Spěchala jsem přes náves s plnými nákupními taškami. Doufala jsem, že doběhnu domů dřív, než křeč v ramenou dosáhne nesnesitelné intenzity. Nepovedlo se. Těsně před obecním úřadem jsem to vzdala a položila tašky na lavičku. Rozhýbávala jsem prsty, masírovala si ramena a protahovala záda. Abych ještě chvilku oddálila ten okamžik, kdy budu muset pokračovat, začala jsem si prohlížet oznámení a plakáty ve vitríně úřadu. Přelétla jsem úřední oznámení, pozvánku na přednášku o ústní hygieně, na výstavu holubů a výsledky krajské fotbalové ligy. Mé oči k sobě přitáhl barevný plakátek s azurově zlatou mandalou. MASÉRKA NA CESTÁCH. „Co je to za blbost?“ pomyslela jsem si. Přelétla jsem plakátek a dozvěděla jsem se, že celý příští týden bude u nás v Kozolicích hostovat jakási potulná masérka. Prý bude mít stan na louce vedle lesní mateřské školky. Následoval výčet akreditací a diplomů, které získala, druhy masáží – o většině z nich jsem nikdy neslyšela. Ale zaujala mě masáž šíje a zad. Hmm, to bych vážně potřebovala. Na masáž do města to mám daleko a s místním masérem jsem chodila na základku, a už tenkrát to byl pěkný prasák. Beztak šel na masérský kurz jen proto, že žádná normální ženská by se před ním jinak nesvlékla. Od něj bych si nenechala namasírovat ani palce u nohou zašněrované ve vojenských kanadách. Chodí k němu akorát nadržené podnikatelské paničky z chatové osady. Můj poslední pohled patřil ceníku. „Cože????!!!!! No tak to ani náhodou, copak kradu?“ Popadla jsem tašky a doškobrtala domů. Vyplít záhon, donutit děcka napsat úkoly, večeře, vyprat, dát děti spát. Ufff. „A ten můj chlap se zase někde toulá…“
Klika cvakla dvéře letí… jak píše klasik… „Zlato! Už jsem doma. Ty jsi nevybrala poštu? Máš tu nějaký dopis!“
Otáčím obálku nervózně v prstech. Je z redakce místního deníku. Opatrně otevřu dopis a začnu číst. Bezděky jsem si výskla radostí nahlas. „Copak?“ ptá se zvědavě můj drahý.
„Představ si, že se jim ta moje povídka líbí a nabídli mi celou jednu stránku. Bude to od září vycházet na pokračování. A píší tu, že mi poslali na účet zálohu. To je skvělé, to bych mohla dětem koupit ten nafukovací bazén na zahradu a tobě nové sako.“
„To ani náhodou,“ prohlásil můj muž. „První honorář si musíš utratit jen sama pro sebe, to je zákon, přináší to štěstí. Kup si něco na sebe, nějaké botky, nebo parfém, nebo si nech udělat ty barevný nehty. Bez bazénu to děcka ještě chvíli vydrží a já bez saka taky.“
Bezděky jsem si vzpomněla na ten letáček na nástěnce. Co kdybych to přeci jen zkusila?
