kdybychom jeli přímo k hoře, tak bychom u ní byli už čtvrtý den. My jsme se ale pohybovali kolem ní ve spirále a zastavovali se ve všech vesnicích a osadách v okolí. Malý Tygr svou vedlejší roli verbíře bral opravdu vážně a zodpovědně. Celý kraj věděl o každém našem kroku a doufali jsme, že pokud je na ostrově i obávaný Ortel, tak že jsme přesvědčili i jeho, že naše výprava jiný smysl nemá. I my bychom si málem připadali jako na nějakém bezstarostném výletu, kdyby Ferbas stále nehlídal své vojáky. Přesně určoval, v jakém pořadí pojedeme a při každém denním nebo nočním zastavení rozestavoval hlídky a přísně je kontroloval. Vypadalo to, že Ferbas jako jediný z nás vůbec nespí. A každý, kdo zrovna neměl hlídku, stejně žádný večer neutekl alespoň maličkému tréninku v boji s mečem i bez něj. Hned druhý večer vyzval Malý Tygr Ferbase na souboj. Poprvé v životě jsem viděla Ferbase lehce nervózního. Nikdo na ostrově ho zatím ještě nikdy neporazil. „Ale co, aspoň mladí uvidí, že jim v životě hrozí setkání i s někým jiným, než je takový neduživý stařec, jako jsem já. Přijímám. Jdeme na to.“
_________________________________________________________________________________


Kapitola devátá

Souboj

Tygr si odložil svůj plášť, aby mu nepřekážel. Ferbas zůstal věrný tomu, co nás učil, že: „Musíte být schopni bojovat v tom oblečení, ve kterém vás boj zastihne. Nepřítel nepočká, až se laskavě převléknete…!“

Ferbasovi se to mluvilo. Měl výhodu, že chodil v lehké kožené zbroji prakticky pořád a nenosil sukně, jako já.

Bezděky jsme se všichni shlukli do kruhu a vytvořili tak malou arénu. Tohle si nikdo z nás nemohl nechat ujít.

Ferbas s Tygrem stáli proti sobě. Oba měli stejný uvolněný postoj a meče volně spuštěné podél těla. Na to, že to mělo být přátelské klání, se oba tvářili velmi soustředěně a nespustili ze sebe oči. Ferbas lehce trhnul zápěstím a Tygr okamžitě současně na pohyb zareagoval také lehkým trhnutím. Pak to samé udělal Tygr a Ferbas se zachoval stejně. Navzájem se odhadovali a zkoušeli.

Napětí ve vzduchu bylo skoro hmatatelné. První zaútočil Malý Tygr. Výpad byl bleskový a připomínal útok jedovaté kobry. Tygrův meč mířil Ferbasovi na hlavu. Ten ale udělal krátký úkrok do strany a jen svým mečem útok lehce odklonil. Vzápětí přešel do protiútoku sám a snažil se využít na moment oslabené Tygrovy obrany. Ale jeho meč prosvištěl naprázdno vzduchem. Tygr už dávno stál o kus dál. Naopak měl Ferbas co dělat, aby stihl včas vykrýt další Tygrův výpad. Ozvalo se ostré třesknutí. Rána byla vedena opravdu velkou silou a soupeři se nijak nešetřili. Ani jeden nedal druhému chvilku na oddych. Nikdo z nás takový souboj ještě neviděl. Přistihla jsem se, že v duchu ze všech sil držím palce Ferbasovi. Po dvou minutách jsem postřehla taktiku soupeřů. Ferbas se snažil pohybovat co nejméně a útočil, jen když se mu naskytla opravdu dobrá příležitost. Tygr naopak kolem Ferbase kroužil jako luňák nad kořistí. Snažil se Ferbase vyprovokovat k co největší pohyblivosti. Tuhle taktiku jsem pochopila i já. Ferbas věděl, že Tygr má mladší nohy a vydrží déle s dechem a proto se snažil ten svůj co nejvíce šetřit a přesně s tím samým počítal i Tygr a snažil se Ferbase za každou cenu unavit. Tygrův způsob boje byl naprosto výjimečný. Svůj meč používal opravdu jen k útoku, ani jednou ho nepoužil na vykrytí Ferbasovy rány. Jednoduše před Ferbasovým mečem pouze uhýbal, ale takový způsob jsem viděla poprvé. Jak už jsem řekla, tak Tygr byl spíš menší a robustnější postavy. Nikdy bych nečekala, že se jeho pohyby mohou až tak zrychlit. Vypadal spíš jako lasička než Tygr. Jeho kroky připomínaly tarpanskou tanečnici. Byl ohebný a rychlý, že jsem skoro nestačila sledovat jeho pohyby. Nikdy nevykryl útok nějakým obyčejným stylem. Prohnul tělo tím nejneočekávanějším způsobem, nebo Ferbasův meč radši přeskočil, než by ho zastavil svým mečem. Napadlo mě, jestli tak bojuje vždycky, nebo jestli se jen předvádí. Ale i pokud se jen předváděl, měl opravdu čím. To, co se svým tělem dokázal, jsem viděla naposledy u potulných artistů z pevniny. Ale Ferbase Tygrův styl ani trochu nepřekvapoval. Očividně ho znal, ačkoliv sám bojoval běžným stylem. Jen tak se mu mohlo dařit nedoplatit na přílišnou setrvačnost rány vedené naprázdno. Sice jen těsně, ale zatím stále stíhal vykrývat Tygrovy rychlé protiútoky. Jako by dopředu věděli, co ten druhý udělá. Jak je na svůj věk rychlý Ferbas jsem už věděla, ale tentokrát i on překonal sám sebe. Ferbas si přehodil meč do levé ruky a zaútočil. Poprvé se mu podařilo Tygra na okamžik zaskočit. Tentokrát před mečem neuhnul, ale nastavil mu do cesty svou čepel. Oba zůstali chvíli nehnutě stát s meči zaklíněnými do sebe. Pak Tygr svůj meč sklonil, přehodil si ho také do levé ruky a podal Ferbasovi svou pravačku. „To bylo dobré. Díky za lekci.“ Chvíli proti sobě stáli. Ferbas prudce oddechoval a oči mu zářily nadšením. Dokonce i Malý Tygr se proti svým zvyklostem usmíval. Námaha souboje na něm nebyla znát ani trochu. Začala jsem tleskat a ke mně se přidali ostatní. Všichni jsme byli na našeho Ferbase hrdí. Ferbas se začal teatrálně uklánět na všechny strany. Pak nás ale rychlým zrakem přepočítal, zamračil se a hlasem na který jsme byli zvyklí, zahulákal: „A na hlídce stojí kdo?!!!“ Vojáci se rázem rozprchli. Pak Ferbas plácnul Malého Tygra přes rameno. „Nemysli si, že jsem tě neprokouknul, ty hade a nevšimnul si, že mě šetříš. Kdybys chtěl, tak ten souboj trval deset vteřin.“ Malý Tygr mu plácnutí vrátil. „Cože? Šetřit tě? To bych si nikdy nedovolil!“

Euforie z toho co jsme viděli, nás opouštěla jen pomalu a ten den jsme trénovali všichni s mimořádným nadšením a zaujetím. Jediný, kdo se cvičení neúčastnil, krom hlídek, byl Engill. Seděl s nohama křížem na kraji paseky a pozoroval nás. Samuelovi to nedalo a drze se ho pokusil vyzvat na souboj. „Myslíš, že jsem studoval tolik let magii jen proto, abych tu nakonec mával kusem placatého železa?“ Ale když se Samuel zatvářil zklamaně, tak se přeci jen zvedl a poprosil mě o zapůjčení mého meče. Na to, jak se mu do souboje vůbec nechtělo, si vedl velmi dobře a abych řekla pravdu, tak šermoval mnohem lépe než já. Když konečně skončili, tak mu Samuel pochvalně řekl: „Náhodou, jde vám to moc dobře. Musel jste toho v životě už našermovat hodně.“

„To ano. Táta byl voják a učil mě i bratra.“

„A to jste nechtěl být taky voják?“ ptal se Elias

„Ne nechtěl. Navíc se mě nikdo neptal. Tátu zabili při hospodské rvačce. Proti dýce do zad mu výcvik nepomohl. Bratr se vojákem stal a zabili ho v první potyčce s bandou zlodějů, které jeli s posádkou tvrze pochytat. Já jsem se měl stát knězem v řádu boha Vistara a měl jsem jim vyprosit skvostný posmrtný život. Matka mě poslala v deseti letech do kláštera.“

„A proč jste se nestal knězem?“ zeptala jsem se já.

„No, protože mě tak nějak vyhodili. Výchovu chlapců tam měl na starost jistý bratr Konstantin. Měl na vychovávání noviců osobitý názor a jeho metody byly hlavně hladovka, studená voda a kožený bič. No a díky němu jsem objevil své skryté vlohy. Brzy mu začalo být divné, že pokaždé, když mě chce potrestat, tak se mu bič záhadně zkroutí v ruce a uhodí do krve jeho samotného. Nakonec spustil povyk u představeného řádu, že jsem posedlý ďáblem a pokoušel se prosadit moje upálení. Naštěstí měl opat kláštera všech pět pohromadě a pod záminkou vyhnání, mě poslal ke svému příteli z dětství, který byl mágem v cechu Nekonečné cesty. Ten hned přišel na to, co jsem zač a vzal si mě do učení. No a tak jsem teď tady.“ Uzavřel vyprávění Engill.

„A jak se tedy proti meči brání mág?“ Zeptal se Samuel.

„No jestli to chceš vážně vědět, tak na mě zaútoč.“ Řekl klidně Engill a zůstal sedět.

Samuel se rozmáchl mečem a zamířil Engillovi na hlavu. Engill se ani nepohnul. Samův meč najednou jakoby narazil a odrazil se od něčeho neviditelného. Sam s bolestným syknutím meč upustil.

„Tohle bylo slabší obranné kouzlo.“ Řekl Engill „A tohle…“ Engill se postavil a udělal proti Samuelovi pohyb, jako by něco házel. A opravdu, z dlaně mu vyklouzla malá, ohnivá jiskra a narazila Samuelovi do ramene. Sama to zvedlo ze země, odhodilo na tři kroky zpátky a tam se otřesený sesunul k zemi. „…to je velmi slabé útočné kouzlo.“ Dokončil větu Engill a zase si sednul.

„Téda, to bylo dobrý. To bych chtěl taky umět,“ řekl uchváceně Elias.

„To nic není. Třicet let každodenního učení a cvičení a zvládneš to taky.“ Klidně poznamenal Engill

Elias vyvalil oči. „Třicet let? To už ale budu starej dědek.“ Rozesmálo nás to všechny.

Těsně před tím, než jsme šli spát, se ke mně Elias přitočil a potichu se zeptal: „Co myslíš? Vyhrál by v souboji Tygr, nebo Engill?“

Než jsem stačila cokoliv říct, tak se těsně za námi ozval Engillův hlas. „Nikdy jsme to nezkoušeli, ale beze vší pochyby, by vyhrál mistr Malý Tygr. Je to paladin Světla a útočná kouzla ovládá i on. Dobrou noc,“ usmál se na nás a zmizel ve svém stanu.
_______________________________________________________________________________

Kapitola desátá
Jak si obléknout můru

Ráno u snídaně jsem předala Eliasovi dárek k narozeninám. Pohled na jeho rozzářené oči, když uviděl dračí náramek, byl k nezaplacení. Škoda, že u toho nebyl Tomík. Hned popadl svitek s návodem a zmizel ve svém stanu. Za pár chvil byl zpět a náramek se blyštěl na jeho zápěstí. Samuel se hned pokoušel zjistit, jak se otvírá, ale nepřišel na to. Od Samuela dostal Elias novou dýku. Byla skvěle vyvážená a dalo se s ní i házet. Ostatní se k blahopřání přidali, a protože jsme dnes odpoledne měli dorazit k řece, tak bylo rozhodnuto, že slavnostní večeře na Eliasovu počest bude ve znamení ryb.

Celý den bylo horko a cesta byla únavná. Když se mezi stromy zatřpytila vodní hladina, všichni jsme to přivítali s ulehčením. Napřed jsme přešli přes brod a vybrali místo pro tábořiště. Nad brodem jsme našli i hlubší zátočinu, kde se dalo plavat. Přes Ferbasovy protesty, že všechny ryby vyplašíme, se všichni vrhli do vody, jako malé děti. Nakonec i Ferbas. Na břehu zůstal jen jeden z vojáků, kterého určil Ferbas, jako stráž, a pak já. Po osvěžení jsem sice také toužila, ale nevýhoda jedné ženy mezi tolika muži se tady projevila nejvíc. Umínila jsem si, že se půjdu vykoupat večer, až se setmí a bude v ležení klid.

Rybí hostina se vydařila i přes zmatek, který jsme ve vodní říši způsobili. Únavný den se projevil, a kromě stráže se všichni vytráceli do stanů celkem brzy. Vydala jsem se k zátočině a pro jistotu šla co nejdál od tábora. Na druhé straně zátočiny napůl ve vodě a napůl na souši se tyčil vysoký štíhlý skalní zub. Zula jsem si boty, sundala svrchní šaty a nechala je u skalního zubu. Oblečená jen ve spodní košili jsem se konečně ponořila do chladivé vody. Umyla jsem si vlasy, košili i sebe a pak jsem se jen tak nechala nadnášet vodou. Pomalu jsem zamířila ke břehu. V místech, kam jsem si odložila šaty, se něco mihlo. Proti lesklému bílému písku jsem rozeznala zvířecí obrysy. Liška. A táhne po písku mojí botu! Posledních pár temp a já jsem vyběhla z vody. „Stůj, ty potvoro! Vrať to!“ Ale liška už mizela v křoví. Bota byla pryč. V lese jí potmě honit vážně nemá cenu. Bezmocně jsem za ní hodila kámen. Najednou se křoví opět zachvělo a nečekaně se z něj vynořila ta zrzavá zlodějka. Pomalu se vydala přímo ke mně. V tlamě držela stále mojí botu. Vyjeveně jsem jí sledovala. Došla až ke mně, položila mi botu k nohám, pak sebou najednou škubla a bleskurychle zase zmizela v lese. Stála jsem chvíli nechápavě s otevřenou pusou. Mozek mi po tom překvapení začínal pracovat jen velmi neochotně. Že bychom měli na Pustě tak uctivé lišky, že poznají a poslechnou člena královské rodiny? Pak jsem si vzpomněla na jednu větu, kterou jsem nedávno slyšela. „…dokážu donutit, třeba myš, aby si sedla před kočku a myš to udělá a bude přesvědčená, že to byl její skvělý nápad…“ Začala jsem se kolem sebe pátravě rozhlížet…

„Mistře Engille ?!“

„Hm, já věděl, že to nejspíš neprojde,“ ozvalo se nade mnou. Proti temně sametové, hvězdami poseté obloze se na vrcholku kamenného špičáku objevila silueta mužské postavy a začala opatrně šplhat dolů. Sledovala jsem jeho sestup a začala jsem si velice nepříjemně uvědomovat, že mám na sobě jen tu mokrou košili, která mi nesahá ani do půlky stehen.

„Já myslela, že tak mocný mág z tak slavného řádu nemá zapotřebí tajně okukovat koupající se dámy.“

„No to nemá.“ Engill zdolal poslední zbytek krkolomné cesty a seskočil přede mne. „Jenže já tu byl první.“ Odmlčel se. Sledovala jsem jeho pohled. Mokrá látka a chladný noční vánek vykonaly své a ostré hroty bradavek mých prsou temně prosvítaly přes světlou tkaninu. Budiž Engillovi ke cti, že zrak co nejrychleji odvrátil a pokoušel se mi zírat někam přes levé rameno. Chtěla jsem si dát alespoň ruce křížem přes prsa, ale když jsem viděla, že se cítí ještě trapněji než já, tak jsem škodolibě nechala výhled co nejzajímavější.

„Omlouvám se. Nebylo to úmyslné. Vyšplhal jsem na tu skalku a vy jste přišla chvilku po mně a než jsem vás stihnul varovat, že jsem tady, tak už jste byla ve vodě. No a pak už mi to bylo trapné. Chtěl jsem počkat, až zase odejdete, ale ten lišák mě prozradil.“ Tvářil se krásně provinile.

„No dobrá. Měla jsem se lépe rozhlédnout. A moc děkuji za tu botu. To se vám povedlo. To bych se chtěla naučit kvůli komárům.“

„To není problém. Můžeme začít hned.“

„Klidně, ale radši bych se napřed převlékla do suchých šatů. Jestli dovolíte.“

„Ah, jistě, promiňte.“ Engill se ke mně otočil zády. Rychle jsem ze sebe sundala mokrou košili a rozprostřela jí na vyhřátý kámen. Pak jsem rychle vklouzla do vrchních šatů a řekla Engillovi, že se může otočit.

Posadili jsme se vedle sebe. Moje košile ležela kousek ode mne, matně bíle zářila do noci a lákala můry.

„Ovládat cizí bytosti je jedno z magických umění. Nejtěžší je ovládat člověka. Je to nejtěžší a nejnebezpečnější. Těžké je to i s inteligentními zvířaty, jako jsou savci a ptáci. Mnohem snazší jsou ryby a plazi a nejjednodušší je to s hmyzem. Má tak jednoduchý systém myšlení, že to ani myšlení není. U nás v řádu studenti začínají právě s hmyzem. Stačí mít jen citlivost pro tento druh magie.“

„A vy si myslíte, že bych pro to mohla mít nadání i já?“ Nedůvěřivě jsem se zeptala.

„Zcela nepochybně. Jinak byste nevěděla o tom šeříku a mojí sympatii k tichu lesa.“

„A vy jste také začínal s hmyzem?“

„Já vlastně ani nevím. U nás na vesnici mě poslouchala všechna zvířata. Maminka říkala, že to s nimi umím neobvykle dobře. Asi jsem to používal nevědomky už tenkrát. Ale úmyslně jsem to začal zkoušet až v klášteře. Nevěděl jsem, že je něco takového možné, ale tak strašně moc jsem si přál, aby se ty rány bičem obrátily proti bratru Konstantinovi, až jsem přišel jak na to, sám od sebe.“

Na schnoucí košili usedla další můra.

„Tak jdeme na to. Pozorně sleduj tu můru a mysli na to, co nejspíš vidí a cítí. Snaž se představit si svět z jejího pohledu. Jsi malá a sedíš na zářící, velké, bílé planině.“

„Soustředila jsem se, až mě začaly pálit oči.“

„Ne, to je špatně. Nemusíš se soustředit na tu můru, protože ta můra jsi ty. Můra a noc kolem tebe.“

Snažila jsem se v představách vměstnat do té malé hmyzí hlavičky. Netušila jsem jak, ani jak to má vypadat. „Jak poznám, až to udělám správně?“

„Neboj se, poznáš.“ Najednou mi došlo, že mi Engill přestal vykat. Ale zatím jsem nad tím přemýšlet nechtěla. Vrátila jsem se zase k můře. Tak znova. Jsem malá na velké bílé věci… Můra uletěla. Pocítila jsem zklamání. Ale za malou chvilku si kousek dál sedla jiná. Zkoušela jsem to dál. Chtěla jsem to dokázat. Najednou mi moc záleželo na tom, abych Engillovy předpoklady ohledně mých schopností nezklamala. Noc pokročila a já začala cítit ospalost. Engill to patrně vycítil, protože vzápětí řekl: „Budeme pokračovat zítra. Pro dnešek to stačilo. Málokomu se to podaří napoprvé.“

„Ještě naposled.“ Prosila jsem. Pomalu jsem vydechla a zkusila to jinak. Představila jsem si můru jako košili a křídla jako rukávy. Co kdybych si jí oblékla? Pamalu se soukám a ruce se noří do rukávů. A najednou jsem tam byla. Svět se změnil. Byl stejný a přece úplně jiný. Zamávala jsem křídly a letěla nahoru. Ta úžasná svítivá věc zůstala pode mnou roztříštěná do malých kousků. Byla jsem vysoko. Všechno jsem viděla mnohonásobně. Zatočila se mi hlava. Lekla jsem se. Najednou jsem zase seděla na kameni vedle Engilla a rychle jsem oddechovala. Hlava mě rozbolela a celá jsem se třásla.

„Výborně. To je ono. Usmíval se Engill.“

„Já jsem letěla! Vážně jsem letěla!“ Zmateně jsem plácala nějaké nesmysly. „To bylo děsivé. Děsivé, ale zároveň moc pěkné. Takové divné. Mám strašnou radost a je mi špatně od žaludku. Chápeš?“

„Chápu.“ Engill se ke mně natáhnul a konejšivě mě objal kolem ramen. „To bude dobré. Jsi skvělá.“

Pomalu jsem se uklidňovala. Byla jsem čím dál unavenější.

„Jde se spát!“ rázně řekl Engill, pomohl mi vstát a podal mi do ruky už jen trochu vlhkou košili. Chytnul mě za druhou ruku a vedl mě do tábora.

U vyhaslého ohniště seděl Malý Tygr. Očima si nás dva nesouhlasně přeměřil. Zaregistroval, že mám v ruce košili, která má být někde jinde. Nic neřekl, ale tvářil se dost nepřívětivě. Očividně si o našem nočním výletu udělal vlastní názor. Engill mě dovedl až ke stanu a šeptem mi popřál dobrou noc. Na východní obloze se objevil náznak úsvitu. Usnula jsem dřív, než mi hlava dopadla na polštář.
____________________________________________________________________________

Kapitola jedenáctá
Dědicové


Hned jak jsme ráno vyrazili, tak Engill stočil svého koně vedle mě. Byla jsem ráda. Potřebovala jsem se ze včerejšího zážitku vypovídat a nechtěla jsem, aby o mých pokusech věděl ještě někdo jiný. Zvláště ten chvilkový pocit, že letím, byl nezapomenutelný.

„A počkej, až uvidíš svět očima orla,“ usmál se Engill.

V hlavě se mi vynořila vzpomínka.

„Když jsem byla malá, tak mě sestra naučila jednu hru. Říkala tomu ptačí hra.“ Engill tázavě nadzvedl obočí a já pokračovala.

„Je to hrozně jednoduché, když se soustředíš. Jdeš po cestě a díváš se přímo dolů pod nohy. Musíš zapomenout na rozměry, které znáš. Díváš se pod sebe a místo písku na cestě vidíš vyprahlou poušť, řádka pochodujících mravenců, jsou černí dromedáři z Tarpanu. Trs trávy je oáza. A ty větší jsou husté lesy plné dravé zvěře. Kaluž je obrovské jezero a stružka přes cestu široká a divoká řeka. Ty jsi pták, který se z té ohromné výšky na to všechno dívá. Vždycky mě to moc bavilo.“

„Aha, tak proto se ti to včera tak rychle povedlo,“ kývl hlavou Engill.

„Myslíš, že to s tím má něco společného?“ zeptala jsem se.

„Jistěže ano. Základ je umět se dívat na věci jinak. To s tou můrou, co se ti povedlo včera, můžeš zkoušet znovu. Ale pozor. Vždycky zkoušej v klidu. Určitě ne ze sedla koně. Mohla bys spadnout. Někam se v klidu posaď, někam do bezpečí, kde se ti nemůže nic stát. A měl by o tobě vždy někdo vědět, kde jsi. A další věc, to si pamatuj! Nikdy nezapomeň, kdo jsi, i kdyby ti to šlo sebelépe a sebevíc se ti to líbilo, nezapomeň se vrátit! Udrž svoje vědomí oddělené! Teď to není tak těžké, ale až se to budeš učit s inteligentnějšími tvory, kteří mají složitější strukturu myšlení, tak zjistíš, že je velice snadné jejich osobnosti podlehnout a ztratit se v něm. Jeden student, kterého jsem znal, na to doplatil. Zapomněl se vrátit a jeho tělo zemřelo. Zkoušel to tajně bez svolení mistra a než jsme ho našli, tak bylo pozdě. A ještě jedna, má vlastní zkušenost. Učil jsem se ovládat savce a zkoušel jsem to na kryse. Nedával jsem pozor a tu chuděrku chytila sova. Byl to jeden z mých nejhorších zážitků. Cítíš hrůzu toho malého zvířátka, jako svou vlastní a nejen to, cítíš s ním i bolest. Měl jsem pocit, jakoby ty pařáty páraly moje břicho. Měl jsem obrovské štěstí, že se mi podařilo se od něj na poslední chvíli oddělit. Mohlo se mi stát, že bych zahynul taky. A z lidského vědomí trvá ještě déle se dostat. Je složité jako síť.  Tam je téměř jisté, že stane-li se tomu, v jehož hlavě právě jsi, něco zlého, tak to odneseš škaredě i ty. Nestačíš se z té sítě vymotat dost rychle.“

Zírala jsem na něj asi hodně vyděšeně, protože se na mě povzbudivě usmál.

„Neboj. Zatím to s tebou budu cvičit já a ohlídám tě, dokud tady nedokončíme práci a nepošlou mě zase někam jinam.“

Připomenutí, že tu Engill bude jen dočasně, mě nepříjemně vrátilo do reality. Engill pokračoval. „Zkrátka: Zatím to nezkoušej s jiným zvířetem než s hmyzem. Nesnaž se rozhodovat o tom, co tvůj hostitel má dělat. Mohla bys jemu i sobě ublížit. To už patří k vyšší magii a to tě teď naučit nemohu. Jen se snaž být nenápadná a jen se dívej. Nesmí o tobě vědět, jinak se poleká a vypudí tě. A když poletí, dávej pozor, jak už jsi daleko. Měla bys zatím stále zůstávat tak, abys viděla sama sebe. Když se hostitel vzdálí víc, tak ho ihned opusť. Zatím jen dělej, co ti říkám. Nic víc. Ano?“

„Ano. A jak toho hostitele mám opustit?“

„A jak ses do té můry dostala?“

„Představila jsem si, že je to košile a já si jí oblékám.“

Engill se zasmál. „To je dobré, to mě nenapadlo. Tak si tu košili jednoduše zase svlékneš a budeš venku. Ale zatím se spíš budeš potýkat s tím, že tě budou vyhazovat oni sami, než se naučíš být nenápadná. A když budeš pilně cvičit, tak tě za nějakých dvacet let možná naučím navštěvovat i lidské vědomí.“ Rozesmála jsem se.

„Výborně, to bych mohla konečně donutit Sama a Eliase, aby si uklidili v pokoji.“

Engill se mnou cvičil o každé přestávce a každý večer. Vždy jsme se vytratili z ležení a Engill se snažil pokaždé najít nějakého štastlivce, nebo spíš nešťastníka z říše hmyzu. Brzy jsem zjistila, že sice vidím hmyzíma očima, ale že ten obraz musím napřed pochopit. Hmyzí oči byly úplně jiné než moje. Většinou jsem viděla obraz okolí několikrát najednou, jako přes diamant s mnoha vybroušenými ploškami. A můj mozek se to pokoušel přeložit do toho, co jsem znala. Šlo to stále lépe a lépe. K Zelené hoře zbývaly dva dny cesty. A všichni v táboře už si všimli toho, že s Engillem pravidelně někam mizím. Bylo mi jasné, co si myslí a bylo mi to jedno. Nikdo se otevřeně neptal a já neměla důvod nic vysvětlovat. Samuel a Elias byli na Engilla čím dál milejší. Už ho asi vzali do rodiny. Napadlo mě, že bych si docela přála, aby to co si všichni myslí byla pravda. Jen Malý Tygr se mračil stále víc.

Večer před posledním úsekem cesty jsem hledala Engilla na další lekci. Našla jsem ho kousek od ležení na kraji lesa. Proti němu stál Malý Tygr a zdálo se, že se o něčem dohadují a ne příliš přátelsky. Zaváhala jsem, ale Engill si mě všimnul a pokynul mi, abych přišla blíž. Pak se klidně otočil na Tygra. „Můžeš to prosím zopakovat i pro paní Vardu?“

„To bys jí snad měl říct ty!“ zamračil se Tygr.

„Tak dobrá.“

Engill se na mě podíval a najednou se něco změnilo. Ta bariéra byla najednou pryč. Já zase věděla, co si Engill myslí. Tedy, ne přesně, co si myslí. Nemohla jsem to zopakovat slovy, ale věděla jsem, co cítí a jakou má náladu. Bylo to jasnější a ostřejší, než s tou příhodou s šeříkem.

„Mistr Malý Tygr mi právě připomínal, proč tu jsem. Řekl mi, že naším hlavním posláním je najít a zneškodnit jednoho zatraceně silného, chytrého a nebezpečného mága, který si myslí, že si může hrát s démony. Připomněl mi, jak je ten úkol důležitý a těžký a že bych se rozhodně neměl rozptylovat milostnými pletkami s členkami královských rodin. Protože, až tento úkol dotáhneme do konce a pokud se neukáže, že je Ortel nad naše síly, tak stejně odjedu pryč a nechám tu jednu zklamanou a opuštěnou bytost. Je to tak správně?“ zeptal se Engill Tygra a zašklebil se při tom na něj.

Chtěla jsem Engilla hájit. „Ale tak to vůbec není. Engill mě učí jen pár magických triků. Nejsme milenci.“

„Cože? Ty učíš magii někoho, kdo nepatří k tvému cechu? To přeci nesmíš!“ ztuhl Tygr a já pochopila, že jsem Engillovi moc nepomohla.

Ale Engilla to z míry nevyvedlo. „Ale smím. Učím paní Vardu jen zacházet s tím, co už v sobě dávno má. Nezapomeň kdo je. Neučím jí nic zvláštního. A cechy a řády nejsou všechno. Magie tu byla už před jejich vznikem. Já sám jsem magii používal dřív, než jsem věděl co to je. Vždycky jsi mi věřil – proč mi nevěříš teď? Svůj úkol splním, jako vždycky.“

Tygr už se netvářil tak moc rozzlobeně, ale spíš starostlivě. „Protože mi poprvé za tu dobu co se známe, lžeš. Nepochybuji o tom, že úkol splníš, ale… zu thriea achrel i thu achre ziae – mesicha doe thriea!“ na to se Malý Tygr otočil a odešel.

Teď jsem cítila starosti i u Engilla. „Co to říkal Malý Tygr?“

Neodpověděl. „Pojď, jdem ti sehnat nějakého mravence…“

Dnes večer mi to šlo mimořádně dobře a dařilo se mi zůstávat v mravencově vědomí čím dál tím delší dobu. Až mi Engill musel připomenout čas. „Už ho chudáčka pusť, nebo přijde do mraveniště pozdě k večeři.“

Pustila jsem ho, ale spát se mi ještě nechtělo. Seděli jsme vedle sebe. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se. „Kdo jsem?“

„Hmm, jedna celkem milá a šikovná malá čarodějka…?“

„Ale ne, ty víš dobře, jak to myslím.“

„Vím. Slyšela jsi mě, když jsem to tak neopatrně vyslovil. Takže to víš taky. Řekl bych, že jeden z úkolů Malého Tygra je, předat o Samuelovi, Eliasovi a patrně i o tobě co nejvíc informací. A teď zapomeň, že to víš, protože tahle informace by mohla být nebezpečná, hlavně pro Sama s Eliasem. Na tohle břímě mají ještě času dost.“

„No ono je to dost šokující i pro mě.“

„Neboj. Dědictví z toho nekouká,“ pokusil se téma odlehčit Engill. Pokud je mi známo, tak po světě běhá mnohem víc jeho potomků. Prababička určitě nebyla jediná žena v jeho životě, nic proti tvojí prababičce….“

Rozesmálo mě to. „Jestli je pravda všechno, co se o něm povídá, tak tu bude vesele okukovat ještě vnuky našich vnuků….“

Když už jsem byla u těch otázek, tak jsem se zeptala i na to co mi leželo na srdci nejvíc.

„Zrušil jsi tu obranu proti mně. Proč?“

„Obrana je zrušená, tak neříkej, že sis to nezjistila sama.“

„Je to jen stín pocitu, chtěla jsem to slyšet.“

Engill chvíli mlčel, pak mě vzal za ruku. „Chtěla jsi vědět, co říkal Malý Tygr. … Zu thriea achrel i thu achre ziae – mesicha doe thriea! To znamená. Poutáš jí k sobě a ona poutá tebe. Ublížíš jí!“

Tak nějak jsem tušila, co ta slova znamenají, ale poslední část překladu mě překvapila. „Já myslela, že se Tygr zlobí na mě, že tě odvádím od tvé práce. Ale takhle to vypadá, že se zlobí spíš na tebe a o mě má strach…“

„Ano, zlobí se na mě.“

„Proč na tebe? Myslela jsem, že mě nemá moc v oblibě.

„Před chvílí jsme o tom mluvili. Jsi pravnučka jeho učitele, patrně nejmocnějšího paladina Řádu Světla, jaký se kdy narodil. Myslí si, že by tě měl chránit.“

„Před tebou?“

„I přede mnou. Před zklamáním. Nechce, abych byl další, kdo ti ublíží.“

„Neubližuješ mi. Já přece vím, že odjedeš. A úkol splníš.“ Snažila jsem se tvářit statečně a povzbudivě, ale byla ve mně malá dušička a Engillův odjezd mě trápil čím dál víc. Moje tajné přání se splnilo, chtěl mě tak jako já jeho, cítila jsem to, ale svět kolem se nezměnil. Já jsem stále patřila sem na ostrov a on své práci kdovíkde.

„Kluci už jsou oba skoro velcí a brzy mě nebudou potřebovat. Mohla bych za tebou občas někam přijet…“

Mně samotné to znělo zoufale a nesmyslně. Engill se ke mně naklonil a políbil mě váhavě a opatrně na rty. Chytla jsem ho za ruku. Krásně hřála. Pak jsme se konečně vydali k táboru, abychom se vyspali každý ve svém stanu před posledním úsekem naší společné cesty.
____________________________________________________________________________

Kapitola dvanáctá
V Kamenné


Do hornické osady Kamenná, na úpatí Zelené hory jsme dorazili krátce po poledni. Byla to největší osada v okolí. Na místní poměry spíš malé městečko. Žily zde asi dvě stovky horníků se svými rodinami. Bulgur, správce Kamenné a dolu, ubytoval mistry Malého Tygra a Engilla, jejich pážata a mě ve svém prostorném domě v pokojích pro hosty. A Ferbas se svými muži se ubytovali v přízemním domku, sloužícím jako příbytek pro vojáky, kteří hlídali důl, správcovské budovy a pokladnici. Ve sklepení domu se totiž nacházela i přechodná pokladnice, kam se ukládaly nalezené kameny před transportem do hlavního města. Proto stála kolem budov i pevná kamenná hradba. A proto měla vesnice vlastní vojenskou posádku. Střídali se zde vojáci z královského sídla v Sarnuru. Nikdy zde sice k žádnému přepadení nedošlo, ale vzhledem k ceně kamenů byla opatrnost na místě.

V Kamenné čekal na Engilla i posel z řádu Nekonečné cesty. Přivezl mu peníze na nákup kamenů a také malou kazetu. Vypadala jako dámská šperkovnice, ale hladká, bez ozdob a napřed jsem myslela, že je jen pozlacená, ale podle váhy musela být nejspíš z čistého zlata.

Už během našeho pozdního oběda se začali trousit mládenci z okolí, kteří chtěli vidět Malého Tygra a dozvědět se něco o životě paladinů. Tygr se jim věnoval až do večera. Mluvil o svém řádu čím dál zaujatěji a nadšeněji. Měl sílu osobnosti a probudil touhu po dobrodružství a velkých a statečných činech ve většině mladých posluchačů. Samuel i Elias poslouchali také, ale nevypadali ani jeden na to, že by zatoužili po životě paladina. Možná to bylo tím, že už to slyšeli poněkolikáté a že už také věděli i o stinných stránkách takového osudu. Přemýšlela jsem, jestli by jejich názor neovlivnilo to, kdyby se dozvěděli, koho že jsou potomci. Riskovat jsem to nechtěla. Budu radši, když svůj osud oba postaví na základech našeho ostrova.

Ráno pozval Bulgur mě, Engilla a Malého Tygra do své kanceláře. Na stole měl připravenou kovovou truhličku s několika kameny. Bulgur rozložil kameny různých tvarů a velikostí na stole a vybídl Engilla, aby si vybral. Engill bral jeden kámen po druhém do ruky a dlouho si každý zvlášť prohlížel. Malý Tygr vzal do ruky jeden z větších.

„Něco takového už jsem viděl.“

„Já taky,“ kývl hlavou Engill. „Pokud tedy myslíš to samé, co já.“

„A co?“ zeptala jsem se.

„Ve zbrojnici Dam a Rebelů mají meč. Ten meč má v hlavici zasazený podobný kámen. Trošku větší a zvláštně zbroušený. Jak dlouho, že se zde těží kameny? Asi dvěstěpadesát let že?“ Bulgur souhlasně kývl hlavou.

„Tak ten meč je mnohem starší. Váže se k němu pověst, že každý jeho majitel byl neporazitelný, ale nakonec každý zešílel. Meč získal, už hodně dávno od posledního nešťastného majitele Bílá Vrána. Nechal meč umístit do zvláštního oddělení zbrojnice a zakázal ho používat. Myslím, že ho chtěl zničit, ale nevím, jestli to udělal. Už je to asi dvacet let, co jsem ten meč viděl naposledy.“

Engill si vybral jeden z kamenů. Byl velký asi jako švestka a také tak oblý. „Potřebuji něco vyzkoušet. Můžu to zkusit na tobě, Tygře?“

„Jestli to přežiji, tak klidně.“ Usmál se Tygr.

„Dobrá, tak tedy. Pokusím se třeba zjistit, o čem se ti dnes v noci zdálo. Posil obranu myšlení co nejvíc to jde. Snaž se mě k sobě nepustit.“

Tygr zavřel oči. „Jsem připraven. Můžeš začít.“

Engil také zavřel oči. Dlouho se nedělo nic. „Jsi dost dobrý,“ usmál se Engill. Vidím všude jen modrozelenou barvu. A teď to zkusím s tímhle. Nepolevuj za žádnou cenu!“ Engill vzal do ruky vybraný kámen, sevřel ho v pěsti a opět zavřel oči. Přemýšlela jsem, o čem se Malému Tygrovi asi mohlo zdát, když to bylo modrozelené. Najednou se mi v myšlenkách nečekaně mihla krásná, ale zvláštní dívčí tvář. V tom samém okamžiku Malý Tygr nahlas zaklel a otevřel oči.

„Zatraceně! a to jsem si myslel, že jsem docela dobrý. Cítil jsem, jak jsi tu bariéru prolomil. Nemusíš nic říkat. Dostal jsi mne. Tos udělal tím kamenem?“

„Ano, bez toho kamene by se mi to asi tak rychle nepovedlo.“ I přes úspěšný pokus se Engill mračil a cítila jsem z něj neklid a podivnou únavu.

„Ty kamínky jsou asi opravdu hodně šikovné.“ Řekl Tygr.

„A nebezpečné,“ dodal Engill. Vysázel na stůl před Bulgura malé jmění z peněz cechu Nekonečné cesty a vložil kámen opatrně do své zlaté schránky. Ruce se mu opět třásly. Dokonce mnohem víc, než když mi léčil rozříznutý palec. I Tygr si toho všiml. „Co se děje?“ zeptal se.

„Nevím ještě určitě, až to budu vědět, tak ti to povím. Ale teď se potřebuji na chvíli natáhnout. Doprovodila jsem Engilla do jeho a Tygrova pokoje. Unaveně padl na postel. „Na chvíli si zdřímnu a budu zase v pořádku,“ usmál se na mě.

„Tak dobrou noc.“ Vrátila jsem mu úsměv a přidala polibek. Když jsem už byla na odchodu, tak moje zvědavost přeci jen zvítězila a zeptala jsem se. „Vážně se mu zdálo o mořské panně?“

Engill se prudce posadil. „Na tebe jsem úplně zapomněl. Co jsi viděla?“

„Já…, nezlob se prosím. Viděla jsem dívčí tvář. Byla zvláštní. Vypadala jako mořská panna z obrázků a byla tam voda.“

„Nezlobím se. Moje chyba. Neuvědomil jsem si to. Mělo mě napadnout, že bys skrze mne mohla něco zahlédnout. Ano. Byla to mořská panna. Myslím, že to byla jeho dcera…“

To mě překvapilo. „Cože?“

„Nikde o tom nemluv prosím. Má asi dost důvodů tohle tajemství nevytrubovat do světa. Já to také do dneška nevěděl. Neměl jsem ten kámen zkoušet na něm, ale je nejsilnější z těch, co tu jsou.“

Kývla jsem hlavou a nechala Engilla odpočívat. Myslela jsem na to, co říkal Tygr a Ferbas o povinnostech paladinů. Tak proto mluvili o tom, že se mnozí z nich ke svým potomkům a blízkým raději nehlásí, aby na ně nepoštvali své nepřátele. Zvláštní. Doteď mě nenapadlo, že by mohl mít Tygr ženu a dokonce dceru, byť trošku neobvyklé.

Odpoledne jsme se se správcem Bulgurem vypravili do dolu. V Zelené hoře bylo již velké množství chodeb a štol. Ty staré se průběžně zasypávaly, ale i tak to bylo slušné bludiště a nebylo radno se do nich pouštět bez průvodce. Jeden, z poslední dobou používaných vchodů byl asi ve dvou třetinách výšky hory a stoupali jsme k němu hodinu. Ferbas s vojáky zůstal dole a Engilla a Malého Tygra jsem doprovázela jen já a jejich vzorná pážata Sam s Eliasem.

