Za prvé – Začněte se připravovat už v dětství a neohrnujte nos nad mladším bratrem, který nenosí domů pokaždé vyznamenání, jako vy, ale naopak tráví každé prázdniny přípravou na reparát. V dospělosti totiž zjistíte, že jedničky ze ZŠ jsou úplně naprd v reálném světě a že váš domněle zaostalý bratr je IT génius, kterému nesaháte ani po kotníky a že ho setsakra potřebujete. Budete se modlit, aby si nevzpomněl na všechny šikanamomenty z dětství, až po něm budete chtít, aby vám vytvořil webovou stránku – staral se o ni a hledal pro vás vhodné programy na tvorbu audia a ještě vám vše (jako debilovi) trpělivě a pracně několikrát dokola vysvětloval.
Za druhé – Neberte doslova kámoše, kteří říkají: „Tyyy jooo ty píšeš faaakt skvěle – měla bys to vydat knižně.“ Když jim uvěříte – zvrhne se to do opačného extrému. Vy se budete kámošů ptát: „A už jsi četl tu mojí novou povídku, pohádku, básničku?“ (doplňte dle situace) A kámoši – zahlcení vaším nadšením se budou kroutit a říkat: „Jé promiň já se k tomu ještě nedostal. On nám vykvetl ten nový kaktus a tak jsem ho musel hlídat…“ Situace je taková, že kámoši jsou kámoši a občas vám mažou med kolem huby, aby vám udělali radost, protože vás mají rádi. Buďte jim za to vděční a neuduste je svými výtvory. Já mám kliku, že mám hodné kamarády, kteří mi dílka buď pochválí, nebo taktně mlčí a oči v sloup dávají mimo moje zorné pole. Zatím mi ještě nikdy nikdo neřekl „tyvoe vys. se na to, nech to profíkům a běž dělat něco užitečnějšího!“
Za třetí – Když už se rozhodnete, že když to nechtějí číst, tak že to do nich narvete ušima, že to má také svá úskalí. Shánění mikrofonu a audioprogramu je to nejmenší.
Za čtvrté – Zjistíte že ten krásný a vzletný slovník, kterým píšete je naprosto nevyslovitelný a nemožný do huby. Na stará kolena zjistíte, že koktáte, zadrháváte se, šišláte, ráčkujete, mlaskáte, slintáte a syčíte. Navíc zjistíte, že váš krásný a kultivovaný hlas, který jste zvyklí slýchat uvnitř své hlavy, je ohavně uječený a lepkavý jako sirup. Nechápu, že se mnou matka před 45 lety nešla na logopedii. Zjistíte, že váš krásný a dramatický přednes zní v reálu absolutně nudně a utahaně. Poznáte to mimo jiné podle toho, že vám začnou lidi psát: „Ty máš tak krásný hlas – naše malá u toho usnula už po třech minutách…“
Za páté – Zjistíte, proč si profíci najímají sály obložené kartony od vajíček. Uvědomíte si, že máte sousedy! Jedni sousedi se neustále hádají, v jednom z bytů vyje pes, další soused si po dobrém špeku rád zazpívá, jiný neustále kašle a jinde stěhují každý den nábytek.
Za šesté – Kromě sousedů vaši uměleckou činnost ovlivňuje vlastní byt. Nikdy nenahrávejte, když máte zapnutou pračku! Nedovolte členům domácnosti splachovat WC a mýt si ruce! Na mobilu si vypněte nejen zvuk, ale i různá budíková upozornění! Zavřete okno a dveře! Pozor na kolemjdoucí školku na vycházce! Mimo jiné zjistíte, že i ti ptáci za oknem jsou ohavně hluční! Zapamatujte si v kolik jezdí popeláři! Zkontrolujte si, že vám nevrže židle nevržou klouby a nekručí v břiše! Poslední rok mám potíže s pískáním v uších a mám nepříjemný pocit, že ten zmetek mikrofon bere i to! A nikdy, opravdu NIKDY nenahrávejte, když váš partner ve vedlejší místnosti sleduje fotbal!!! Může se snažit sebevíc být potichu, ale Derby je Derby…
Tolik pro začátek – další postřehy a zkušenosti budu postupně přidávat.