*
Tu noc se mi zase zdál ten divný sen. Procházela jsem se v nádherné zahradě. Ten sen se opakoval nejméně jednou do roka. A já už věděla, že ta dívka vedle mě je moje nejlepší kamarádka Meda, že se stane něco zlého, ale v tom snu jsem si nemohla vzpomenou co. Meda mi vyprávěla, že má pořád pocit, jako by ji pronásledoval a sledoval nějaký muž. „Víš, cítím jeho oči naprosto všude, i uprostřed temné noci, když zhasnou hvězdy. V chrámu při modlitbě, když spím, pořád. A víš, co je na tom nejhorší? Že nevím, jestli mě to víc děsí, nebo vzrušuje a láká.“
Slyším sama sebe, jak jí odpovídám. „To je přece nesmysl. Sem do Minervina chrámu žádný muž nesmí, tady se nemáš čeho bát. Třeba máš jen špatné sny z horka a únavy. Poprosím Kchayru, aby ti svařila nějaké bylinky na uklidnění.“
Meda se zamračila: „To nebyl žádný sen! Jsi moje nejlepší kamarádka, myslela jsem si, že mě pochopíš. Hlavně nikomu nic neříkej. Děvčata by se mi akorát tak smála.“
„No dobře, promiň,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Ale vážně není dobré, že tě představa nějakého muže, který tě pronásleduje vzrušuje. To by se Minervě nemuselo líbit.“
„To máš pravdu,“ zamyšleně kývla hlavou Meda. „Víš co? Půjdu teď do chrámu a poprosím Minervu o pomoc a ochranu před špatnými myšlenkami.“
*
Zůstala jsem v zahradě sama. Můj podivný neklid vzrůstal. Abych přišla na jiné myšlenky, začala jsem vytrhávat plevel mezi růžemi. Růže měly dlouhé a ostré trny a za chvíli mě po rukách stékala krev, ale nepřestávala jsem. Bolest tišila mou paniku. Pojednou se ozval výkřik. Poznala jsem Medu. Ale hlas zněl divně, jako kdyby křičela v chrámu, vnímala jsem ozvěnu zdí a sloupů, ale ten zvuk by takto až do zahrady dolehnout nemohl. Její hlas zněl jasně, jako kdyby stála těsně vedle mě. Výkřik se změnil na sténání a hlasitý dech. Už v něm nezněl úlek a strach, ale něco jiného. Něco nového. Znělo to jako kdyby… Ale to je nesmysl! Sem se přeci nemůže dostat žádný muž!
Rozeběhla jsem se k chrámu. Nebyla jsem jediná, kdo ty zvuky slyšel. Několik dívek mě předběhlo. Zakopla jsem a upadla. Než jsem se postavila na nohy a znovu rozeběhla, první dívky už vbíhaly do chrámu. Ozval se strašný a nelidský výkřik a pak vyděšený jekot mých sester. Vběhla jsem do chrámu. Hlasy utichly a mezi sloupy se neslo jen podivné a zoufalé kvílení. Znělo to od hlavního oltáře. Rozeběhla jsem se tam. V cestě mi stálo několik nesmyslně umístěných kamenných soch. Než mi začalo být divné, kde se tu tak náhle vzaly, tak jsem spatřila oltář a na vše ostatní zapomněla. Na oltáři leželo nestvůrné, nahé, napůl ženské tělo pokryté hadími šupinami. Ten tvor se podivně choulil a vydával ty děsivé zvuky. Když jsem se přiblížila, zjistila jsem, že místo vlasů se jí kolem hlavy ovíjejí živí hadi. Ucouvla jsem. Pak jsem si ale všimla, že postava leží na roztrženém bílém panenském rouchu kněžek bohyně Minervy. Místo rukou měla postava podivné pařáty s dlouhými drápy a na zápěstí – tkaný náramek, který jsem loni sama vyráběla, jako dárek. Tiskla si obě dlaně na tvář. „Medo!!!“, vykřikla jsem, chytila ji za znetvořené ruce a odtáhla jí je od obličeje. V hlavě mi vybuchlo oslnivé světlo, cítila jsem, jak mi tuhne tělo a nemůžu se pohnout. V uších mi zněl zoufalý křik…
*
Probudila jsem se. Můj muž se mnou třásl. „Vzbuď se! Zase se ti zdál ten divný sen? Křičela jsi!“ Noční košili jsem měla celou propocenou a ruce i nohy se mi třásly. Bolelo mě celé tělo. Nejvíc hlava a záda. Z postele jsem lezla, jako stará babka. „Neměla bys to říct doktorovi?“ díval se na mě starostlivě můj milý.