Už jsem v dole několikrát byla, ale pro Engilla a Tygra to bylo nové a vyptávali se správce na všechno možné a v prolézání chodeb byli neúnavní. Nejen Elias se Samem, ale i já už jsem se trošku nudila. Bulgur nakonec podlehl Engillovým prosbám a údery na kus železa ukončil dnešní směnu dřív, aby si mohl Engill promluvit s horníky. Napřed se na Engilla mračili, ale když jim dal každému čtvrťák na korbel piva, tak se tvářili ochotněji. Engilla nejvíc zajímalo, co si sami horníci myslí o kouzelných schopnostech kamenů. Chvíli se po sobě rozpačitě dívali, až jeden s úšklebkem řekl: „Přičaruje ti povolnou ženskou, když jí zamáváš před očima zelenýma náušnicema…“ Všichni se rozesmáli a ledy povolily. Dalších pár se shodlo na tom, že je to nesmysl a babské povídačky, aby se kameny lépe prodávaly.

„Ale starej Ned umí podle kamene poznat, jaké bude počasí“ vítězně poznamenal další.

„Jo to já poznám podle svý starý zlomený haksny taky,“ řekl třetí a vyvolal tím další bouři smíchu a dohadů. „A co Luk?“ zaburácel ten, který už doporučoval přítele Neda a jeho počasí.“ Dohady pomalu utichly a začalo se ozývat souhlasné mručení. Dozvěděli jsme se, že Luk je jeden z horníků, který má bohužel zrovna dneska volno. A ten, když má u sebe zelený kámen, tak vždycky vyhraje v kartách a že to opravdu není samo sebou. Engill se ptal, jestli prostě jen není šikovný hráč, nebo jestli nepodvádí, ale horníci se všichni shodli na tom, že Luk určitě nepodvádí a že si s ním má jít Engill zahrát. Nakonec se jich zeptal, kolik kamenů se v dole asi za jeden den najde. Nastalo ticho a všichni se tázavě dívali na Bulgura. Ten odpověděl Engillovi za ně. „Tak na tuhle otázku se u nás neodpovídá. Přehled o nálezech posílám přímo králi. Bude-li chtít, odpoví vám sám.“ Tím byla prohlídka dolu ukončena. Horníci spěchali do svých domovů v Kamenné. Blížil se už večer, ale slunce bylo stále vysoko a Engill se chtěl ještě porozhlédnout kolem hory. Bulgur nám ukázal stezku, která vedla až na vrchol a řekl nám o další, která vedla obloukem po druhé straně hory a zpátky do vesnice.
____________________________________________________________________________

Kapitola třináctá
Zira


Na vrchol Zelené hory jsme vystoupali za necelou hodinu, ale výhled do kraje jsme si neužili. I vrcholek hory byl porostlý hustými a vysokými stromy. Zato tu bylo krásné ticho. Líbilo se mi tu.

Druhou stezku jsme našli bez problémů, ačkoliv byla mnohem méně používaná a místy se téměř ztrácela v podrostu. Postupovali jsme rychle a chlapci se už dohadovali o tom, co asi bude dnes k večeři. Sestoupili jsme už skoro na úpatí. Začala jsem se cítit báječně. Svět se mi zdál skvělý. Moji chlapci úžasní. Dokonce i Tygr se mi zdál méně zamračený a Engill, který šel přede mnou? Tak ten byl ze všeho nejlepší. Vlna dobré nálady mě pohltila a já si začala tiše zpívat. Ani jsem si nevšimla, že Engill posledních několik desítek kroků zpomaluje. Teď zastavil úplně a zadíval se pátravě nalevo do zarostlého svahu. Tygr došel až k němu a zašeptal. „Já to také cítím. Co je to?“

„Tak to zjistíme. Je to někde blízko. Myslím, že vím, co to je, ačkoliv jsem se s tím ještě nesetkal v takovém množství,“ řekl Engill a začal se prodírat tím nejhustším ostružinovým trním. Teprve tehdy mi došlo, že můj euforický pocit štěstí není patrně zcela normální.

„Co je?“ zeptal se zaraženě Elias, ale když viděl, že se křovím prodírá i Tygr, tak se pustil statečně za nimi, následován Samuelem. Přišlo mi to děsně legrační, připadala jsem si jako opilá a s lehce idiotským úsměvem na tváři jsem se do toho trní vrhla za nimi. Za chvilku jsem měla na rukou krvavé šrámy, a to mě rozveselilo ještě víc. Přistihla jsem se, že se tiše pochechtávám a rozjařuje mě i myšlenka, že jsem se patrně zbláznila. Ani nevím, jak dlouho jsme se s tím křovím prali, protože mě to ohromně bavilo. Až najednou jsem se vynořila po boku Eliase a Samuela v oválné roklině. Zapadající slunce si vybralo právě tento okamžik a ozářilo červeně celou scenerii. Roklina byla pokryta nízkým trávníkem a drobnými bílými květy, které se s mizícím sluncem postupně zavíraly. Z druhé strany byla roklina uzavřena skalní stěnou a v ní se černal docela veliký otvor, připomínající otevřené dveře.  Engill s Tygrem už byli v půlce údolí. Rozhodla jsem se volný prostor oslavit pohybem a vydala jsem se za nimi tanečním krokem. „Teto? Je ti dobře?“ ozval se za mnou Samuelův hlas. „Přeskočilo jí. Já to říkal,“ dodal Elias. Nepovažovala jsem za důstojné těm dvěma drzounům odpovědět a poskakovala jsem dál. Tygr s Engillem už byli u tajemného vchodu. Když slyšeli, že se blížím, tak se otočili. Tygr sledoval mé taneční kreace s údivem. Engill se začal smát.

„Teda tebe to vzalo děvče. Teď už ani nemusím chodit do té jeskyně, abych se přesvědčil, co tam je. Myslím, že je to jasné.“

Všechno bylo tak veselé a ty jeho dvoubarevné oči byly tak legrační a já se začala smát nahlas. Engill rozevřel náruč a já mu do ní nadšeně skočila. Pevně mě objal.

„Jsi moc roztomilá, ale budu s tebou muset něco udělat,“ začal mi něco potichu šeptat do ucha. Byla to slova v cizím jazyku a vůbec se mi nelíbila. Najednou jsem si uvědomila, že mě drží opravdu pevně, že to bolí a že se na nás navíc ostatní dívají.

„Au! Pusť mě!“

Okamžitě poslechl a já si kecla pěkně zostra na zadek. Svět se vrátil zase do svých obvyklých rozměrů. Chvíli jsem lapala po dechu a rovnala si to v hlavě. Pak jsem zvedla oči k Engillovi. „Děkuji, ale i tak to bylo od tebe pěkně hnusné. Takhle spokojená jsem nebyla ani nepamatuji. Zkazil jsi mi to. A co to vlastně bylo?“ Engill ke mně natáhl ruku a pomohl mi vstát.

„Jdeme dovnitř.“

Levou rukou mě pořád držel za mojí a v pravé dlani se mu objevila malá ohnivá koule, podobná té, kterou použil při ukázce útoku na Samuela. Tahle ale podstatně víc zářila. Vstoupili jsme do jeskyně a Engillovo světlo ji celou ozářilo.

„No tak,“ obrátil se na mne. „Kde si myslíš, že máme hledat?“

„Ale já nevím co,“ bezradně jsem se rozhlížela.

„Na tebe to působilo nejsilněji. Měla bys to poznat. Jde o ten pocit štěstí a spokojenosti. Představ si, že se tu chceš schovat na noc před něčím, čeho se bojíš. Které místo v jeskyni se ti zdá nejbezpečnější na nocleh?“

Chvíli jsem se rozhlížela a pak jsem zamířila do nejvzdálenějšího koutu. Podlaha jeskyně byla pokryta silnou měkkou vrstvou suchého listí a prachu, tlumící naše kroky. Jak jsme se blížili k rohu jeskyně, tak světlo osvítilo průchod do další. Byla menší. Zamířila jsem nejistě doprostřed. Zem zde byla vyvýšena a vrstva prachu byla mnohem vyšší. Rozum mi říkal, že na přespání by bylo nejlepší místo někde u stěny, ale mě to táhlo sem. Střed místnosti se mi zdál proti veškeré logice nejbezpečnější.

„Správně,“ kývl souhlasně Engill. „Taky bych řekl, že je to tady.“

„Ale, co tady má být?“ zeptal se netrpělivě Elias.

„Hledej a najdeš,“ odpověděl Engill, klekl si na zem a začal volnou rukou prohrabávat vrstvu prachu. Malý Tygr se k němu mlčky přidal. Chvíli jsme se na ně nechápavě dívali a pak jsme se ze solidarity zapojili.

„Mám,“ řekl krátce Malý Tygr a začal namáhavě z prachu tahat velikou kost. Vypadala jako koňská stehenní, ale byla nejméně dvakrát větší.

„Hej, tady je nějaký veliký kámen,“ řekl Elias a začal hrabat usilovněji. Samuel se k němu připojil a za chvíli vytáhli lebku. Vypadala jako lidská, jen kdyby nebyla o něco protaženější a hlavně mnohem větší. Dívala jsem se na ni a náhle jsem pochopila.

Engill držel lebku v rukou a oči mu zářily.

„Vy říkáte svému ostrovu Pusta, u nás se mu říká Ablix, ale má i jiná jména…“

Náhle ho vítězně přerušil Samuel: „Ostrov Kolossů! Našli jsme lebku Kolossa! Mistr Matyas nám o nich vyprávěl!“

„A co vám vyprávěl?“ Zeptal se Engill a nespouštěl přitom z lebky oči.

„Kolossové byli prý tvorové, kteří měli půl těla podobná lidem a půl zvířatům, asi nejvíc koním. Byli ale mnohem větší. Žili podle legend v dávných dobách na tomto ostrově, dokud tu byli, tak se zde nepodařilo přistát žádné lodi. Námořníci jen prý občas zahlédli nějakého kolossa z dálky na pobřeží. Taky se říká, že byli velice inteligentní a že lidé se jim nemohou rovnat, a že ten nejlepší mág, který dnes žije, nezná ani zlomek toho, co uměli a věděli oni.“

„A ještě říkal,“ připojil se i Elias, „že neuměli být zlí, nikomu nikdy neublížili a měli rádi všechno kolem sebe. Ale pak najednou zmizeli. Někdo říká, že vymřeli a někdo říká, že jen odešli někam jinam, a že se jednou vrátí. A někdo říká, že je to jen pohádka a že nikdy žádní kolossové nežili.“

„Ano, správně,“ kývl hlavou Engill a taky se říká, že i pouhá blízkost jejich ostatků vyvolává v lidech zvláštní pocit povznesení a štěstí. A také to, že skrz ně mohou mágové občas zahlédnout zlomky jejich vzpomínek.“

„A vidíte něco?“ zeptal se s očima navrch hlavy Elias.

„Ne, potřeboval bych víc času a klid. Budu se sem muset někdy vrátit, až vyřešíme toho pomateného blázna, co se rozhodl zničit svět. Ale… musela být moc krásná…,“ dodal Engill zamyšleně.

„Ona? Jak víte, že to byla ona?“ zeptal se Samuel.

„Nevím, jak to vím. Prostě to vím. Dokonce vím, že se jmenovala Zira. Nebo tak nějak to znělo.“

„A taky se říká,“ promluvil konečně s úsměvem i Malý Tygr, „že kosti promlouvají jen k lidem s dobrým srdcem. Zdá se, že jsi prošel Engille.“

Dlouho jsme klečeli všichni mlčky. Opravdu jsme se tam v tu chvíli cítili všichni dobře a v bezpečí. Lebka vyzařovala skutečně něco nepopsatelného. Engill klečel vedle mne a proti mně byli moji chlapci. Byla jsem šťastná.

Nakonec Engill opět ukryl lebku i kosti hluboko pod vrstvu prachu. Venku už byla tma. Prodrat se přes trní a najít zase stezku bylo tentokrát těžší. Celou cestu jsme šli pak mlčky. Nevím jak ostatním, ale mně se zdál les kolem najednou nějak krásnější, ticho bylo velebnější a hvězdy na nebi zářivější. Dotkla jsem se Engillovy dlaně a on mou ruku pevně sevřel ve své.

Do vesnice jsme došli dost pozdě. Ferbas i Bulgur už si o nás dělali starosti. Malý Tygr Bulgurovi řekl, že jsme se procházeli a pak trošku bloudili a že je všechno v pořádku.

„Dneska už asi lekce magie nebude že?“ Zeptala jsem se Engilla, když jsme po večeři seděli u stolu.

 „Já myslím, že po tom, co jsme dnes prožili, by naopak být měla. Dneska zkusíme něco jiného. Víš, jak jsem ti zacelil to říznutí na palci? Tak teď to zkus ty.“ A nastavil mi ruku, na které měl škrábance od trní.

„Ale jak? Vůbec nevím, jak na to?“ vyděsila jsem se.

„Jaká je moje ruka?“ zeptal se Engill a položil mi dlaň na paži.

„Teplá,“ odpověděla jsem.

„A cítíš to teplo i teď?“ Engill ruku kousek odtáhl. Už se mě nedotýkal, ale dlaň měl jen malý kousek nad mou paží. Soustředila jsem se.

„Ano, cítím to teplo pořád,“ přikývla jsem.

„To, co naše těla vyzařují, není jen teplo. Je to i síla, a právě tu mág používá. Ta síla je mnohotvárná a uděláš s ní všechno, na co tvoje mysl stačí. Podívej!“ Pak přiblížil ruku k hliněnému poháru na stole. Netrvalo dlouho a na jeho povrchu se objevila prasklina. Za nějakou chvíli se zase prasklina začala zmenšovat, až zmizela úplně. „Tohle vyžaduje i to, abys věděla všechno o hmotě, ze které je co udělané, musíš vědět, jak to funguje bez magie a pak jen uděláš to samé s magií. Matka tě učila, jak léčit rány. Ty víš, jak vypadá rána, která se hojí hodinu po hodině. Použij to teplo, a to ostatní co září z tvé ruky, představ si zranění krok po kroku k uzdravení. Je to jako když urychlíš čas. A ještě jedna důležitá věc. Tu sílu, kterou vydáváš, musíš hned zase přijímat, jinak se vyčerpáš. Představuj si, že tvou hlavou proudí síla celého světa i s oblohou nad tebou. Ta síla pak prochází přes tvou hlavu do rukou a do špiček prstů a tam s ní můžeš dělat cokoliv. Navíc jsi dnes stále ještě pod vlivem té krásky z jeskyně. Pomůže ti to“

Pak přede mne znovu položil svoji ruku. Vybrala jsem si jeden menší škrábanec. Nechala jsem své prsty těsně nad ním a pokoušela se uvědomit si teplo své ruky a donutit ho proudit směrem, kterým chci. „To je dobře, ale musíš brát sílu zvenčí,“ napomenul mě tiše. Zkusila jsem to znovu, ale tentokrát jsem si představila světlo hvězd nade mnou, jak svítí všechno na mou hlavu a prochází mi do špiček prstů. „Výborně. Drž to a zároveň se snaž zacelit tu kůži.“ Snažila jsem se ze všech sil, až jsem cítila, jak mi pot stéká po čele. Ale nešlo to. Bezradně jsem položila ruku na stůl. „To nic. Nevzdávej to. Můra tě také neposlechla hned napoprvé,“ povzbuzoval mě Engill.

„Třeba by mi to šlo lépe s tím kamenem, jako tobě,“ napadlo mě.

„Na kameny zapomeň!“ zamračil se Engill.

„Proč?“ jeho reakce mě překvapila.

„Protože o nich skoro nic nevíme. A to, co jsem zatím zjistil, se mi vůbec nelíbí. Mám dojem, že kámen působí podobně jako zvětšovací sklo na světlo. Proto nikdo přesně neví, co kámen umí. Kámen totiž zdá se neumí nic, on jen přes sebe nechá procházet magii toho, kdo ho právě používá a tu zesílí. Hodně zesílí. Kdo nemá pro magii vlohy, tomu se zdá kámen obyčejný. Kdo magii ovládá, toho síly může kámen mnohonásobně zvětšit. Jenže má to i nepříjemnou stránku. Kámen zároveň stejnou silou vysává i energii toho, kdo skrz něj magii používá. Nepomáhá ani to doplňování síly zvenčí, co jsem ti teď vysvětloval.“

„Tak proto se ti pokaždé tak třásly ruce.“ Konečně jsem začínala chápat.

„Přesně tak. Já zacelovat rány vlastně neumím. Jen zastavit krvácení. S tím kamenem se mi to povedlo, ale hodně mě to unavilo. Jsem odborník ve čtení myšlenek, ale s Tygrem bych měl velké potíže, i když myslím, že bych dřív nebo později prolomil i jeho bariéru bez kamene. S kamenem to šlo až neskutečně snadno, ale bylo mi pak dost zle. Myslím, že kdyby někdo chtěl použít opravdu silné kouzlo přes kámen, tak by tím riskoval naprosté vyčerpání a možná i vlastní smrt. V každém případě se kamenům vyhýbej velkým obloukem, alespoň dokud učení velmistři z řad mágů nepřijdou na to, jak to udělat bez následků. A teď už konečně něco udělej s tím mým škrábancem, protože to děsně svědí!“

Zasmála jsem se, ale poctivě jsem se zase sklonila nad jeho rukou. Po další nekonečné době jsem začala mít dojem, že se škrábanec maličko zúžil a zesvětlal. Engill si kriticky prohlížel svoji ruku. „Řekl bych, že jsi na to přišla. Teď už to chce jen trénovat. Zdrápaní jsme po dnešku všichni, takže cvičných objektů tady máš dost.

Ve dveřích se objevil Malý Tygr s Ferbasem.

„Můžeme přisednout?“ zeptal se Tygr. Engill přikývl. Tygr se posadil vedle mě.

„Jdu na poradu,“ začal Tygr. „Mám nepříjemný pocit, že jsme se příliš zpozdili. Neměli bychom se tu už zdržovat a vyrazit přímo na sever. Musíme Ortela najít co nejdřív. Další otálení by se nám mohlo vymstít. Cítím v kostech, že se něco blíží. Mám v plánu toto: Zítra ráno probereme s Ferbasem mapy. Myslím, že bychom měli začít pátrání v té vesnici, kde tenkrát ztratil stopu člověk krále Roderika, když sledoval pana Martyna. Je to v tom směru a v té části ostrova, kde jsme si mysleli už dřív, že by se mohl Ortel ukrývat. A odpoledne bychom mohli vyrazit. Pojedeme jen my dva. Paní Varda se s chlapci a vojáky vrátí domů. Na severu už by to mohlo být nebezpečné.“

Engil souhlasně kývl hlavou. „Mluvíš mi z duše. Přesně to si myslím taky. Musíme vyjet a hezky rychle.“

„Nejradši bych jel s vámi, ale mé slovo patří Roderikovi a slíbil jsem chránit paní Vardu a oba prince,“ řekl Ferbas.

„To je v pořádku,“ klidnil ho Tygr. „Bude lepší, když budeme jen dva. Nebudeme tak nápadní. A když budete na zpáteční cestě hodně nahlas vykřikovat, že jsme my dva odjeli rovnou do Livarského přístavu a že jedeme domů, tak tím lépe.“

Zesmutněla jsem. Věděla jsem, že se loučení blíží, ale tohle bylo vážně moc brzy. A aby toho málo nebylo, tak si Malý Tygr hned na to Engilla odvedl na poradu jen ve dvou.

Dlouho jsem nemohla usnout. Moc jsem si přála, aby těch posledních pár hodin byl Engill se mnou. Doufala jsem, že to moje přání zachytí a přijde, nebo alespoň odpoví. Ale nepřišel a necítila jsem ani stín jeho myšlenek. Přemýšlela jsem také o tom, že se může stát, že bude Ortel silnější a že Engilla už nikdy neuvidím a co když Ortel opravdu umí přivolat démony a zničí celý ostrov? Říkala jsem si, že ti slavní strážci měli poslat armádu a paladinové jakbysmet a spolu s našimi vojáky už mohli dávno pročesat celý ostrov a najít ho. A kdyby zase utekl? No a co? Alespoň by škodil někde jinde, a ne u nás… Po téhle sobecké myšlence jsem se přeci jen zastyděla.

Ani nevím, kdy mé bdění přešlo do snu. Svoje zvláštní sny jsem už brala jako něco běžného. Byla jsem ve snu zase malá holka a moje matka se na mě zlobila. Měla jsem za úkol opsat z jednoho starého spisu verš a naučit se ho nazpaměť. Nešlo mi to. Verš byl v nějakém cizím jazyce a matka trvala na tom, že musím každou hlásku vyslovit naprosto dokonale a bez chyby.

Chtraumilaea omchnre ichteas,

Etchiae noichdrech nuo vechteile.

Nutila mě to opakovat stále dokola. Byla neúprosná. Postupně se mi to dařilo, až se mi podařilo verš zopakovat několikrát bez chyby. Konečně mě pochválila.

„A mami, co ten verš vlastně znamená? Nerozumím tomu,“ odvážila jsem se zeptat.

Matka najednou promluvila nějakým cizím hlasem.

„Spojit nespojitelné a udržet neudržitelné. Nesmíš ho zapomenout!“

Nejen hlas, ale i tvář se matce začala měnit. Oči se jí zvětšily a potemněly, nos měl nezvyklý tvar i uši byly protáhlejší. To nebyla lidská tvář, do které jsem se teď dívala, ale než jsem stihla, jakkoliv zareagovat, tak jsem se probudila. Svítalo a mně v uších stále zněl ten divný verš.

Oblékla jsem se a vyšla před dům. Engill už byl také vzhůru a zdálo se, že čeká na mě.

„Můžu s tebou mluvit, jako s momentální zdejší zástupkyní krále?“ zeptal se.

Tak tohle bylo to poslední, co jsem čekala, že řekne, ale souhlasila jsem.

Vybídl mě na procházku do sadu za domem.

Pak konečně také odpověděl na mou nevyřčenou otázku.

„Já vím, že jsi na mě čekala, ale musel jsem pozdě večer ještě do vesnice, a to je taky to o čem chci s tebou mluvit, protože Bulgur mi odpovědi na mé otázky dát bez souhlasu krále nechce.“

„Dobře. Ptej se.“

„Odevzdávají horníci všechny nalezené kameny, nebo si něco smí nechat?“

„No nevím úplně všechno, ale můžu ti stručně vysvětlit, jak to v dole funguje. Každý kámen, který horník najde je majetkem toho horníka. Nalezené kameny jim správce dolu mění za peníze. Kupuje je od nich. Bývá zvykem, že si každý horník nechá nějaký kámen pro štěstí.“

„A co když je horník bude prodávat za víc peněz někomu jinému?“

„Království má předkupní výsadu. Pokud se zjistí, že horník prodal kámen někomu jinému, tak pro něj práce v dole skončila. Už tam nesmí. Ta práce je natolik výnosná, že si to každý rozmyslí. Proč tě to zajímá?“

„Protože dneska odjíždíme, tak jsem se chtěl ještě podívat na toho Luka, co o něm mluvili horníci a co prý tak skvěle hraje karty. Našel jsem ho v hospodě a to, co o něm v dole říkali je pravda. Opravdu pomocí kamene pozná, kdo má jaké karty v ruce. Používá slaboučkou magii, aniž by o tom věděl a kámen mu jeho schopnost zesílí. Ale je to nemocný muž, hodně pije a třesou se mu ruce. Obávám se, že mu víc škodí ten jeho kámen než pálenka. Říkal, že už v dole nebude moci pracovat moc dlouho. A pak jsem se od něj dozvěděl ještě jiné věci.“ Engill se odmlčel.

„Před pár měsíci se tu prý objevil muž, který skupoval kameny od lidí ve vesnici.“

Prudce jsem se zastavila.

„Cože? A on mu někdo něco prodal? Kdo? Jak to, že o tom Bulgur neví? Nebo, proč to nehlásil? Každý, kdo něco takového udělá, už nesmí v dole pracovat!“

Engill mi odpověděl otázkou.

„Představ si, že jsi vnučka bývalého horníka. Dědeček zemře a zůstane po něm kámen, který kdysi našel a nechal si ho na památku. Ty potřebuješ zoufale peníze. Najednou se objeví někdo, kdo ti nabídne pětkrát tolik než království. Nejsi zaměstnaná v dole, takže vyhazov ti nehrozí. Nejsi vázána ničím, než svým svědomím… A takových lidí je v okolí víc… Už chápeš?“

Koukala jsem asi hodně vyděšeně.

„A zatraceně…!“uklouzlo mi.

„Kdo byl ten kupec a kolik toho koupil, nevíš?“ zeptala jsem se sevřeným hlasem.

„Nevím, ale nepochybuji o tom, že to byl někdo z Ortelových lidí. Trevis, nebo někdo jiný. Martyn nejspíš ne. Neriskoval by, že ho tu někdo pozná a řekne to králi. Kdo všechno mu kameny prodal nevím, ani kolik jich bylo. Většina těch, co prodali, o tom radši mlčí.“

„A tohle všechno ti řekl ten Luk? Dobrovolně?“ zeptala jsem se.

„Ano, tohle mi řekl on. I když ne zcela dobrovolně. Trošku jsem použil pár svých triků. Našel jsem mu v hlavě totiž myšlenku na to, že má v úmyslu prodat kámen někomu cizímu, a tak jsem ho jemně vyzpovídal mojí metodou. Ale neboj. Vůbec neví o tom, že mi něco říkal a v kartách jsem ho nechal vyhrát, aby měl radost,“ dodal s úšklebkem.

„A tohle všechno jsi řekl i Bulgurovi?“ zeptala jsem se.

„Ne, jen jsem se ho ptal, jak to chodí s nálezy kamenů a na to mi odpovědět nechtěl. Takže to nechám na králi Roderikovi, aby zjistil, jestli o tom Bulgur něco nevěděl, kdyžtak mu s tím mohu pomoct, ale zatím bych řekl, že o tom opravdu nic neví. Je to člověk, kterého zajímá jen důl a lidi mimo něj jsou pro něj nezajímaví.“

Pomalu jsme se vraceli k budově.

„Znáš trochu jazyky?“ zeptala jsem se ho.

„Většinou při dorozumění řeči nepotřebuji, ale pár jazyků umím. Proč?“

„Potřebovala bych zjistit, co znamená jeden verš a v jakém je jazyku.“

„Máš ho někde napsaný?“

„Ne, umím ho zpaměti. Poslouchej:

Chtraumilaea omchnre ichteas,

Etchiae noichdrech nuo vechteile.“

Teď se pro změnu prudce zastavil Engill. „Odkud to máš?“

„Když ti řeknu, že mě to dnes v noci naučila moje matka, tak mi asi neuvěříš že?“

„Hmm, ty máš takové sny často že?“ zeptal se.

„Až poslední dobou. Zhruba od té doby, co jsi přijel na ostrov. Tak víš, co to znamená?“

„Je to v jazyku, který ve skutečnosti nikdo z lidí nikdy neslyšel. U nás v cechu Nekonečné cesty žije mistr Wilss a v jeho majetku je kost o které říká, že patří mrtvému kolossovi. Říká, že k němu kost někdy promlouvá a on zapisuje všechno, co mu poví. Někteří si o něm myslí, že je blázen, ale já jsem ty jeho zápisky viděl a vím, jak ta kost kterou má v pokoji, působila na mě. A po té příhodě v jeskyni tady už nepochybuji vůbec. Ten verš je určitě v jazyce, který znám z Wilssových poznámek. Bohužel nevím, co znamená. Zní to jako magická formule… Něco o krvi… Snad… Ale víc bohužel nevím. Až se vrátím do cechu, tak se zeptám Wilsse. Možná bude vědět víc.
______________________________________________________________________________________________________

Kapitola čtrnáctá
Ortelovi muži


Elias se Samuelem se teprve u snídaně dozvěděli, že dnešním dnem jejich práce pážat končí. Snažili se oba Malého Tygra přesvědčit, že se bez nich neobejdou a že je musí vzít na sever také. Nakonec už měl jejich škemrání Tygr dost a „přikázal“ jim dopolední volno, a že mají zase svou práci nastoupit až v poledne, aby jim pomohli připravit věci na cestu. Elias a Samuel uraženě odešli. Oknem jsem viděla, jak odcházejí volným tempem směrem dolů z kopce k řece.

Malý Tygr, Engill a Ferbas si na stole rozložili mapy, ale sotva stihli naplánovat první část trasy, tak se ozvalo zaklepání. Za dveřmi stál Bulgur a vedle něj unaveně vypadající muž s botami pokrytými prachem. Zdálo se, že má za sebou dlouhou cestu.

„Promiňte, omlouval se Bulgur. Tohle je Jan ze Sovína. Jde s naléhavou zprávou do Sarnuru, ale když slyšel, že paní Varda a pan Samuel jsou tady, tak nedal jinak, než že s vámi potřebuje mluvit.

Pozvala jsem Jana dál, vybídla ho, aby se posadil a poprosila Bulgura, aby mu donesl něco k pití a jídlu. Když ostatní v místnosti zaslechli jméno Sovín, tak také zbystřili pozornost.

Počkala jsem, až se Jan napil žíznivě piva a pobídla jsem ho, ať poví, co se stalo.

Jan se zhluboka nadechl. „Musíte nám pomoct madam, výsosti!“

„Stačí paní,“ přerušila jsem ho.

„Musíte nám pomoct paní Vardo! Už jsou všude kolem nás! Málem jsem neprošel! Král to musí vědět!“

„Počkejte, klid, řekněte to po pořádku. Co se vlastně stalo?“

„Začalo to před pár týdny. Rudy říkal, že viděl v lese divnou postavu. Byl to chlap, divnej a napůl průhlednej. Nic nedělal, jen tam tak stál, jako duch. Rudy dostal strach a utekl. Jenže to jsme mu ještě nevěřili a dělali jsme si z něj bžundu, že má vidiny z pálenky. Jenže pak toho divného chlápka vidělo víc lidí z vesnice a nejen jednoho. Napřed se zjevovali jen v noci, ale od toho nešťastnýho dne je vídáme i ve dne. To bylo tak, můj bratránek Petr má chalupu na kraji vesnice. A jeden ten neřád se mu zjevil přímo na dvorku a Petr už toho měl dost a začal na něj řvát, ať vypadne. A ten chlápek nic, jen tam stál a koukal těma rybíma očima. Tak se Petr rozčílil, vzal sekeru a zasekl mu jí do čela. Chlápek se tak jako sesul k zemi a najednou zmizel, jako by se vsáknul do země. To bylo dobrý a tak se toho chytil aj starej Robin a dalšího sejmul šípem. Ten se taky vcucnul. No jo, jenže další noc, hned po setmění se u Petra zjevil nemlich takovej zmetek, co ho před tím zabil, až na to, že tenhle měl v ruce sekeru a nestál jen tak, ale rovnou šel za bratránkem a než ten stihnul něco udělat, tak ho chudáka ten divňák zabil tou sekerou. Zabil ho a pak zasejc stál a jen koukal a držel v ruce tu krvavou sekeru. A co se dělo u Robina, nevíme, ale ráno jsme ho našli studenýho s šípem v břiše a můj kluk říkal, že viděl jednoho z nich, že má luk.

Nevíme, co máme dělat. Je jich každou noc víc a ženský už se bojej vyjít i na dvorek. Bojíme se, že když budeme chtít utéct, tak nás zabijou. Já se taky moc bál, když jsem se mezi nima plížil, abych se dostal sem… Výsosti, paní, já musím mluvit s králem!“

V místnosti bylo chvíli naprosté ticho, které přerušil až Engill: „Takže on tu bránu vážně otevřel. Moc dlouho jsme otáleli. Měl jsi pravdu, Tygře.“

„No, alespoň už víme najisto kterým směrem hledat.“ Poznamenal chmurně Tygr.

Snažila jsem se netvářit moc vyděšeně.

„Pana Jane, běžte si teď odpočinout. Já se zítra vracím vozem do Sarnuru, a tak můžete jet s námi, nebo vám dám průvodní dopis pro krále, půjčím vám koně a můžete jet hned, jak si odpočinete. A nějakou pomoc pošlu do vesnice ještě dnes ano?“

„Děkuju paní, já bych radši jel už dneska. Na koni tam budu rychleji než vozem.“ Na to se Jan zvedl, uklonil se a já zavolala Bulgura a poprosila ho, aby našel volnou postel a nechal Jana pár hodin prospat.

Sepsala jsem dopis pro Roderika a Malý Tygr sepsal další dva. Jeden pro krále a druhý pro Velmistra Bílou Vránu. Ferbas rozhodl, že pošle s Janem dva vojáky jako doprovod.

Engill s Tygrem se dál radili. Mluvili o věcech, kterým jsem nerozuměla, a tak jsem se šla projít na vzduch. Cítila jsem neklid a začalo mi vadit, že nemám Samuela a Eliase na dohled. Vydala jsem se dolů k řece směrem, kterým jsem je viděla ráno odcházet. Na cestě nikdo nebyl. Blížilo se poledne a všichni už seděli doma u stolů. Chlapci by se už také měli vracet. Čekala jsem, že je každou chvíli uvidím přicházet. Šla jsem zvolna po cestě mezi stromy. Když jsem se ohlédla tak jsem viděla Zelenou horu, tyčící se nad jejich vrcholky.  Vyšla jsem z lesa. Přede mnou se prostírala rozlehlá louka. Část louky byla čerstvě posečená a vůně trávy plnila vzduch. Zhruba uprostřed louky ležela křižovatka čtyř cest. Mezi křižovatkou a mnou stály na cestě čtyři postavy a dva koně. Chvíli jsem nevěřícně zírala, než jsem pochopila, co vidím. Vykřikla jsem a rozběhla se dolů. Zoufale jsem myslela na to, že zase nemám zbraň.

Dole na cestě se právě můj nezvěstný manžel Trevis snažil zpacifikovat na zemi ležícího, kopajícího Eliase a vázal mu kolem rukou smyčku. Neviděla jsem Trevise třináct let, ale poznala jsem ho okamžitě. Mezi ním a mnou probíhal boj na meče mezi Samuelem a Martynem. Věděla jsem, že bych měla křičet a doufat, že se někdo objeví a přijde na pomoc, ale strachy jsem nemohla vydat ani slovo. Trevis si mě všiml jako první a něco štěkl na Martyna. V tu chvíli Martyn zakopl a Samuel se napřáhl k ráně, která by Martyna zcela jistě zabila.

„Přestaň, nebo ho podříznu!“ křikl na něj Trevis. Svíral Eliase za vlasy a pod krkem mu držel jeho vlastní dýku, kterou dostal k narozeninám od Sama.

Sam se zarazil a Martyn se rychle odkulil z dosahu jeho meče k Trevisovi. V tu chvíli jsem doběhla já. Pohled na dýku u Eliasova hrdla mě zastavil.

„Pěkně vítám má drahá. Co bude dneska k obědu?“ výsměšně se zašklebil Trevis

„To neuděláš! Okamžitě ho pusť! Je to přeci tvůj syn! Prosím!“ chtěla jsem křičet, ale sotva jsem šeptala.

„Já vím, šikovný kluk, jen jsi ho trochu zkazila, ale to rád napravím. Bude se hodit.“ Pak kývl na Martyna, ten vyskočil na koně a Trevis mu jednou rukou podal mrskajícího se Eliase. V druhé ruce pořád držel Eliasovu dýku. Samuel viděl, že Elias není v přímém ohrožení a skočil dopředu.

Trevis se k němu rychle otočil. „Ale tebe, ty bastarde potřebovat nebudu!“ a hodil po něm dýku. Samuel se zarazil v půlce pohybu, a zatímco pomalu klesal k zemi, tak Trevis nasedl na svého koně a s Martynem, který měl před sebou svázaného Eliase, pobídli koně do trysku. Slyšela jsem, jak Elias křičí. Rozběhla jsem se za ním. Po pár krocích jsem se zastavila a otočila. Samuel ležel v trávě. Měla jsem oči plné slz a nevěděla, co mám dělat.

„Neublíží mu. Je to jeho syn. Potřebuje ho.“ Přesvědčovala jsem sama sebe. Rychle jsem se vracela k Samovi. Měl otevřené oči a trošku překvapeně se díval na dýku, která mu trčela z boku. Než jsem k němu doběhla, tak vzal dýku do ruky a vytáhl jí ven. „Ne!“ vykřikla jsem. Z rány se vyvalila krev. Klekla jsem si k němu a rychle jsem mu vyhrnula košili. Rána byla hluboká a děsivě rychle krvácela. On umře! Horečně jsem přemýšlela, co dělat. „Ani to moc nebolí, teto,“ zašeptal Samuel a zavřel oči.

„Ne, při všech bozích, prosím, to ne!“

Najednou jsem měla pocit, že tohle už se někdy stalo. „Zatraceně! To je ten maminčin sen! Já nejsem mág. Neumím to! Engille! Engille prosím! Kde jsi? Potřebuji tě!!!“

A najednou jsem věděla, co mám dělat. Zašmátrala jsem v taštici na opasku. Byl tam. Sevřela jsem kámen z Trevisova prstenu v pěsti a přitiskla jí na krvácející ránu. Opakovala jsem si Engillovo ponaučení. Zavřela jsem oči a představila si, jak sluneční světlo proudí skrz mou hlavu do mé ruky.

V hlavě jsem uslyšela ostré „NE !!!“

Neposlouchala jsem. Samuel krvácel. „Spojit nespojitelné a zastavit nezastavitelné.“ Nadechla jsem se.

„Chtraumilaea omchnre ichteas,

Etchiae noichdrech nuo vechteile!“

Od hlavy přes rameno a paži až po prsty ruky jsem cítila silné mravenčení. Proud krve zeslábl.

„Chtraumilaea omchnre ichteas,

Etchiae noichdrech nuo vechteile!“

Krvácení se zastavilo a mě strašlivě rozbolela dlaň.

„Chtraumilaea omchnre ichteas,

Etchiae noichdrech nuo vechteile!!!“

Okraje rány se pod mou rukou začaly stahovat k sobě. Měla jsem pocit, že přestávám vidět. Chtělo se mi strašně moc spát. Položila jsem hlavu Samuelovi na hruď. Uslyšela jsem tlukot srdce. Tlouklo slabě, ale pravidelně. Uklidňovalo to. Ale nějaká síla mě začala táhnout pryč. Po značném úsilí jsem pootevřela oči. Byl to Engill, něco mi asi říkal. Hýbal pusou, ale neslyšela jsem ho. Neslyšela jsem nic. Měla bych mu něco důležitého říct, ale co? Přemýšlení bolelo.

Nakonec jsem si vzpomněla.

„Trevis… má Eliase…“ mluvení bylo hrozně těžké, ale Engill mi asi rozuměl.

V hlavě jsem uslyšela jeho naléhavý hlas. „Nespi! Lásko, prosím tě neusínej! Nesmíš spát!“

Usnula jsem.
________________________________________________________________________________________________

Kapitola patnáctá
Elias

1.

Nevím, jak začít, ale všichni říkají, že bych to měl napsat já sám, abych si pak nestěžoval, že to tak nebylo. A taky prý proto, abych to všechno nezapomněl, až prý budu starý a budou za mnou běhat vnoučata. Ale to asi běhat nebudou, protože já se ženit nebudu, ať si říká, kdo chce, co chce. Holky jsou divné a pořád se něčemu smějí, nebo brečí a děti jsou všechny otravné.

No ale tak já tedy začnu.

Mistr Malý Tygr mně a Samuelovi řekl, že nás na výpravu na sever nepotřebují a vyhodil nás, ať se vrátíme až na oběd. To nás tedy děsně naštvalo, protože dělal, jako bychom byli nějací malí kluci. Najednou, doteď jsme jim byli dobří.

