Rozechvěle vstupuji do malé místnosti, které vévodí velký přístroj. Má tvar válce s otvorem uprostřed. Před ním je úzké bílé lůžko. Mám na sobě jen tričko a kalhotky. Na pokyn personálu jsem musela všechno ostatní nechat v šatně. Hlavně se zajímali o kovové předměty. Musela jsem sundat i podprsenku s kovovými háčky. Naštěstí zubní korunku mi dovolili ponechat si v hubě.
Na pokyn mile se usmívající slečny jsem si lehla na ono podivné úzké lůžko. Hlavu jsem vložila do těsného výřezu. Na uši jsem dostala sluchátka a pak mi hlavu uzavřeli průhledným poklopem.
Dopředu mi sice nic přesného nesdělili, ale já věděla proč tu jsem. Tu laboratoř jsem nemohla nepoznat. Konečně mě vybrali. Konečně jsem tu.
Zavřela jsem oči a lůžko začalo zajíždět do brány mezi světy.
Ozvaly se podivné hlasité zvuky střídaly se různé tóny různé frekvence. I přes sluchátka jsem v pozadí slyšela zpěv ptáků. Na nohách jsem cítila lehký průvan.
Konečně ji uvidím. Tolik vytoužená a vysněná Pandora s jejími modrými pralesy a skalami. Volnost a krása síla a nekonečnost. Jak asi budu vypadat já? A co všechno mé nové tělo bude umět?
Vibrace a zvuky se dále střídaly sílily a klesaly. Najednou vše utichlo. Lůžko se začalo pomalu vysouvat. Opatrně jsem otevřela oči. Byla jsem napřed zklamaná. Strom za oknem byl úplně obyčejně zelený a já byla pořád v té samé místnosti. Poslali mě do šatny. Pohledem do zrcadla jsem zjistila, že vypadám jako dřív. Moje kůže nebyla modrá, ani trošku. Jen malinko na holeni, jak jsem včera zakopla o židli. Podívala jsem se na hodiny a rázem jsem vše pochopila. Od začátku mé cesty uplynulo jen dvacet minut. Úžasné, jak věda pokročila. Dříve musel člověk zdlouhavě cestovat vesmírem v kosmické lodi, než se na Pandoru dostal. Nyní, díky této vylepšené hvězdné bráně se tam přenese během pár chvilek, a dokonce je dnes už člověk schopný pohybovat se v časoprostoru, takže se zdá, že celá ta dlouhá a náročná mise proběhla během pouhých dvaceti minut.
Není div, že si nic nepamatuji. Lidská mysl by patrně takové skoky nezvládala dobře, a proto se paměť musí korigovat a uvolňovat postupně.
Oblékla jsem se do svých civilních šatů a čekala. Po několika minutách si mě zavolala žena v bílém plášti. Vtiskla mi do ruky obálku s modrým CD diskem. Nevydržela jsem to a zeptala jsem se přímo.
– Jak dlouho bude trvat, než se mi vrátí paměť.
– Prosím?
– Než se mi vybaví všechny detaily mise na Pandoře?
– Ehmmm
– Je to nahrané na tom cédéčku že?
– Ano… Kdože Vás sem poslal?
Žena si vzala do ruky můj doporučující dopis. Lehce nadzvedla obočí. Pochopila, že já jsem opravdu ta vyvolená a jak moc jsem důležitá.
– Ach ano, už rozumím… Zaneste to CD svému…. Lékaři…? A on už vám pomůže, aby se vám paměť brzy vrátila.
Poděkovala jsem a vyšla ven. V Parku se zelenaly stromy a ptáci zpívali. Moc se těším, až se mi vybaví celý můj pobyt na Pandoře, celá má mise. Vím, že jsem určitě nezklamala. Zřízenec, který mi otvíral dveře se tvářil velice uctivě.
Určitě vám pak budu všechno vyprávět. Bylo to nepochybně úžasné. Doufám, že mě tam brzy vyšlou zase…