Sam řekl, že se tedy půjdeme podívat dolů k řece a vykoupeme se. Vzali jsme si meče, aby bylo vidět, že jsme bojovníci. Dole pod vesnicí na křižovatce jsme potkali nějakého zaprášeného vesničana. Moc spěchal a ptal se, jestli je správce Bulgur v Kamenné a jestli nevíme, zda nemá nějaké koně na půjčení, že jede do Sarnuru za králem. Chtěl jsem mu říct, že to může říct nám, protože Samuel je králův vnuk, ale Sam na mě dělal obličeje, abych mlčel. Tak jsem mlčel. Sam poslal toho muže za správcem. Byli jsme sice zvědaví, o co jde, ale možná by nám to stejně neřekli, a tak jsme šli radši dál k řece. Dole u řeky ženské z vesnice sušily seno, a tak jsme museli jít kousek dál, aby nás neokukovaly. Voda byla studená, ale moc prima a byla tam i v jednom místě hloubka a dalo se tam potápět. Pak jsem dostal hlad a všimnul jsem si, že ty ženské odešly, tak jsme si řekli, že už bude asi čas na oběd. Oblékli jsme se a šli do vesnice. Když jsme přešli křižovatku, tak se z lesa na severu vynořili dva jezdci, ale to nám divné nepřipadalo a šli jsme dál a povídali si. Teprve když ti jezdci zahnuli za námi směrem k vesnici, otočili jsme se. No, a to už bylo pozdě. Hned jsem poznal pana Martyna a s ním jel ještě jeden chlápek. Samuel na mě vykřikl, ať utíkám pryč, ale on sám neutíkal a vytasil meč, tak jsem taky vytasil meč. V tu ránu byli u nás. Zastavili a seskočili z koní. Martyn se divně usmíval a povídá tomu chlápkovi. „Dovol, abych ti představil prince Samuela a Eliase syna paní Vardy.” Teď se začal divně usmívat i ten druhý. Martyn vytáhl meč a skočil po Samovi. No a ten druhý se vrhnul na mě. Vůbec jsem nestačil nic udělat. Normálně mi vyškubnul meč z ruky a zahodil ho. Pak mě porazil na zem, kleknul si na mě a z kapsy vytáhl nějakou šňůru a začal mi s ní svazovat ruce za zády. Snažil jsem se ho kopnout, ale dal mi facku a měl děsnou sílu. Pak mi najednou sebral i moji dýku, tu krásnou, vrhací od Sama a dal mi jí ke krku. Radši jsem přestal kopat. Najednou tam byla máma. Byla strašně moc bledá. Ten chlapík se jí ptal, co bude k obědu a ona na něj křičela, ať mi nic nedělá, že jsem jeho syn. To jsem teprve pochopil, kdo to je. Už dřív jsem si myslel, že ho nenávidím, ale teď, když jsem ho viděl, to bylo ještě horší. Pak nevím přesně, jak se to semlelo. Trevis (táta mu říkat nebudu, protože nemůžu říkat táta někomu, koho nenávidím) tak ten Trevis mě najednou zvednul do vzduchu a hodil mě na koně, kde už seděl Martyn. Pak jsem viděl Sama, jak mi chce běžet na pomoc a Trevis po něm hodil tu moji dýku. Samuel se zastavil a koukal najednou nějak divně a ta dýka z něj trčela a poslední, co jsem viděl, bylo, jak padá na zem. Začal jsem křičet, ale nepomohlo to. Martynův kůň se rozeběhl a pak jsme strašně dlouho jeli tryskem. Vůbec nevím kudy. Sjeli jsme z cesty a pořád jsme odbočovali. Asi dvakrát jsme vjeli do vody, jednou do říčky a jednou do potoka. Tam koně zvolnili a Martyn s Trevisem je vedli nějakou dobu vodou. Jednou po proudu a jednou proti proudu. Pak jsme zase jeli tryskem. Se mnou to děsně házelo. Ale bylo mi to jedno, protože jsem věděl, že Sam umřel a že ho zabil můj táta mojí dýkou a strašně moc jsem brečel.

Pořád jsme jeli a hodně rychle a mně se začalo dělat špatně. Martyn si toho asi všimnul a bál se, že mu pozvracím boty, protože zastavil, shodil mě na zem a sesedl.

“Co je?” Ptal se Trevis.

“Co by bylo? Pauza. Napřed mi vysvětli ty chytráku, co chceš teď dělat a pak to budu dělat,” odsekl vztekle Martyn.

Zůstal jsem ležet na zemi a nikdo si mě nevšímal. Ale bylo mi tak zle, že jsem se nemohl ani posadit.

“Měli jsme chytit toho chlapíka ze Sovína. To byl šéfův příkaz,” rozčiloval se Martyn. “Ten byl důležitý, aby neprozradil, že se ve skalách něco děje.”

“Podle všeho se dostal do Kamenné před námi, takže to jsme podělali, ale tady tím bychom si to mohli u šéfa vyžehlit.” klidnil ho Trevis.

“Vyžehlit? Zabil jsi králova vnuka! Chápeš to? Půjde po nás každý, na tomhle mizerným ostrově. Kam chceš tady utéct? Šéf ti nepomůže. Za námi jsou vojáci z dolu! Přes ně se do skal nedostaneme. A až se to roznese, tak nás čeká králova jednotka ze Sarnuru a posádka v Livaru. A že nechá starej Daniel uzavřít přístav, tak na to vem jed! Nedostaneme se odtud, ty pitomče!!!” Martyn vypadal pěkně vyděšeně.

Trevis si sednul do trávy a zašklebil se na Martyna. „Klid, nebo se ti strachy něco stane. Tak poslouchej. Ten chlápek z vesnice nám proklouzl. Dobrá. Co myslíš, že se stane? Bude vykládat pohádky o strašidlech. Chvíli potrvá, než mu někdo uvěří a chvíli potrvá, než někdo někoho pošle, aby se jel do vesnice přesvědčit. A do té doby budou šéfovi miláčci už dost silní na to, aby si poradili. Myslím, že Ortel zbytečně plašil, když nás poslal za tím vesničanem. Ale i kdyby mu hned uvěřili, tak teď bude mít král jiné starosti než bubáky v lese. Minimálně jsme bravurně odvedli od šéfa pozornost a za to nám vděčný bude určitě.“

„Jo, ale teď půjdou po nás!“ vykřikl vztekle Martyn. „Když už, tak jsme je měli zabít všechny. Od Vardy se dozvědí, koho mají hledat!“

„Tak proč jsi jí nezabil sám? Radit umí každý! Nebýt mě, tak sis neporadil ani s tím princátkem! Máš mi děkovat, a ne tady na mě řvát!“ teď začínal vypadat rozzlobeně i Trevis.

Martyn vztekle kopnul do nějakého kamene, ale Trevis pokračoval.

„Nejsem žádný hlupák! Neboj! Podle prvních stop si budou myslet, že jsme se pustili na východ. A podívej se na oblohu. Co nevidět přijde déšť. Všechny další stopy zmizí. Teď už pojedeme přímo do Livaru. Do města nějak proklouzneme vždycky, a jak budeme na Luise, tak jsme v bezpečí. S uzavřením přístavu nebude problém. I kdyby k němu došlo, tak kapitán Luisy si s tím starosti určitě dělat nebude a potmě se ve zdejších vodách vyzná líp než kdokoliv z místních. Zaveze nás k vodní bráně a tam už nás nikdo hledat nebude a i kdyby, tak si leda tak potopí loď. Za pár dní jsme zase v Ortelově paláci. A dokonce s rukojmím. Jen to vezmeme trošku oklikou.“

Ale Martyn se nedal. „Stopy, nestopy… Proč by nás hledali na severu? Nikdo neví, že tam něco je a nikoho ani nenapadne, že bychom chtěli utíkat na sever. Jediné logické místo, kde bude každý hledat někoho, kdo je na útěku, je přístav. A tam nás právě ženeš!“

Trevis si odplivl. „Nech to na mně. Na sever teď nemůžeme tak jako tak. Ohrozili bychom úplně všechno a nevím jak ty, ale já si nechci představit, co by s námi Ortel udělal, kdybychom mu dovedli vojáky před dveře dřív, než bude připraven. Nechci dopadnout jako Chosé a dělat mu klíč v tom jeho zeleném kruhu.“

Nevěděl jsem, o čem mluví, ale asi to muselo být něco ošklivého, protože se při těch slovech otřásl.

„A co budeš dělat s ním?“ zeptal se Martyn a kopl do mne. „Nejradši bych mu přivázal kámen na krk a hodil ho do vody!“

„Hej, hej, chovej se uctivě!“ napomenul ho Trevis. „Právě kopeš do nového následníka trůnu a dědice tohohle zapadákova s dolem na ty nejdražší kamínky v širém okolí. Kdyby ses trošku snažil, tak už jsi mohl být jeho poručník a roztahoval se v králově křesle. Ale protože jsi pro ženský přitažlivý asi jako ork z bažin, tak se budu muset ujmout svých otcovských povinností já. Věř tomu, že na pevnině je dost vlivných, kteří by uvítali radši na trůnu takovéhle jehně než starého Roderika. Odměna od Ortela bude fajn, ale lepší je mít želízek v ohni víc. No, a kdyby nic jiného, tak nám může být užitečný minimálně jako rukojmí.“

Chtěl jsem být zticha, ale po tom co říkal, jsem měl zase před očima Samuela s tou mojí dýkou a málem jsem se zase rozbrečel. Teda ne že bych přímo brečel, ale tak nějak jsem vzlyknul. Trevis se ke mně sklonil a rozvázal mi ruce. Chtěl jsem mu utéct, ale nemohl jsem se postavit a on se tomu začal smát. Strašně moc jsem ho nenáviděl a chtěl jsem ho zabít a on se smál pořád víc. Začal jsem na něj křičet. Ani už nevím pořádně co, ale použil jsem asi všechna slova, která mi kdy máma zakázala říkat. To ho rozzlobilo a dal mi pěstí do brady. Pokusil jsem se mu to vrátit, ale ruce mě po tom svázání neposlouchaly. Dostal jsem další ránu, začal se mi viklat zub a v puse jsem cítil krev. Pak už jsem nedělal nic. Chtěl jsem umřít. Ale umínil jsem si, že neumřu dřív, než ho zabiju.

„Aby sis ho nerozbil,“ ozval se posměšně Martyn.

Trevis mě přestal bít a začal mi zase svazovat ruce. Tentokrát před tělem. Už jsem se ani moc nebránil. Jak mi vázal ruce, tak si všimnul mého náramku a pokusil se mi ho sundat. Nepodařilo se mu to. „Sundej to!“ přikázal mi.

„Nejde sundat,“ řekl jsem. Trevis to ještě chvíli zkoušel, až se začal zajímat Martyn, co to vyvádí.

„To vypadá jako tarpanský náramek. Ty vážně nejdou sundat. Kovář je dodělává přímo na ruce. Hmm, ale Elias ještě před měsícem nic takového neměl…“ zaváhal Martyn.

„Kdes k tomu přišel?“ štěkl Trevis. „Nevěřím, že by ti to vážně někdo dělal na ruce. Nemáš ani žádnou spáleninu.“

„No, kovář na hradě má dost šikovného syna. Jestli mu to dělal on, tak bych tomu i věřil. Dokáže jiné zázraky. Určitě by ho nespálil,“ vysvětloval Martyn.

Napadlo mě, že by se ten náramek mohl hodit a že je tedy nechám, aby si mysleli, že opravdu nejde sundat. „Jo, dělal to Tomík. Dostal jsem ho k narozeninám,“ řekl jsem.

„No dobře, tak si ho zatím nech, když zjistím, že má ten náramek větší cenu než ty, tak ti můžu uříznout ruku vždycky.“

Pak jsme pokračovali v cestě. Tentokrát mě Trevis posadil před sebe na koně. Zvedl se vítr a začalo pršet. Prudký déšť už po pár krocích smýval naše stopy.

Zastavili jsme až za tmy a schovali jsme se hluboko v smrkovém houští. Bylo tu trochu sušeji než jinde, ale jak jsem měl promočené šaty, tak mi byla zima. Trevis zakázal rozdělat oheň. Rozvázal mi ruce a dal mi napít vody z lahve. Dal mi i kus sušeného masa, ale to jsem si nevzal. Měl jsem hlad, ale od něj bych si nevzal nic. To radši umřu hlady. Ruce mi nechal volné, ale místo toho mi přivázal šňůru jedním koncem na krk a druhým koncem si jí přivázal ke své ruce.

Pak se zeptal: „Poslouchej. Co jste vůbec dělali v Kamenné? Byli s vámi ti dva z pevniny? Paladin s čarodějem?“ Nechtělo se mi odpovídat, ale když do mě kopl, tak jsem kývl hlavou.

„Co chtěli? Podívat se do dolu?“

Opět jsem kývl.

„A nic víc?“

Začal jsem usilovně přemýšlet. Když jim teď ochotně odpovím, tak mi neuvěří. Proto jsem zase mlčel. Trevis do mě znova kopl. Pořád jsem mlčel. Zatáhl za šňůru, až jsem se začal dusit. Řekl jsem si, že to nesmím přehánět a snažil jsem se tvářit polekaně. (Tedy, zase až tak moc jsem to předstírat nemusel.)

„Když o tom já nesmím mluvit,“ kňoural jsem.“

„No tak povídej, nebo začnu tím, že si vezmu ten tvůj pěkný náramek,“ přimhouřil oči Trevis.

Chytnul jsem se za zápěstí s náramkem, zatvářil jsem se, jako že každou chvíli začnu brečet a doufal jsem, že ho přesvědčím, jak se strašně bojím. Asi se mi to povedlo, protože si znechuceně odplivl.

„Tak to vysyp, ty hrdino!“

„Nějakou… Asi, školu…“ soukal jsem ze sebe co nejpomaleji.

„Jakou školu?“ nechápal Trevis.

„Noo… pro mágy, aby se naučili čarovat s našimi kameny a tak. Chtějí ji tu postavit. Tu školu.“

Trevis se na mě chvíli udiveně díval a pak se rozesmál nahlas.

„Cože? Oni se chtějí UČIT čarovat s kameny? To je dobrý vtip. Já bych věděl o jednom, který by byl skvělý profesor na takové škole…“ a smál se dál.

„A kdo to je?“ zeptal jsem se co nejnevinněji.

Trevis se rázem přestal smát. „Do toho ti nic není skrčku. A co ten paladin? Ten taky staví školu?“ a zase škubnul za provaz na mém krku.

„Ano, totiž ne,“ přikrčil jsem se.

„Tak co tu chce?“

„On tu vybírá nové paladiny…. Pro Řád Světla.“

„Hmm… tady, mezi těma buranama od hnoje vybírá nové paladiny? To už musejí být světlí hodně zoufalí,“ řekl Trevis a ušklíbl se.

„A neříkali náhodou, že tu také někoho hledají? Kam jste měli namířeno z Kamenné?“

„Co by měli ještě hledat?“ snažil jsem se tvářit, co nejpitoměji. „Hledají ty nové paladiny a místo na školu…. A teď hledají určitě taky vás…!“ dodal jsem trošku nepromyšlně.

Trevis do mě totiž znovu kopnul a přikázal mi, ať si lehnu a spím.

2.

Nechtěl jsem spát. Chtěl jsem utéct, ale nakonec jsem usnul. Trevis mě probudil ještě za tmy. Zase mi svázal ruce. Pak s Martynem osedlali koně a jeli jsme dál. Dneska už jsme jeli trošku pomaleji a drželi jsme se kus od cesty. Odpoledne mě Trevis nechal s Martynem v lese a zajel do vesnice na cestě. Vrátil se s nějakým jídlem. Vzal jsem si kus chleba. Řekl jsem si, že když ho chci zabít, tak by bylo hloupé umřít dřív hlady. Trevis donesl navíc zprávu, že ráno vesnicí projel posel do Livaru.

„Takže než tam dojedeme, tak bude přístav zavřený. Já to říkal.“  Mračil se Martyn.

„To není všechno. Poslouchej. Ten posel prosil hostinského, aby rozhlásil po okolí, že se hledají dva chlápci, kteří unesli tady toho špunta, zabili prince Samuela a teď se posaď! Zabili prý i paní Vardu.“

„Cože? Co je to za blbost? Vždyť té jsme se ani nedotkli?!“ rozčílil se Martyn.

…No, ani nevím, jak mám napsat, jak ta zpráva zapůsobila na mě. Najednou se mi ani myslet nechtělo. Všechno se na chvíli jakoby zastavilo. Koukal jsem na Trevise a říkal si, že je to nesmysl a že si to určitě vymyslel, aby mi ublížil. Máma byla přeci vpořádku. To nemohla být pravda a rozhodl jsem se, že tomu věřit nebudu. Ale Trevis se tvářil hodně přesvědčivě a mně se strachy stáhnul žaludek a myslel jsem, že omdlím.

„No a další zpráva,“ pokračoval. „Ten posel říkal, že ty dva stejně neutečou, protože je jim na stopě Malý Tygr, paladin z Řádu Světla. Pak jsme se bavili s chlapama v hospodě, jaké je to hrozné a já jim řekl, že zrovna jedu z Livaru do Sarnuru a že se budu cestou po těch dvou zločincích pilně dívat. Radili mi, ať jsem opatrný, že jsou určitě nebezpeční,“ dokončil s úšklebkem Trevis.

Byl jsem k smrti vyděšený kvůli mámě, ale Martyn vypadal ještě polekaněji než já.

„Jde po nás Malý Tygr?“ skoro se zakoktal.

„Zdá se, že ano. Takže zvedáme kotvy a dneska žádné spaní a do Livaru jedeme celou noc a zítra taky.“ Trevis se snažil vypadat sebevědomě, ale poznal jsem, že Malého Tygra se bojí i on. Potěšilo mě to. Já se snažil zdržovat, jak to šlo. Myšlenka, že je Tygr někde za námi a že se blíží, mi dodala odvahu. Ale Trevis mně jich zase pár vrazil, svázal mi ruce a vysadil na koně. Během pár minut jsme byli opět na cestě. Už i koně toho měli dost a byli unavení.

Jeli jsme opravdu celou noc a skoro celý další den, jen s malými přestávkami. Po levé straně se zvedal horský pás. Les končil. Před námi se táhly pole a louky a za nimi přístav Livar s třpytícím se zálivem. A ve městě byl můj děda s babičkou a určitě ještě nevěděli, co se stalo. Mezi poli se vinula cesta, kterou jsme celou dobu kopírovali, a z jiných stran se k ní přidávaly další. Na cestě bylo dost lidí a povozů. Většina mířila směrem k městu obehnanému hradbou. Cesta procházela městskou branou. Tou museli projít všichni, kteří přicházeli z této strany ostrova. Zadoufal jsem, že teď to nějak zvládnu. Všude byli lidi a nějak už na sebe pozornost upoutám.

„Je tu nějak živo? Jak chceš projít?  S ním?“ vrčel Martyn.

„Hm, je tu opravdu nezvykle moc lidí. Asi bude nějaký trh.“ Přitakal Trevis. „Ale to se nám může naopak hodit. Stráže budou mít moc práce. Přehlédnou nás. A poplach ještě vyhlášený nebyl. Vidíš? Lidi procházejí volně. Nikdo je nekontroluje.“

„Jak chceš být nenápadný s klukem, který má svázané ruce? Bude křičet. Je to vnuk správce přístavu, někdo by ho mohl poznat. A mě by tu taky dost lidí mohlo poznat,“ prohlásil Martyn a zamračeně sledoval bránu.

„Zacpeme mu pusu,“ s klidem odpověděl Trevis.

„Jo a se zacpanou pusou si ho určitě nikdo nevšimne že? Vážně ho tu nechceš radši někde zahrabat? Než ho tu někdo najde, tak budeme v bezpečí.“ Martyn byl stále nervóznější.

„Přestaň se klepat a poslouchej!“ okřikl ho Trevis

„Ty s ním tady teď tak hodinku počkáš! A pokusíš se ho nezamordovat! Říkám, že se ještě bude hodit. Já projdu do města a zaskočím k Hildě. Určitě bude mít všechno, co potřebujeme. A do večera budeme na moři.“

„Tak tu zůstaň ty a k Hildě půjdu já. Co když už se nevrátíš a mezitím se sem přižene ten paladin!“ panikařil Martyn.

„Ty nikam bez převleku nemůžeš. V tomhle městě tě pozná každá pouliční coura. A paladina se neboj. Musel by umět létat a vidět i potmě, aby nás tak rychle dohonil! Sklapni a dělej, co ti říkám!“ Trevis už byl pěkně naštvaný. Nožem mi odpáral rukáv. Přivázal mě vsedě ke stromu a tím rukávem mi zavázal pusu. Bylo to pěkně hnusné. Pusa se mi ještě nezahojila po tom, jak mě uhodil a tak to bolelo. A nosem se mi dýchalo špatně.

Vzal si jednoho koně a odjel. Z místa kde jsem seděl, jsem nic neviděl, ale Martyn stál dlouho na kraji lesa a díval se k městu. Trevis se asi dostal přes bránu bez problémů, protože po nějaké době se ke mně vrátil a chodil nervózně kolem. Střídavě vyhlížel k městu a střídavě se ohlížel na les, kudy jsme přijeli. Bál se, že se tu najednou objeví Malý Tygr. Já v to naopak doufal. Ruce jsem měl zase svázané před tělem, ale Trevis už mě nesvazoval tak pevně. Vyvléknout se z toho sice nešlo, ale mohl jsem hýbat prsty a ověřil jsem si, že bych si dokázal sundat i náramek. Ale nevěděl jsem, jak to využít. Mohl jsem ho pohodit někde cestou, ale bál jsem se, že ho ani Tygr v lese a ve tmě neuvidí a když ho nechám někde na cestě, tak ho náhodný nálezce nejspíš prodá, nebo vymění v hospodě za pálenku.

Trevis se vrátil určitě mnohem později než za hodinu. Martyn už nervozitou šílel a bál jsem se, že mě vážně zabije.

Trevis vypadal jako někdo úplně jiný. Byl oblečený jako vesničan, který jede na trh. Celý dojem umocňoval osel, přivázaný za koněm, nesoucí balíky ovčích kůží. Kůň byl také jiný než ten, kterého měl před tím.

„Kdes byl tak dlouho?“ vztekal se Martyn.

„V divadle na opeře, ty chytráku!“ odsekl Trevis.

„Hilda nechá pozdravovat. Tady vám posílá něco na převlečení. Přeřezal provazy od balíků s vlnou. Pak mě rozvázal a uvolnil mi konečně pusu. Bolely mě čelisti a asi bych nezvládl křičet, ani kdybych se snažil sebevíc. Tohle jsem ti opatřil, aby ti to ladilo s tím náramkem. Obleč si to! Rychle!“

Ukázalo se, že v balíkách kůží byly skryté šaty. Šaty, které mi podal Trevis, byly tarpanské, ušité z krásné, modré, protkávané a určitě drahé látky. Měly ale jednu zásadní chybu. Byly holčičí. Začal jsem protestovat, ale Trevis mě prudce srazil na zem. „Už tě začínám mít plné zuby! Obleč si to, nebo tě podříznu hned!“

Oblékl jsem se, ale svoje kalhoty a zbytky košile jsem si nechal na sobě. Proti tomu Trevis nic nenamítal. Tarpanské šaty byly dlouhé a volné a zakryly všechno. Pak mi Trevis zase svázal ruce. Druhým odpáraným rukávem z mé košile mi opět zacpal pusu. Kolem hlavy mi omotal velký modrý šátek a zakryl mi s ním po způsobu tarpanských žen obličej, takže ten proslintaný rukáv v mojí puse nebyl vidět. Odkryté mi zůstaly jen oči a to ještě jen částečně. První, co jsem udělal, bylo, že jsem se přesvědčil, jestli se dostanu k zapínání náramku. Šlo to a navíc přes široké a volné rukávy šatů nebylo vidět, o co se pokouším.

Pak se převlékli i ti dva a v tu ránu jsem měl před sebou dva nájemné lovce otroků. Trevis mě vysadil na osla, kterého připoutali mezi své dva koně.

„A teď rychle!“ přikázal Trevis. „Cestou zpátky, chvíli před tím, než jsem uhnul k vám, jsem potkal hodně unaveného vojáka. Měl patrně nějakou nehodu. Šel pěšky. Chtěl si ode mne půjčit koně, že prý spěchá s důležitou zprávou ke správci přístavu. Určitě to byl ten z Kamenné. Takže poplach bude vyhlášený každou chvíli!“

„Proč jsi ho nezabil?“ zavyl Martyn.

„Na cestě uprostřed polí? Kde pořád někdo chodí? Jsem rád, že se mi podařilo odbočit sem k lesu, aniž by mě někdo viděl,“ zavrčel Trevis. „Správcův dům je na druhé straně města. Než se tam ten voják dostane, než vysvětlí, co chce, a než vyhlásí poplach, tak jsme ve městě. Můžeme být rádi, že nás nepředhonil o víc. Jedem!“

Za chvíli jsme byli na cestě a vyjeli jsme z lesa ven. Rozhodl jsem se, že upustím náramek, až budeme projíždět branou kolem stráže. Cestou jsme minuli pár lidí. Zvědavě po nás koukali, ale nikoho nenapadlo, že bychom byli něco jiného, než na co vypadáme. Dva lovci otroků a jedna otrokyně, patrně majetek někoho dost bohatého, když si mohl dovolit nechat jí chytit až tady.

V bráně si nás všiml strážný a zastavil nás. Chtěl vidět nějaké pověření. Na Pustě se totiž s otroky neobchodovalo a lovci otroků zde sice podle zákona mohli pracovat, ale nebyli příliš oblíbení a většina lidí jim to dávala dost najevo. Strážný se tvářil přísně a chtěl od Trevise nějaké povolení. V duchu jsem zajásal. Ale bohužel Trevis v klidu sáhl do brašny a vytáhl požadovaný doklad. Strážný si ho dlouze četl. Pokoušel jsem se rozepnout náramek, ale najednou se mi to ne a ne podařit. Začal jsem panikařit. Martyn viděl, že se vrtím a výhrůžně se na mě podíval. Strážný dočetl papír. Patrně vypadal jako pravý, protože ho zamračeně podal zase Trevisovi a pustil nás do města. Propásl jsem šanci na sebe upozornit. Možná bych si tak nezoufal, kdybych věděl, že v tu chvíli se na kraji lesa objevil Malý Tygr a upřeně se dívá směrem k bráně.

Po pár krocích jsme se vnořili do davu. Lidí bylo víc a víc a čím blíž ke středu města jsme byli, tím bylo těžší se davem prodírat. Hlavně pro dva koně a osla svázané vedle sebe. Ulici lemovaly stánky a otevřené vozy s věcmi na prodej. Bylo tu snad všechno, na co si kdo vzpomněl. Látky, kůže, nádobí, košíky, oblečení, boty, šperky, koření, jídlo. Trh v Livaru byl vždy velkolepý. Na náměstí stálo podium a předváděli se tam kejklíři. Protlačili jsme se přes náměstí a zamířili hlavní cestou k přístavu. Tady těch prodavačů bylo snad ještě víc. Říkal jsem si, že bych měl něco udělat, než bude pozdě.

A najednou jsem uviděl Tomíka, našeho Malého Tomíka. Jeho hlava čněla nad ostatními. Stál u stánku, kde měl vystavené všechno, co s tátou pro tenhle trh za půl roku vyrobili. Právě si vzal peníze od nějakého muže a rozhlédl se kolem. Nevěděl jsem, jak ho na sebe upozornit. Díval jsem se mu alespoň upřeně do očí a horečně jsem se snažil rozepnout ten zatracený náramek. Usilovně jsem hmatem přepočítával dračí šupiny. Teď si Tomíka všimnul i Martyn a poplašeně otočil hlavu na druhou stranu. Ale zároveň mi položil ruku zezadu na krk a varovně mě stiskl. To, že se ode mne odvrátil alespoň pohledem, se mi hodilo. Nespustil jsem z Tomíka oči. Hypnotizoval jsem ho jako had myš. Konečně můj pohled zachytil a zamračil se. Taky neměl otrokáře rád. Pak přemýšlivě pokrčil obočí a začal si prohlížet Martyna. Martyn měl zakrytou hlavu a napůl i tvář tradičním šátkem, který lovci z Tarpanu nosili, ale Tomíkovým očím toho moc neuteklo. Pak si zase začal prohlížet mě. Byli jsme už skoro těsně u něj, když závěr náramku konečně cvaknul. Sesunul jsem náramek na špičky prstů, a když jsme Tomíka míjeli, tak jsem ho upustil.

Bez dechu jsem čekal, co se stane… Vteřiny míjely a nestalo se nic. Bylo mi do breku. Tomík si náramku na zemi mezi tolika lidmi určitě nevšiml. Postupovali jsme nerušeně dál, až jsme se ocitli přímo na přístavní hrázi. Bylo zde osm dlouhých kamenných mol a u každého nejméně dvě až tři zakotvené lodě. Všude bylo živo. Někde se zboží nakládalo, jinde vykládalo a nikdo si nás nevšímal. „Veselá Luisa“ kotvila jako poslední u krajního mola, hned vedle nákladního škuneru, do kterého právě nakládali dřevo.

Trevis s Martynem seskočili z koní a mě sundali dolů taky. U mola už čekali dva muži a beze slova koně i osla vzali a odváděli je zpátky do města. Trevis mě nekompromisně vlekl přes molo. Chtěl jsem skočit do vody. Se svázanýma rukama by to mohl být problém, ale věřil jsem, že bych se udržel na hladině aspoň chvíli. Ale Trevis mi nedal šanci. Držel mě pevně a skoro mě na loď donesl.

Na palubě už čekal nějaký muž s černým plnovousem.

„Rád vás vidím živé a zdravé pánové. Kajutu máte připravenou,“ odplivl si a začal si mě prohlížet.

„Taky tě rád vidím, kapitáne a ještě radši nás všechny uvidím na širém moři. Nech okamžitě zvednout kotvy a mizíme,“ řekl Trevis.

„To nepůjde tak snadno,“ zašklebil se kapitán a kývl hlavou ke břehu. Otočili jsme se. Na stožár na střeše správní budovy právě stoupala červená vlajka s bílým kruhem. Přístav byl uzavřen.

3.

„Musíme vyplout!“ s důrazem se otočil Trevis na kapitána.

Ten přimhouřil oči. „Když odpluji přes zákaz správce, tak se v tomhle přístavu nebudu smět hodně dlouho ukázat… Stojí mi to za to…?“

„A prodělal jsi s námi někdy?“ zavrčel Trevis. „Až se příště vrátíš do tohohle přístavu, tak ti ho věnuji, když o něj budeš stát. Stačí tohle jako záloha?“ Trevis něco podal kapitánovi. Zeleně se to zalesklo. Kapitán si to prohlédl a strčil do kapsy.

„Uvidíme,“ řekl.

Trevis mě dovlekl do kajuty. Sundal mi z hlavy šátek a rozvázal mi konečně i pusu. “Jestli jen cekneš, tak ti to zavážu zas a tak, že zapomeneš i dýchat jasné?”

Kývnul jsem hlavou, že jasné. Myslím, že volat o pomoc by mi tady stejně nepomohlo. Leda v případě, že vojáci začnou prohledávat lodě. Do té doby jsem se chtěl chovat mírně a slušně jako beránek, abych si šanci na útěk nezkazil. Dokonce mi Trevis začal povolovat i řemeny na rukách, ale najednou se zarazil.

“Kde je?!” zeptal se tiše, ale takovým tónem, že jsem vážně dostal strach.

“Ptám se tě, kde je?!”

Kapitán s Martynem se na nás tázavě podívali.

“Hmm, tak nejde sundat ano? Ptám se naposledy! Kde je?!”

“Já… nevím, asi mi někde sklouzl.” Snažil jsem se ho přesvědčit.

Martyn vyjekl: “On ho nemá? Sakra! Určitě mu ho hodil. Teď o nás už vědí a přijdou sem.” Celý se rozklepal.

“Co to blábolíš?” přerušil ho ostře Trevis.

“Ve městě na trhu jsme míjeli kovářský stánek. Byl tam ten kluk ze Sarnuru, co prý vyrobil Eliasovi ten náramek. Myslel jsem, že si nás nevšiml.”

Trevis se na mě otočil a zeptal se. “Je to pravda?”

“Já nevím. Přes ten šátek jsem skoro nic neviděl,” hájil jsem se.

Trevis mi dal ránu, až jsem upadl. Pak mi ruce svázal, tentokrát za zády, pořádně to utáhl a dalším řemenem, který mi provlékl pod rukama, mě přivázal ke sloupku u palandy.

“Když začnou prohledávat lodě dřív, než se nám podaří vyplout, tak půjdeš ke dnu ty zmetku!”

“Žádný strach,” chopil se slova kapitán. “Za soumraku vyrážíme. Jak budeme v ústí zálivu, tak nás ani královská loď nedohoní a ve skalách se jim ztratíme.”

“A jak chceš získat náskok, když je uzavřený přístav? Všimnou si, když se budeme chystat k vyplutí.” Zeptal se Martyn.

“To nech na mě,” ušklíbl se kapitán. “Stačí jen takový menší chaos.”

Všichni tři odešli a já tam zůstal sám. Klečel jsem na zemi vedle palandy, ruce vykroucené dozadu. Napřed to hodně bolelo, ale pak jsem v nich pomalu začal ztrácet cit. Občas jsem slyšel někoho projít po palubě. A jednou za čas někdo vyzkoušel, jestli jsou dveře zamčené. Asi stráž. Brzy se začalo smrákat. Měl jsem žízeň a začal jsem mít i jiný problém. Shora jsem slyšel volat něco kapitána a pak jsem slyšel šplíchání vody po palubě. Asi jí myli. Pak byl zase chvíli klid.

Někdo vzal opatrně za kliku. Tentokrát potichu. Pak se ozvalo šramocení, dveře se pootevřely a dovnitř se protáhla vysoká hubená postava. V místnosti už bylo hodně šero, ale Tomíka bych poznal vždycky. Podíval se na mne, naznačil, že mám mlčet a potichu za sebou zase zamkl svým jedinečným paklíčem. Radostí bych ho v tu chvíli i objal, nemít svázané ruce.

„Buď zdráva krásko, ohromně ti to sluší, nechceš si se mnou někam vyrazit?“ zašeptal se škodolibým úšklebkem.

Klekl si ke mně a rychle mě rozvázal. Ruce mě nechtěly poslouchat, ale brzy začaly pořádně brnět a konečně se i hýbat. S posledním záchvěvem pevné vůle jsem ze sebe strhal ty holčičí šaty, rychle rozvázal kalhoty a vymočil se do rohu místnosti. Ta úleva byla k nezaplacení. Tomík se potichu zasmál.

„Jak ses sem dostal?“ zeptal jsem se.

„Já? Já dveřmi. Jak ses sem dostal ty? A co tu dělá vážený pan Martyn? Ve městě je pěkný zmatek a hádám, že kvůli tobě. Co se stalo?“ vychrlil na mě šeptem jinak nemluvný Tomík.

„Je tu Martyn a je tu i Trevis… víš… můj táta. Má to co dělat s tím, proč tu jsou mistři Malý Tygr a Engill, ale o tom já nesmím mluvit. Jde o kameny a jednoho nebezpečného člověka. A…“ nadechl jsem se, protože mi najednou začal selhávat hlas, „…Trevis zabil Sama a prý je mrtvá i máma…“ Cítil jsem, jak se mi zase derou slzy do očí.

„Cože?“ Tomík vyděšeně vytřeštil oči.

Někdo vzal za kliku. Kontroloval dveře. Byly zamčené a tak se kroky zase vzdálily.

„Já věděl, že se stalo něco zlého, ale tohle je ještě horší, než nejhorší noční můra. Poradíme se co dál, ale napřed se musíme dostat z těchhle necek ven.“ Zkoumavě si prohlédl kulaté okénko, otevřel ho a vyklonil se.

„To půjde. A máma pořád nadává, že jsem hubený. Teď se to bude hodit.“

Nahoře na palubě se něco začalo dít. Bylo slyšet chvatné kroky sem a tam. Tomík svázal oba řemeny, kterými jsem byl spoutaný, přivázal je jedním koncem zase ke sloupku palandy a druhý vystrčil z okna.

„Dělej! Lez nohama napřed!“

Sundal jsem si boty. Tom mi pomohl procpat se okýnkem. Už jsem byl skoro celým tělem venku, když tu v zámku zarachotil klíč. Oba jsme ztuhli. Vzápětí někdo dveřmi vztekle zalomcoval a slyšel jsem Trevisovo nadávání. „Proč to sakra nejde otevřít?“

„Protože jsem to zamknul já,“ sotva slyšitelně zašeptal Tomík.

„Hej Eliasi! Jsi tam? Slyšíš mě?!“ zahulákal a zase zalomcoval dveřmi.

„Jsem tady. Kdy už mě pustíte? Prosím.“

Za dveřmi se ozval i hlas kapitána. Chvíli se dohadovali a Trevis chtěl, aby mu poslal někoho, kdo mu pomůže ty dveře vyrazit.

Kapitán odmítl. „Kluk tam je, slyšel jsi ho. Zámek se asi zasekl. Teď na to nemáme čas. Za chvíli odplouváme. Máme důležitější starosti. Ty dveře vyrazíme, až budeme v bezpečí. Podívej, už hoří…!“

Na palubě se najednou strhl poprask. Naštěstí na druhé straně paluby. Sešplhal jsem po řemenu a poslední kus jsem se pustil. Zapadl jsem pod hladinu, ale hned jsem vyplaval a koukal po Tomíkovi. Byla už skoro tma, ale loď byla ozářená jasným světlem z druhé strany. Sousední loď hořela. Po molu přibíhala vojenská hlídka. Kapitán Luisy na ně křičel, že musí překotvit k jinému molu, aby Luisa taky nechytla. Velitel hlídky odpověděl, že tedy ano. Ať překotví k molu číslo dvě. Přibíhali lidé na pomoc a začínali hasit. Posádka Luisy odvazovala loď. Věděl jsem, že tohle je ten chaos, o kterém mluvil kapitán a že tu sousední loď určitě nechal zapálit on. Proto myla večer posádka palubu – nebo spíš máčela, aby měli jistotu, že Luisa nechytne za tu chvilku taky.

Tomík se soukal z okna. Šlo mu to hůř než mně. Bál jsem se, že tam uvízne. Všimnul jsem si, že si nesundal boty. Mrskal nohama, ale nakonec se mu to povedlo a žbluňknul do vody vedle mě. Hned se vynořil a prskal jako kocour.

„Teda tak to bylo o fous. Ještě, že jsem si nedal k obědu o masový koláč víc. Už takhle mám asi kůži z boků orvanou až na kost.“

„Nemůžeš plavat v botách! Sundej si je!“ doporučil jsem mu.

„Blázníš? Máma by mě zabila, kdybych je ztratil.“

Nikdo si nás nevšímal. Na lodích, na molu i na břehu běhali lidé a křičeli. Byli jsme kryti stínem lodi.

„Směr břeh!“ zavelel Tomík.

Plavali jsme ke břehu. Mířili jsme k vzdálenému a nejméně osvětlenému místu na kraji přístavní hráze. Já jsem neměl problém. Jezdil jsem do Livaru za babičkou a za dědou často a vždycky jsem se při té příležitosti koupal v moři, ale Tomík nebyl na větší vlny zvyklý. Většinou plaval jen v řece. Brzy za mnou začal zaostávat. Vrátil jsem se k němu. Lapal po dechu a sotva se držel hlavou nad hladinou. Dostal jsem o něj strach.

„Sundej si ty boty! Lepší, když tě máma zabije, než když se utopíš!“

„Už mi… uplavaly… samy,“ stěží ze sebe dostal Tomík. „Plav…! Já tě… doženu…“ přikázal mi, ale já viděl, že to nedokáže. Nevěděl jsem, jak mu pomoct. Bylo to o to horší, že břeh už byl opravdu blízko. Tomíkovi se přes hlavu přelila vlna. Jen taktak se vynořil.

Všimnul jsem si, že na břehu stojí nějaký člověk a místo aby běžel hasit, tak se dívá směrem k nám.

„Pomóc, prosím pomóc! Kamarád se topí!“ Bylo mi jedno, kdo nás uslyší. I kdyby to byl Trevis. Uvítal bych to. Jen ať Tomíka zachrání. Už kvůli mně umřelo dost lidí.

Člověk na břehu se rozeběhl a skočil do vody. Za chvíli byl u nás. Právě včas. Tomík zase zmizel pod hladinou. Ten muž se potopil a za chvíli už vlekl Tomíka ke břehu. Plaval jsem rychle za ním.

Vytáhl Tomíka na břeh jako pírko. Tomík kašlal a dávil se. Byl jsem rád, že žije a rychle jsem lezl na břeh za nimi.

„Tak to by bylo,“ uslyšel jsem známý hlas. Ten, který zachránil Tomíka, byl Malý Tygr.

Seděli jsme vedle sebe na opuštěném konci hráze a voda z nás crčela. Mlčky jsme sledovali, jak se posádka nákladní lodi, vojenská hlídka a lidé z města snaží uhasit plameny. Veselá Luisa zatím pomalu odplouvala. Zdálo se, že jen my tři vidíme, že nemíří k žádnému jinému molu, ale že se pokouší zmizet ve tmě směrem na moře.

„Tak to mi nevyšlo,“ mračil se Tygr. „Zase upláchnou… To je strašné, jak taková štěňata, jako vy, dokáží všechno zkomplikovat.“

Cítil jsem se děsně hloupě.

„Já… nezlobte se, pane. Já to nechtěl zkazit.“

„Ale ne,“ ušklíbl se Tygr, „to byl pokus o žert. Náhodou musím uznat, že to byla docela dobrá práce.“

Oddechl jsem si.

Pak se Tygr obrátil na Tomíka a plácnul ho do zad.

„Tak co, mistře kováři? Dobré? Tady už jsme na nic, tak snad abychom se někam ztratili.“

Tomík ještě trochu kašlal, ale kývl hlavou, že dobré a tak jsme se zvedli. Tygr si připnul opasek s mečem, který před tím, než skočil do vody, odložil a vyrazili jsme nejbližší setmělou uličkou do města.

„Nepůjdeme k dědovi? Určitě ví, že jsem se ztratil, tak ať nemá babička strach,“ řekl jsem.

„Ne nepůjdeme. Možná bude lepší, když si budou zatím lidé myslet, že tě někdo unesl a že tě hledáme, protože když se to donese těm dvěma, kteří mezitím zjistí, že jsi pláchl, tak si budou myslet, že ses utopil. Ale neboj, panu Danielovi a paní Karin vzkážeme, že jsi v pořádku.“

„Můžeme se jít usušit k nám. Máme na tržišti vůz s plachtou, kde přespáváme,“ řekl Tomík.

Vyrazili jsme tedy směrem k tržišti. Cestou si nás kupodivu nikdo nevšímal. Ve voze svítila lampa.

Tomík rozhrnul plachtu a vylezl po schůdkách nahoru.

„Kde jsi byl? Jak to, že jsi nechal obchod jen tak nehlídaný? Proč jsi mokrý, a kde máš boty!?“ Tomíkova máma měla hodně rozčilený hlas. Zůstali jsme s Tygrem stát venku.

„Nebyl nehlídaný. Poprosil jsem slečnu Terezku odvedle, aby to pohlídala než se ty nebo já vrátíme. Musel jsem odejít. Bylo to moc důležité,“ hájil se Tomík.

„Ještě že je Terezka spolehlivá. Na rozdíl od tebe. Vůbec nevíš, co se stalo. Po městě se říká, že zabili našeho Sama a paní Vardu a Elias se ztratil a ty se touláš kdoví kde,“ teď zněl její hlas, jako by se měla každou chvíli rozplakat.

Malý Tygr vlezl po schůdkách dovnitř. Já hned za ním. Leknutím vykřikla.

„Já jsem tady, teto Sylvo,“ řekl jsem. „A na Tomíka se nezlob. Zachránil mě.“

Teta znova vykřikla a skočila ke mně. Objala mě, že jsem myslel, že se udusím.

„Díky všem bohům! Jsi v pořádku, tak to jsou jistě v pořádku i Varda se Samem že?“

Jak mě tak tiskla k sobě, tak to ve mně najednou všechno vybuchlo a já se rozbrečel. Styděl jsem se, ale nešlo to zastavit. Až jsem slyšel Tygra, jak říká: „Nevím, nic určitě, ale když jsem odjížděl, tak byl Samuel i paní Varda naživu.“

Rychle jsem si začal utírat oči. „Máma je v pořádku? I Sam? Viděl jsem, jak se do něj zabodla moje dýka. Vážně jsou v pořádku?“

„Neřekl jsem, že jsou v pořádku, jen že byli naživu, když jsem odjížděl. Princ Samuel bude nejspíš zase jako rybička, protože ho paní Varda zachránila jedním starým magickým trikem. Ale to kouzlo bylo na ní moc silné a jistě by sama umřela, ale je u ní Engill a ten by jí měl dokázat zachránit. Jestli to nedokáže on, tak nikdo.“

„Ale máma neumí žádná kouzla,“ protestoval jsem.

„Vážně?“ pozvedl jedno obočí Tygr. Tak to o ní vím víc, než ty.“

„Ale neumře, že ne?“ vracel jsem se rychle k tomu nejdůležitějšímu.

„Nemůžu ti to slíbit, ale věřím, že ne. Engill je ten nejlepší, kterého může mít teď u sebe.“

Byla to sice jen naděje, ale i ta byla teď v porovnání s předešlým zoufalstvím tolik, že mě to znovu rozbrečelo. Teta Sylva mě pořád držela v náručí. Pomalu jsem se uklidnil a vysmekl se jí.

Tygr se na ní otočil. „Mohu vás o něco požádat paní?“

„Jistě o cokoliv,“ řekla teta a neobratně se uklonila, jakoby jí teprve teď došlo, s kým mluví.

„Všichni tři se potřebujeme usušit a já s Eliasem musíme ještě teď v noci vyrazit na cestu zpátky. Moc jsme se zdrželi a jde o hodně. Mohla byste pak zajít za panem Danielem a vyřídit mu, že jejich dcera i vnuci budou v pořádku?“

„Jistě, to není problém. Vyřídím to ráda,“ kývla teta.

„Ale neříkejte to prosím nikomu jinému! Potřebuji, aby si ti, co zranili prince Samuela, mysleli, že jim to vyšlo,“ řekl s důrazem Tygr.

Teta kývla hlavou a začala hledat v truhle čistou košili pro mne a Tomíka. Tygrovi se omluvila, že pro něj nic nemá. Ale půjčila mu zatím plášť, než mu uschne jeho oblečení. Všichni jsme se svlékli. Když jsem si sundal svojí košili, nebo spíš zbytky svojí košile, tak teta znova vykřikla a začala si prohlížet modřiny, které jsem měl všude po těle.

„Kdo ti to udělal ty moje chuďátko?“

Nelíbilo se mi, že mi říkala chuďátko, ale nemyslela to zle. Řekl jsem, že mi to udělal Trevis.

„Trevis?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Snad nemyslíš…?“

„Ano, přesně toho myslí,“ přerušil jí Malý Tygr. „Ale o tom prosím zatím také nikde nemluvte.“

Teta kývla hlavou.

Dostal jsem Tomíkovu košili. Byla mi dlouhá, ale šlo to. Kalhoty pro mě neměla a tak jsem taky musel počkat, až uschnou ty moje.

Když se svlékl Tomík, tak se ukázalo, že lodní okénko bylo opravdu hodně úzké i pro něj. Měl na kyčlích ošklivě sedřenou kůži. Teta nám ty nejhorší šrámy natřela mastí.

„Teto… nemáš něco k jídlu? Já mám hlad,“ poprosil jsem.

„Jejda, to víš, že ano miláčku. Že mě to nenapadlo hned. Z vedlejší truhly vyndala tři veliké masové koláče a podělila nás. Pak vytáhla láhev medoviny.

„Nemám tolik pohárků, ale snad vám nebude vadit pít z lahve. Ty si dej Eliasi mimořádně taky, po té koupeli to potřebuješ, ať ti nenastydnou plíce.“

Vrhnul jsem se na koláč a snědl ho skoro bez kousání. Napil jsem se medoviny. Ne že bych jí nikdy dřív nepil, ale nikdy ne tolik. Krásně hřála a mně se začaly zavírat oči. Tomík zrovna vyprávěl, jak odpoledne koukal na chuděrku malou, hezkou, tarpanskou otrokyni, když jí zpod šatů najednou vypadl náramek, který dělal on sám pro mě. Chtěl jsem se ho zeptat, jak to pak vlastně všechno bylo, jak se dostal na loď a kde se tam vzal Malý Tygr, ale pusa nechtěla poslouchat a oči se mi zavíraly. A medovina hřála zevnitř a tetina houně zvenčí a já najednou usnul. Ve spánku jsem slyšel hučet moře a pak to zas znělo jako hlasy a jeden hlas mluvil jako moje babička a pak zase hučelo moře a já se na něm houpal v lodi a ta loď voněla senem a najednou už nehučelo moře, ale byl to zvuk větru ve vrcholcích stromů a na tom stromě rostly masové koláče a já dostal zase hlad, ale nedosáhl jsem na žádný a tak jsem se vzbudil.

4.

Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že to šumění stromů nebyl sen. Ležel jsem na kraji lesa. Napřed jsem se lekl, že jsem pořád u Trevise a Martyna a že se mi to o Tomíkovi a Tygrovi jen zdálo, ale hned jsem si uvědomil, že nemám svázané ruce a že jsem zabalený v tetině houni. Ale jak jsem se dostal do lesa? Vymotal jsem se z houně a posadil se. Kousek ode mě seděl Tomík a jedl chleba s kusem uzeného masa.

„Dobré ráno, totiž poledne,“ zahuhňal s plnou pusou. „Chceš taky?“

Kývl jsem a on mi podal obří krajíc se stejně velkým kusem masa.

Napřed jsem si pořádně ukousnul a pak jsem se teprve zeptal: „Kde to jsme? A jak jsme se sem dostali?“

Tomík se rozesmál. „Ty jsi spal jako zakletá princezna z pohádky. Namouduši, měl sis nechat ty roztomilé holčičí šaty.“

To mě sice rozzlobilo, ale chtěl jsem vědět víc a tak jsem na ty hloupé poznámky radši nereagoval. Konečně se dost nasmál a začal mluvit rozumně.

„Když jsi usnul, tak máma běžela za správcem, tvým dědou vyřídit, že jsi v pořádku. Jenže ho nezastihla, protože byl někde v přístavu kvůli tomu ohni. Tak šla za tvojí babičkou a paní Karin nedala jinak, než že tě musí vidět. Tak přišla s ní, ale máma věděla, že by se Tygr zlobil, kdyby si někdo všimnul, že správcova žena běhá v noci do tržnice a donutila jí, se zamaskovat. Tygr toho nakonec chtěl využít, že je tu a když viděl, že tě nejde probudit, tak tě chtěl nechat v Livaru u nich. Ale tvoje babička si sedla a nechala si napřed vyprávět, co se vlastně stalo. Nejvíc jí zajímalo, jak tvoje máma ošetřovala Samuelovi tu ránu po dýce a když jí to Tygr odvyprávěl, tak chvíli přemýšlela a řekla, že když se plní čtyřicet let staré sny, tak to není jen tak a že Sam je moc důležitý ale bez tebe, že nic nezmůže. A skoro přikázala Tygrovi, že tě musí odvézt k mámě a Samovi. Malý Tygr nechtěl, ale tvoje babička je ještě tvrdohlavější než moje máma, když si něco usmyslí. Ani tak slavný paladin nemá šanci. Skoro mu rozkázala, aby tě odvezl a pak prosila mámu o papír a pero a napsala pro paní Vardu dopis a dala ho Malému Tygrovi přečíst, než ho zalepila voskem. Tygr si ho přečetl a pak už neprotestoval vůbec. Dokonce se zeptal mojí mámy, jestli bych nemohl jet s vámi i já. Říkal, že si to má rozmyslet dobře, protože to bude nejspíš nebezpečné. Máma napřed jen tak bezmocně koukala, až mi jí bylo líto, ale pak se podívala na paní Karin a řekla: „Jestli ho potřebuje království, tak ať jede.“ Málem jsem spadnul na zadek. Čekal jsem, že mě nepustí po téhle noci, ani u nás doma na dvorek ke králíkárně. Ale asi uznala, že potřebuješ někoho, kdo na tebe dohlédne…“

To mě probudilo úplně. „Cože? Ty mě máš hlídat? To sis vymyslel!“

Tomík se na mě jen vesele zašklebil a pokračoval ve vyprávění: „No a pak paní Karin odešla a za nějakou chvíli přijel vozka s vozem plným sena a se třemi koňmi a sedly. A představ si, že jeden z těch koní byl pro mne, ale ne na půjčení. Pro mne úplně, že si ho můžu nechat i se sedlem.“ Tomíkovi svítily oči. Ukázal na jednoho ze tří koní, které se pásli kousek od nás. „Vidíš, tam ten nejhezčí. Prý za to, že jsem tě dostal z té lodi. A boty jsem dostal nové. Podívej. A ty taky. Máš je támhle. No a pak jsme tě naložili na vůz, schovali do sena a vyvezli z města. A před hodinkou jsme zastavili, donesli tě sem a vůz se vrátil do Livaru. A Malý Tygr šel nahoru do lesa. Říkal něco o hovoru s mistrem. A čekáme, až se probereš, abychom mohli jet dál.“

„A jelikož ses už probral,“ ozval se za mnou Tygrův hlas, až jsem se polekal, „tak se můžeš zase ujmout svých pážecích povinností a podat mi taky kus něčeho na zub.“

Rychle jsem vyskočil a vyndal z torny, kterou mi podal Tomík, chléb a maso pro Tygra. Svět se začal tvářit jako dřív. Moc jsem si přál, aby bylo jako dřív všechno. Doufal jsem, že jsou máma se Samuelem v pořádku, ale strach jsem měl pořád. Teď, když jsem se vyspal, bych nejradši sedl na koně a jel do Kamenné, tryskem a bez zastavení.

Malý Tygr seděl, ukusoval z krajíce chleba a zamračeně se na nás díval.

„Ženské a děti…. To by zničilo každého…,“ bručel.

„Dojíst a vyrážíme! Potřebuji konečně nějakého normálního soupeře. Šílený mág, pár démonů a nějaký ten nemrtvý – tomu říkám vhodná společnost pro paladina. I drak je lepší, než umanuté ženské…“

Vyjeli jsme. Na ruce se mi už zase leskl můj dračí náramek.

Tomík do mě šťouchl a zašeptal: „Ten tvůj paladin se mi začíná líbit…“
______________________________________________________________________________________________________

Kapitola šestnáctá

Ferbas

1.

Mladí si myslí, že na to, aby se stal člověk paladinem, stačí jen mávat zbraní rychleji než ten druhý. Ale tak to není. Paladin musí znát spoustu věcí, o kterých se jiným ani nezdá. Musí přečíst fůru moudrých knih a svitků a vyslechnout spoustu moudrých rad od učitelů. A jelikož já jsem během svých nedokončených studií těch knih přečetl tolik, že by přehradily řeku, tak je jasné, že umím i psát. Ať si ti mladí šklíbové říkají, co chtějí. Však já jim ukážu.

Mám prý napsat o pár dnech té zatrachtilé historie. Napřed se mi do toho moc nechtělo, ale začalo mě to bavit a přemýšlím o tom, že bych mohl časem napsat i něco o osudech jednoho skoropaladina jménem Ferbas.

Ale napřed o tom, jak to bylo tehdá v Kamenné a Sovíně.

Malý Tygr rozhodl, že on a Engill pojedou hledat Ortela sami. S nimi jsem měl jet já se svými muži z hradní posádky, ale jen k Sovínu. Tam jsem se měl postarat o místní vesničany a dopravit je pokud možno do bezpečí do Kamenné. Varda s chlapci tu zatím počkají a až se vrátím ze Sovína, tak je doprovodím zpátky do Sarnuru.

Docela rád bych jel s Tygrem a Engillem a pomohl jim zatopit tomu čarodějíčkovi, ale mé slovo a meč patří králi Roderikovi a tomu jsem slíbil, že na ty tři dohlédnu, aby se jim nic nestalo. Doufal jsem při tom, že až budou doma, tak mi král dovolí vrátit se na sever a přidat se k Tygrovi a Engillovi. Snad troška té zábavy zbude i na mne.

Ale zatím jsme seděli kolem mapy v Kamenné a já jim ukazoval cestu do Sovína a povídal, co o té vsi a okolí vím.

Probírali jsme hlavně démony. Engill byl přesvědčený, že to jsou démoni z Kalonu. Ortel je musel provést otevřenou bránou z mezisvětí. Nabírají podobu podle toho, kdo je zavolal. A sílu berou z energie kolem sebe. Bývají zpočátku celkem slabí a je těžké vůbec je udržet v nějaké podobě, ale když se to podaří, tak si začnou sílu doplňovat sami a pak už dá naopak hodně práce je ovládnout. Právě jeden z jejich znaků je, že pokud se ho pokusíte zabít, nebo ho i zabijete, zdánlivě, tak se po nějaké době objeví znovu, ale je silnější o tu energii, kterou jste použili k jeho likvidaci. Zpočátku agresivitu jen vrací, ale dřív nebo později začne útočit sám. Proto bylo důležité okamžitě odvést lidi z vesnice a hlavně všem vysvětlit, že na ně nesmí útočit. Teď už zbývala jen jedna možnost. Zničit bránu a jejího stvořitele. Engill a Malý Tygr byli přesvědčeni, že bránu Ortel otevřel pomocí kamenů. Proto bylo démonů tolik a proto nabírali sílu tak rychle.

Najednou se Engill uprostřed hovoru zarazil a díval se strnule před sebe.

„Stalo se něco?“ zeptal se Tygr.

Engill pomalu kývl hlavou. „Varda… je strašlivě vyděšená.“

Tygr vyskočil. „Víš kde je?“

„Je…. na cestě… na té cestě k řece…kousek od křižovatky…volá mě…je tam všude krev…NE! Kámen NE!“

Engill zbledl. Takhle polekaného jsem ho ještě neviděl. Rozeběhl se ke dveřím. Tygr na nic nečekal, popadl meč a vyběhl za ním. Nezdržoval jsem se a následoval je, ale než jsem se dostal k bráně, tak už oba mizeli mezi prvními stromy. Na ty dva moje staré nohy nemají. Za rohem se objevil čeledín a vedl neosedlanou kobylku.

„Hej, mládenče. Půjč mi tu krásku na chvilku. Neboj, vrátím ti jí v pořádku.“ Nedal jsem mu čas na protesty a za chvíli už jsem cválal po cestě. Kobylka nebyla nejmladší a běžet tak rychle, jak jsem chtěl, odmítla. Ale i tak jsme lesem prolétli rychle.

Když jsem o pár minut později vyjížděl z lesa, tak ti dva právě dobíhali ke dvěma ležícím postavám. Hned jsem byl u nich. Ve vzduchu bylo cítit spálené maso. Všude byla krev. Nebylo v první chvíli poznat, komu vlastně patří. Samuel měl vyhrnutou košili. Tygr mu jejím cípem utřel krev z boku. Měl tam čerstvou, růžovou jizvu. Takhle nějak vypadá jizva po ošklivém bodném poranění asi tak po čtyřech týdnech hojení. Už jsem jich pár viděl.

„To nemohla dokázat,“ řekl nevěřícně Malý Tygr.

„Ale mohla,“ zašeptal Engill, klečící vedle Vardy a začal jí opatrně rozevírat pravou ruku, kterou měla sevřenou v pěst. Pochopil jsem odkud je cítit ta spálenina. Vardina ruka vypadala děsivě, malíček byl úplně černý a v dlani měla uprostřed přiškvařený zelený kámen. Engill jí ho opatrně vyndal a podal mi ho. „Schovej ho u sebe!“

Engill se pokoušel Vardu probudit. Po chvíli opravdu otevřela oči a něco zašeptala, ale pak zase omdlela.

„Co se tu k čertu stalo?“ vybuchl jsem.

„Říkala, že Trevis má Eliase… Víc nic. Trevis, nejspíš ještě s někým, je musel napadnout. Samuela bodli dýkou a asi by vykrvácel, ale Vardě se díky kameni povedlo jedno staré kouzlo. Samuel ztratil dost krve, ale snad bude brzy v pořádku. …Jenže ty kameny jsou strašně nebezpečné. Vyssál jí skoro veškerou životní sílu. Jestli něco neudělám tak umře.“ Engill zvedl oči k Tygrovi.

„Co chceš dělat?“ mračil se Tygr.

„Říká se tomu kouzlo Druhé cesty.“

„Sakra Engille to nemůžeš! Bude k ničemu, když jí zachráníš a sám při tom umřeš. Já tě potřebuji. Musíme zastavit Ortela. Bez tebe to nejspíš nedokážu. Musíme oba na sever, a to co nejrychleji!“

„Ale neumřu,“ odporoval Engill.

Tygr byl hodně rozčilený. „Zkoušel jsi to kouzlo někdy? To nedokážeš! Znám jen jednoho člověka, který to už dělal a přežil.“

„Tak budeš znát dva!“ odsekl Engill. „Neboj se!“ pokračoval. „Možná o sobě nebudu pár hodin vědět, ale nejpozději za den dva budu v pořádku.“

„Jenže čas je proti nám! Jestli Ortelovi démoni naberou sílu, tak je už nezastavíme a umře nejen Varda, ale spousta dalších lidí. Máme svůj úkol a ten musíme splnit především. Jsi zamilovaný blázen! Co tvoje poslání? Máš povinnosti ke svému cechu! Vybrali tě a musíš dostát své cti a splnit úkol, kterým tě pověřili!“

Tygra jsem takhle rozzlobeného ještě neviděl.

Engill přimhouřil oči. „Když už mluvíš o slibech a cti, paladine Světla, tak si vzpomeň na slib králi Roderikovi, že se těm třem nic nestane! Já vím, Bílá Vrána je také paladin. Určitě pochopí, že jsi je nechal umřít v zájmu lidstva. Ale nezapomeň, že teď spěcháš jen proto, že jsme se napřed zdrželi vinou nás obou!“

Tygr s Engillem se navzájem měřili zamračenými pohledy.

„Zatraceně Engille měj rozum! Já jsem ten poslední, kdo by chtěl, aby se těmhle třem něco stalo. Ale víš kolik lidí, v tuto chvíli spoléhá jen a jen na nás dva…? Uděláš, co ti říkám! Na téhle výpravě rozhoduji já!“

Tygr nakročil směrem k Engillovi a natáhl ruku, jako by ho chtěl od Vardy odtáhnout. Ozvalo se tiché zapraskání a Tygr škubnul rukou zpět, jakoby se spálil.

„Tohle už nezkoušej! Rád bych zůstal tvým přítelem!“ sykl Engill.

Pak se nadechl a pokračoval: „Úkol splníme! Ale na jeho splnění budeme potřebovat právě tyhle tři osoby, které chceš obětovat. Nevím, jakou v tom příběhu hrají roli, ale občas vím věci, které jiní nevidí. Můj a dokonce i tvůj mistr mě na tuhle výpravu vybrali. Měl bys jim věřit, když nevěříš mně! …Najdi Eliase! Vyřiď Trevisovi moje pozdravy, nejlépe železem mezi žebra, a než se vrátíš, tak budu v pořádku a podáme si spolu Ortela!“

Náhle jsem měl pocit, že je oba vidím poprvé. Až doteď jsem věděl, že je Malý Tygr muž budící respekt, ten který si dokáže se vším poradit, muž mimořádných schopností. Ten, jehož pouhé jméno budí úctu ve všech zemích Imrvalu. Věděl jsem, co všechno už dokázal a čemu všemu musel čelit. Proti tomu čím už prošel, se zdál nějaký bláznivý Ortel s démony jako nic. Byl jen pár kroků za legendou svého mistra. Naproti tomu o Engillovi jsem věděl jen to, že je patrně dobrý mág, když ho poslali s Malým Tygrem. Že je to milý a sympatický společník. Nezkazí žádnou legraci a má schopnost dívat se na svět z té hezčí stránky.

Teď se mu dvoubarevné oči nebezpečně blýskaly. Vypadal jako dobrácký pes, který se nečekaně proměnil ve vlka. Najednou jsem ho nepoznával a i Tygr vypadal překvapeně.

Podíval jsem se na Vardu. Byla stále bledší a na tvářích se jí objevily stíny. Jakoby se propadala sama do sebe. Vložil jsem se do toho.

 „Nechte toho vy dva a něco dělejte! Engille! Jestli jí umíš přivést zpátky, tak to udělej hned, než bude pozdě! My to s Tygrem zatím zvládnem!“

Engill položil Vardě hlavu na zem. Kleknul si za ní a položil jí obě dlaně na spánky.

„Odneste Samuela alespoň třicet kroků ode mne a nepřibližujte se, dokud neskončím!“

Tygr zvedl Sama do náruče a na okamžik se zarazil.

„Engille! Dej pozor! … a zastav se včas! Hodně štěstí,“ řekl smířlivě. Pak jsme oba ustoupili.

Vzduch se začal vlnit, jako za hodně horkého dne nad sluncem rozpálenou skálou. Jenže tentokrát vlnění nestoupalo od země, ale naopak se sbíhalo ze všech stran směrem k Engillovým rukám. Cítil jsem, jak se mi zježily zbytky vlasů.  Kobylka se začala plašit. Chtěl jsem jí poplácat na uklidnění, ale ze špiček prstů mi přeskočily malé modré jiskry. Vzduch voněl jako po bouřce.

Na cestě od Kamenné se ozval zvuk kopyt, kol a hlasy. Ženské jely s žebřiňákem k řece shrabat seno. Když nás uviděly, jedna polekaně vykřikla a vůz se zastavil. Tygr se ani neotočil a dál nehnutě sledoval Engilla.

Došel jsem k povozu. Zíralo na mne pět párů polekaných očí. Vybral jsem si dámu, která kočírovala vůz. Byla nejstarší a doufal jsem, že bude nejpohotovější.

„Slečno, mohu vás poprosit o pomoc?“

Ta „slečna“ jí vytrhla z ohromení opravdu rychle. Podívala se na mě, jako by mě chtěla něčím přetáhnout. Ale už rychle slézala z kozlíku.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Budeme potřebovat za chvilku váš vůz. Musíme odvézt paní Vardu, prince Samuela a mistra Engilla do Kamenné. Došlo k přepadení.“

Moje intuice mě nezklamala. Ta žena si napřed klekla k Samuelovi a překvapeně si prohlédla jeho téměř zahojenou ránu. Pak zavolala na své společnice.

„Holky přestaňte civět! Dolů z vozu! Lucie! Máš nejrychlejší nohy. Utíkej za správcem. Řekni mu, co jsi viděla a slyšela. Báro! Ty mazej do vsi pro starého Vondru, ať si sbalí svoje medicíny a hned utíká ke správcovu domu! Bude mít práci!“

Pochopil jsem, že starý Vondra bude nejspíš místní ranhojič.

„Ať si vezme asi tak vědro nějakého zázraku na spáleniny!!!“ zavolal jsem za utíkající Bárou. Otočila se, mávla rukou, že rozuměla a zmizela mezi stromy.

„A vy dvě mi pomožte naložit pana Samuela na vůz!“ dokončila.

„To je dobré. Já ho zvednu. Moc děkuji, paní….?“ řekl jsem.

„…Zdena, paní Zdena,“ dokončila za mě.

Zvednul jsem Samuela opatrně do náruče a s pomocí paní Zdeny jsem ho položil na vůz.

Pak jsem se zase otočil k Engillovi. Tygr se celou dobu ani nepohnul a vypadal, že o voze za zády ani neví.

Vlnění okolo Engilla za tu chvíli ještě zesílilo a modré výboje se objevovaly i v trávě kolem nás. Dámy stály vedle mě a s údivem přihlížely.

Čas běžel.

Pojednou Engill prudce odtrhl dlaně od Vardiny hlavy. Objevil se modrý záblesk a pak všechno jiskření rázem ustalo a vzduch se uklidnil.

Rozběhl jsem se s Tygrem k nim. Klekl jsem si k Vardě. Byla pořád děsivě bledá, ale ty černé stíny z tváře zmizely. Nahmatal jsem jí tep. Byl pomalý a slabý, ale byl.

Engill měl skloněnou hlavu a těžce dýchal.

„Jak ti je?“ zeptal se Tygr.

„Skvěle,“ zamumlal Engill a omdlel.

Dívali jsme se s Tygrem na sebe.

„Pojedu pro Eliase,“ řekl Tygr

„Víš kde ho hledat?“ zeptal jsem se.

„Pojedu po stopě. V tom jsem docela dobrý, řekl bych. Jsme na ostrově. Není tu moc možností, kam by s ním zmizeli. Půjč mi tu čtyřnohou stařenku, snad mě ještě zvládne donést ke stáji. Osedlám si jen svého koně a hned vyrazím. Snad je dohoním brzy… Ferbe? Zvládneš to tu sám?“ zeptal se.

„Můj milý Tygříku, když já jsem si u tvé mámy nechával šít svůj první slavnostní plášť pro studenta řádu, tak ty ses batolil kolem a hrál sis s dřevěnou kačenkou… Neuč orla létat… A jeď už!!!“

Tygr už na nic nečekal. Nasedl na kobylku a vyrazil k vesnici. Jel tryskem. Očividně měl respekt nejen u lidí.

Ženské se seběhly kolem mě a těch dvou. Zdena, když viděla Vardinu spálenou ruku, tak si z krku sundala šátek a opatrně jí s ním ruku převázala. Pak z vozu přinesla měch s vodou, rozřízla ho a ponořila jí do něj ruku i s šátkem.

Vzal jsem Vardu do náruče odnesl jí na vůz a uložil vedle Sama. Zdena si klekla vedle ní a přidržovala měch s vodou.

Z lesa se vyrojilo asi dvacet zmatených vojáků. V Kamenné konečně vyhlásili poplach. Díval jsem se na ně, jak se blíží. Všechny jsem je znal. Všichni prošli mým výcvikem v Sarnuru a věděl jsem, že nejméně polovina z nich jsou opravdu dobří chlapi. Zhluboka jsem se nadechl.

„Vy bando mizerných flákačů! Co dobrého bylo k obědu? Co tam nahoře vůbec děláte!? Myslíte si, že hradby jsou od toho, aby se bylo o co opírat a strážní věž je na to aby vám nepršelo do piva?!  Nechte se vycpat senem a najmout jako strašáci do zelí! Třeba se vás nějaký hodně mladý zajíc lekne! Kdyby vám tu pochodovala armáda trollů s válečnýma bubnama, tak jí přehlédnete!!!  Příště pošlu na hlídku partu cvičených veverek! Budou užitečnější, než vy…!“

Ten vepředu mi skočil do řeči.

„Mistře Ferbasi, správce nás posílá k vám pro rozkazy.“

Byl jsem skoro rád, že mě přerušil, neboť mi už docházel dech i fantazie.

„Naložte mistra Engilla na vůz! Rozestavte se kolem cesty a dohlédněte na to, ať tu nikdo nedupe kolem. Unesli pana Eliase a mistr Malý Tygr musí najít stopy, aby mohl jet za ním. Až projede Malý Tygr, tak si pošlete pro další pokyny. Budu u správce!“

Když jsme vyjížděli, tak nás minul Malý Tygr, už na svém mladším a rychlejším koni. Zvednul jsem palec nahoru pro štěstí. Oplatil mi gesto stejně.

Šel jsem pěšky vedle vozu. Vypadali jsme jako pohřební průvod. Velice ostře jsem si uvědomoval, jak málo stačilo k tomu, aby to byla pravda. Až moc dobře jsem věděl, že ten kdo tady selhal, nejsou moji vojáci, ale já. To já jsem slíbil králi, že na Vardu a chlapce dohlédnu. Byla to moje práce. Neměl jsem je vůbec spouštět z očí. Já jsem velitel. Stačilo dát rozkaz, aby na ně dal pozor někdo z vojáků, když jsem zrovna nemohl. Všichni jsme čekali nebezpečí až nahoře na severu. Podcenil jsem to. Na tomhle ostrově byl klid už od konce války. Dvě třetiny mých vojáků byli ještě příliš mladí na to, aby si to pamatovali. Ale já jsem neměl zapomenout a neměl jsem se nechat ukolébat klidem. Byla to moje vina a budu to muset Roderikovi vysvětlit.

U brány už na mě čekal vyděšený správce a muž, který se představil jako Vondra, místní ranhojič. Působil na mě klidně a spolehlivě.

Nechal jsem všechny tři pacienty odnést do Tygrova a Engillova pokoje a vysvětlil Vondrovi, o co jde. Bulgurova žena stála vedle mne a poslouchala Vondrovy pokyny se mnou.

Engilla prohlédl jen zběžně.

„Nechat vyspat! Ráno se ho pokusíme vzbudit. Z tohohle mu nechte uvařit čaj a nalijte toho do něj co nejvíc. A pak ho nechte zase spát. Až se vzbudí podruhé, tak už si poradí sám.“

Samuela prohlížel déle. Jizvu na boku mu namazal nějakou žlutou mastí.

„Ztratil hodně krve. Nechte ho odpočívat. Zítra musí hodně pít. Taky tu pro něj nechám bylinky. A ať mu uvaří slepičí polévku, a kdyby neměl hlad, tak to do něj nalijte násilím!“

Nakonec se otočil k Vardě. Opatrně jí sundal šátek z ruky. Spáleninu prohlížel dlouho a pečlivě.

„To nevypadá dobře,“ řekl napůl k sobě. Pak se otočil na správcovu ženu: „Dej na plotnu hrnec s čistou vodou a až se bude vařit, tak do ní dej tohle…“ a podal jí veliké nůžky. Vypadaly jako zahradnické. Zatrnulo mi.

„Je to vážně nutné?“ zeptal jsem se, ale už dopředu jsem věděl, co uslyším.

„Je. Ten malíček je úplně mrtvý, když ho neodstraním, tak dostane otravu krve. Ostatní prsty možná půjdou zachránit. Pokusím se o to. Ale kdyby se to nepovedlo, a dostane do rány sněť tak může přijít o celou ruku.“

Kývnul jsem, že rozumím. Bylo mi těžko.

„Copak o to. S tímhle si rady vím. Ale nejsem si jistý, jestli se vůbec probere…“ pokračoval.

„Jak to?“ zeptal jsem se.

„Jsem ranhojič, nejsem mág. Ale tohle není ani spánek, ani mdloba. Je naživu a přece je někde jinde. Až se vzbudí mistr Engill, tak si snad poradí.“

Pomocnice z kuchyně donesla kotlík s vroucí vodou. Vondra z něj pomocí háčku vylovil nůžky a obalil rukojeť do kousku látky.

„Podržte jí prosím ruku,“ poprosil mě.

Udělal jsem to, ačkoliv jsem si připadal jako zločinec. Bylo mi jí moc líto. Vondra pracoval rychle a přesně. Ozvalo se ošklivé prasknutí a zčernalý prst odpadl. Potom vzal velkou jehlu a nit a třemi stehy přišil k sobě tu méně spálenou kůži nad místem, kde byl ještě před chvílí malíček. Pak namazal Vardě ruku silnou vrstvou jakési nepříjemně páchnoucí masti a zavázal jí do několika vrstev obvazů.

„Dostane v noci nejspíš horečku,“ poznamenal.

„Budu muset zařídit pár věcí,“ řekl jsem omluvně.

„Ale jistě. Klidně běžte. Já vám je ohlídám. Bude lepší, když tu zůstanu do rána. Pak se uvidí.“

2.

Ke dveřím pokoje jsem postavil na stráž Grega, svého nejspolehlivějšího muže. Teď už jsem nic zanedbat nechtěl. Nastěhoval jsem se Bulgurovi do kanceláře. Nejhorší bylo napsat dopisy Roderikovi a Danielovi. Potřeboval jsem to napsat co nejrychleji a zároveň tam nacpat co nejvíc zpráv. Oběma jsem popsal, jak je s Vardou a chlapci. Že bude nejspíš vše v pořádku, ale že by bylo lepší, kdyby si ti, co unesli Eliase, mysleli, že se jim podařilo Samuela zabít. Roderika jsem poprosil, aby si dával pozor, protože pokud si Ortelovi muži myslí, že je Samuel po smrti a že mají Eliase, tak by se mohli pokusit zabít jeho.

Daniela jsem požádal o uzavření přístavu, kdyby únosci utíkali opravdu tamtudy. Věřil jsem, že by to udělal i bez mého doporučení. A doufal jsem, že tam bude posel rychleji než únosci.

A na závěr jsem oběma přiznal svoje selhání. Psalo se mi to těžko a bylo to neomluvitelné, ale napsat jsem to musel.

Nechal jsem svolat svoje muže ze Sarnuru, kteří s námi přijeli. Jednoho jsem poslal ihned do Livaru za Danielem. Druhého jsem poslal do Sarnuru za králem a s ním jel ještě pan Jan ze Sovína.

Ostatní jsem poslal připravit se na cestu. Vyžádal jsem si od Bulgura ještě další tři muže. Musel jsem splnit slib a dojet do Sovína pro vesničany dřív, než se stane ještě něco horšího.

Dělalo mi starosti, že musím opustit Vardu a Samuela. Už zase. Ale bál jsem se poslat vojáky beze mne, proti nepříteli na kterého zbraně nestačí. Můj výcvik paladina nebyl nikdy dokončen, ale měl jsem alespoň nějaké dávné zkušenosti s magií. Rozhodl jsem se nechat Vardu a Samuela pod dohledem Grega a osobně dojet pro lidi do vesnice, a pokud možno zjistit, jaká je situace.

Chtěl jsem vyrazit hned. Bulgur mi to rozmlouval, ať počkám do rána, ale Jan šel ze Sovína pěšky. Už to bylo nejméně pět dní, co odešel. Kdoví, co se mezitím ve vesnici stalo. Už jsem nechtěl čekat ani chvíli, ačkoliv od Vardy a Samuela se mi odcházet nechtělo. Bulgur alespoň slíbil, že za námi hned ráno pošle dva těžké vozy, aby lidé ze Sovína nemuseli jít až do Kamenné pěšky.

Těsně před odjezdem jsem se na ně zašel podívat. Samuel s Engillem spali a Vondra měl dlaň položenou na Vardině čele.

„Má horečku?“ zeptal jsem se.

„Právě, že ne – spíš naopak,“ tvářil se starostlivě.

„Musím na pár dní odjet. Postarejte se o ně prosím.“ Položil jsem na stůl svůj váček s penězi.

„Tohle je všechno, co u sebe mám. Berte to jako zálohu.“

„To bude stačit. Díky. Pro mě je to i otázka cti, postarat se o členy královské rodiny,“ mrkl na mne a ani se nepodíval kolik ve váčku je.

Už jsem se chystal k odchodu, když se pohnul Engill.

„Ferbasi? Jsi tu?“ zeptal se nevýrazně.

Hned jsem k němu vykročil a Vondra se zvedl od Vardy a taky k němu přistoupil.

„Ferbasi, sundej to ze mě a pomož mi na nohy!“ Zdálo se, že nemá ani sílu odhrnout přikrývku.

„Neměl byste ještě vstávat,“ řekl Vondra.

Engill se na něj tázavě podíval. „Lékař?“

Vondra kývl. „Tak něco. Bylinkář, ranhojič, zubař a příležitostný porodní dědek od té doby co umřela místní porodní bába.“

Engill se zasmál, ale hned se bolestivě chytil za hlavu.

„Jak je?“ zeptal jsem se.

„Jako po sudu špatného vína a rvačce v té nejzapadlejší putyce v Edonuru. Pomozte mi posadit se! Kde je Varda a Samuel? Jak jsou na tom?“

„Nechám vám uvařit něco účinného. Zatím si vezměte tohle,“ řekl Vondra a podal Engillovi malou lahvičku.“ Počkal, až jí celou vypije a teprve pak mu odpověděl.

„Pan Samuel se před chvílí probudil. Dostal napít mého speciálního posilujícího odvaru s medem. Poprosil mě, ať vyřídím jakési Nikolce, že dnes nepřijde, protože ho bolí žebra a zase usnul.“

„Má horečku?“ zeptal se Engill.

„Trochu, ale ne moc velkou. Bude v pořádku.“

Engill se přes Vondrův nesouhlas namáhavě posadil.

„A paní Varda? Jak je jí?“ Rozhlédl se, a když jí uviděl kousek od sebe, tak se pokusil potácivě postavit.

„No tak mistře Ferbasi, pomožte mi se k ní dostat. Točí se mi hlava jak hrnčířský kruh.

Podepřel jsem ho a Vondra, když viděl, že jeho protesty jsou na nic, ho podepřel z druhé strany. Dovlekli jsme Engilla k Vardině lůžku a usadili ho na židli, kde před chvílí seděl Vondra.

Engill položil Vardě ruku na čelo a zavřel oči.

„…No tak se taky trošku snaž zase sama děvče… Přece to nenecháš všechno na mně…“

Otevřel oči a pohladil jí po tváři. S pohledem upřeným na silnou vrstvu obvazů se zeptal Vondry: „Co ruka?“

„Musel jsem jí amputovat malíček. Zbytek by se měl zahojit. Musím zítra přidělat svou speciální směs na spáleniny. Bude jí potřeba hodně. Ale i tak paní Vardě na dlani zůstane dost ošklivá jizva.“

Engill se na Vondru upřeně zadíval. Vondra znejistěl. „Omlouvám se, jsem jen ranhojič, víc toho nedokážu…“

Engill pozvedl obočí. „Víc? Člověče… Vás poslala nějaká zvlášť pilná dobrá víla… když jsem tu ruku viděl, tak jsem ani na chvíli nezapochyboval o tom, že o ni přijde nejméně k zápěstí. A vy se mi omlouváte za malíček? Jestli jí zůstane ruka a ostatní prsty, tak se proměním v kouzelnou rybku a splním vám tři přání!“

„Copak ruka, to bude dobré, ale s tím ostatním si nevím rady,“ pronesl chmurně Vondra.

Engill Vardu znovu pohladil. „Vrátil jsem jí z jedné cesty a dodal tolik síly, aby sama mohla dojít po druhé. Jen musí sama chtít najít tu správnou… hmm, něco mě napadlo… vím, kdo by jí možná mohl pomoci.“

„Kdo?“zeptal jsem se.

„Zira,“ řekl Engill zamyšleně a otočil se na Vondru. „Potřebuji zítra dostat Vardu na jedno zvláštní místo, asi hodinu pěšky odtud.

„Pochybuji, že vám bude zítra o moc lépe než teď a i kdyby, tak paní Vardě musím ruku každý den převázat. Jaké zvláštní místo myslíte?“

„Jednu roklinu. Nahoře v lese.“

Vondra přimhouřil oči. „Hmm,… je tam jeskyně že? Vy jste mág. Jestli myslíte, že to pomůže…“

„Vy víte, co tam je?“ zeptal se Engill.

„Já se tu narodil,“ řekl na to Vondra.

Vůbec jsem nevěděl, o čem se ti dva baví, ale pokud to záhadné tajemství mělo pomoct naší malé Vardě…

„Dobře, teď si vezmete mojí medicínu a půjdete tu vaší magickou kocovinu dospat. Ráno vám pomůžu.“

Vodra zase nasadil tón, přísného lékaře. Dovlekli jsme Engilla zpátky na jeho lůžko. Šlo to ještě hůř, než před tím. Ta malá chvilka ho musela ošklivě vyčerpat.

„Tygr?“ zeptal se.

„Jel pro Eliase. A já za chvíli odjíždím pro lidi ze Sovína.“

„Děkuji,“ řekl Engill a pak pronesl naléhavě: „Nesmíte na démony útočit. Odveďte lidi pryč, ale přízrakům se vyhýbejte. Bojujte jen, kdyby zaútočili oni sami. Ale pokud se to stane, tak už moc šancí nemáte. Doufám, že odtamtud stihnete zmizet dřív…“

„Pospíším si,“ slíbil jsem.

Pak poslušně vypil horký nápoj, který mu donesl Vondra z kuchyně.

„To je tak odporné, že to určitě zabere,“ zašklebil se.

„Jistě – každému se udělá lépe strachy, abych mu to neuvařil ještě jednou. Osvědčená metoda.“ S úsměvem přikývl Vondra

„…Žlutý kořen, smolníček, list z kouřovky, nezralý vějířek a hořečník…“, zašeptal unaveně Engill.

„Á pán je znalec. Nevěděl jsem, že mágové vědí tolik i o bylinkách.“ Vondra se s uznáním poklonil směrem k Engillovi.

„To já ne, zamítavě mávl rukou Engill. S kytkami jsem měl jako student vždy problémy… Ale Varda se nám začíná vracet. Je to tak hnusné, že ví, co piju i tam, kde teď zrovna je…“

Engill otočil hlavu na stranu, chvíli se na ní smutně díval a pak usnul. Tentokrát to vypadalo, jako normální zdravý spánek.

3.

Před stájemi už čekali moji a Bulgurovi vybraní vojáci. I se mnou nás bylo sedm. Sedm mužů proti rodící se armádě přízraků. Snad stihneme odvést lidi z vesnice dřív, než se démoni v našem světě rozkoukají úplně. Trošku jsem doufal, že je napadne opustit vesnici a potkáme je někde na cestě. To by bylo nejsnazší řešení, než se vrátí Malý Tygr. Ale moje zkušenosti mi říkaly, že vesničané nebudou chtít opustit své domy, kde se cítí přeci jen o trošku bezpečněji, než projít lesem se zabijáckými přízraky.

Vyjížděli jsme hodně po půlnoci.

Popisovat cestu nemá moc smysl. Jeli jsme rychle a dělali jen minimální přestávky, aby si hlavně koně odpočinuli. Cesta strmě stoupala a horský pás vedoucí kolem ostrova se rýsoval na dosah ruky. Listnaté stromy byly nahrazovány smrky a borovicemi a borovice rostly stále nižší a pokroucenější. Třetí den po poledni jsme uviděli prvního démona. Stál mezi stromy kousek od cesty. Zahlédl jsem ho jen náhodou. V denním světle vypadal téměř nehmotně. Přikázal jsem mužům zůstat na cestě. Sesedl jsem z koně a šel se na něj podívat zblízka. Přibližoval jsem se opatrně. Pokud nám štěstěna bude přát, tak ještě nebude schopen útočit, jako první. Pokud na mne zaútočí,  bude to znamenat, že jedeme pozdě a že nás čekají hodně velké problémy. Přízrak měl postavu vzrostlého muže. Jen ruce byly delší a silnější, než je obvyklé. A nehty vypadaly jako černé drápy. Oblečení připomínalo nějaký dlouhý kaftan, neurčitých barev, přepásaný páskem. Obličej byl mnohem méně lidský. Spíš opičí. Opice, která má místo zubů tesáky masožravé šelmy. Hlava holá, až na dlouhý pramen vlasů, nebo, co to bylo, uprostřed hlavy, sepnutý řemínkem. Oči bílé, bez zorniček, vypadaly jako oči slepce. Zbraň neměl žádnou. Věděl jsem od Engilla a Tygra, že démoni nesou částečně podobu toho, kdo je povolal, ale pochybuji, že by nějaký člověk vypadal takto. Nevím, jestli mě přízrak viděl, ale když jsem se přiblížil, tak se otočil pomalu tváří směrem ke mně a udělal dva pomalé kroky. Uskočil jsem rychle vzad a démon se zastavil a odvrátil se pomalu ode mne. Jakoby reagoval jen na určitou vzdálenost. Zdálo se, že nám osud přeje a ještě trochu času nám z vesmírné nekonečnosti věnoval. Nesmíme s ním už ale plýtvat. Vrátil jsem se k ostatním. Rychle jsme pokračovali dál. Postupně jsme napočítali nejméně deset podobných postav, viditelných od cesty. Za necelou hodinu jsme dojeli do Sovína. Na malých políčkách kolem vesnice nikdo nebyl, ohrady pro ovce byly opuštěné a i zahrádky kolem domků vypadaly, že se jim pár dní nikdo nevěnoval.

První tři dřevěné domky zely prázdnotou. Zamířil jsem k největšímu stavení. Bylo jediné kamenné. Okenice i vrata byly zavřené. Zabušil jsem na dveře. Uvnitř se něco pohnulo, ale jinak bylo ticho.

Zabušil jsem podruhé.

„Hej, otevřete. Jmenuji se Ferbas a jsem velitel sarnurské královské posádky. Přijeli jsme vám pomoct.“

Zevnitř se ozval dětský pláč. Pak zavrzala závora a dveře se opatrně pootevřely. Za dveřmi stál ramenatý muž s černým plnovousem a sekerou v ruce. Za ním se v místnosti tísnilo asi třicet mužů, žen a dětí. V některých tvářích se zračil strach a v některých, odhodlání. Když uviděli vojenské uniformy, tak si viditelně oddechli.

Remus, tak se onen muž jmenoval, mi podal ruku.

Když se dozvěděl, že Jan prošel mezi démony a že dál pod kopci zatím žádné přízraky nejsou, docela ochotně souhlasil s dočasným ústupem. Ostatní už byli po posledních dnech vyděšení natolik, že byli rádi za zprávu, že mají kam jít.

Remus poslal lidi zabalit si nejnutnější věci. Řekl jsem jim, že na cestě jsou už i dva vozy, které jim pomohou. Vojáci se rozdělili kolem vesnice a hlídali. Hlídky byly trošku podivné, protože měli zakázáno jakkoliv reagovat na démony, kterých se kolem také pár potulovalo.

Nechal jsem si zatím od Remuse popsat co nejpodrobněji dění posledních dnů.

„Ty bestie se tu objevují už asi čtyři týdny. Po tom, co zabili naše dva lidi, se jich všichni bojí. Ale pravda je, že spíš jen postávají a vypadají, že na něco čekají. Ve stejné době se nám začaly ztrácet ovce. Ale v tom mají prsty určitě lidi z masa a kostí.“

„Jací lidé, nevíte?“zeptal jsem se.

„Nevím, ale stopy vedou směrem k Velké stěně. Za normálních okolností bychom na zloděje uspořádali hon a zle by se jim vedlo. Ale jít za nimi směrem odkud sem chodí i démoni, máme strach.“

Zadíval jsem se na vysokou a strmou skalní hradbu, která se kolmo tyčila asi tři hodiny cesty od nás nad vrcholky stromů.

„Takže tam žijí nějací lidé?“

„Někdo tam je, krade nám ovce a nebojí se démonů. Někdy je vidět nad skalami kouř. Ale jak se tam kdo dostal, to nevíme. Kolem naší vesnice na sever nikdo neprošel. Přes Velkou stěnu by se pokoušel přelézt jen blázen a za ní je moře plné kamení a skal.“

„Myslíte, že by tam opravdu nemohla přistát loď?“ zeptal jsem se.

„Říká se, že všude kolem ostrova je moře prokleté od Kolosských netvorů, každá loď se tam potopí. Přistát se dá jen na jihu v Livaru. A i kdyby tu přistála, tak je tam jen kamenný pás a Velká stěna je od moře nejméně třikrát vyšší, než tady od nás. Jestli někdo přišel tamtudy, tak by v tom musely být čáry.“ Remus se odmlčel a sledoval postavu démona, který se pomalu pohyboval mezi prvními domky vesnice. Pak se trpce ušklíbl: „Eh, skoro bych zapomněl, že v tom ty čáry patrně budou…“

„Když odešel Jan pro pomoc, tak se přízraky na pár dní ztratily, už jsme skoro mysleli, že bude klid, ale včera se objevily zas. A… mám strach o syna mojí sestry. Včera v noci jednoho z nich zabil. Rozbil mu kamenem hlavu. Bojím se, že si pro něj přijde…“ Remus se zatvářil bezradně.

„Kde je?“ zeptal jsem se rychle.

Remus zahvízdal. Z nejbližšího domku vyběhl mládenec stěží patnáctiletý. Vlasy měl stejně černé, jako jeho strýček. Přiběhl k nám a tázavě se podíval na Remuse.

„Ty jsi zabil démona?“ zeptal jsem se.

Mládenec kývl hlavou.

„Proč jsi to udělal,“ zeptal jsem se.

„Vyděsil naší malou Aiku. Víte, to je moje sestra. On se objevil hned vedle ní. Moc se bála.“

„Jak dlouho jim trvá, než se objeví znova? Den?“ zeptal jsem se Remuse.

„Den to byl ze začátku, teď už je to dřív,“ odpověděl Remus.

„Takže?“ zeptal jsem se znovu.

„Bylo to už za tmy, takže by tu mohl být pozdě odpoledne, nebo večer,“ řekl Remus.

„Nebojím se. Zabiju ho klidně zas.“  Mračil se mládenec a významně ukázal na dlouhý nůž, který měl za opaskem.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Marik.“

„Od teď, se budeš držet, Mariku u mne. Kdybys ho zahlédl, tak křič. Vím, že máš odvahu a dokázal bys ho zabít i podruhé, ale nic by se tím nevyřešilo. Démoni se zatím zjevují jen na určitém území. Pokud se včas dostaneme mimo jejich hranici, tak po tobě snad už nepůjde. Musíme si pospíšit.“

„Ale, já se opravdu nebojím! Jsou pomalý a tupý.“ mračil se Marik.

„Poslechneš velitele Ferbase!“ přikázal Remus.

„Ano strýčku,“ neochotně souhlasil Marik. „Ale nemůžu tu stát. Musím mámě pomoct s věcma.“

„Tak dobře půjdu s tebou,“ zvedl jsem se.

Šel jsem za Marikem do jejich domku. Cestou jsem přikázal vojákům, aby se okamžitě ozvali, kdyby se objevil přízrak s kamenem v ruce.

Marikova matka už chvatně sbírala poslední věci. Vzala do náručí malou dcerku a vynesla jí před dům. Já s Marikem jsme vzali každý jeden vak, vynesli je ven a vrátili se do domku pro další. Náhle se ochladilo. Paladinem jsem se nestal, ale když něco smrdí temnou magií, tak to poznám. Uprostřed místnosti se začal pohybovat jakýsi zvětšující se útvar.

Marik zbledl a vytáhl zpoza opasku svůj dlouhý nůž. Bez milosti jsem ho popadl zezadu za límec a doslova jsem ho vyhodil ze dveří. Přirazil je a zavřel zevnitř na závoru. Byl to mžik, ale démon už byl tu. Vůbec si mě nevšímal a vyrazil rovnou ke dveřím. V ruce měl velký kámen. U dveří se zastavil. Jak se otvírá závora, nevěděl, ale to mu nevadilo a mocným úderem prorazil do dveří otvor a začal ho dalšími ranami zvětšovat.

Skrz díru jsem zahlédl Marika. Stál proti dveřím, nůž stále v ruce.

„Vypadni odtud! Hned!“ Sevřel jsem v ruce meč.

Marik začal nerozhodně couvat. Démon se prudce rozpřáhl.

„Tak jo, jdeme na to!“ Než stihl kamenem hodit, tak jsem mu zezadu usekl ruku až u ramene. Byl jsem zvědavý, jestli půjde dál po Marikovi. Nešel. S překvapivou rychlostí se otočil a hodil po mně kámen druhou rukou, ve které ještě před chvílí neměl nic. Uhnul jsem jen o kousek. Kámen prorazil díru do zdi. Démonovi se v ruce objevil další.

„Za Světlo!“ vykřikl jsem. Sklonil jsem se před letícím kamenem a výpadem zespoda démonovi rozpáral břicho. Vyvalil se děsivý puch, ale vnitřnosti žádné. Démon byl zevnitř prázdný. Spadl na zem a okamžitě se začal propadat podlahou, jakoby se vsakoval. Za chvíli nebylo na podlaze nic.

Za dveřmi se objevil Filip, jeden z mých mužů. Prolezl otvorem dovnitř. „V pořádku mistře?“

„Ano, minimálně do zítřka snad ano.“

Přistihl jsem se, že se zeširoka usmívám. Já vím. Situace byla dost vážná a k veselí nebyl zrovna důvod. Ale od války o ostrov jsem vlastně doopravdy nebojoval. A zabíjet lidi, není nic skvělého. Takového nepřítele jako teď jsem proti sobě neměl od té doby, co jsem byl studentík v Řádu, kterému dovolili pomáhat na misi mistrovi. Cítil jsem se báječně. Kdepak, Ferbas ještě na smetiště nepatří.

Vyšel jsem ven. Hned u dveří stál Marik a za ním jeho vyděšená matka.

„On… byl mnohem rychlejší a silnější než včera… Děkuji, pane.“

„Tu sílu a rychlost získal od tebe. Každá zdánlivá smrt ho jen posílí,“ vysvětlil jsem.

„Takže zítra se vrátí s vaší silou a mečem?“ zeptal se.

„Zcela určitě. Ale po tobě už nepůjde. Tentokrát bude mít zálusk na mě. Takže dobalit a vyrážíme pryč!“

Celá událost uspíšila přípravy a tak jsme už za malou chvilku vyrazili. Většina vesničanů šla pěšky a nesla si věci na zádech. Koně neměli ve vsi žádného. Jen dva osly. Oba nesli na hřbetech vaky a na nich jeden vezl dvě děti a druhý tři. Doufal jsem, že potkáme vozy z Kamenné co nejdřív.

Ještě před západem slunce jsme došli až k místu, kde jsme viděli prvního démona. Teď tu nebyl žádný.

Zavolal jsem Filipa. „Pojedete s lidmi do Kamenné. Ručíš mi za ně. Nejpozději zítra během dne byste měli potkat vozy, co vám jedou naproti. Pak už to půjde lépe. V Kamenné řekni mistru Engillovi, nebo Malému Tygrovi všechno, co jsi tu viděl a slyšel. Budou potřebovat každý detail. Vyřiď jim, že tu na ně čekám.“

„Ale pane, zítra se objeví ten přízrak a půjde po vás,…“ namítl Filip.

„Právě toho chci využít a něco zkusit,“ kývl jsem.

„Pane, zachránil jste mi život. Zůstanu tu s vámi. Je to má povinnost!“ Marik nás celou dobu poslouchal.

„Ne, tvoje povinnost je postarat se o matku a sestru. Až se vrátí váš otec ze Sarnuru, tak pak s jeho svolením mi můžeš přijít pomoct.“

„Přijdu, slibuji.“Podal jsem Marikovi ruku.

Vesničané s vojáky pokračovali v cestě. Za chvíli zmizeli z dohledu. Všude bylo ticho. Napřed jsem se najedl ze zbylých zásob a pak se zabalil do deky a usnul ještě dřív, než padla tma. Kdo ví, kolik mám času.

Dopoledne už jsem byl připraven. Pomalu jsem projížděl na koni po cestě sem a tam. Cestou jsem viděl asi tři démony, ale žádný si mě nevšímal.

V polovině odpoledne jsem se dočkal. Napřed známý pocit chladu a pak rostoucí útvar.

„Dal sis na čas opičáku! Tak poběž! Máš babu!“

Otočil jsem se zády k Velké stěně a pobídl koně.
_________________________________________________________________________________________________

Kapitola sedmnáctá

Kouzlo Druhé cesty


Stála jsem v kamenné chodbě. Byla tma, nebo jsem možná oslepla. Nevěděla jsem, proč tu jsem, odkud jsem přišla, ani na kterou stranu bych měla jít. A proč bych vlastně měla někam chtít dojít. Podvědomě jsem cítila, že chodba je dlouhá, nekonečně dlouhá a já jsem někde uprostřed. Vůbec nikam se mi nechtělo. Sedla jsem si na zem, ale byla studená a vlhká a roztřásla mě zima. Zase jsem si stoupla. Měla bych jít. Budou mě hledat. Kdo mě bude hledat? Aha, Elias a Samuel. Chvíli jsem přemýšlela, kdo to je. Někdo důležitý, ale proč? Myšlení bolelo a nezahřívalo. Půjdu a třeba si cestou vzpomenu. Ale kterým směrem? Hmatala jsem rukama po studené, kamenné stěně. Na obě strany byla stejná. Vtom jsem zaslechla slabé zurčení vody. Pocítila jsem žízeň a tak jsem vyrazila za zvukem. Nevím, jak dlouho jsem tápala. Možná minutu, možná rok. Čas tu byl nějaký pokroucený. Nakonec jsem našla zdroj zvuku. Ze stěny prýštil tenký pramínek a stékal na zem. Ucítila jsem zvláštní a povědomou vůni. Nabrala jsem si vodu do dlaně a napila se. Málem jsem to zase vyprskla. Nebyla to voda. Bylo to odporně hořké a štípalo to do jazyka. Tu chuť jsem znala. Takhle chutnal jeden z odvarů, který připravovala matka pro nemocné v Livarské nemocnici. Učila mě ho vařit. Dávala tento lék dlouhodobě a těžce nemocným. Říkala, že zahání tu největší únavu a vrací chuť do života. No co, uškodit mi to nemůže. Napila jsem se ještě jednou. Chuť byla strašlivá, ale žízeň to zahnalo a bylo mi i tepleji.

„…Žlutý kořen, smolníček, list z kouřovky, nezralý vějířek a hořečník…“, řekla jsem nahlas, aniž bych věděla proč. Můj hlas se několikanásobnou ozvěnou rozlehl chodbou a pomalu utichl v prázdnu.

Na té straně chodby, na kterou jsem šla, se v dáli objevilo světlo. Poblikávalo tak daleko, že to byl spíš příslib světla, jen vědomí, že světlo existuje a že jsem neoslepla.

Vydala jsem se tím směrem. Šla jsem dlouho, nekonečně dlouho. Světlo se stále nepřibližovalo. Začala mě bolet pravá ruka. Bolest se každým krokem zvětšovala, až už se zdála skoro nesnesitelná. Zatínala jsem zuby, abych nekřičela. Musela jsem už ujít hodně velký kus cesty. Měla bych si odpočinout. Zastavila jsem se. Za zády jsem zaslechla tichý zvuk řinoucí se vody. Podlomily se mi nohy. Od praménku ze kterého jsem před celou věčností pila maminčin odvar, mě dělilo jen necelých pět kroků. Zoufalství a bolest se mi přelily přes hlavu jako velká dusivá vlna.

Probudila jsem se na kraji chodby. Dovnitř svítilo zářivě slunce. Bylo teplo a byl nádherný den, jako vždy. Den jako stvořený pro běh na Velký kopec. Vykročila jsem do údolí a ohlédla se. Chodba zmizela. Vlastně, kde by se tu vzala? Nikdy tu žádná nebyla. Asi se mi něco zdálo…

Prudký běh vzhůru do kopce. Vítr ve vlasech. Země se zdá hlouběji než obvykle, skoro jako bych letěla. Přes pěšinu teče potok. Je dnes trošku rozvodněný. Možná pět metrů na šířku. Zrychluji. Odrážím se zadníma nohama a už běžím zase dál. Báječný pocit. Za chvíli jsem na holém skalnatém vrcholku kopce. Rychle dýchám a slyším tlukot vlastního srdce. Je odtud nádherný rozhled po ostrově. Od skalnatého prstence, až po třpytivou linii vzdáleného moře. Zvláštní. Na chvíli jsem měla pocit, že tu někdy byly stromy. Byly…? Nebo budou…? Vyhlížela jsem do všech stran. Ještě nejde. Těšila jsem se, až se vrátí. Bude mít radost. A pak se všichni tři vydáme za ostatními. Určitě přijde brzy. Zítra sem zase přiběhnu. Je tu krásně. Pod přední nohou se mi něco zeleně zalesklo. Sehnula jsem se. Už to zase zkouší. Chudáček. Má pořád hlad a chtěl by vyrůst. „Kdepak. Najdi si někoho hloupějšího.“ Zahodila jsem ten malý kamínek daleko do křoví. Najednou mě rozbolela ruka. Pečlivě jsem si jí prohlédla. Byla úplně v pořádku. Světlehnědé chloupky na hřbetu ruky i zlatavé šupinky na dlani vypadaly jako obvykle. Šupinky…?

„KDO JSI…?“ zeptala jsem se.

Nebo se snad někdo zeptal mě…?

„Aha, tak to je tvoje bolest. Copak nevíš, co s ní? Vážně ne? Z té se dá dělat spousta krásných věcí. Ukážu ti to.“

Prsty levé ruky jsem zlehka táhla po pravé paži od lokte směrem ke špičkám prstů. Sevřela jsem bolest a vyhodila jí do vzduchu. Rozprskla se v roji bílých jiskřiček.

„Pěkné že? Ale teď už běž. Musím ještě pozdravit les a řeku a povědět jim, že brzy přijde.“

Nade mnou byla obloha posetá hvězdami. Vzduch nádherně voněl. Zase další sen? Přemáhala jsem pocit, že mám čtyři nohy. Cítila jsem se nesmírně unaveně. Snažila jsem se zjistit, kde to jsem. Ležela jsem na nějaké mýtině v lese na měkkém lůžku ze smrkových větví, zabalená do několika pokrývek. Na pravé ruce jsem měla tlustou vrstvu obvazů. Marně jsem přemýšlela proč. Uslyšela jsem tichý dech. Otočila jsem hlavu. Vedle mě spal Engill. Uklidnilo mě to a zase jsem usnula.

Druhé probuzení už bylo horší. Podle slunce bylo odpoledne. Ležela jsem na lůžku poblíž jeskyně v Ziřině údolí. Kousek ode mne hořel malý ohníček v pečlivě upraveném ohništi. Pravá ruka ošklivě bolela. A svět mě konečně dohnal. Najednou se mi paměť vrátila tak náhle a ostře, že to bylo jako úder. …Trevis, Elias, Samuel…

Snažila jsem se vymotat z pokrývek. Najednou u mě klečel Engill. Pomohl mi posadit se a do levé ruky mi vtiskl hrnek.

„Nemluv, neptej se, napřed se pořádně napij. Já ti všechno povím. A abych nezapomněl… Dobré odpolední ráno.“ A dal mi pusu na tvář.

Napila jsem se. Byl to ten hořký odvar ze snu. Cítila jsem, jak se mi žilami rozlévá teplo.

„Tak, aby ses neunavovala otázkami. Spala jsi tři dny. Samuel už je díky tobě skoro v pořádku. Odmítá ležet v posteli a porazil v šachu půlku Bulgurova domu. Greg ho násilím hlídá, aby neutekl hledat Eliase. Pro Eliase jel Malý Tygr. Ještě se nevrátil, ale jak ho znám, tak se objeví co nevidět. Nemusíš se bát. Elias bude v pořádku. Ferbas odjel do Sovína a odvede odtamtud lidi do Kamenné. A také poslal zprávu králi Roderikovi. Jestli se konečně štěstí obrátí na naši stranu, tak ho budeme potřebovat se všemi vašimi vojáky. Trošku jsme se zdrželi, ale Ortelův čas už se krátí.“

„Děkuji.“ Můj vlastní hlas mi zněl cize a chraptivě. Zpráva o Samuelovi mě uklidnila a cítila jsem se téměř klidná, i když jsem myslela na Eliase. Byla jsem přesvědčená, že je v pořádku. Snad to bylo tím místem tady. Strach se tu rozpouštěl a ztrácel.

„Proč jsme tu?“ zeptala jsem se.

„Zdálo se mi to, jako dobrý nápad.“ odpověděl Engill vážně.

Bolest zesilovala.

„Co mám s rukou?“ zeptala jsem se.

„Magie je nebezpečná. Použila jsi bez zkušeností a výcviku hodně těžké kouzlo a vzala sis na pomoc ten zrádný kámen. Za takovou troufalost se platí. Máš to ošklivě spálené a přišla jsi o jeden prst. Ale máš štěstí. Mají tu šikovného místního felčara. Ostatní prsty snad zachrání. Ještě dneska se tu zase zastaví a převáže ti to. Uvidíš sama….“

Udělalo se mi sucho v puse. Nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec chci podívat.

Měla jsem žízeň. Nastavila jsem prázdný hrnek. Engill se zatvářil překvapeně a dolil mi z konvice u ohniště. S pozvednutým obočím se na mne díval, jak do sebe liji druhou dávku odvaru.

„Skoro se tě začínám bát,“ pronesl. „Já to pil jen jednou a stačilo mi to nadosmrti.“

Teprve teď jsem si uvědomila, že je nezvykle bledý a vycítila jsem z něj únavu.

„Co je ti?“ zeptala jsem se.

„Asi špatné trávení.“ Mávl ledabyle rukou a víc mi říct odmítl. Teprve mnohem později jsem se od Ferbase dozvěděla, co pro mě během těch tří dnů všechno udělal.

Bolest opět zesílila. Potřebovala jsem se něčím zaměstnat, abych na ni nemyslela. Začala jsem se vymotávat z přikrývek.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se Engill. „Jen hezky lež. Na vstávání máš ještě dost času.“

Sklepala jsem ze sebe poslední přikrývku a zjistila, že mám na sobě zase jen košili. Naštěstí mi sahala skoro ke kolenům.

„Říkáš, že jsem spala tři dny. To znamená, že si už opravdu nutně potřebuji odskočit za nějaké křoví a taky to, že jsem tři dny v jedné propocené a špinavé košili. Musím se umýt a převléknout. Je tu někde voda a mám tu něco čistého na sebe? A boty by se mi hodily,“ dodala jsem nakonec.

Engill potřásl hlavou.

„Nečekal jsem, že budeš potřebovat boty tak rychle. Vážně si myslíš, že se udržíš na nohou?“

Pokusila jsem se postavit a neopírat se při tom o pravou ruku. Dvakrát jsem klesla zpátky na přikrývky. Potřetí se mi to podařilo. Celá jsem se třásla a točila se mi hlava. Pokusila jsem se udělat krok. Zase bych upadla, kdyby mě Engill nechytil. Zvednul mě do náruče, jako malou holku.

„Tak dobře, jdeme čůrat.“ Odnesl mě na kraj lesa a opřel o strom.

 „Je tu hodně jehličí, když tak spadneš do měkkého. Řekni, až budeš potřebovat sebrat.“ Taktně se otočil a poodešel pár kroků.

Bylo to těžší, než jsem myslela, ale zvládla jsem to bez upadnutí. Pomalu a opatrně jsem se přišourala zpátky k Engillovi.

„Je tu někde voda na umytí?“ zeptala jsem se znova.

„Ty jsi vážně nezničitelná. Je ti jasné, že už jsi touhle dobou vlastně měla být mrtvá? Maminka mi říkala, že si mám dávat na ženské pozor, že jsou divné…“

Oči mu vesele svítily. Cítila jsem, že má radost, že je mi lépe. Odnesl mě zpátky k ohni a posadil na zem.

„Šaty jsem ti taky nevzal. Jsme tu teprve od včerejška. Můžu ti zatím půjčit jednu svou košili. Donesu tě k vodě. Umyješ se, převlékneš, ale pak si zase pěkně lehneš ano?“

„Ano,“ slíbila jsem poslušně.

Přinesl mi svou čistou košili a podal mi jí. Chvíli nade mnou stál.

„Já vím, že to moc bolí a že máš strach o Eliase.“ Sehnul se a odnesl mě na druhou stranu rokliny. Tady jsem ještě nikdy nebyla, přesto se mi to místo zdálo povědomé. Vzadu se leskla pod skalou malá tůň a voda do ní stékala seshora tenkým praménkem.

Engill mě postavil na zem. Začala jsem si levou rukou rozepínat knoflíky. Čekala jsem, že se taktně vzdálí, ale začal si místo toho zouvat boty. Překvapeně jsem se zarazila.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se nejistě.

„Nenechám tě přeci po tom všem utopit. Sama to nezvládneš. A ty obvazy by sis neměla rozmočit. Takže buď se budeš koupat se mnou, nebo zůstaneš špinavá.“ Svlékl si košili a kalhoty a než jsem stihla cokoli říct, tak už byl ve vodě. Hlavou mi téměř zároveň proběhly dvě myšlenky. První, že bez šatů vypadá ještě lépe, než jsem si myslela a druhá, že ví naprosto přesně, co si právě teď myslím… Zatracený mág…!

Voda mu sahala skoro po prsa. Byla hlubší, než jsem čekala.

„Tak pojď.“ Natáhl ke mně ruku. Zdálo se mi, že se tváří poněkud škodolibě. Asi čekal, že si to za těchto podmínek rozmyslím.

Tak tedy dobře. Stáhla jsem ze sebe košili a doufala, že se nečervenám jako malá holka. Opatrně jsem si sedla na kraj tůně a sklouzla do vody. Byla překvapivě teplá. Hned v prvním okamžiku se ukázalo, že měl zase jednou Engill pravdu. Napřed se mi zatočila hlava a pak se mi udělalo černo před očima. Kdybych tu byla sama, tak bych se nejspíš opravdu utopila. Když se tma rozestoupila a zase se mi vrátil zrak a ostatní smysly, tak jsem zjistila, že mě Engill jednou rukou drží pevně kolem pasu a tiskne k sobě, abych neupadla, a druhou mi přidržuje pravačku v obvazech na svém rameni, abych si jí nenamočila.

„Je to lepší?“ zeptal se.

Kývla jsem trošku omámeně hlavou. Bylo to… hm… o moc lepší… Takhle těsně jsem u žádného mužského už hodně dlouho nestála. Cítila jsem jeho kůži na své každým nervem. Za jiných okolností, a kdyby ta zatracená ruka tolik nebolela… A bylo mi dokonce i jedno, že ví, na co myslím.

„Nech si pravou ruku na mém rameni, ať se ti nenamočí a opři se. Neboj, kdyby ti nebylo dobře, tak tě zase chytím.“

S Engillovou pomocí se mi podařilo umýt si i vlasy. Neodolala jsem a napila jsem se z praménku stékajícího do tůně. Voda měla zvláštní chuť. Byla opravdu teplá a na jazyku perlila. Engill mi pomohl z vody a nakonec mi musel pomoci i s oblékáním. Po těle mi bylo po koupeli lépe, ale ruka bolela čím dál víc a už jsem musela zatínat zuby.

Engill to jako vždy věděl i bez říkání a tvářil se starostlivě. Odnesl mě zpátky k jeskyni.

 U ohniště seděl pro mě neznámý muž. Právě z ohně sundával konvici s novým odvarem. Pochopila jsem, že to bude asi ten místní ranhojič.

Pozdravil se s Engillem a když mě Engill postavil na zem, tak pozdravil i mě.

„Říkají mi Vondra. K vašim službám paní. Rád vidím, že už jste vzhůru. Teď už to bude jen lepší. Přišel jsem se podívat na vaši ruku. Jak je?“

Dostala jsem náhle strach. Než jsem stihla cokoliv říci, tak místo mě odpověděl Engill.

„Má veliké bolesti.“

„V té masti je i něco, co bolest tlumí, ale ještě to nějakou dobu bolet bude. S tím moc neudělám. Je mi líto, ale budete to muset ještě pár dní vydržet. Snad vás potěší, že to bude den ze dne lepší. A teď ukažte – podíváme se na to.“

Posadili mě na lůžko, Engill si sednul vedle mne, Vondra si kleknul a začal opatrně odmotávat obvazy. Opravdu se snažil být šetrný, ale stejně to bolelo tak, že jsem několikrát zasykla.

Za chvíli byly obvazy dole. Objevila se moje ruka. Tušila jsem, že to nebude pěkný pohled, ale na něco takového jsem se nemohla dost připravit nikdy. Chybějící malíček bylo snad to nejmenší. Ruka vypadala jako kus masa sundaný předčasně z grilu. Udělalo se mi zle a snažila jsem se zase neomdlít. Engill mě držel pevně kolem ramen a uklidňoval mě pomocí telepatie. Neříkal nic konkrétního, ale pomáhalo to víc než slova. Po chvíli jsem vnímala, že Vondra mluví o tom, že je to dobré a že se už tkáň začíná hojit. Namazal mi rány silnou vrstvou masti, která příjemně chladila, a opět mi ruku zavázal do čistých obvazů.

Pak nám oběma vnutil další hrnek hořkého odvaru. Vyřídil pozdrav od Samuela a řekl, že už je zdravý, až moc. Malý Tygr ani Elias se zatím neobjevili. Pak se omluvil, že má ještě práci a odešel. Engill ho šel doprovodit na kraj rokliny.

Seděla jsem strnule a v duchu jsem si pořád opakovala, že je všechno v pořádku.

„Samuel je naživu a zdravý! A Elias určitě taky! To je nejdůležitější!!! Za to bych dala klidně obě ruce… No tak mám trošku zmrzačenou ruku, mohlo to být horší… Je spousta lidí, co jsou na tom mnohem, mnohem hůř… Vlastně jsem měla ještě štěstí… Hezky zhluboka dýchej a klid…! Nebudeš brečet…! Jsi velká a rozumná…!“

Engill se vracel. Oči se mi zalily slzami a za chvíli už jsem nezadržitelně a zoufale vzlykala, jako malá holka. Engill si mlčky sednul, objal mě, nechal si promáčet košili na rameni a trpělivě čekal, až se vybrečím. Trvalo to dlouho, ale nakonec mi došel dech. Engill mi utřel oči a nos a políbil mě na tvář.

„Škoda, že neumím pohladit tak jako tvoje matka, aby tě to, alespoň tolik nebolelo.“

Ta poznámka mi něco připomněla. Slzy byly v tu chvíli zapomenuty. Natáhla jsem ruku s obvazy před sebe a upřeně jsem si jí prohlížela. Jak to bylo…? Prsty levé ruky jsem táhla pomalu po pravé od lokte až ke špičkám prstů zabalených v obvazech. Nic se nestalo. Ruka bolela dál a snad ještě o něco víc. Engill přivřel hnědé oko a zamyšleně mě sledoval jen tím modrým. Nic neříkal a na nic se neptal.

Znovu jsem se zadívala na ruku. Je tam. Musí být v hmotné formě, takže musí být vidět. Přivřela jsem oči. A najednou jsem jí viděla. Vypadala jako rukavice, která není na ruce, ale uvnitř ruky. Na prstech byla nejtlustší a pak se ztenčovala a nakonec od ní vedly přes loket a výš už jen tenká vlákna. Neměla barvu a přece byla vidět. Zkusila jsem to znovu. Uchopila jsem jí nad loktem a pomalu jsem přetrhala vlákna. Pak jsem jí začala stahovat směrem ke zraněným prstům a dál pryč. Za chvíli jsem držela bolest v levé ruce. Schlíple visela, jako opravdová rukavice. Vyhodila jsem jí do vzduchu. Kolem zavířilo pár velkých sněhových vloček, které zmizely, ještě než se dotkly země. Ruka přestala bolet. Ta úleva byla k nezaplacení.

Engill se na mě díval pro změnu pravým okem.

„Měl bych zachovat kamennou tvář. Ale kašlu na důstojnost. Vím, CO jsi udělala, ale nevím, JAK jsi to udělala. Vypadalo to podobně, jako to co dělá tvoje matka, ale jen vypadalo. Tohle tě určitě matka neučila. Bylo to úplně něco jiného. Co to u všech ďasů je?“

„Dárek od Ziry,“ odpověděla jsem, sama překvapená tím, že se mi to povedlo.

„Říká se, že jejich magické schopnosti byly proti našim obrovské… Byl to dobrý nápad, dopravit tě sem…“

„Mám hrozný hlad,“ přerušila jsem ho.

„S jídlem musíš opatrně. Nebo ti po tom půstu bude zle. Stejně tady toho moc nemám. Musí ti stačit placka s medem.“

Vrhla jsem se hladově na placku, ale už v půlce jsem zjistila, že nemůžu. Nějak se mi zmenšil žaludek. Také jsem už zase byla hodně ospalá. Vůbec si nepamatuji, kdy jsem usnula, ale musela jsem usnout s nedojedenou plackou v ruce.

A zase mi nebyla dopřána bezesná a klidná noc. Stála jsem v slavnostní síni na hradě v Sarnuru vedle krále Roderika. Byla tam spousta lidí. Hlavními dveřmi vstoupil do sálu Trevis, nesl nějaký pytel. Došel až před nás.

 „Jdu požádat Vardu o ruku, ale o tu druhou. Tahle se mi nehodí. Podvedli jste mě!“ křičel vztekle Trevis. Pak vysypal obsah pytle na podlahu. Na zem dopadla zčernalá kostra ruky. Na jednom z ohořelých prstů se zeleně třpytil kámen na zásnubním prstenu.

Teprve teď jsem si uvědomila, že můj pravý rukáv je prázdný. Trevis vytasil dýku a hrnul se ke mně a chtěl si patrně druhou ruku uříznout sám.

Překvapivě jsem nepocítila ani stín strachu. Rostla jsem závratnou rychlostí. Dívala jsem se na všechny kolem z nezvyklé výšky. Vzepjala jsem se. Trevis upustil dýku, vyděšeně couvl a upadl. Se zaskřípěním jsem udeřila tím, čemu bych v jiném těle řekla noha těsně vedle jeho hlavy. V očích měl smrtelný děs.

To divné místo s těmi malými, hloupoučkými tvory zmizelo. Pršelo a já běžela v dešti zase na svoje místo na kopci. Probíhala jsem kaluže, až voda vysoko vystřikovala. Zastavila jsem se na vrcholu. Přes dešťovou clonu nebylo vidět daleko. Kapky se stříbřitě třpytily a odrážely se od země. Zatřásla jsem hlavou. Voda mi stékala po těle a příjemně chladila. Miluji déšť. Krásně zpívá a šeptá zprávy z daleka. Oblohou proletěl s rachotem ohnivý drak. Svět kolem zatajil dech. Cítila jsem, jak se ve mně maličká pohnula. Drak jí probudil. S napětím jsem čekala. Déšť se pomalu zmírňoval a mezi oblaky vysvitlo slunce. Dočkala jsem se. Byl tu. Nádherný barevný most. Síla vody a ohně se spojila a vytvořila cestu. Přijde…!?

Probudila jsem se. Vedle mě ležel Engill. Spal. Opatrně jsem se posunula blíž a přikryla ho polovinou své přikrývky. Aniž by se probudil, tak natáhl ruku a přivinul mě k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Tady pod ochranou Ziry se zdálo všechno nějak jednodušší.
____________________________________________________________________________________________________

Kapitola osmnáctá
Nadechnutí


Probudila mě vůně pečené ryby. Vedle lůžka jsem měla připravené svoje šaty a boty. Slunce už stálo pěkně vysoko. Zdá se, že jsem se vzbudila právě včas na oběd. Posadila jsem se. U ohně seděl Samuel a se soustředěným výrazem opékal pstruha.

„Same!“ vykřikla jsem.

Sam se otočil. „Dobré poledne,“ zahalekal vesele. Pak pečlivě opřel prut o kámen a hned byl u mne. Nevím, jestli jsem víc tiskla k sobě já jeho, nebo on mě. Už se mi zase chtělo brečet. Já jsem vážně děsná. Abych ten pocit zahnala, tak jsem se Sama celkem nesmyslně začala ptát, kde se tu objevil.

„Ráno přišel Engill a sháněl se po tvých botách a šatech. Tak jsem si řekl, že když potřebuješ boty, tak je ti určitě už lépe a nenechal jsem se odbýt, dokud mi nekývli na to, že se na tebe můžu jít podívat.“ Vysvětloval rychle Sam. „Přišel i Greg. Pořád mě teď hlídá. Nemůžu jít pomalu sám ani… víš kam. Ferbas mu asi slíbil něco moc ošklivého, když mě ztratí z očí. Docela se divím, že šel teď s Engillem pro dříví a dovolil mi zůstat tu chvíli bez něj.“

Pozorně jsem si Sama prohlížela. Byl trošku bledší než obvykle, ale jinak vypadal dobře.

„Ukaž mi ten bok,“ vyzvala jsem ho.

Sam si vyhrnul košili. Tam kde trčela před necelými pěti dny zabodnutá dýka, se teď matně leskla růžovobílá jizva. Omámeně jsem na ní zírala.

„Vondra říká, že jsi mi zachránila život a že jsi čarodějka. Jak jsi to udělala?“

„Já vůbec nevím,“ řekla jsem podle pravdy a dala Samovi pusu na tvář.

„Jééé, pusť mě, nebo spálím oběd.“ Sam se mi vysmekl a začal zachraňovat rybu.

Oblékla jsem se. Jen opasek jsem si jednou rukou zapnout nezvládla. Sam mi donesl misku s velkým kusem ryby a krajícem chleba.

„O Eliasovi zatím nic nevím,“ řekl smutně. „Tygr ho jel hledat. Já chtěl taky, ale Greg mě nepustil. Říkal jsem mu, že jsem králův vnuk, a že by měl poslouchat on mne, ale prohlásil, že má větší strach ze současného Ferbase, než z budoucího krále. Prý mě sváže a zláme mi nohy, když udělám jediný krok bez jeho svolení…“ Samuel se zašklebil.

Než jsem stihla něco říct, tak se objevil Engill s Gregem a přinesli dříví na oheň.

Poděkovala jsem Gregovi za vzorné hlídání Samuela. Sam se na mě podíval tak temně, že jsem pochopila, že až bude králem a postaví speciálně kvůli Gregovi hladomornu, tak, že tam bude určitě místečko i pro mě…

Za chvíli se stal pstruh minulostí. Greg si spokojeně olizoval prsty.

„Je vidět pane Samueli, že čas, který trávíte s malou Nikolkou, nebyl promarněn. Není nad to mít kuchařku v rodině.“

Sam se na Grega chmurně ušklíbl. Neřekl nic, ale myslím, že v duchu začal přestavovat imaginární hladomornu rovnou na mučírnu.

Engill násilím potlačil úsměv a radši změnil téma.

„Malý Tygr už je na cestě zpátky a Elias je s ním.“

Nikdo z nás se neptal, odkud to ví. Už jsme si zvykli, že věděl vždy něco navíc. Ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, že je to pravda. Oddechla jsem si.

„Zítra se s paní Vardou vrátíme do Kamenné.“

„Můžu tu zůstat do zítřka s vámi?“ zeptal se Samuel.

„Ne,“ odpověděl Engill. „Ty se zase ujmeš svých pážecích povinností a hned jak se dnes vrátíš s Gregem do Kamenné, tak mi připravíš věci na cestu na sever. Jen to nejnutnější, co se vejde do brašen k sedlu.“ Samuel zamyšleně kývl hlavou.

I bez čtení myšlenek jsem věděla, co právě teď Sama napadlo, ale než jsem stihla cokoliv říct, tak mě Engill zastavil. „Mlč!“ řekl jeho hlas v mé hlavě.

Odpoledne jsem se procházela se Samem po roklině. Bylo to krásné a kouzelné místo. Čím déle jsem chodila, tím lépe jsem se cítila a únava se zmenšovala. Muselo to působit i na Sama. Už se mi nezdál bledý ani trochu. Věděla jsem, že jestli prosadí to, co chce, tak mám jen noc a necelý den na to, abych se dala co nejvíc do pořádku. Pokoušela jsem se vnímat sílu kolem a vědomě ji vstřebávat, jak mě to učil Engill, když jsem se mu pokoušela zahojit škrábanec od trní. Nevím, jestli jsem to dělala dobře, ale cítila jsem slabé mravenčení a teplo, které se mi šířilo tělem. Jen ruka zase začínala bolet. Rozhodla jsem se vydržet bolest co nejdéle. Vzdala jsem to až po dost dlouhé době a použila jsem zase Ziřin způsob. Tentokrát to šlo tak snadno a rychle, že si ani Samuel nevšiml, že dělám něco neobvyklého.

Nedlouho na to přišel Vondra s novými obvazy. Opatrně mi odmotával včerejší. Ujistila jsem ho, že nemusí tak opatrně, protože to nebolí. To ho zneklidnilo.

„Vážně to nebolí? To je divné. Mělo by to bolet.“

Chvatně sundal zbytky obvazů a dlouho si moji ruku prohlížel. Pro mě byl ten pohled stále děsivý a nemohla jsem se zatím smířit s tím, že už takhle zůstanu navěky, ale už to nebyl takový šok, jako napoprvé. Zato Samuel koukal hodně polekaně.

Po dlouhé odmlce Vondra řekl: „Když jste paní pověděla, že vás to nebolí, tak jsem se lekl, že vám ruka začíná mrtvět, ale zdá se, že je všechno v pořádku a rána se naopak hojí mimořádně rychle. Buď jste si tu zase hráli s magií, nebo má tohle místo větší moc, než jsem myslel. Jestli se to bude hojit takhle rychle, tak už mé služby brzy potřebovat nebudete.“

Ani dnes se Vondra moc dlouho nezdržel a vrátil se do Kamenné hned, jak mi ruku převázal.

Hned jak odešel, tak se ke mně Sam vrhnul.

„Teto, prosím odpusť mi to. Je to moje vina.“ Tvářil se nešťastně.

„Co blázníš? Co je tvoje vina?“ zeptala jsem se.

„No to všechno, že odvlekli Eliase a ta tvoje ruka. Kdybys mě nezachraňovala, tak se ti to nestalo.“

„Same. Za tohle přeci nemůžeš. Jestli bys to bral takhle, tak by to byla všechno tím spíš jen a jen moje vina. To já kdysi přivedla Trevise do rodiny. Kdyby toho nebylo, tak tvoji rodiče neumřeli a nic z toho tady by se nestalo.“

„Takhle jsem to nemyslel,“ namítl Sam.

„Tak vidíš. Ani ty, ani já za to nemůžeme. Může za to Trevis a jeho touha po penězích a moci. My jsme jen doplatili na svoji neopatrnost. Ale chybami se člověk učí a my už si příště dáme pozor.“ Snažila jsem se tvářit povzbudivě.

„No jo, ale ta tvoje ruka,“ Sam se pořád tvářil sklíčeně.

„No tak jsem se trochu popálila. Bez jednoho prstu se obejdu a na nějakou tu jizvu se neumírá. Slyšel jsi Vondru, že se to hojí dobře. A Elias je už na cestě zpátky a možná, že už bude klid i od Trevise, když pro Eliase jel Malý Tygr. Nevěš hlavu. Ty jsi cennější. Mám tě milionkrát radši, než svoji ruku a udělala bych to zas.“

„Taky tě mám moc rád. A děkuji.“ Objal mě.

Pak zavolal na Grega, který se nudil kus od nás, a vrátili se do Kamenné.

Zůstala jsem sama. Engill zmizel někam do lesa ještě před příchodem Vondry.

Vypila jsem další hrnek hořkého odvaru a chvíli jsem odpočívala. Engill se stále nevracel. Pokusila jsem se s ním spojit v myšlenkách, ale když jsem to zkoušela úmyslně, tak to nešlo. Všude bylo ticho. Vstala jsem a pomalu došla k jeskyni a zůstala stát ve vchodu. Myslela jsem na Ziru. Proč se mi zdají ty divné sny? Zira musela umřít před více než pěti sty lety. Opravdu tenkrát věděla, že se tu jednou objevím já? Nebo je tu nějakým způsobem pořád? Proč tu byla sama? Přišel ten, na koho čekala? A proč jí neodvedl za ostatními? A co ta maličká? Narodila se, nebo tam někde mezi Ziřinými kostmi leží ještě jedny, mnohem menší…

Tyto a ještě spousty dalších otázek mi vířily hlavou. Měla bych být smutná a mělo by mi být Ziry líto, ale z jeskyně jsem cítila klid. Klid a štěstí. Kolossové museli být úžasné bytosti. Dokázali být šťastní i ve smutku a měli pochopení pro všechno kolem sebe. Věděla jsem to. V kratičkém záblesku snu jsem BYLA na okamžik Zirou a cítila jsem to co ona. Doufala jsem, že si tento pocit v sobě uchovám navždy…

 Najednou jsem měla dojem, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se. Údolí bylo prázdné a pusté. Jen na protějším srázu seděl na stromě nějaký bílý pták. Racek, nebo že by holub? Přimhouřila jsem oči, abych lépe viděla. Ne, má velkou hlavu a silný zobák, to nebude holub. Nebýt té barvy, tak bych skoro řekla, že je to kavka, nebo vrána. Hmm, bílá vrána? Snažila jsem se zaostřit pohled ještě víc, ale pták zmizel. Neodletěl. Jednoduše zmizel.

Rozdělala jsem znovu oheň. Necítila jsem zimu, ale chtěla jsem se něčím zaměstnat. Engill byl pryč sotva pár hodin, ale mně to začínalo připadat jako věčnost. Uvědomila jsem si, že pociťuji něco mezi steskem a zároveň mám trošku zlost. Možná naše poslední příležitost být spolu a on je kdovíkde. A navíc, si přede mnou zase uzavřel mysl.

Najednou byl zpátky. Prázdnota se naplnila a já věděla s jistotou, že zase zachytil moje poslední pocity.

„Zatraceně!“ Otočila jsem se. Vypadal unaveně, ale tak krásně se na mě smál, že jsem se na něj nedokázala zlobit.

„Pěkné přivítání,“ mrkl na mne. „A teď by ses měla začít ptát.“

„Na co?“ nechápala jsem.

„No každá jiná by se zeptala teď svého muže, kdeže byl, ačkoliv by s jistotou věděla, že si klidně popíjel v hospodě s kamarády, zatímco ona tu usychala strachy.“

Zvláštní kolik toho člověku stihne prolétnout hlavou za jediný okamžik. Existovala spousta možností, jak zareagovat, ale jen dvě cesty, které si vybrat. Ta první cesta byl strach. Strach ze zklamání, samoty a dalšího strachu. Ta druhá cesta byla cesta naděje a umění najít štěstí i ve smutku. Tady v Ziřině údolí nemohl vyhrát strach.

„A co by jí odpověděl?“ zeptala jsem se.

„Že měl spoustu důležité práce.“  Engill se posadil a přitáhl si mě vedle sebe. „Myslíš, že by mu to uvěřila?“ zeptal se naoko starostlivě opět Engill.

„Myslím, že ano. A pak by mu připravila skvělou večeři.“ Pohladila jsem ho po tváři. Engill se naklonil až těsně ke mně a zašeptal: „A co kdyby vůbec neměl hlad?“ Na to už jsem neodpověděla, alespoň ne slovy…

A doufám, že neočekáváte, že budu vyprávět úplně všechno. Jisté je, že tu noc jsme toho moc nenaspali. Ale myslím, že to vůbec nevadilo, protože jsem se ráno cítila naprosto skvěle.

K snídani jsme oba vypili povinně Vondrův hořký lektvar, ačkoliv Engill protestoval dost statečně. Posbírali jsme své věci a uklidili jsme naše provizorní tábořiště a vyhaslé ohniště zakryl Engill drny trávy. Rozhlédla jsem se. Vše vypadalo v pořádku a první déšť zahladí stopy toho, že tu někdo byl zcela úplně.

Engill mě vyvedl na cestu ke Kamenné úzkou pěšinkou. Tentokrát už jsme se trním prodírat nemuseli. U cesty se pásl kůň. Engill mi vysvětlil, že ho večer přivedl kvůli mně. Nakonec jsme na koně naložili pouze naše věci. Rozhodla jsem se jít pěšky. Věděla jsem téměř jistě, že budu potřebovat, aby se mi síly vrátily co nejdříve. Pěší chůze byl dobrý začátek.

Cestou Engill začal vysvětlovat svou včerejší dlouhou nepřítomnost.

„Vyšplhal jsem až na vrcholek Zelené hory. Chtěl jsem mluvit s velmistrem cechu a tam je na to dobré místo. Potřeboval jsem od něj radu, která ze špatných cest je méně špatná.“

„A poradil ti?“

„Ano i ne. Jak je jeho zvykem. Připomenul mi citát z jedné knihy. …srdce a odvaha kotěte jsou stejné, jako srdce a odvaha horského lva. Rozdíl je jen ve velikosti a zkušenosti…“

„A už tedy víš, co dělat?“ zeptala jsem se.

„Nepodceňovat koťata.“ Odpověděl s vážným výrazem. Mlčela jsem. Věděla jsem, co tím myslí.
___________________________________________________________________________________________________

Kapitola devatenáctá
Koťata


Šli jsme pomalu a cestou jsme odpočívali. Sama se sebou jsem se cítila spokojená. Bála jsem se, že mě chůze unaví víc. Jedna moje polovina spěchala za Eliasem a Samem a druhá chtěla, aby tahle cesta s Engillem trvala navěky.

Kamenná už byla na dohled. Ani na okamžik jsem nezapochybovala o tom, že Tygr s Eliasem tam již jsou. U brány stála posílená hlídka. Vešli jsme na dvůr a Engill poprosil jednoho z čeledínů, aby se postaral o koně. Okna jídelny byla dokořán a já už zdálky slyšela hlas svého syna. Zhluboka jsem si vydechla.

„…a tak jsem těm pirátům ten drahý koberec pěkně pochcal…“

Hlásek mého miláčka zanikl v hlasitém smíchu. Překvapeně jsem otevřela pusu. Engill se na mě podíval a rozesmál se taky. V okně se objevila Samuelova hlava. „Jé, už jsou tady!“

Vzápětí se vyřítil ze dveří Elias a málem mě porazil, jak se mi vrhnul kolem krku.

„Mami, mami já jsem tak rád, že, že, že jsi!!!“

Za Eliasem přiběhl Samuel a za ním se začali trousit ven vojáci, co zrovna nebyli ve službě a ostatní lidé z Bulgurovy domácnosti. Moji pozornost upoutala vysoká a hubená postava. Překvapeně jsem vykřikla: „Tomíku, co ty tady děláš?“ Usmál se na mě, ale nestačil odpovědět. Ve dveřích se objevil Malý Tygr. Sklepala jsem ze sebe Eliase a vykročila k němu. Alespoň někdo by se tu měl chovat slušně.

Sklonila jsem před Malým Tygrem hlavu.

„Mistře, mnohokrát vám děkuji. Máte mou nekonečnou vděčnost. Budu-li moci jakkoliv splatit svůj dluh vůči vám, udělám to.“

Malý Tygr mi podal ruku. „Obávám se, má paní, že si vaši vděčnost příliš nezasloužím. Myslím, že by si mladí pánové poradili i beze mne.“ A kývl hlavou směrem k Tomíkovi.

„Vaše matka vám posílá dopis.“ Podal mi zapečetěný list.

„On mě našel podle náramku a on ho pak zase vytáhl z vody…“ pokusil se Elias vysvětlit vše jednou větou.

„Eliasi!“ Přerušil ho Malý Tygr, „dovyprávíš to později. Postarej se, aby mistr Engill dostal oběd co nejdříve a pak nám připravíte se Samuelem koně a věci na cestu do hor. Já a mistr Engill vyrazíme za dvě hodiny.“

Otevřela jsem list od matky.

Drahá Vardo,

slyšela jsem, co se stalo. Pokud se sny staré více než čtyřicet let stávají skutečností, tak je to důležité! Nevím, odkud se sny berou, ale naučila jsem se je nepodceňovat. Jistě jsi už nad tím sama přemýšlela, ale nabídnu ti i svůj výklad. Nevím, co se děje. Mistr Malý Tygr dokáže mlčet. Pochopila jsem ale, že jde o něco vážného. Nepochybuji o tom, že je náš ostrov v nějakém ohrožení a také už vím, podle toho snu, že Samuel je ten, který to nebezpečí může zastavit. Protože ale opravdu nevím, o co jde, tak ti mohu dát jen jednu radu. Netrhej Samuela a Eliase od sebe! Je důležité, aby zůstali spolu!

Doufám, že se brzy uvidíme, až stíny zmizí. Hodně štěstí. Máma

 V kuchyni jsem do sebe rychle naházela oběd a běžela do svého pokoje. Převlékla jsem se a zabalila si věci na cestu do sedlových brašen.

Někdo zaklepal na dveře. Byl to Vondra. Odmotal mi obvazy z ruky a opět si jí pečlivě prohlédl.

„Výborně,“ usmál se. „To už bude brzy úplně dobré. Hojí se vám to opravdu mimořádně rychle. Dám vám už slabší vrstvu obvazů, abyste mohla ruku začít pomalu používat. A udržela v ní otěže. Tady máte něco na cestu.“ Zašmátral rukou v kabele a podal mi dvě lahvičky a balíček čistého plátna na obvazy. „A tohle,“ zanořil opět ruku do brašny, „tohle vám posílá moje dcera.“ Vytáhl novou, koženou, rukavici z měké kůže. Vypadala zvláštně. Byla upravená na palec a tři prsty. Špičky prstů na rukavici chyběly, takže v ní člověk neztratil cit. Dlaň byla zesílená. A rukavice měla na zápěstí prostřih a řemínky na utažení, aby se dala navléci i přes obvaz. Dojalo mě to. „Moc děkuji. Je skvělá. A odkud víte, že někam jedu?“ ptala jsem se překvapeně, zatímco mi Vondra zavazoval rukavici.

„Tak v tuto chvíli to poznám, podle zabalených brašen, ale jinak mi to říkal už předevčírem mistr Engill a prosil mě o mast do zásoby a abych jí dal pro vás do nějaké nádoby vhodné na cesty.“

Engill věděl, co budu chtít udělat ještě dřív než já…!

Nevěděla jsem, jestli mě to má těšit, nebo zneklidňovat…

Ve stáji jsem potkala pochopitelně Samuela, Eliase i Tomíka. Všichni tři byli v cestovním a všichni tři měli na opascích meče a dýky. Tygrův i Engillův kůň již byli osedlaní a s připnutými brašnami. Chlapci právě sedlali svoje koně. Když mě uviděli, tak trochu ztuhli. Mlčky mě sledovali, jak si nesu sedlo ke svému koni. Ticho prolomil až Elias.

„Mami… kam…?“

„Tam kam vy,“ přerušila jsem ho.

„Ale co tvoje ruka?“ zaváhal Samuel.

„Právě proto nás mistr Ferbas učil držet meč v obou rukách, nebo ne?“

Tomík mi vzal z rukou sedlo a usmál se.

„Má paní, dovolte, abych vám osedlal vašeho koníka.“ A zdařile napodobil dvorskou úklonu.

„S největší radostí můj pane.“ Oplatila jsem mu úklonu. Napětí na chvíli povolilo.

„Ona vás ta legrace přejde, až vás uvidí Tygr.“ Ozval se ode dveří Engillův hlas. Došel až ke mně. Majetnicky mě objal a políbil.

Samuel pozvedl obočí. „Já věděl, že vás tam nemám nechávat samotné…“

Engill si ho nevšímal. „Vznešená paní, byla jste již někdy v divadle?“ zeptal se.

„Jistě, šlechetný rytíři. Nejsme zas až takový zapadákov.“

„Pak mě tedy prosím doprovoďte. Zamluvil jsem ta nejdražší místa v první řadě.“ Dvorně mi nabídl rámě a vyvedl mě ze stáje ven. Ve dveřích se otočil a mrkl na chlapce. „Držte se!“

Venku mě Engill dovedl k nevysoké zídce. Vysadil mě na ní a uvelebil se vedle mě. Pak zvážněl a ztišil hlas. „Já cítím v kostech, že by měli jet. Můj mistr si to myslí také. Podle toho, že máš sbaleno, si to myslíš i ty, ačkoliv víš, že půjde o život a jsou to tvé děti.“

„Moje matka si to myslí také,“ přerušila jsem ho.

Kývl hlavou. Podle toho, co mi naznačil před chvílí Malý Tygr, tak je o tom přesvědčen i velmistr Bílá Vrána. Takže jediný, kdo je proti, je Malý Tygr… Teď už si musí ta tvoje koťata poradit sama…“

 Chlapci vyvedli ven všech šest koní a uvázali je před stájí. Za chvíli se k nim přidal i Greg a mlčky se postavil opodál. Čekali jsme.

 Malý Tygr vyšel ze dveří rázným krokem a mračil se. Mávnul rukou na Engilla.

„Jedeme!“

Engill sklouzl ze zídky, ale zůstal stát vedle mne.

Malý Tygr se otočil na Samuela.

„Vracíte se do Sarnuru?“

„Ne, jedeme s vámi.“ Samuel se snažil o co nejpřesvědčivější a nejpevnější tón, ale pobledlá tvář ho zrazovala.

„Vracíte se do Sarnuru!“ řekl Malý Tygr hlasem, který nepřipouštěl odpor. Přesto se Samuel opět nadechl. „Jedeme s vámi!“

„Kdo jsi?!“ vyštěkl Malý Tygr na Samuela.

Sam zaraženě mlčel.

„Kdo jsi, že se opovažuješ mi odporovat?! …Kdo jsi…?! …Já vidím jen páže mého přítele mistra Engilla, jehož služby od této chvíle již nebudeme potřebovat…!“

Chvíli se oba mlčky měřili očima.

„Ptám se tě naposledy…!!!  KDO JSI?!!“

Tygrův hlas se rozléhal široko kolem. Z oken i zpoza rohů zvědavě vykukovaly obličeje lidí pracujících v domě. Byl to hlas, který sám o sobě naháněl strach.

Samovi se na bledých tvářích objevily červené skvrny. Pomalu se nadechl. Začal váhavě a potichu, ale jeho hlas rychle sílil a nabýval na jistotě.

„Jsem Samuel syn Justina ze Sarnuru, vnuk Roderika prvního krále svobodné Pusty, jsem následník trůnu a v nepřítomnosti krále jsem to já, kdo ručí za životy obyvatel Pusty. Pokud ostrovu hrozí nebezpečí, je mojí povinností se tomu nebezpečí postavit jako první! JÁ JEDU S VÁMI…!!!“

Samuel se odmlčel. Měl ruce zaťaté v pěst a zrychleně dýchal.

Malý Tygr přivřel oči.

„To už je lepší, ale pokud vím, tak král Roderik svěřil právo rozhodovat paní Vardě.“

Oči všech se otočily ke mně.

Seskočila jsem ze zídky. Samuelova řeč na mne udělala vážně dojem, tím spíš, že jsem ho znala patrně nejvíc ze všech přítomných a jen já věděla, jaký má ve skutečnosti strach z výsměchu a odmítnutí. Přemýšlela jsem co říct.

„Zákony Pusty od války, ve které si vybojovala svobodu, neříkají v kolika letech je muž dospělý. Ve válce bojovalo mnoho takových, které by jinde označili za děti. U nás se chlapec stává mužem ve chvíli, kdy o tom dokáže ostatní přesvědčit.“ Uvědomila jsem si, že se mi hlas začíná trošku třást. „Mě o tom Samuel přesvědčil. Má právo rozhodnout o svém osudu sám.“

Malý Tygr se díval chvíli na mne a chvíli na Samuela. Přemýšlela jsem, co se mu asi tak honí hlavou. Nakonec kývl. „Dobrá. Seber si věci a pojedeš s námi. Ostatní se vrátí do Sarnuru!“

Viděla jsem, jak se Elias nadechl k protestu, ale Tomík ho rychle dloubl do žeber.

Promluvil zase Samuel. „Pokud dovolíte, mistře, tak ostatní pojedou také.“

„Ne, to tedy nedovolím…! Vážně chcete … princi Samueli… svou odpovědnost za lid Pusty zahájit tím, že ohrozíte život svého bratrance, který bezpochyby stále JE ještě dítě, že ohrozíte život přítele, který je jediným synem svých rodičů? Chcete ohrozit všechny ostatní tím, že tam nahoře zkazíte všechno svou nezkušeností a nerozvážností?!“

Samuel se chystal odpovědět, ale Malý Tygr mu to nedovolil.

„Mlčte! Mluvit umí každý, ale málokdo svým slovům a slibům stačí!“

Malý Tygr se na chvíli odmlčel a prohlížel si ty tři drzouny s přimhouřenýma očima.

„Tak tedy dobrá,“ řekl po chvíli a odepnul si opasek s mečem a položil ho na zem.

„Vy tři, proti mně. Nebudu používat magii. Jestli se vám podaří dostat mě na zem, smíte jet všichni. Pokud se vám to nepovede. Vrátíte se do Sarnuru také všichni. I vy, Samueli! Berte, nebo nechte být. Mé poslední slovo!“

Elias vyděšeně vykulil oči. Tomík se podíval tázavě na Sama. No a Sam…, ten vypadal jako ztělesnění porážky. Věděl, že nemají šanci.  První se vzpamatoval nejmladší nezmar Elias a začal si odepínat opasek s mečem. „Tak na co čekáme, pánové?“

Pár lidí kolem se opatrně zasmálo. To probralo Samuela, který se zamračil a následován Tomíkem, také odložil zbraň.

Opatrně se k Tygrovi přibližovali a snažili se ho obstoupit ze tří stran.

Engill se ke mně naklonil. „Jsi si jistá, že se chceš dívat? Bude to bolet.“

„To tedy bude,“ přikývla jsem, ale nespustila jsem ze scény oči. V duchu jsem přemýšlela, do které brašny jsem zabalila čisté obvazy od Vondry.

Všichni tři skočili po Tygrovi současně … a všichni tři se současně ocitli na zemi. Nezaváhali ani chvilku, všichni tři vyskočili a vrhli se na paladina znovu. Tentokrát se alespoň Samuel udržel na nohách, ačkoliv ho rána do prsou odrazila několik kroků zpátky. Při třetím pokusu útočili Sam a Tomík každý z jedné strany zepředu a Elias se vrhl zezadu Tygrovi na nohy a pokusil se mu je podrazit. Malý Tygr chytil Samuela za zápěstí a strhl ho směrem k sobě na zem. Tomíkovu úderu se ani nepokoušel vyhnout. Bylo to, jako by se Tomík pokoušel prorazit skálu. Pak smýknul Tomem tak, že upadl přes Sama. Zároveň s tím kopl do Eliase, až se odkutálel na stranu. Elias se tentokrát zvedal trošku pomaleji. Z nosu mu tekla krev. Po dalším pokusu se objevila krev i na Tomíkově obočí. A Samuel měl roztrženou nohavici a ošklivě rozbité koleno. Ani jeden se nevzdával a se stále sveřepějšími výrazy se znovu a znovu zvedali z prachu. Malý Tygr si s nimi hrál, jako kočka s trojicí myší. Bylo mi jich líto. Vypadalo to až směšně, jak se marně pokoušeli o nemožné. Ale nikdo se nesmál. V kruhu kolem stála snad třetina lidí z Kamenné.

 Nakonec to Malý Tygr ukončil. Smýknul s Eliasem a hodil ho Samuelovi pod nohy. Když se Sam pokoušel uhnout, tak ho ranou do břicha srazil na zem, uhnul před útokem Toma a dobře mířeným úderem do boku ho poslal za Samem. Pak se k nim sehnul a chytil Sama a Tomíka za krk.

„Takže?“ zeptal se.

„Vyhrál jste, pane,“ povzdechl si Sam.

„Prosím nahlas!“ řekl se stále stejně zamračeným výrazem Malý Tygr.

„Vyhrál jste, Pane!“ zopakoval nahlas Samuel.

Tygr ztišil hlas. „Tak si to laskavě vy tři zapamatujte! Nepochybujte o tom, že tam nahoře vás čekají horší věci než já. Velitelem téhle výpravy jsem já! Kdo mě neposlechne na slovo je už teď mrtvý! …A nejpozději za minutu ať jste v sedle, jinak opravdu pojedete do Sarnuru…!!!“

„Díky pane!“ vydechl Samuel.

Tygr je pustil a vyrazil směrem ke svému koni. Chlapci se začali chvatně zvedat.

„Koťata obstála. A co divoká kočka?“ dloubl mě do boku Engill.

Rozeběhla jsem se k Malému Tygrovi.

„A jaký úkol máte pro mě, mistře?“ zeptala jsem se.

Malý Tygr se vyhoupl do sedla, pak se na mne seshora podíval, zastavil se očima u mé obvázané ruky.

„Pojedeme celou noc. Pokud se udržíte do svítání v sedle, bude to znamení, že je žádoucí, abyste jela také. Pokud ne. Nechám vás ležet u cesty.“ Tvářil se pořád stejně neproniknutelně.

Engill už mi mezitím přivedl koně. Měla jsem sotva čas zamávat Bulgurovi a jeho ženě a už jsme vyjížděli ze dvora bránou v hradbách a dál na cestu ke křižovatce.

Greg se zařadil na konec našeho malého konvoje. Po něm Tygr naštěstí nic nechtěl.
___________________________________________________________________________________________

Kapitola dvacátá
Tábor u staré studny


Tygr hned za bránou nasadil rychlé a vytrvalé tempo. Za ním jel Engill, pak vedle sebe Tomík se Samem, za nimi já s Eliasem a průvod uzavíral Greg. Samuel a Tomík byli oba zamlklí. Jediný, koho dobrá nálada neopouštěla, byl Elias. Rozmazával si rukávem, stále ještě kapající krev z nosu po celém obličeji a košili a spokojeně se šklebil. „Pánové, to bylo senzační. Bojoval s námi nejlepší válečník na světě. A skoro jsme ho dostali. Viděli jste, jak málem upadl, když jsem do něj vrazil?“ Tomík se na Eliase otočil s nevěřícím výrazem. Oko mu ošklivě otékalo. Samuel se ohlédl přes rameno a zasyčel: „Zavři už konečně zobák a buď rád, že jsi o něj nepřišel. A doufej, že tě teď Mistr Malý Tygr neslyšel. Tebe ty kecy jednou budou stát krk.“

„Neboj, kdo by mu sedlal koně?“ vesele namítl Elias a vzal si ode mne kus fáče, kterým si rozmazal krev ještě víc. Engill se rozesmál nahlas.

Jeli jsme ostrým tempem až do večera. Za soumraku jsme na chvíli zastavili u malého potoka, ale jen kvůli tomu, aby se koně mohli napít. Chlapci toho využili a konečně si umyli zaschlou krev ze svých bojových zranění. Víc jsme toho nestihli. Jeli jsme hned dál. Ruka mě zase rozbolela, ale už jen trochu. Ani jsem nemusela použít Ziřino kouzlo. Svou únavu jsem, ale ovládnout nedokázala. Držela jsem se sedla čím dál křečovitěji. Koně už jsem dávlo nevedla. Naštěstí byl rozumný a šel způsobně s ostatními. Engill se držel už několik hodin vedle mě a občas se na mě starostlivě podíval. Únava se projevovala na všech. Ani Elias už nemluvil. Barva oblohy se změnila z černé na temně modrou a hvězdy začaly blednout. Zacvrlikal první pták a za chvíli se k němu přidali ostatní lesní zpěváčci. Únavou jsem usínala a zvuky se ke mně nesly, jako přes hustou clonu. Malý Tygr zastavil a seskočil s koně. Hodil otěže Eliasovi. „Přestávka. Vy tři se postarejte o koně.“ „Můžeme rozdělat oheň a připravit něco k jídlu?“ zeptal se Tomík. Tygr kývl krátce hlavou a začal se protahovat. „Ale rychle, jak vyjde slunce nad obzor, tak jedeme dál.“ Všichni sesedli z koní a chystali se na odpočinek. Unaveně jsem seděla v sedle dál a přemýšlela, jak z něj dolů, aby to vypadalo čile a elegantně, a abych se z něj nesvalila, jako pytel hrušek. Engill neřekl nic, ale natáhl se pro mne, a donesl mě v náručí, až pod vysoký javor a posadil mě pod něj do trávy. Malý Tygr pozvedl obočí. „Copak? Řekl jsi přeci, že z koně nesmí spadnout. A nespadla,“ mrkl na něj Engill. Malý Tygr si jen rezignovaně povzdechl.

Opravdu jsme vyjeli hned, jak vyšlo slunce. Přestávky Tygr povoloval jen kvůli odpočinku koní. Půl dne s námi nepromluvil a odpoledne se jen polohlasně radil o něčem s Engillem. Oba se tvářili vážně a ustaraně. Patrně bychom cestovali zase dlouho do noci, ale naštěstí jsme večer narazili na vesničany ze Sovína, kteří si právě zřizovali tábor na noc. Potřebovali jsme od nich získat, co nejvíc čerstvých informací, a tak jsme se k nim na noc připojili.

Vesničané si zřídili tábořiště vedle staré, vyschlé studny. V dobách, kdy ve studni voda byla, tak zde bylo patrně stálé místo odpočinku na půli cesty od Zelené hory k Velké stěně a vesničané se zde zastavovali ze zvyku. Studna měla v horní části průměr skoro dva metry a dolů se lehce zužovala. Byla obezděná nízkou zídkou z kamenů a vnitřní stěny byly hladké a porostlé mechem. Na dně byla vrstva napadaného listí.

Vesničané se s námi podělili o polévku a placky, co měli k večeři a Remus, náčelník vesnice, nám odvyprávěl všechny novinky. Pověděl nám i o Ferbasovi. Zpráva o jeho soukromém boji s démonem nás všechny znepokojila. Malý Tygr chvíli uvažoval o tom, že hned vyrazíme dál, ale i on nakonec uznal, že si my i koně musíme pár hodin odpočinout, jinak nám dojdou síly, až je budeme nejvíc potřebovat.

Zabalila jsem se do deky a snažila jsem se usnout. Engill si ustlal vedle mě. „Hezky se vyspi a dneska prosím žádné znepokojivé sny. Kdyžtak jen sny o oslavné hostině na počest dobře splněné mise.“ Majetnicky mě objal a zabořil si obličej do mých vlasů. Ale klidný spánek nám dopřán nebyl. Probudilo mě, když se Engil prudce vymrštil a rychle se vymotával z deky. V tu chvíli jsem uslyšela zvuky koňských kopyt. Někdo se blížil a jel celkem pomalu. Asi aby si kůň potmě nepolámal nohy. Ale to už někdo z mužů na hlídce přiložil na oheň a vyzval příchozího, aby řekl, kdo je. Ze tmy se vynořil Ferbas. Vypadal unaveně a nevyspale. To už byli na nohou všichni. Jako první se na mistra šermu s jásotem vrhli Elias a Samuel. Ferbas je ze sebe začal sklepávat. „Dejte pokoj kluci, kde je Malý Tygr? A co ty tady u všech čertů děláš?“ dodal, když uviděl Tomíka. Ale na odpověď nečekal, protože už u něj byl i Malý Tygr s Engillem. Postarejte se mi kluci o koně, ale sedlo mu nechte. Nemám moc času. Pak se hned obrátil na Malého Tygra. „Mám v patách jednoho z těch peklazplozenců. To už asi víte. Je omezený nějakou magickou hranicí. Tu nedokáže překročit. Uvnitř hranice je neuvěřitelně rychlý. Problém je, že hranice se neustále rozšiřuje. Sice jen rychlostí pomalejší chůze, ale zato nezadržitelně. Za pár týdnů spolkne celou Pustu. Démon se drží nosem nalepený na té hranici a jde vytrvale za mnou. Nezastaví ho nic. Snažil jsem se mu co nejvíc ujet, abych získal náskok a čas se trochu vyspat. Na další vysvětlování nemám čas. Hádám, že tak za dvě, až tři hodiny tu bude.“

Zavolala jsem na Eliase. „Eliasi, přines něco k jídlu a k pití a deku a pohni!“ Elias byl v mžiku zpátky. Kéž by takhle poslouchal vždycky. Ferbas si sedl na zem tam, kde zrovna stál. Zvedl hlavu k Tygrovi. „Ty a Engill tu hranici určitě uvidíte a ucítíte. Smrdí to magií, až to pěkné není. Můžete mě ohlídat a vzbudit, až tu bude? Hlavně ho nezabíjejte. Já už si s ním poradím, než rozmáznete toho zmetka Ortela“ Nečekal na odpověď. Zhluboka se napil z donesené láhve, strčil si do úst placku a usnul. Malý Tygr a Engill vyrazili kus po cestě, vyhlížet magickou hranici a démona. Já jsem zůstala sedět u Ferbase. Samuel se staral o jeho koně. Tábor se zase pomalu ukládal k neklidnému spánku. Nechtěla jsem usnout, ale nakonec mě únava také zmohla. Když jsem asi o hodinu později otevřela oči, uviděla jsem tmavovlasého chlapce ze Sovína, jak klepe s mistrem Ferbasem a budí ho. „Co to děláš ty hlupáku?! Mistr Ferbas si musí odpočinout!“ zasyčela jsem vztekle. Ale bylo pozdě. Ferbas už byl vzhůru. „Co se děje? To jsi ty Mariku?“ Marik se na mne omluvně podíval. „Nezlobte se paní, ale je to důležité. Vím, jak mistra Ferbase toho démona zbavit. Víte, on mi zachránil život a teď je zase řada na mně.“ Ferbas se zamračil. „Mariku, víš, že ho nesmíš zabít, tím to jen zhoršíš a zastavit nejde.“ „Ale jde,“ skočil mu do řeči Marik. „Když se živý dostane na místo, ze kterého nebude moct odejít, tak tam zůstane navěky. Nebo aspoň do té doby, než král Roderik démony porazí.“ Marikovi vzrušením přeskakoval hlas. „Mariku, takové místo není. Víš, že je schopný i zeď rozbít. Viděl jsi, jak prorazil dveře.“ „Ale ano, takové místo je,“ skočil mu nevychovaně do řeči Marik. „Přeci ta vyschlá studna! Jestli ho do ní dostaneme, tak tam zůstane. Je hladká. Nevyšplhá se.“ Ferbas chvilku na Marika zamyšleně koukal. Pak vyskočil. „Vzbuď strýčka a ještě aspoň dva další chlapy! To by vážně mohlo vyjít.“ Zase byli všichni vzhůru. Začalo rychlé vysvětlování a plánování. Mistr Ferbas se oblékl do nejlepších kusů zbroje, co jeho vojáci dali dohromady. A chlapi ze Sovína spletli z provazů závěs. Přiběhl Malý Tygr. „Co to tu vyvádíte? Démon se blíží.“ Ferbas mu rychle vysvětloval, o co jde. Malý Tygr se zamračil. „Jestli to nevyjde, tak tě zabije před našima očima a my s tím nic nenaděláme.“ „Vyjde to!“ odpověděl Ferbas. Malý Tygr sáhl mezi své věci a podal Ferbasovi svou helmu. „Vezmi si jí. Je lepší, než ta tvoje.“ Na víc nebyl čas. Na cestě se objevil Engill a couval pozpátku k tábořišti. Sledoval něco za sebou. Náhle jsem to uviděla. Na cestě a mezi stromy se objevila matná, zeleně se třpytící stěna. Valila se, jako mlha za podzimního rána. Engill před ní pomalu ustupoval, až k nám. Malý Tygr a další tři muži chvatně spustili Ferbase do studny. Ale ne až na dno. Jen asi do poloviny výšky. Těsně za zelenou stěnou se objevil démon. První démon, kterého jsem kdy viděla. Cítila jsem, jak mi buší srdce. Engill se po nás tázavě rozhlížel. Chtěla jsem mu vysvětlit, co děláme, ale nemohla jsem hrůzou mluvit. Chytla jsem ho křečovitě za ruku. Engill pochopil a já cítila, že si odpovědi v mé mysli hledá sám. Kolem cesty se sešli všichni. Nějaká malá holčička se rozplakala. Na druhé straně cesty, proti mně stáli moji chlapci s Tomíkem. Nevěřícně zírali na démonovu znetvořenou, opičí tvář s bíle se lesknoucíma studenýma očima. Teprve teď jim asi začalo docházet, do jakého dobrodružství se to pustili. Démon procházel mezi námi a nikoho si nevšímal. Šel pomalu, ale neúprosně, jako smrt. Došel až ke studni. Muži u provazů byli v obličeji bledí. „Klid chlapi. Nám neublíží. Zatím.“ Uklidňoval je polohlasně Malý Tygr. Mezi muži s lanem a démonem byla vzdálenost jen na šířku studny. Démon si stoupl na nízké hrazení studny a zastavil se. Lehce se kýval dopředu a dozadu. Jeho primitivní cit mu asi říkal, že je těsně u oběti, ale nemohl pochopit, že na ní nedosáhne. Stál a zíral strnule před sebe. Meč, který držel v ruce, zvedl pomalu ke smrtící ráně. Manželka jednoho z mužů u provazů polekaně vykřikla. „Ani se nehněte!“ přikázal Malý Tygr mužům. Najednou se kolem mě mihly dvě postavy. Samuel a Marik. Beze slov a bez domlouvání si porozuměli a oba zároveň vrazili prudce démonovi do zad. Alespoň některé přírodní zákony tohoto světa platí i na démony. Démon udělal půl krok dopředu a zřítil se do studny s napřaženým mečem. Engill skočil dopředu a jen tak tak strhl Samuela a Marika, aby nespadli do studny za démonem. Ozval se ošklivý kovový zvuk, jak démonův meč narazil do Ferbasovy zbroje, a jedno z lan povolilo, když ho démon přesekl.  Okamžik bylo ticho, pak se ozvalo Ferbasovo klení. „Tak vytáhne mě k sakru někdo? Visím tu, jak uzenka v komíně a ten pes pode mnou se nemůže dočkat, až mu spadnu do tlamy. Malý Tygr a muži zabrali. Na pomoc jim přispěchali další. Naštěstí byl Ferbas jištěn několika provazy, takže to jedno přeseknuté, nebylo osudné. Za chvíli byl nahoře. „Asi ti dlužím novou helmu.“ Podával Ferbas Tygrovi přilbu s hlubokým zásekem v obličejové části. Druhý šrám měl na prsním plátu od ramene až k boku. Pak se Tygr, Ferbas i Engill sklonili nad studnou a pokoušeli se ve svitu louče zjistit, co dělá démon. Byl živý a patrně bez újmy na zdraví. Stál nehnutě ve studni. Ferbas chodil pomalu kolem studny a démon se stejnou rychlostí otáčel vždy tváří ve směru, kde stál. Když Ferbas poodešel dál od studny, démon stále nehnutě stál. Vylézt se nepokusil. Nevěděl jak. Greg nakoukl do studny taky. „Poslyš Ferbe. O tomhle nikomu neříkej. Až budeš utíkat před nějakou vdavekchtivou milenkou, tak by podle toho tady snadno zjistila, kterým směrem tě hledat. Je to jako kompas.“ Ferbas se spokojeně ušklíbl. Mezitím se ze země sebrali i Samuel a Marik. „Dobrá práce pánové.“ Usmál se na ně Engill. Marik plácl Samuela přes rameno. „Dík za pomoc zrzku.“ Remus se vyděšeně otočil. „Mariku! Chovej se slušně. To je princ Samuel, tvůj budoucí král.“ Marik zamrkal a znovu se otočil na Sama. „Díky za pomoc Samueli, můj budoucí zrzavý králi.“ Elias s Tomíkem se rozesmáli nahlas. Elias si až sedl na zem. Za chvíli se smál i Sam a Marik. Napětí povolilo. Tygr rychle rozdělil hlídky, hlavně u studny, a zavelel k posledním dvěma hodinám spánku. Svítalo.
______________________________________________________________________________

Kapitola dvacátá první
Pod Velkou stěnou


A znovu jsme vyráželi na cestu. Za Malým Tygrem přišel Remus a s ním Marik. „Pane, mohl by Marik, můj synovec jet s vámi? Zná vesnici a kraj kolem a bude vám užitečný. O jeho matku a sestru se postarám sám, než se můj švagr Jan vrátí ze Sarnuru.“

Čekala jsem, že Malý Tygr jednoznačně odmítne. Velice mne překvapilo, když se vážně zadíval na Marika a odpověděl Remusovi. „Nemohu zaručit, že tam nahoře neumře.“ Remus mlčel a Marik jen vážně kývl hlavou. „Nemáme dalšího koně,“ pokračoval Tygr. V tom se ozval Elias: „Může jet se mnou, můj kůň nás unese oba. A stejně se cesta zhoršuje, tak už asi nepojedeme tak rychle.“

Malý Tygr k mému překvapení jen souhlasně kývl a zavelel: „Do sedel! Vyrážíme!“

Elias podal Marikovi ruku a pomohl mu za sebe na koně. „Poslyš, víš, že máš ohromné štěstí? My když jsme chtěli jet, tak nás všechny napřed děsně zmlátil.“ Jeho slova zaslechl Ferbas. „Vážně? Tak to jsem o moc přišel. Tak vítej mezi námi Mariku.“

Cesta byla zatím dost široká pro dva jezdce. Vedle mne se zařadil Engill. Ještě dřív, než jsem se ho stihla zeptat nahlas, tak řekl. „Chceš vědět, proč Tygr vzal tak snadno Marika s sebou? Vážně na to nepřijdeš sama?“

„Jen mi neříkej, že je to další nešťastný potomek velmistra řádu Světla.“

Engil se usmál. „Ne to není. Ale ty na to přijdeš.“

Den uběhl bez rušivých příhod. Jen jsme se dostali do oblasti démonů a tak jsme jich postupně poblíž cesty vídali víc a víc. Před námi na dohled se tyčila Velká stěna. Čekal nás poslední nocleh v lese, před cílem naší cesty. Malý Tygr nám povolil rozdělat oheň. Všichni začínali být nezvykle zamlklí. Nakonec se chopil slova nečekaně sám Malý Tygr. Díval se do plamenů a začal potichu vyprávět o řádu Světla, tak jako předtím několikrát ve vesnicích, kterými jsme projížděli před událostmi u Zelené hory. Marik nespustil z Malého Tygra zrak a doslovat hltal každé jeho slovo. Najednou jsem měla pocit, že mezi těmi dvěma je něco, co se běžnými smysly nedá postřehnout. Pochopila jsem. Engill na mne spiklenecky mrkl. Když se Marik začal Tygra vyptávat na detaily, stejně jako desítky mládenců před ním, tak jsem se zvedla od ohně, popřála všem dobrou noc a šla jsem si lehnout. Za chvíli za mnou přišel Engill. „On ho chce získat do řádu, že? Proč zrovna jeho?“ zeptala jsem se. Engil se zamyslel, jako by hledal ta správná slova. „Každý z nás má kolem sebe takovou světelnou auru. Ta zrcadlí naše, zdraví, pocity, myšlenky, sílu i slabosti. Někteří dokáží aury druhých vidět, nebo cítit. Marikova aura je hodně podobná té, co má sám Malý Tygr, nebo Ferbas. On je přímo stvořený, jako bojovník Řádu Světla. A Malý Tygr to ví od první chvíle, co ho uviděl.“

„A ty tu jeho auru vidíš taky?“ nedalo mi to, abych se nezeptala.

„Vidím jí od chvíle, kdy jsem se ho dotknul, když jsem je se Samem zachytil u studny. Bude z něj skvělý bojovník Řádu Světla, jestli projde výcvikem.“

„A vidíš i auru Samuela a Eliase?“

„Vidím. Jsou sice spojeni s velmistrem řádu pokrevním poutem, ale aury mají zcela jiné. Ty dva čeká v životě něco jiného.“

„Asi bych to říkat neměla, ale jsem docela ráda, že je Řád Světla neláká. Nepřipadá mi to, jako šťastný život.“

„To je věc názoru,“ usmál se Engill.

„Hmm a co moje aura. I tu vidíš? Co se z ní dá poznat?“ napadlo mě najednou.

„Že jsi moc zvědavá a ospalá.“ A přes mé protesty už nic víc neřekl. S úsměvem mi dal pusu a popřál dobrou noc.

Další den, těsně po poledni, jsme dorazili do vesnice. Zastavili jsme u prvního stavení. Malý Tygr poslal Engilla se Samuelem, a Ferbase s Eliasem, aby vesnici objeli, každý z jedné strany. Sám si vzal k ruce Marika a vyrazil s ním přímo do vesnice. Netrvalo dlouho a zase se všichni vrátili. „Ve vesnici někdo byl v posledních třech dnech. Marik říká, že určitě nenechali u žádného z domů otevřené dveře. V některých domech je nepořádek a chybí hlavně potraviny, co tu Remusovi lidé nechali,“ řekl Malý Tygr.

„Ano od severu vede stopa víc pěších lidí a zase se na sever vrací,“ souhlasně kývnul hlavou Ferbas. „Takže jsme tu dobře. Víme, že Ortel je blízko a že má s sebou dost hladových krků. A určitě to nebudou chovanky dívčího kláštera. Myslím, že nám ještě Roderik se svými muži a ostrými meči budou užiteční. Jen musíme do té doby, než dorazí, zastavit temnou, nebo spíš zelenou magii,“ dodal Engill.

Malý Tygr rozhodl, že se ubytujeme v jediném kamenném stavení uprostřed vesnice. Bylo největší a v případě obrany nejpevnější. Pak nás všechny poslal podrobně prohlédnout všechny domy, jestli se tu někdo neschovává a také najít všechny zbylé potraviny a donést je do domu. Ferbas rozmístil hlídky. Koně jsme nechali pást se v ovčí ohradě u prvního stavení. Kromě všudypřítomných potulujících se démonů, jsme nikoho nezahlédli. Odpoledne jsme se sesedli na poradu. Slovo si vzal, jak jinak, Malý Tygr. „Takže co víme: Na severu, někde u té velké skalní bariéry se schovává šílený, mocí posedlý a nebezpečný mág. Má s sebou neurčitý počet mužů, patrně ozbrojených, kteří potřebují jíst. Jeho úkryt bude dobře skryt, protože ani místní o jeho existenci dost dlouho nevěděli. V tuto chvíli už ví, že je jeho pozice ohrožena. Musel pochopit, že vesničané odtud odešli ze strachu a že si určitě nenechají pro sebe, co se tu děje. Bude se svým plánem spěchat. Démonů už je v okolních lesích víc, než dost a určitě jich ještě přibude. Určitě je schopen už teď kdykoliv přikázat démonům zaútočit na každého člověka, kterého spatří. Démoni neumírají, ale naopak s každou porážkou nabírají sílu svého nepřítele a vrací se. Vojáci je neporazí, dokud jim tuto schopnost nesebereme. To půjde jen tím, že přerušíme spojení mezi naším a jejich světem. Jak to uděláme, zatím nevíme, protože nevíme ani jak to spojení vypadá. Zatím se můžeme jen domýšlet. Ortel už o nás pravděpodobně ví. Můžeme jen doufat, že nás pokládá za náhodnou skupinku vojáků, které se nemusí obávat. Kdyby věděl, že jsem tu já a Engill, zasáhl by proti nám velmi rychle. Dejme tomu, že to zatím neví. Ani já, ani Engill nesmíme v nejbližší době používat nic z našich magických schopností. Okamžitě by naši přítomnost vycítil. Mág pozná magickou sílu ve své blízkosti. “ Vtom mu skočil do řeči Elias. „To ale znamená, že naopak mistr Engill by zase měl cítit, že je blízko Ortel. Tak by ho mohl prostě vyčmuchat, když on tu magii používá pořád na ty démony.“ Malý Tygr se zamračil. Nelíbilo se mu, že ho Elias přerušil. Elias se pod jeho přísným pohledem zmenšil skoro o polovinu. „Pardon,“ špitnul a mimoděk se chytnul za svůj čerstvě zahojený nos.

„Jistěže ho cítím,“přisvědčil Engill. „Ale není to, jako pachová stopa, které se drží psi. Zatím dokážu určit směr k Velké stěně, ale až budeme blíž, tak ten pocit zesílí natolik, že bude všude kolem mě a přesné místo, kde hledat neurčím, pokud při tom sám nepoužiji magii. Je to, jako když se díváš na malý potok. Hned víš, odkud a kam teče. U řeky to poznáš také. Ale plav uprostřed jezera a zkus poznat, ze které strany má jezero přítok.“

„Takže teď,“ pokračoval Tygr. Hlídky zůstanou, kde jsou a my ostatní vyrazíme pěšky k Velké stěně a pokusíme se najít Ortelův úkryt. Na noc se vrátíme sem. Vezměte si zbraně, ale bude lepší, když je nepoužijeme. Nevíme kolik ozbrojených mužů z masa a kostí má Ortel na stráži.“

Od ohrady s koňmi se ozval výkřik. Všichni jsme se tam rozeběhli. Ve vzdálenější straně ohrady se nějaký muž pokoušel naskočit na koně. Voják, který měl hlídku, k němu běžel s vytaseným mečem. Koutkem oka jsem zahlédla Engilla, jak napřahuje rozevřenou dlaň. „Ne!!!“ skočila jsem po něm a zavěsila jsem se mu na ruku. „A jeje. Síla zvyku. Díky,“ zatvářil se provinile. Mezitím muž nasedl na koně a přinutil ho přeskočit ovčí ohradu. Ferbas hlasitě zahvízdal. Kůň se vzepjal a muž obloukem vylétl z jeho hřbetu a tvrdě dopadl na zem. „Vybral sis špatného koně, blbečku.“ Ferbas se spokojeně usmál a šel upokojit svého věrného, skvěle vycvičeného, čtyřnohého přítele. Doběhli jsme k ležícímu zloději.

„Přines nějaký pořádný provaz,“ přikázal Tygr Marikovi a jednou rukou zvedl ležícího muže na nohy, jakoby to bylo malé děcko. Ten byl tak otřesený pádem, že se ani moc nebránil. Nebyl to nikdo jiný, než Martyn. Neoholený, potlučený, s kruhy pod očima, ale byl to on. Nervozně sebou škubal a vyděšeně se po nás rozhlížel. Když se jeho pohled zastavil na Samuelovi a Eliasovi, tak se mu oči rozšířily strachy ještě víc a pokusil se Tygrovi vyškubnout. Marně. Marik donesl provaz a Tygr svázal Martynovi obratně ruce za zády. „To je vznešený velvyslanec krále Goboloku, Patrika. Pan Martyn.“ řekla jsem co nejobřadněji. „Potěšení na mé straně,“ kývl hlavou mrazivě Tygr a utáhl provaz. Mlčky jsme se vrátili do domu. Tygr posadil Martyna na židli, dalším provazem ho k ní přivázal a stoupnul si s rukama založenýma na prsou před něj. „Tak mluv!“ vyštěkl na něj. Martyn sebou znovu škubnul. Očima se pořád vracel k Samuelovi. Nemohl pochopit, že ho vidí živého a zdravého. „Nemáme na tebe celý den. Jestli existuje něco, čím bys nás přesvědčil, že tě teď hned nemáme pověsit za krk na nejbižší strom, tak povídej!“

„Já… omlouvám se. Potřebuju koně. Musím pryč. Rychle. Teď hned,“ zakvílel Martyn.

„Ale ne? Vážně? A co že to tak spěcháš?“ zavrčel Tygr.

„Zabil jsem démona. Myslel jsem, že ho na mě poslal, ale on se vrátí a jestli tu zůstanu, tak mě zabije. Já musím pryč!“

„Dokud nám nepovíš, co chci vědět, tak zcela jistě nikam nepůjdeš! Snaž se a možná se domluvíme.“ Tygr byl neoblomný.

Engill si prohlížel Martyna přivřenýma očima. Z toho modrého, jakoby šlehal ledový třpyt. Všem v místnosti muselo být jasné, že Martyn je odsouzený k smrti. Magická hranice je už příliš široká. Ani ten nejrychlejší kůň ho za ní nestačí odnést dřív, než se reinkarnuje jeho kat. Možná toho démona ještě jednou zvládne zabít, ale pak ho dožene vlastní únava. Neuteče mu.

„Co chcete slyšet?“

„Všechno. Ale můžeš začít tím, jak jsi opouštěl přístav Livar na palubě lodi, která unášela králova vnuka Eliase.“

„Ale já ho neunesl, to Trevis, je to jeho syn, tak to přeci není únos. A stejně nám utekl. A vidíte, že mu nic není.“

Malý Tygr zvedl ruku, jako by chtěl Martyna udeřit. Martyn přivřel oči, ale rána nepřišla. Místo toho Malý Tygr jen zašeptal. „My máme čas, ale ty ne! Možná bys měl mluvit!“

„Tak jo. Vypluli jsme z přístavu na Veselé Luise. Znali jsme se s kapitánem. Občas pro nás něco vozil. Vyhnuli jsme se kontrole, díky zmatku v přístavu, když začala hořet sousední loď.“

„Tu jste ale zapálili vy!“ vzrušeně vykřikl Elias. Martyn nervozně polkl a pokračoval. „Obepluli jsme ostrov z východní strany a přistáli na severu.“ „Jak a kde?“ zeptal se Samuel. „Na severu se nedá přistát. Je to příliš nebezpečné.“

„Jedna cesta tam je. Udělal jí tam Or… jeden mág. Je skrytá, ale už jsem tam plul víckrát.“

„A teď něco o tom mágovi,“ přerušil ho Malý Tygr. Kdopak to je a co tu dělá? A co s tím mají společného ti démoni?“

Martyn mlčel a tvářil se vyplašeně.

„Tak já ti pomůžu,“ pronesl pomalu Tygr. „Ten mág se jmenuje Emilio, neboli Ortel a ty a Trevis mu sloužíte už nejméně patnáct let. Zabývá se temnou magií a momentálně pracuje na vytvoření své osobní armády z démonů z jiného světa. Je někde tady nahoře ve skalách a ty nám teď pěkně povíš kde je a jak přesně sem dostává ty démony.“

Martyn se tvářil, čím dál zoufaleji. „Jo, je tam systém chodeb a jeskyní. Vytvořili to Ortelovi první démoni. Ti vypadali jinak. Nebyli to vojáci. A démony sem Ortel volá takovou bránou. Má ve velké síni, to je taková velká jeskyně, velký kruh sestavený z těch zelených kamenů, co se tu těží. Pomocí něj přivolává démony. Ale oni se nezjevují hned u kruhu, ale až venku v okolí Velké stěny. U kruhu je vidět jen takové divné světlo.“

„Počkej! Přerušil Martyna náhle Engill. Něco už o zelených kamenech vím. Jestli je Ortel používá v takovém množství a na něco tak náročného, tak by ho ty kameny měly na oplátku už dávno zabít. Jak je možné, že mu neublíží?“

Martyn se třaslavě nadechl. „On používá lidi. Přivazuje lidi ke kamennému kruhu a kameny si berou sílu od nich a ne od Ortela… Proto jsem utekl. Když jsme připluli s Veselou Luisou a Ortel se dozvěděl, že jsme zabili, teda mysleli jsme, že jsme zabili následníka trůnu a že jsme na sebe takhle upoutali pozornost, tak se bál, že ho sem někdo přijde hledat dřív, než bude hotov. Poslal nás a námořníky z Veselé Luisy sem do vesnice. Měli jsme všechny zajmout a přivést je živé, jako krmení pro zelený kruh. Jenže vesničani tu nebyli. Utekli. Ortel se rozzuřil. Potopil loď a námořníky omráčil kouzlem. S Trevisem jsme je museli zavřít do klecí. Chtěl je použít místo vesničanů. Jenže Ortel už nevěřil ani nám. Dostal Trevise. Nevěděl, že jsem to viděl. Tak jsem utekl, ale za dveřmi stál démon a já myslel, že hlídá a tak jsem ho zabil.“

„Kde jsou ty dveře a jak se otvírají?“ zeptal se Tygr.

Náhle mi po zádech přeběhl mráz. Vzduch se podivně zavlnil. Engill vytasil dýku, skočil k Martynovi a dvěma ranami mu přeťal pouta. Vtiskl mu svou dýku do ruky, a než jsme stihli kdokoliv, cokoliv říct, tak ho vystrčil ze dveří ven a křikl: „Utíkej a braň se!“ V místnosti se zhmotnil démon. V ruce držel nůž, který vypadal stejně, jako ten, který jsme sebrali Martynovi při jeho zajetí. Martyn vyděšeně vykřikl a začal utíkat. Démon vyběhl ze dveří a během chvilky ho dohonil. Chytil Martyna za rameno a otočil ho tváří k sobě. Martyn zaječel hrůzou a zabodl dýku démonovi do krku, ale bylo už pozdě. Kopie jeho vlastní zbraně už mu vězela až po rukojeť v břiše. Oba se zhroutili k zemi. Démon začal průsvitnět, až zmizel úplně. Zmizela i jeho zbraň a zůstal tu jen Martyn svíjející se na zemi bolestí ve stále se zvětšující kaluži krve. Engill si k němu klekl a chytil ho za ramena. Podíval se na mne. Věděla jsem, co po mně chce. Klekla jsem si vedle Martyna a přivřela jsem oči. Byla tam. Ovíjela se kolem Martynova těla, jako široký pavučinový pás. Uchopila jsem ho jemně do špiček prstů a opatrně jsem ho stáhla. Vyhodila jsem pavučinu do vzduchu a ta se rozprskla v roji červených jisker. Martyn se přestal svíjet a začal téměř normálně dýchat. „Přestalo… to… bolet. Jak jsi to…? Jsi… čarodějnice? Uzdravíš mě?“ díval se na mne hasnoucíma očima. Neměla jsem sílu mu lhát a tak jsem mlčela. „Kde je ten vchod a jak se otvírá?“ zeptal se znovu naléhavě Malý Tygr. „Je na skalní stěně…. Je… za závěsem. Zvenčí otevřít nejde. Zevnitř to jde snadno.“ Martyn mluvil čím dál slaběji. „Jak ten vchod vypadá? Kde přesně je?!“ křikl Malý Tygr. Ale i on už věděl, že další odpověď nedostane.

Po této události si zachovali klidnou tvář jen Malý Tygr s Engillem. Ti dva už asi viděli mnohem horší věci. Marik s Ferbasem už věděli, jak vypadá potyčka s démonem, ale my ostatní jsme si připadali, jako kdybychom se ocitli uprostřed noční můry. Malý Tygr nás ale nenechal v šoku dlouho. Přikázal třem vojákům, aby pohřbili Martynovo tělo a aby zůstali na stráži ve vesnici. „Ten vchod musíme najít co nejdřív. Je možné, že se do večera vrátit nestačíme. Zůstaňte tu. Démonům se vyhýbejte. Kdyby začali útočit sami, tak před nimi ustupte do domu. Zabíjejte teprve, až nebude jiná možnost. Kdyby se tu objevil král Roderik s vojáky, tak ať tu počkají, včas jim dám vědět, kdy mají začít bojovat.

„Pokud už nebudeme všichni mrtví,“ zašeptal vedle mne Elias. Tygr měl ale uši jako rys. „Bojíš se?“ zeptal se ostře. „Ne!“ ohradil se zamračeně Elias. „Tak to je chyba! Nejvyšší čas, aby ses konečně začal bát! Vemte si zbraně. Vyrážíme! Lidských nepřátel se patrně bát nemusíme, jestli je má Ortel ve svém vlastním vězení, ale těch nelidských určitě ano“

Za chvíli už byla naše malá, nesourodá skupina na cestě. Kromě Marika, jsme měli všichni své meče a dýky. Marik si vzal z jejich domu otcovu sekeru. Malý Tygr s Ferbasem šli první a snažili se najít Martynovu stopu. Zpočátku se jim to dařilo, ale těsně u skalní stěny se nám stopa ztratila. Mohli jsme jen hádat směr, odkud vyšla. Kamenný masiv vypadal opravdu jako nějaká gigantická zeď, kterou postavili nějací dávní obři. Byla téměř kolmá. V různých puklinách rostly všelijaké rostliny. Našli jsme i místa, kde se dalo vyšplhat kousek výš, ale ač jsme chodili kolem stěny sem a tam, vchod nikde. Tu a tam postával nějaký démon. Otáčeli za námi své rybí oči, ale jinak si nás nevšímali o nic víc než dřív.

Prohlížela jsem skalní stěnu, div jsem si oči nevykoukala. Najednou jsem měla pocit, že jsem se dostala na místo, které znám.  Po skále se plazila popínavá rostlina s červenými listy. Vzpomněla jsem si na vidění, které jsem měla tenkrát doma, když mě Engill vracel do vzpomínek na Trevise. Přesně v takovém místě se mi Trevis v mých vidinách ztratil. Rozhrnula jsem rudě obrostlé stvoly. Ve výšce mého pasu začínala úzká římsa a směrem doprava stoupala podél stěny výš a výš. Vylezla jsem na ní a šla jsem po ní opatrně kousek dál. Byla jsem skryta za závěsem z listů. Ve výšce dvou metrů nad zemí římsa končila. Skála na konci římsy byla hladká a měla beze vší pochyby tvar zkamenělých dveří. Vrátila jsem se na zem a dala smluvený signál Engillovi a Eliasovi, kteří pátrali po mé pravici a levici. Ti předali signál dál a za chvíli už jsme se sešli pod římsou všichni. Postupně se u dveří všichni vystřídali a všichni se je snažili otevřít. Marně. Magii jsme použít nemohli a hrubou sílu také ne. Obojí by na nás upozornilo majitele pevnosti. Právě prozkoumával dveře Tomík. Bral to, jako svou stavovskou ostudu, že jako kovář nemohl přijít na kloub mechanizmu dveří a nemínil se s tím smířit. Já stála dole s Engillem a pozorovali jsme ho. Najednou se kousek nad Tomíkovou hlavou něco mihlo.

„To byl netopýr,“ řekl Engill a rychle se vyhoupl na římsu a došel k Tomíkovi. „Tome, nech to chvíli být a vylez mi na ramena.“ Engill se opřel o zeď. „Vylez co nejvýš a dívej se po puklinách ve skále. Ten netopýr určitě nespal jen tak pod listem.“ Tomík pochopil. Vylezl Engillovi na ramena a pak ještě kousek výš. Odhrnul rukou girlandu červených listů. „Jo je tady otvor dovnitř, ale je dost malý.“ Tomík slezl dolů a pro změnu se všichni vystřídali na obhlídce netopýřího vchodu.

„A co teď velteli?“ obrátil se Ferbas na Malého Tygra. „Dveře zvenčí neotevřeme a dovnitř se dostane, leda tak netopýr.“ „Nebo hodně hubený mládenec,“ dodal Malý Tygr. „Otevřeš nám zevnitř, Tome. Pojď!“ Malý Tygr se i s Tomíkem vrátil ke dveřím. S obavami jsem sledovala, jak Tygr pomáhá Tomíkovi nasoukat se do úzkého otvoru. Za chvíli se ozvalo žuchnutí, jak dopadl na zem. „Jsem tu,“ ozval se Tomík za stěnou. „Tak otevři ty dveře!“ přikázal Tygr. Chvíli bylo slyšet jen tiché šramocení za dveřmi. „Nejde to,“ ozval se po chvíli Tomík. „Někdo si to tu pojistil a chybí část mechanismu. Asi ten mág zjistil, že mu Martyn tudy utekl. Jako, kdyby někdo zamknul a odnesl si klíč. Otevřu to, ale bude to chvíli trvat. Budu to muset celé rozebrat a je tu tma a nemám tu svoje nářadí.“ Začala jsem se o něj bát. „Tak se vrať!“ „Nemůžu. Zevnitř je puklina vysoko a není se tu čeho zachytit. Jsem rád, že jsem si nepolámal nohy, když jsem sem skočil. To spíš otevřu ty dveře, než bych se vyškrábal nahoru.“

Představila jsem si, jak ten šílený mág přistihne Tomíka, jak se snaží otevřít jeho dveře a udělalo se mi nevolno. „Hodíme ti provaz,“ napadlo mě. Engill se zamyšleně díval na malý otvor nade dveřmi a Tygr hypnotizoval tři démony pohybující se nejblíž k nám.

„Nechci provaz. Když už jsem tady, tak to otevřu. Táta by se za mě jinak styděl,“ uzavřel debatu odhodlaně Tomík.

„Jdu za ním a pomůžu mu,“rázně prohlásil Samuel. „Já taky!“přidal se pochopitelně Elias. Zasmála jsem se, ale byla jsem jediná. Malý Tygr s Engillem se na ty mé kluky upřeně dívali. „Nemáme čas,“ řekl Malý Tygr. „Tomíkovi to otevření dveří bude určitě chvíli trvat. Než je otevře, tak musíme vědět, jak to uvnitř vypadá a musíme jít najisto.“

Přidal se Engill. „Já musím dovnitř, abych zjistil, jak uzavřít tu magickou bránu pro démony. Nesmím se zatím prozradit použitím magie, ale tím otvorem se neprotáhnu. Mám nápad. Eliasi, ty se tam protáhneš a vezměš mě s sebou!“

„Co? Jak?“ zatvářil se zmateně Elias. „Hned ti to vysvětlím. Já zůstanu fyzicky tady, ale moje vědomí bude v tobě, ve tvé hlavě. Bude to trochu nepříjemné, jako bys poslouchal sám sebe a ještě mě. Budu ti říkat, co máš dělat a kam jít a zároveň uvidím tvýma očima všechno, co uvidíš ty.“

„Říkali jste, že nesmíme použít magii,“ upozornil ho Samuel. „To nesmíme, ale tohle není magie. Tedy aspoň ne taková, kterou by Ortel byl schopný vycítit,“ vysvětlil Engill.

Zalapala jsem po dechu. Engill neřekl Eliasovi to, co jsem od něj věděla já už z dřívějška. Vstupovat do mysli člověka je velmi nebezpečné pro oba. Mysli už také nemusí jít nikdy oddělit. Engill bude po celý čas prakticky v komatu. Pokud jeho tělo umře, umře i Elias. Pokud během akce umře Elias, tak umře i Engill.

„To je skvělý nápad,“ odsouhlasil tuhle šílenost Malý Tygr. „Elias přece nemůže jít sám!“vykřikl Samuel. „To opravdu nemůže,“ souhlasil Malý Tygr. „Půjdeš s ním. Budeš ho bránit, kdyby došlo na boj. Ale radši, ať o vás nikdo neví. Eliasovými ústy bude mluvit Engill a řekne vám, co dělat. Snažte se jen zjistit, jak to v jeskyních vypadá, kde je Ortel a kde je ten jeho zelený portál. Pak se vraťte sem. Snad Tom do té doby bránu otevře.

„Slyšeli jste Tomíka, že je tam tma. To už tak v jeskyních bývá, jestli to nevíte,“ pokusila jsem se o sarkasmus. „Přece tam nemůžou tápat po hmatu? A když si budou svítit loučí, tak je kdekdo uvidí už z dálky a dost těžko se někam nepozorovaně přiblíží.“

„Že nás čekají jeskyně, jsme věděli dávno. Vážně si myslíte paní Vardo, že jsme při našich zkušenostech zapomněli na tmu?“ Tygrův hlas byl lehce podrážděný.

„Elias uvidí, protože já se ve tmě dívat umím. Tomíkovi hodíme louče. A Samuelovi trošku pomůžu,“ klidnil situaci Engill. „Vardo, dej mi jeden z těch obvazů od Vondry.  „Oba si sundejte zbroj. S tou se tam neprotáhnete a ty Same, pojď sem!“ Vyšplhali se Samem po římse ke dveřím a pak Engill pomohl Samovi nasoukat se do malého otvoru ve výšce nohama napřed. Šlo to jen taktak. Když Samovi koukala z otvoru už jen hlava, ruce a ramena, tak ho Engill na chvíli zarazil a položil mu dlaň na oči a dýchl na ni. „Uvidíš ve tmě, ale nesmíš oči otevřít. Je to takový malý trik. Zavážu ti oči obvazem, aby tě to nepokoušelo. Ta schopnost se ztratí, když se dostaneš do světla. Pak ti začnou oči fungovat zase normálně a naopak si ten obvaz budeš muset sundat.  Je to jasné?“ Sam s pevně zavřenýma očima kývl a Engill mu zavázal oči obvazem.

 „Teď seskoč dolů a buď připravený chytat Eliase. Bude asi trochu neohrabaný.  A žádný strach, budu s vámi.“ Sam zmizel ve skále. Engill seskočil z římsy a vybral si kryté místo kousek od ní. Přikázal Eliasovi, aby si lehl na zem. Pak se otočil na mne. „Víš, co máš dělat? Hlídej mě, jako bys nás hlídala oba.“ „Ani se od tebe nehnu. Slibuju.“ Nepoznávala jsem vlastní hlas. Jen tak tak jsem zadržovala paniku. Engill se na mě povzbudivě usmál. Přede všemi mě objal a políbil. „Neboj se. Já jsem opravdu dost dobrý mág a vím, co dělám. Vrátíme se ti všichni v pořádku. Znovu mě políbil a lehnul si vedle Eliase. „Chytni mě za ruku Eliasi a zavři oči. A neboj se. To zvládneme.“

Chvíli se nedělo nic, pak se Elias roztřásl, jako při zimnici a za chvíli otevřel oči a posadil se. Měl trochu zastřený pohled. Jako by se díval skrz nás. Pomalu se postavil. Krátce se podíval na Engilla, který vypadal, jako když spí, a vydal se nejistým krokem ke skále. Vyskočila jsem a dala jsem mu políbení. „Pro štěstí.“ Zatvářil se trochu zmateně, ale nic neřekl a šel dál. Malý Tygr mezitím prostrčil dírou Samuelovu a Eliasovu zbroj a meče. Pak pomohl Eliasovi nahoru a prosoukat se otvorem. Za okamžik už hlásil Samuel, že ho drží a že jsou všichni v pořádku a vyrážejí na cestu. Za chvíli už jsme slyšeli zase jen Tomíka, jak šramotí za kamennými dveřmi a snaží se je otevřít. Ferbas donesl tři louče a hodil je i s křesadlem dovnitř Tomíkovi.

Sedla jsem si těsně vedle Engilla. Meč jsem si připravila k ruce. Tygr si zavolal Marika a poslal ho do vesnice. Pokud tam ještě nebude král Roderik, tak mu měl vyjet naproti a dovést ho až sem. Marik odběhl a Malý Tygr, Ferbas, Greg a zbylí dva vojáci utvořili kolem skály s římsou a kolem mne s Engillem, půlkruh. Všichni mlčeli a byli připraveni na boj. Engill ležel nehnutě a vypadal, že mu netluče srdce, ani nedýchá. Zato moje srdce bilo, jako splašené. Začalo se stmívat a já měla pocit, že démoni se pomalu stahují směrem k nám.
__________________________________________________________________________________

Kapitola dvacátá druhá


Zelený portál


Samuel nechápal, jak má vidět se zavázanýma očima, ale už se naučil mistru Engillovi důvěřovat. Častečně sešplhal, seskočil a spadnul na kamennou podlahu. Tomík zdatně zbrzdil jeho pád. Samuel otáčel hlavu na všechny strany a zjistil, že opravdu rozeznává tvary kolem sebe.  Nebylo to, jakoby opravdu viděl, ale hodně se to tomu podobalo. Rozeznával tvary i prostor, jen barvy se nedaly určit podle toho, co dosud znal. Zjistil, že jsou v malém, půlkruhovém prostoru za jeskynními dveřmi. Vpravo dole rozeznával kovové části zavíracího mechanismu. Připadal mu strašně složitý. Na druhé straně prostoru ústila temná chodba. Samuela překvapilo, jak je široká a vysoká. Na šířku mohla mít skoro tři metry. Podlaha byla překvapivě hladká. Snadno by tu projela i menší bryčka tažená koněm. Možná to měl Ortel v úmyslu. Ale zase tomu neodpovídaly malé vstupní dveře, se kterými se právě potýkal Tomík. Na výšku mohla mít chodba víc než čtyři metry. Těžko se to tím nezvyklým pohledem odhadovalo. Otvorem prolétla Samova a Eliasova zbroj i s jejich meči. Za chvíli se v otvoru objevily Eliasovy nohy. Samuel s Tomíkem ho chytili. Elias se tvářil trošku nejistě, rozhlédl se a pomalu si navlékl svou koženou zbroj. Samuel udělal to samé.

„Jdeme! Hmmm tedy…Engill říká, že máme jít,“ řekl Elias nezvyklým hlasem a vyrazil nečekaně rychle, jako první. „Potichu!“ otočil se v ústí chodby na Sama. Chodba se po chvíli stáčela doprava. Postupovali rychle. Ze zdí po obou stranách trčely držáky s loučemi. Ale žádná nehořela. Musela tu být naprostá tma, ale oba se pohybovali jistě a bezpečně. Po delší době se chodba stočila opět do leva a začala mírně klesat. Dorazili na křižovatku. Chodba se dělila na dvě. Levá klesala dolů mnohem výrazněji. Pravá si držela zhruba stejný sklon. Elias se zastavil a vypadalo to, že něčemu naslouchá. Po chvíli ukázal na levou chodbu. „Tudy!“

„Určitě?“ zapochyboval Samuel. „Vede to dolů. Cítím odtamtud slanou vodu. Tahle chodba vede určitě dolů k moři. Vážně myslíš, že se tudy dostaneme k portálu?“

„K portálu ne, ale chci… mistr Engill chce, abychom šli napřed sem.“

Sam už nic nenamítal a pokračovali tedy rychle svažující se chodbou. Na podlaze si všiml čerstvých dlouhých vrypů. Jako by tu někdo ryl nějakou ostrou zbraní do země. Vůně moře byla čím dál zřetelnější. Samuel zaslechl před sebou šramot a pak výkřik. V tunelu to znělo děsivě. Z tunelu ústila další chodba. Elias do ní bez přemýšlení zatočil. Po několika krocích se chodba rozšířila v prostornou jeskyni. Podél stěn stály dřevěné sudy a bedny. Nad nimi visely kusy uzeného masa a svazky cibule. U jedné stěny ležely na hromadě bez ladu a skladu nějaké zbraně. Převážně dýky, několik šavlí a dvě sekery. Jeskyně sloužila jako spižírna a asi i zbrojírna. Ale to, co uviděli na druhé straně jeskyně, jim vyrazilo dech. Na řetězech ze stropu viselo asi dvacet železných klecí. Většina byla prázdná, ale v šesti z nich seděl v každé jeden člověk. Klece byly tak malé, že si nemohli, ani protáhnout nohy. Vzduch byl cítit močí a výkaly. Jeden z mužů vztekle bušil do mříže holou rukou. Jiný z vězňů zasykl: „Přestaň! Ticho! Někdo tu je!“ Na to jiný vyděšeně zasténal: „Jde si pro dalšího!“ V jeskyni nastalo ticho. Samuel s Eliasem si uvědomili, že je muži nemohou vidět.

Jako první se ozval Elias. „Vy jste z Veselé Luisy, že?“ Jeho hlas zněl Samuelovi podivně. Hlas byl Eliasův, ale intonace Engillova.

Obličeje všech šesti mužů se otočily k nim. První z námořníků se ozval vzrušeným hlasem: „Kdo jsi? Ale zatraceně, to je vlastně jedno. U všech mořských ďasů. Ať jsi, kdo jsi, dostaň nás odtud a zahrneme tě zlatem! Ano jsme z Veselé Luisy. Ale už je nás zatraceně málo, a jestli nám nepomůžeš, tak brzy nezbyde nikdo! Sakra pospěš si, než se ten ďábel vrátí!“

Elias si opřel meč o stěnu. „Máš paklíč?“ zeptal se Samuela, už zase svým hlasem. Sam sáhl do kapsy a vytáhl svůj paklíč, který kdysi dostal od Tomíka a podal ho Eliasovi. „Vezmi mě na ramena! Odemknu jim,“ řekl Elias. Samuel vzal bratrance na ramena a ten postupně odemkl všech šest klecí. Tomík byl dobrý učitel. Šlo to rychle. Pomohli námořníkům na zem. Museli pořád myslet na to, že muži nevidí. Elias opět promluvil, jako Engill. „Podáme vám zbraně a navedeme vás k východu.  Je tam náš společník a ten vás dostane ven. Před vchodem jsou muži krále Roderika. Bojujte po našem boku a král zapomene na poslední události v Livaru.“ Samuel přemýšlel, jak by se námořníci tvářili, kdyby věděli, že k nim mluví malý kluk a ještě ke všemu ten, co ho před pár dny drželi na své lodi v zajetí.

„Cokoliv. Klidně i námořní soud a vězení, jen nás dostaňte z tohohle pekla.“

Samuel s Eliasem vtiskli mužům do rukou zbraně, přiměli je, aby se navzájem chytli za ramena a odvedli je zpátky chodbou na křižovatku. Všude bylo ticho. Dovedli je k chodbě vedoucí ke kameným dveřím. „Držte se stěny a běžte pořád nahoru. Dojdete ke světlu a k východu. Řekněte, že vás posílá Sam. My tu máme ještě nějakou práci.“ Mluvčí námořníků zašeptal: „Máte to u nás, chlapi!“ a vyrazil tápavě se svými společníky vstříc svobodě.

„A my teď musíme tam,“ kývl Elias směrem k chodbě napravo. Pokračovali dál temnou a pustou chodbou. Chodba se začala stáčet doprava a stoupala. Vypadalo to, že jdou po spirále v kruhu. Samuel si uvědomil, že cestu před sebou rozeznává stále hůř a hůř. Měl pocit, že se stmívá. Už skoro nerozeznával Eliase před sebou. Pocítil záchvat paniky. Než ale stihl cokoliv udělat, tak se Elias zastavil, rychle se otočil a strhnul mu obvaz z očí. „Je tu světlo! Tohle už nepotřebuješ.“ Hlas opět patřil spíš Engillovi, než Eliasovi. Opravdu, z chodby před nimi se linula záře pochodní. Chodba ústila na širokém ochozu, který obtáčel po obvodu velkou kruhovou jeskyni. Pár kroků od místa, kterým vstoupili na ochoz, začínalo schodiště, vedoucí na dno jeskyně. Na druhé straně ochozu spatřili další schodiště a další chodbu. Tohle byla první chodba, která odpovídala lidským rozměrům. Vedle ústí té malé chodby stála obrovská, nejméně čtyři metry vysoká kamenná socha nějakého netvora. Hlavu měla napůl kančí, napůl medvědí. Z pokrouceného trupu rostly čtyři chapadlovité končetiny a nohy obludy připomínaly nohy dravé šelmy s dlouhými drápy. Samuel netvora dlouho pozoroval, než si byl opravdu jist, že je to jen socha. Elias celou dobu sledoval něco jiného. Celá jeskyně byla osvětlena loučemi, upevněnými na několika masivních sloupech, které podpíraly vysokou klenbu jeskyně. Uprostřed stropu jeskyně zel kruhový otvor, kterým dovnitř proudilo měsíční světlo a čerstvý vzduch. Dole, přesně pod otvorem upoutala jeho pozornost kruhová jáma, naplněna po okraj zeleně světélkujícím, pulzujícím bahnem. Kolem jámy stál nízký kamenný kruh, jako kolem studny.  Jenže tento kruh byl celý ze zeleného kamene. Vypadal, jako by byl vybroušený z jednoho kusu. Ale to nebylo to, na co se Elias díval. Na kamenném kruhu ležely lidské kostry. Zeleně zářily a prorůstaly do kamene. Samuela napřed napadlo, že jsou také vytvořené ze zelených kamenů, nějakým zvráceným kameníkem, ale hned pochopil, že tak to není. Mezi kostrami ležela připoutaná postava nahého muže. Tedy spíš toho, co z něj zbylo. Nebylo pochyb o tom, že je to Trevis. Elias se na něj díval rozšířenýma očima. Pohyboval ústy, jakoby bezhlesně s někým mluvil. Samuel ho s obavami chytil za rameno a zašeptal: „Eliasi! Pojď, jdeme zpátky! Musíme říct Malému Tygrovi, co jsme tu viděli! Tohle už je práce pro ně!“ Elias se ani nepohnul. Místo toho začal potichu šeptat. „Zpátky, pojď zpátky! Nech to na nás! Musíš zpátky! Teď hned!“

Ale místo toho, aby šel zpátky, zamířil Elias po schodech dolů. Samuel s obavami vyrazil za ním. Elias se zastavil těsně u těla svého otce. Trevis nebyl mrtvý, ale už k tomu neměl daleko.  Jeho ruce a nohy byly ohavně spálené. Místy bylo vidět ohořelé kosti, které se pomalu měnily na zelený kámen a vrůstaly do něj. Zelený kámen ho polykal zaživa. Trevis musel nějak vycítit jejich přítomnost, protože namáhavě pootevřel oči. Jeho pohled se setkal s Eliasovým. Tiše a bolestně zasténal. „Zabij mě! Prosím! Eliasi! Zabij mě! Hned! Než se vrátí! Prosím!“ Elias se začal třást. Samuel se bál, že omdlí a pokusil se ho odtáhnout pryč. Elias ale jeho ruku setřásl s neobvyklou silou. A znovu začal nepřítomně šeptat. „Vrať se! Běžte rychle zpátky! Vraťte se!“ A pak se náhle přestal třást a vykřikl už zase svým vlastním, ale zoufalým hlasem: „Já nemůžu, nechci tě poslouchat, nemůžu ho tak nechat!“ A než Samuel pochopil, co chce dělat, tak se Elias rozpřáhl a vrazil vší silou svůj meč Trevisovi do hrudi. Hned na to zbraň upustil, zhroutil se na zem a začal zvracet. Vyděšený Samuel popadl Eliase za opasek a táhl ho ze všech sil co nejdál od portálu do stínu jednoho ze sloupů. Bál se, že Eliasův výkřik musel určitě někdo slyšet.
____________________________________________________________________________

Kapitola dvacátá třetí

Útok


Za dveřmi se ozval Tomíkův hlas. „Mám tu posilu. Je tu pár pirátů z Veselé Luisy. Mají i nějaké zbraně. Prý je sem poslal Samuel. Pomůžou nám, vydržte ještě chvilku. Už to mám skoro otevřené.“

A v tu chvíli démoni zaútočili. Útočili neohrabaně a holýma rukama. Na každého z nás šli nejméně dva. Poprvé od chvíle, kdy mi mistr Vondra amputoval malíček, jsem ve své, jizvami znetvořené a zmrzačené ruce držela meč. Stisk v rukavici byl jistý a pevný, jako kdykoliv před tím. Ruka mě nezradila. První vlnu neozbrojených démonů jsme vyřídili snadno, ale věděli jsme, že až se vrátí, tak bude hůř. Netušili jsme, kdy to bude. Nenechali nás čekat dlouho. Uplynula necelá čtvrthodina. Nad lesem se vyhoupl měsíc, právě včas na to, aby osvítil druhý útok démonů. Ten, co šel po mně, držel tentokrát v ruce meč, který vypadal, jako můj. Věděla jsem, že mi zaútočí na hlavu, jako já před tím na něj a tak jsem provedla výpad zespoda, jeho meč mě minul o kousek a můj se mu zaryl do břicha. Démon pomalu mizel. Zhluboka jsem dýchala a přemýšlela, co dál. Když se naši nepřátelé začali zjevovat potřetí, tak se konečně otevřely kamenné dveře a z nich vyběhlo šest mužů ozbrojených noži, šavlemi a sekerami a s nimi i Tomík. Malý Tygr ani vteřinu nezaváhal a ihned muže zařadil do našeho obranného kruhu. Konečně se opět objevil „můj“ démon. Přehodila jsem si meč do levé ruky, vykryla jeho útok na břicho a zarazila jsem mu špičku meče tam, kde by člověk měl srdce. Nevím, jestli ho měl, ale fungovalo to. Myslela jsem si, že budu mít pár chvil na odpočinek, ale nečekaně na mne zaútočil další démon. Všimla jsem si, že má v ruce kopii Gregovy zbraně. To mohlo znamenat jen jedno. Greg je mrtvý. Gregův démon mi jednou ranou vyrazil meč z ruky. Měl Gregovu sílu a schopnosti a ty byly mnohem lepší, než moje. Věděla jsem, že až mě zabije, tak půjde po tom, kdo je nejblíž a to bude bezbranný Engill. A s Engillem umře i Elias. Napadlo mě, že když zakryju Engilla svým tělem, tak se démon spokojí se mnou a Engilla pode mnou neuvidí. Vyhnula jsem se ráně mířící na můj krk, vrhla jsem se k Engillovi snažila jsem se zakrýt svým tělem jeho hlavu a hrudník. Zavřela jsem oči a čekala na poslední okamžik. Uslyšela jsem zařinčení kovu o kov a tupou ránu. Pootevřela jsem oči. Démon, nyní bez hlavy, ležel vedle mne. Pomalu průhledněl a zrácel se. Malý Tygr stál nade mnou a prudce oddechoval. „Seber si meč a tohle si nechej, až na jindy!“ křikl na mne a vrhnul se na pomoc dalšímu nešťastníkovi. Kolem pasu se mi ovinula Engillova ruka. „Jestli bude takhle blbnout, tak za chvíli půjdou všichni démoni jen po něm a my se budeme nudit. “ Měl unavený hlas, ale chvatně se zvedal na nohy. Schýbla jsem se pro svůj meč. „Kde jsou kluci? Jsou vpořádku?“ zeptala jsem se na to jediné, na čem mi v tu chvíli záleželo.

„Já nevím,“ řekl vážně Engill. „Před okamžikem byli ještě oba živí a zdraví.“

To mě polekalo. „Jakto, že nevíš? Proč jsi je opustil?“ Úzkostí se mi stahoval hlas.

„Já je neopustil. Elias mě vyhodil.“

„Cože tě?“ nechápala jsem.

Engill rychle vytáhl z pochvy na opasku svou loveckou dýku. „Teď ne lásko. Snaž se přežít, jinak se to nedozvíš. POZOR!“

Rychle jsem se otočila. Právě včas na to, abych démonovi, který se ke mně rychle blížil, usekla ruku i s mečem. Druhou ranou jsem ho poslala do nicoty, odkud přišel.

Engill zakřičel: „Do nich chlapi! Vší silou, řekl bych, že teď už se vracet nebudou!“ Čepel Engillovy dýky se zeleně rozzářila, když jí vrazil zezadu do krku démonovi, který šel po Ferbasovi. Od kraje lesa se ozval další pokřik. Král Roderik s vojáky ze Sarnuru konečně dorazil.  Teď už to šlo lépe. Na každého démona, který stihnul ukrást naše schopnosti a sílu, nás najednou byla přesila. Engil zavolal: „Hej Tygře! Konec utajení. Nemazli se s nima!“ Kolem Malého Tygra se kupilo nejméně šest démonů. Tygr měl štěstí, že si navzájem překáželi a nedovedli spolupracovat. Tygr zahalekal nějaký bojový pokřik a kolem něj se zvedla ohnivá hráz a démoni v ní mizeli, jako májový sníh.

„Copak už smíte používat magii?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.

„To záleží na Eliasovi a Samuelovi. Doufám, že ano,“ řekl Engill a ze špičky dýky se mu zajiskřilo, když jí vrazil do hrudi dalšímu netvorovi, který se zjevil přímo před ním.

Z lesa se stahovali směrem k nám stále noví démoni, ale ti už byli slabí a beze zbraní. Nebylo těžké si s nimi poradit. Engill měl pravdu. Už se nevraceli. Přicházeli si pro smrt, jako můry do plamenů svíček. Zato stále přicházeli další a další. Dlouho to vypadalo, že jich neubývá. Když konečně proud netvorů zeslábl, Engill opět zahalekal. „Tygře! Ferbasi! Sem! Musíme pro ně!“ A ukázal rukou na dveře ve skále. Všichni tři se tam rozeběhli a já za nimi. Ale ještě, než jsme doběhli ke skalní římse, tak se v otevřených dveřích objevili Samuel a Elias. Samuel držel v jedné ruce meč a druhou držel kolem pasu Eliase a podpíral ho. Překvapeně se rozhlížel po bojišti ozářeném měsícem. Démony už skoro vidět nebylo, zato se všude míhaly zbraně vojáků z královy gardy. „No podívej se na ně. Zase si tu užívají bez nás. Kdy už konečně pochopí, že jsme dospělí?“ položil řečnickou otázku Samuel a pomohl opatrně Eliasovi dolů z římsy. Už jen to, že Elias ani nevtipkoval, ani se neusmál tomu, co řekl Sam, bylo známkou toho, že není ve své kůži. Lekla jsem se, že je zraněný.

„ORTEL???“ zeptali se dvojhlasně Tygr a Engill. „V pekle!“ zašklebil se spokojeně Samuel.

„Co se stalo?“ zeptal se Malý Tygr. Měli jste přeci jen zjistit, jak to tam vypadá a kde je magický portál a pak jste se měli vrátit!“

„Přesně to jsme dělali, ale nějak se to zvrtlo. Ale to je na dlouho. Nechte nás vydechnout a Eliasovi dejte napít něčeho ostřejšího. A mně vlastně taky.“ A s úlevným vzdychnutím složil Eliase na zem a sednul si vedle něj. Ze stínu za námi se vynořil král Roderik. Ještě byl zadýchaný z boje a po tváři mu stékal pramínek krve. Mlčky podal Samuelovi polní láhev. Ten jí otevřel a napřed jí přistrčil k puse Eliasovi, který se pořád tvářil stále stejně netečně. Elias se mechanicky napil, zakuckal se a začal lapat po dechu. „Fuj to je hnusný,“ sípal. Ale medicína zabrala, konečně se mu do tváří začala vracet barva a do očí lesk. „To je nejlepší koňak z našich sklepů ty barbare,“ řekl král. Samuel vzal Eliasovi lahev z ruky a přihnul si, jako zkušený námořník. Ani nemrkl. Ten mizera už to musel někdy trénovat.

Malý Tygr kývnul na Engilla a Ferbase. „Musíme to tam vevnitř prohlédnout a zajistit.“

Náhle se ozvala rána a kamenné dveře se rozletěly i s kusem skály. Tlaková vlna srazila skoro všechny k zemi. Na nohou se udrželi jen Malý Tygr a Engill s Ferbasem. Vzduchem létaly kameny a byl zázrak, že nikoho nezabily.

„POZOR! To je superdémon! Umí kouzla! Myslel jsem, že už je po něm!“ vykřikl Samuel, rychle se zvednul na nohy a táhl, pořád ještě omámeného Eliase za sebou. Instinktivně jsem začala couvat směrem k lesu, ale pohled na to, co se objevilo v čerstvě vybouraném otvoru ve skále, mě zmrazil na místě a nejen mě. Vojáci zůstali nerozhodně stát na kraji lesa. Démon se bez zaváhání zaměřil na Malého Tygra, Ferbase a Engilla uprostřed volného prostoru. Král Roderik popadl chlapce každého za jedno rameno a houkl na mne: „A rychle pryč, tohle už není práce pro vás!“ Snažil se nás marně přimět k ústupu mezi stromy.  Ale brzy toho nechal, a tak jako my, omámeně sledoval scénu před skalní stěnou. Démon vypadal, že si uvědomuje, kdo je pro něj nejnebezpečnější. Mocně a sípavě do sebe vtáhnul vzduch. Připomínalo to hluboký nádech. Pak se mu u tlamy vytvořil úzký pruh rychle rotujícího, černého dýmu. Vodorovné tornádo, jehož hrot neomylně mířil na ty tři před ním. Engill rozevřel paže a patrně vytvořil mezi nimi a démonem neviditelnou hráz, neboť černý hrot se těsně před nimi stočil vzhůru a ve výšce nad nimi se rozplynul.  Hned nato se v obou démonových rukou, nebo spíš chapadlech, objevily zelené rotující koule světla, které obě hodil proti soupeřům. Koule se rozprskly o ochrannou bariéru, ale musely jí částečně narušit, protože Engillovy začal doutnat rukáv. Tygr se rozmáchl svým mečem, jehož čepel se protáhla v ohnivý plamen. Plamen naráz usekl démonovu chapadlovitou paži. K našemu překvapení ten samý manévr provedl i náš mistr Ferbas a s naprosto stejným účinkem. I jeho ohnivý plamen uťal další démonovu končetinu. S hrůzou jsem si všimla, že chapadla začínají z pahýlů růst znovu. Engill si uhasil rukáv. „A dost!“ prohlásil klidně.“ Pak si stoupnul před Malého Tygra a Ferbase a dal jim pokyn, aby čekali. Na to sepjal špičky prstů před obličejem a upřeně se zadíval do černých otvorů, nahrazujících démonovy oči. Démon zůstal stát bez hnutí a zanechal pokusu o další útok. Po chvíli se jeho tělo začalo pohupovat dopředu a dozadu. Z tlamy se mu ozval kvílivý jekot, který sílil tak, že jsme si všichni začali zakrývat uši. Hlava démona se s nepříjemným prasknutím rozletěla do všech stran. Jekot ustal. Netvorovo tělo se sesulo k zemi a začalo se pomalu rozplývat a mizet. Engill se unaveně složil do trávy, Malý Tygr a Ferbas klesli vedle něj. Vrátili jsme se k nim. Okamžiky ticha přerušil až Ferbas. Ukázal na Roderikovu čutoru. „Nebylo by tam ještě trochu?“ Král se zasmál a přivolal jednoho ze svých mužů. „Koňak pro naše rytíře! A rychle!“ Voják byl v mžiku zpátky s dalšími dvěma lahvemi. Koňak začal kolovat. Tentokrát ticho přerušil Samuel. „Mistře Ferbasi. Já jsem myslel, že nemůžete použít v boji magii, když vás vy…, když jste odešel z Řádu Světla.“

„To nemůžu,“ klidně dosvědčil mistr Ferbas. „Ale těsně před tím jsem si všimnul, že na skále nad démonem sedí nějaký pták. Ten výbuch, ani kravál mu vůbec nevadily. A pak mi došlo, co to je za ptáka. Tak jsem si řekl, že dnes je možné všechno a zkusil jsem to. A vyšlo to.“ Samuel, a nejen on, se zatvářil nechápavě. „Jaký pták?“

„Přece vrána, bílá vrána,“ odpověděl místo Ferbase Malý Tygr a zhluboka se napil koňaku. „Ale já mám taky dotaz,“ otočil se vzápětí na Engilla. „Neříkal jsi náhodou, že jsi dobrý hlavně v obranných kouzlech, ale útočná, že moc neovládáš?“ Engill se slabě usmál. „říkal jsem, že jsem dobrý v tom, dostat se někomu do hlavy.

„Hmm, dostat se někomu do hlavy a pak se z ní prokopat ven,“ uchechtl se Ferbas. Engill na to nereagoval a pokračoval: „A tohle přeci nebylo útočné kouzlo. Obyčejné domácí práce. Copak jste nikdy nerozbíjeli ořechy?“ Malý Tygr nadzvedl jedno obočí a prohlásil: „Doufám, že se nikdy nedostanu na opačnou stranu bitevní linie, než jsi ty…. No nic, konec přestávky. Musíme do toho podzemí. Zvedni se, mírumilovný sběrači ořechů. Sama a Eliase už tam nepustím a ty jsi kromě nich jediný, kdo se tam trošku vyzná.  Ještě někdo s námi?“ K Malému Tygrovi a Engillovi se přidal Ferbas a král Roderik.Všichni tři zmizeli v chodbě. Svítalo.

Konečně jsem měla čas obejmout chlapce. Přitiskla jsem je k sobě a všichni tři jsme mlčeli. Najednou mi jako žhavá jehla proběhla hlavou myšlenka na Grega. Pustila jsem chlapce a běžela jsem zpátky k místu, kde mě napadl démon s jeho zbraní. Musel být někde blízko mne. Po chvíli jsem ho našla. Ještě žil, ale rozšklebená rána na břiše, skrz kterou jsem viděla potrhané vnitřnosti, mi sebrala naději. Mohla jsem ho jen zbavit bolesti, což jsem hned udělala. Jeho pavučina bolesti se změnila v záři bílých jisker. Položila jsem si Gregovu hlavu do klína. „Snad kdybych měla ten svůj kámen,“ napadlo mě, ale věděla jsem, že tady by už stejně nepomohl. Ani kdybych obětovala obě ruce. Myslela jsem na jeho ženu a dvě dcery.  Slzy se mi draly do očí a nešly zastavit. Takhle mě tu našli Elias se Samem. Samuel se rozplakal, jako já. Elias mlčel a byl zase tak bledý, jako když se vynořil z podzemí. Uvědomila jsem si, že se chová nezvykle. Právě od něj bych těch slz čekala víc než od Sama. Byl přeci jen pořád ještě dítě. Greg mi dodýchal v náručí a já si uvědomila, že určitě není jediný, kdo mě teď potřebuje. Kousek od sebe jsem zaslechla tiché sténání. Jemně jsem položila Gregovu hlavu do trávy a rozběhla jsem se k dalšímu nešťastníkovi. Ztráty byly bolestivé, ale pořád jsem se utěšovala tím, že to mohlo být mnohem horší. Počítali jsme mrtvé a raněné. Několik umírajících jsem zbavila bolesti a pak ty vážně zraněné. Brzy se rozkřiklo, co umím. A také se nedaly přehlédnout roje různobarevných jisker, vloček a květin, ve které se bolesti mých pacientů měnily. Byly pokaždé jiné. Brzy za mnou začali chodit vojáci i s méně závažnými zraněními. Začala jsem být zoufale ospalá, ačkoliv Sam i Elias mi s ošetřováním moc pomáhali. V tu chvíli se ke mně opět vrátil Engill. Podíval se na frontu mých pacientů. „A dost! To jste chlapi? Paní Varda není vaše maminka, aby vám foukala každé bebíčko. Trochu toho nepohodlí vydržíte. Nevidíte, že je k smrti vyčerpaná? Kdo z vás pomůže jí? Už ať vás tu nevidím!“ Vojáci se neochotně začali rozcházet. Lehla jsem si na zem tam, kde jsem byla a okamžitě jsem usnula.
_________________________________________________________________________

Kapitola dvacátá čtvrtá
Návrat a loučení


Když jsem se vzbudila o pár hodin později, tak už slunce jasně zářilo vysoko na obloze. Ležela jsem na tom samém místě, zabalená do své deky. Vedle mne spal z jedné strany Engill a z druhé strany ležel Elias a Samuel. Samuel spal, ale Elias ležel na zádech a upřeně koukal na listy třepetající se nad námi v mírném vánku. „Eliasi, co se stalo?“ zeptala jsem se ho potichu. Elias se na mě podíval, oči se mu zalily slzami a tiše, bezhlasně se rozplakal. Polekalo mě to. Vzala jsem ho do náruče, jako když byl ještě maličký a snažila jsem se ho ukonejšit. Ostatní se pochopitelně probudili. Elias si uvědomil, kolik lidí ho sleduje a začal si rukávem rychle utírat oči a nos. „Tak co se v té jeskyni stalo?“ ptala jsem se už rozzlobeně. „A proč jsi je tam nechal samotné?“udeřila jsem znovu na Engilla. Engill se ani nepozastavil, nad mým obviněním a vážně pronesl: „Elias je ten nejstatečnější kluk, jakého jsem kdy potkal.“ Samuel se na Eliase díval soucitně. „Tak dozvím se konečně, co se stalo?“

„To chceme vědět všichni,“ozval se za mnou hlas krále Roderika. Za chvíli kolem nás seděli krom Roderika i Malý Tygr a Ferbas.

Samuel začal vyprávět a Engill ho občas doplnil. Samuel dovyprávěl až k okamžiku, kdy spatřil na zeleném hrazení magického portálu Trevise a v jakém stavu byl. Vyschlo mi v krku. Engill Sama přerušil. „Teď nech mluvit Eliase.“ Elias jen vyděšeně zavrtěl hlavou. Engill na něj upřel své dvoubarevné oči a mírně mu pověděl: „Jen to řekni, bude ti pak líp, uvidíš.“

Elias začal pomalu a tiše vyprávět, jak na první pohled z ochozu poznal Trevise, jak ho napřed napadlo, že to je trest, za to, co všem z nás udělal, ale pak si všimnul těch napůl zuhelnatělých a napůl zkamenělých kostí a uvědomil si, jak strašné utrpení to musí být a chtěl jít k němu dolů. Ale Engill v hlavě ho táhnul pryč a přesvědčoval ho a bylo strašně těžké ho neposlechnout. Pak se mu povedlo dojít až dolů, ačkoliv měl pocit, že se jeho kroky snaží Engill zastavit a obrátit. A pak se Trevis probral a poznal ho a prosil o smrt a měl tak strašlivé bolesti. „A mistr Engill mě pořád táhnul pryč, ale já jsem nemohl jen tak odejít mami. Tak jsem Engillovi řekl, že už ho nechci poslouchat, a on zmizel a já jsem vytáhl meč a… zabil jsem ho….“ Elias se na mě zoufale podíval a v očích měl zase slzy. Znova jsem ho objala a teď už jsem brečela taky. „Jsi vážně ten nejstatečnější kluk na světě. Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl.“

Mistr Malý Tygr se díval střídavě z Eliase na Engilla. Nakonec se zastavil pohledem u Engilla. „Chcete mi tady namluvit, že tenhle malý kluk, dokázal úmyslně rozpojit svázaná vědomí, a to navíc spojení s jedním z nejsilnějších mágů za posledních sto let?“

„Hmmmm,“ zatvářil se provinile Engill, ale v očích už mu zase blýskalo. „Tahle rodinka je prostě samé překvapení a jeden s nimi nikdy neví, na čem je. Vyhodil mě, jak podomního prodavače mastiček na bradavice. Tohle budu u nás v cechu špatně vysvětlovat. Eliasi? Nechceš jít ke mně do učení?“ a lehce pohladil Eliase po vlasech. Elias si otřel slzy a překvapeně vydechl. Teprve teď mu došlo, že udělal patrně víc neobvyklých věcí.

Malý Tygr se na Engilla skepticky podíval. „Vážně?“

„Jistě, mohl jsem Eliase donutit, aby udělal, co chci já a mohl jsem zůstat v jeho vědomí dál, ale jeho odhodlání mi odporovat bylo tak silné, že bych mu ublížil tak, že už by to nešlo napravit. Bylo bezpečnější mu ustoupit a doufat, že všechny sny a věštby měly pravdu. A to pozvání do učení myslím taky vážně.“

„Nábor si nechte na jindy,“ zasáhl do hovoru Ferbas. „Teď konečně někdo dovyprávějte, co se dělo dál!“

„Já víc nevím,“ řekl Elias. „Udělalo se mi špatně a Sam mě někam táhl a pak tam byl hrozný rámus a světla a pak zase tma a najednou jsme byli tady.“

„Já taky víc nevím,“ pokrčil rameny Engill. „Snažil jsem se Eliase zastavit, protože jsem se bál, že přivolají Ortela. Poslední, co jsem viděl, byl Eliasův zvednutý meč. Pak jsem se musel vrátit do svého těla, když jsem nechtěl zůstat v jeskyni, jako strašidlo. A myslím, že jsem se vrátil právě včas. Vsadil jsem na to, že když bude portál bez energie živého člověka, tak nebude pracovat tak, jak má. Nikoho dalšího tam Ortel neměl. Námořníci už byli tou dobou u brány. A věřil jsem Samuelovi, že odtamtud včas utečou.“

„Takže je to na tobě,“ podíval se na Sama tázavě Ferbas.

„Bál jsem se, že nás někdo slyšel, a tak jsem odtáhnul Eliase za sloup. A měl jsem pravdu.  Z té úzké chodby na galerii vyšel Ortel, tedy aspoň myslím, že to byl on. Takový vysoký a shrbený, vypadal, jako stařec, ale přitom měl na hlavě dlouhý, černý pramen vlasů. A obličej, jako mrtvola, takový žlutý a rozpraskaný. Hned si všimnul, že je Trevis mrtvý a že vedle něj leží Eliasův meč. A začal něco křičet. Nerozuměl jsem co. Bylo to v nějakém cizím jazyce. A hned na to se ta obluda vedle něj, co jsem myslel, že je to socha, začala hýbat. A ten čaroděj začal křičet: „Zabij! Zabij!“ a ukazoval směrem k nám. A ta obluda sešla schody a šla pomalu směrem k nám. Ale šla opravdu pomalu, a kromě těch chapadel neměla žádnou zbraň, tak mě napadlo, že je jako ty démoni venku, jen trochu větší, ale že asi nemá žádnou sílu, jestli ještě s nikým nebojovala. Musel jsem toho démona odlákat od Eliase, protože ten na tom byl špatně a neutekl by mu. Tak jsem vyběhl ven a začal kličkovat mezi sloupy. Démon šel pořád za mnou, měl jsem pocit, že postupně zrychluje. Asi bych mu utekl, ale nemohl jsem tam nechat Eliase. A ten hnusný čaroděj mezitím sešel ze schodů dolů a šel směrem k portálu. Tak mi došlo, že ten portál pořád funguje, jen že mu chybí živý člověk, a že nejdůležitější je ten Ortel. Jenže čaroděj tak snadno zabít nejde. To si pamatuju od toho dne, kdy jsem šermoval tady s Engillem. Všechno záleželo na tom, jestli Ortel radši používá obranná, nebo útočná kouzla. Vsadil jsem na útočná. A tak jsem se rozběhl s napřaženým mečem přímo na Ortela. Musel si myslet, že ho chci zabít, a tak proti mně vypustil z dlaně onnivou kouli. Já jsem něco takového čekal a udělal jsem rychle kotrmelec na stranu. No a ta koule trefila přímo toho démona, co mě pronásledoval. A on udělal přesně to, co ti démoni tady. Šel tam, kde cítil větší zdroj síly. Najednou měl v chapadle taky ohnivou kouli a hodil jí zpátky po Ortelovi. Ten začal křičet nějaké zaklínadlo, ale nepomohlo mu to. Tak na sebe posílali s démonem různé blesky a plameny. A démon byl čím dál silnější. Ale to už jsem byl zpátky u Eliase a táhnul jsem ho za sloupy k tunelu. Pak se za námi ozvala rána. Někdo z těch dvou přerazil nějakým kouzlem jeden ze sloupů a začal se sypat strop jeskyně. Tak ani nevím, jestli Ortela zabil ten démon, nebo padající strop jeskyně.“

„A jak můžeš vědět, že je Ortel opravdu mrtvý? Démona to přeci také nezabilo,“ zeptala jsem se.

„Protože když jsem se naposledy otočil a podíval se na ten kamenný portál, tak už nesvítil a z těch koster začal mizet zelený kámen a najednou tam ležely úplně obyčejné, ohořelé kostry. A ta zelená kamenná zídka kolem portálu, co před tím vypadala, jako z jednoho kusu se začala rozpadat na jednotlivé, malé kameny. Jenže jak spadnul strop, tak zhasly i louče a teprve tehdy jsem zjistil, že už ve tmě nevidí ani Elias, protože s ním už Engill není. Proto nám to zpátky trvalo tak dlouho. Museli jsme jít po paměti. Ještě, že tam těch chodeb není tolik.“

Poslouchala jsem Samuela tak napjatě, že jsem si ani nevšimla, že se během vyprávění kolem nás seskupila většina vojáků ze Sarnuru a ti, co přišli dřív, šeptem vyprávěli těm nově příchozím, co se právě dozvěděli. Roderik se rozhlédl po svých mužích.

„Pánové, váš budoucí král!“ A pokynul s úsměvem hlavou k Samuelovi. Nejbližší voják vytasil meč k pozdravu a ostatní se k němu ochotně přidávali. Samuel znejistěl a začal se červenat. A Elias se konečně usmál.

V následujících dnech začal chaos. Dorazili muži z Řádu Světla i z Řádu Nekonečné cesty. Všichni se tvářili nadmíru důležitě, všichni chtěli vidět podzemí a všichni doufali, že najdou zbytky magického portálu. Strýček Roderik byl na hranici svých vladařských, diplomatických sil. Statečně skrýval svou chuť konečně už všechny poslat ke všem čertům a vrátit našim životů zase nějaký klid a řád. Vojáci křižovali lesy a hledali poslední démony. Velká stěna, ani lesy kolem ní, ještě tolik lidí pohromadě určitě nikdy neviděly.

Stáhli jsme se zpátky do Sovína. Marik mi galantně nabídl střechu nad hlavou v domě svých rodičů, než se vrátí z exilu v Kamenné. Sám zůstal ve velkém domě spolu s Malým Tygrem. Vlastně se od Malého Tygra téměř nevzdaloval. Řád Světla se patrně svého nového paladina opravdu dočká.

Když jsem se zabydlovala v domě Marikovy rodiny, tak se ve dveřích objevil Engill se svým tlumokem v ruce. Nakoukl dovnitř a zeptal se: „Jak moc si ceníš své dobré pověsti?“

„Už skoro čtrnáct let stojí za starou bačkoru. Proč se ptáš?“

„Nemám kde bydlet. Tygr strašně chrápe. Nechápu, jak může být paladin Světla. Jako malý jsem si paladiny představoval, jako vysoké, štíhlé a krásné zářící anděly s plamennými meči. A určitě v mých představách nechrápali. No a s ostatními se taky vydržet nedá. Hádají se o kamínky, jako kluci o hliněnky na cvrnkání. Každý si myslí, že právě on jediný ví, jak s kameny bezpečně a zodpovědně naložit. Pronásledovat šílence a prát se s démony není tak zlé, ale tohle handrkování je nad mé síly. To mě zničí. Neměla bys tu místo pro jednoho ubohého nešťastníka?“

Věděla jsem, že odpočet času, kdy se Engill bude muset vrátit na pevninu ke svému Řádu, už nezadržitelně běží a nic ho nezastaví.  Ale teď je teď a co má přijít, přijde stejně. Vtáhla jsem Engilla dovnitř a zavřela dveře zevnitř na petlici.

Po týdnu stráveném v Sovíně jsme se vydali na cestu k domovu do Sarnuru. Nikdo už se nepodivoval nad tím, že Engill, pokud nemá zrovna hlídku, spí každou noc v mém stanu. A i po návratu do Sarnuru se zcela samozřejmě nastěhoval do mých pokojů. Někdy mě přepadl smutek z našeho blížícího se rozloučení, ale vždycky jsem se v duchu přenesla do Ziřina údolí a pocit klidu a štěstí mě zalil, jako životadárný pramen.

Malý Tygr a jeho paladinové, odjeli na pevninu. Rozloučili jsme se, jako nejlepší přátelé. Marik nastoupil vojenský výcvik v posádce u mistra Ferbase. Byl to asi nejmladší voják v historii hradu. Od Malého Tygra dostal svitek s hádankou. Jestli jí vyluští, tak za rok vyrazí na svou životní cestu do Řádu Světla. Samuel teď trávil celé dny se svým dědečkem. Král Roderik vzal výchovu následníka trůnu do svých vlastních rukou. Elias byl šťastný, když se mu podařilo odlákat Sama od jeho povinností, aspoň na chvilku. Jednou večer se mě starostlivě ptal, jestli z něj opravdu musí být mág, tak jak říkal mistr Engill. „Víš mami, mně by se to líbilo, ale já jsem už slíbil dědovi Danielovi, že spolu budeme stavět lodě.“ Tvářil se u toho starostlivě.

„No tak to spoj. Co kdybys stavěl magické lodě, které se nepotopí v žádné bouři?“ navrhla jsem mu.

„Jo, to by šlo,“ zatvářil se Elias konečně spokojeně.

Engill už tu zůstával jen proto, že Velmistr jeho Řádu Nekonečné cesty chtěl přijet osobně a sám se podívat na důl v Zelené hoře. Když konečně velmistr Ivar přijel, musel s ním Engill odjet k Zelené hoře. Průvodce jim dělal z pověření krále mistr Ferbas a Samuel. Vrátili se po dvou týdnech a já byla šťastná, že mám Engilla ještě chvilku pro sebe. Den po jejich návratu do Sarnuru si pro mne nechal Velmistr Ivar poslat. Překvapilo mne to. Zatím jsem s ním prohodila jen pár společenských frází při večeři.

Před jeho komnatami stáli, jako stráž, dva mladí mágové. Když jsem se přiblížila, tak jeden z nich otevřel dveře a pokynul mi, abych vešla dovnitř. Velmistr Ivar seděl u pracovního stolu, pokrytého svitky pergamenů a listy papíru. Seděl zády k oknu, takže jsem mu neviděla do tváře. Zato mě slunce procházející balkonovými dveřmi bodalo do očí. „Přál jste si se mnou mluvit?“

„Ano, posaďte se.“ Pokynul mi na židli proti sobě. Situace mě začala lehce rozčilovat, ale posadila jsem se.

„Slyšel jsem o vašem, hmmm vztahu s mistrem Engillem,“ pronesl věcně.

„No a? To asi každý.“ Dostávala jsem zlost.

Velmistr Ivar odložil svitek, který držel v ruce a pomalu začal: „Mistr Engill je jeden z nejlepších mágů našeho řádu. Byl mým žákem. Je velice pravděpodobné, že jednou zaujme moje místo. Jeho práce je náročná a pro rovnováhu tohoto světa nenahraditelná. A není NIC a NIKDO, co by ho mohlo od této důležité cesty odvrátit. Rozumíme si, paní Vardo?“

Vstala jsem. „Ale jistě, že si rozumíme,“ kývla jsem hlavou, co možná nejklidněji. „Ale jednu věc nechápu. Pokud není nic, co by mohlo mistra Engilla z jeho cesty, hmmm Nekonečné cesty, svést, tak proč jste chtěl mluvit se mnou? Nevěříte sám sobě, nebo mistru Engillovi?“

„Vy jste pravnučka paní Vardy z Edonuru, která vedla cech Dam a Rebelů, že?“ zeptal se suše.

„Hodnotíte lidi podle rodokmenu?“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejchladněji a otočila jsem se k odchodu. Ale nešlo to. Najednou jsem ztratila vůli ovládat své vlastní tělo. Zůstala jsem stát a znovu jsem se nechtíc otočila zpátky čelem k Ivarovi. Pomalu vstal a došel na krok přede mne. Podíval se mi do očí. Pochopila jsem, co chce dělat a zablokovala jsem své vědomí, tak, jak mě to Engill učil. Cítila jsem, jak se Ivar snaží proniknout do mé mysli. Zastavil se u mé bariéry a trošku překvapeně pozvedl obočí. V duchu jsem zajásala, ale předčasně. Postavit se nevyššímu mágovi, nelze beztrestně. Moje bariéra se rozsypala, jako hromádka třísek na podpal. Ivarovy oči se mi vpalovaly do mozku a probíraly se zcela bezostyšně všemi mými myšlenkami, vzpomínkami, touhami, obavami a pocity. Připadala jsem si, jako nahá. Trvalo to věčnost, než mě konečně propustil. Podlomily se mi nohy a klesla jsem zpátky na židli. Zprudka jsem oddechovala, jako po rychlém běhu. Podal mi sklenici vína. Vyrazila jsem mu jí z ruky. Sklenice se roztříštila o hranu stolu a červené víno kapalo na koberec. Nevím proč, ale těsně před tím, než jsem vyběhla z jeho pokoje, jsem měla pocit, že se spokojeně usmál. Zabila bych ho, kdybych věděla jak!!!

Vrátila jsem se do pokoje. Sedla jsem si na balkon a snažila se uklidnit. Zavřela jsem oči a zavolala Ziru. Trvalo tentokrát dlouho, než jsem našla svůj vnitřní klid. „Mám o tom incidentu říct Engillovi? Určitě ne! Já nemám zapotřebí žalovat, abych si ho naklonila na svou stranu. Já ne!“

U večeře Velmistr Ivar oznámil, že za dva dny s Engillem odjíždějí. Ten večer jsme šli s Engillem spát dřív než obvykle. Poslední chvíle spolu. Napadlo mě, že bych ho mohla doprovodit do přístavu, ale nechtěla jsem své trápení protahovat.

Rozloučili jsme se u zahradní branky. Zase jsme spolu seděli na kameni, tak, jako první večer, kdy jsme si povídali spolu sami. Bylo to jako věčnost.

„Buď tady hodná a dohlédni na děti.“ Naposledy mě políbil a odešel směrem k nádvoří, kde už čekal večerní dostavník do Livaru. Seděla jsem na kameni, až mě tu našel Elias a posadil se vedle mě. „Mami, nebuď smutná. On se vrátí.“ Rychle se na mě podíval. „Já tě nechci jenom utěšovat. Já to totiž vím. Víš, jak jsme lezli do té chodby v podzemí, a jak jsem měl Engilla v hlavě. No, já nevím, jak to vysvětlit. Tenkrát se mi pletly jeho a moje myšlenky a bylo to hodně divné a nepříjemné. A víš, jak jsi mi dala pusu pro štěstí? Tak já jsem na malou chviličku věděl, jak se na tebe dívá on. A… proto vím, že se za tebou vrátí.“

Seděli jsme tam s Eliasem ještě dlouho a pozorovali, jak vycházejí první hvězdy.

Ráno u snídaně jsem na sobě ucítila upřený pohled Gity. „Už zase jíš jen suchý chleba?“ zeptala se.

„Není mi dobře,“ odpověděla jsem.

„No to se ani nedivím, že není. Spíš by mě zajímalo, jestli Mistr Engill ví, že jsi těhotná.“

Pokrčila jsem rameny. „Nejspíš ano.“

„Copak tys mu to neřekla?“ dala si ruce v bok Gita.

„Ne. Proč?“

Gita spráskla ruce. „PROČ?! Ženská nešťastná! Z tebe, by se jeden zcvoknul…!“

To bylo poprvé od Engillova odjezdu, co jsem se nahlas zasmála.
___________________________________________________________________________________________________

Kapitola dvacátá pátá
Duhový most

Bylo zase jaro a já jsem z balkonu svého pokoje sledovala první jarní bouřku. Pod dešťovou clonou se na druhé straně města skoro ztrácela jeho nová dominanta. Komplex několika rozestavěných budov školy pro mágy s jeho novou, vysokou hvězdářskou věží.

Kapky se stříbřitě třpytily a odrážely se od kamenného zábradlí. Zatřásla jsem hlavou. Voda mi stékala po tváři a příjemně chladila. Miluji déšť. Krásně zpívá a šeptá zprávy z daleka. Oblohou proletěl s rachotem blesk. Vypadal, jako ohnivý drak. Svět kolem zatajil dech. Cítila jsem, jak se ve mně maličká pohnula. Drak jí probudil. S napětím jsem čekala. Déšť se pomalu zmírňoval a mezi oblaky vysvitlo slunce. Dočkala jsem se. Byla tu. Nádherná barevná duha. Síla vody a ohně se spojila a vytvořila duhový most. Přijde…!?

Vrátila jsem se do pokoje a bezděky jsem lapla po dechu. Stah přišel nečekaně. Nechtěla jsem zatím nikoho plašit, a tak jsem si sedla do křesla a snažila jsem se číst. Slunce zapadlo. Za další dvě hodiny jsem opatrně vyšla na chodbu a zaklepala na dveře protějšího pokoje, kde už dva týdny bydlela moje starostlivá matka. „Mami! Mami, už je čas,“ zašeptala jsem naléhavě. Matka otevřela okamžitě. Snad na mne u těch dveří čekala. „No jistě,“ zasmála se. „Bouřka.“

Nechtěla jsem vyvolat poprask, ale jak už to bývá, za chvíli o tom věděl kdekdo. Matka mě nastrkala zpátky do pokoje a do postele a šla probudit Gitu a Alisu kvůli horké vodě a čistým prostěradlům. Zatím, co byla pryč, tak se ozvalo lehké zaklepání a vzápětí se otevřely dveře a dovnitř proklouzl Engill. „Tak jsem tu. Byla‘s hodná?“ A už byl u mě a já se ho jen chytla pevně kolem krku, protože jsem radostí, ani mluvit nemohla. Půlrok odloučení se rozplynul, jako pára nad hrncem. A v tom se vrátila moje matka. „Hej, co to tady je?! Mistře Engille!! Co tady děláte?“

„Přijel jsem za svojí ženou,“ usmíval se na ní Engill. Ale matka se nedala a mračila se na něj čím dál víc. „A jak dlouho se zdržíte tentokrát?!!“

„Těžko říct,“ protahoval Engill. „Nejspíš do prvního maléru. Možná týden, možná měsíc, možná třicet let. Byl jsem jmenován děkanem té nové školy a oficiálně vyslán na dohled nad dostavbou a zahájením práce mágů. Přesněji řečeno mě sem poslal Velmistr Ivar za trest. Odmítl mě propustit z řádu úplně a tak mi vymyslel tento očistec. Prý by mi to tak lehko neprošlo, ale tady vznešená paní Varda z Livaru na něj udělala velmi dobrý dojem, při jednom soukromém hovoru. Znám velmistra Ivara hodně dlouho a dovedu si ten hovor dost dobře představit. Muselo to být hodně nepříjemné. Dodatečně se omlouvám, nevěděl jsem, že něco takového zamýšlí, ale Varda je prostě skvělá, takže to zabralo.“

Matka se zatvářila o něco vlídněji. „A co že jste přijel zrovna teď?“

„Přece si nenechám ujít narození své vlastní dcery.“

„Proč si oba myslíte, že to bude zrovna holka?“ vrtěla matka hlavou.

Přišel další stah a matka se konečně probrala z překvapení. „A ven! Jestli tady chcete být, tak umýt a převléknout! Chlape, vždyť vy máte bláto až na hlavě!!!“

„Jel jsem v dešti, potmě a na koni,“ hájil se Engill a marně protestoval, když ho matka vystrkovala z pokoje ven. Celý děj sledoval ode dveří rozespalý Elias. Vysvobodil Engilla z rukou babičky a poslední, co jsem slyšela, než se zavřely dveře, bylo: „Tak vítej doma a pamatuj si, že s babičkou se nikdy, nikdo nesmí hádat. Je ještě horší než máma. Buď rád, že jsi nedostal pohlavek. Pojď. Umeješ se u mě.“

Když o tři hodiny později držel Engill v náručí naši dceru, tak se Elias zeptal. A jak se ta moje sestřička vlastně bude jmenovat?

Ačkoliv jsme s Engillem o jméně ještě neměli čas mluvit, odpověděli jsme dvojhlasně: „ZIRA!“




Fotka od Gundula Vogel z Pixabay
***************************************************************************