*
Prošla jsem brankou na zahradu mateřské školky. Slunce se sklánělo k západu a všude bylo ticho. Děti si už užívaly červnového teplého večera doma s rodiči. Ty naše měl mimořádně na krku manžel. Za šípkovým keřem stál látkový party stan. Původně byl asi bílý, ale někdo pomaloval jeho stěny moc krásnými mandalami, obrázky ptáků a draků a tajemnými symboly, jejichž význam jsem nedokázala ani odhadnout. Trošku jsem se lekla, že jdu k nějaké praštěné kartářce. Venku před stanem stál malý stolek a u něj dva polštáře. Ze stanu vyšla mladá žena se světlými vlasy a nesla konvičku s čajem.
„Dobrý den, já jsem Vám včera volala kvůli té masáži. Budete mít na mě čas?“
„Jistěže ano,“ usmála se na mě. „Já jsem Lenka, když ti nebude vadit tykání…“
Čekala jsem, že mě odvede do stanu, já si sundám tričko a podprsenku, namasíruje mi záda, já zaplatím a půjdu domů… Místo toho mě slečna Lenka posadila na jeden z polštářků, nalila mi voňavý bylinkový čaj a zeptala se: „Co ode mě očekáváš?“
To mě zarazilo. Nechápala jsem, jak to myslí. „Bolí mě záda a ramena, tak bych to potřebovala nějak uvolnit…“
Zamyšleně se mi dívala do očí. Na chvíli jsem měla dojem, že ji odněkud znám. „Nepotkaly jsme se už někde?“ zeptala jsem se. Pokrčila rameny. „Někde, nebo někdy už možná ano. A co tě ještě trápí kromě zad a ramenou?“ zeptala se zase.
Zasmála jsem se. „Jejej toho by bylo: vzteklá šéfová, slimáci na zahradě, málo času na děti, málo peněz, rozbitá žehlička, končící STK, blbé sny…“ Ale nic z toho, co by se dalo vyřešit masáží. „A proč by nedalo?“ usmála se zase masérka a já za chvíli zjistila, že jí vykládám a hrnu na ni všechny své stesky, neúspěchy, obavy, strachy a bolístky, na které si jen vzpomenu. „Jé pardon, moc se omlouvám. Já jsem se nějak rozpovídala a zdržuju vás – tě…“
„Ale vůbec ne. Nikoho dalšího už na dnešek nemám. Jsem tu jen pro tebe. Ale jestli chceš, půjdeme na to.“
*
Odvedla mě do stanu. Uprostřed stálo klasické masérské lůžko, na něm ležely měkké barevné osušky a stěny zase zdobily krásné, ručně malované obrázky. Zeptala se mě, jestli mi nevadí svléknout se úplně do naha. Nevadilo mi to. Lehla jsem si na lehátko a zavřela oči. Slečna Lenka začala. Obratnými prsty prozkoumávala má záda, jako plastickou mapu pro slepce. Její doteky začaly být cílené. Dýchala pomalu a nahlas a já mimoděk přizpůsobovala svůj dech jejímu. Začala jsem se ztrácet v prostoru a čase, svaly se mi postupně uvolňovaly a měla jsem pocit, jako by mě Lenka doslova vylamovala z kamenného sarkofágu. Vážně jsem tu masáž potřebovala. Cítila jsem se, jako by mi uvolňovala v těle nějakou ucpanou řeku života a ona právě začíná proudit…
*
…něco se změnilo… kolik času uplynulo? Snad minuta, snad den, snad sto let… Najednou jsem zase viděla. Špatně, ale viděla. Nemohla jsem pohnout tělem, ani hlavou. Nemohla jsem mrknout, ani pootočit hlavu, ale viděla jsem. Stála jsem jen na krok před kamenným oltářem. V úhlu, který jsem mohla očima obsáhnout jsem viděla velké množství kamenných soch, některé stály, některé ležely, některé celé, jiné rozbité. Sochy žen i mužů. Muži drželi většinou v rukou nějaké zbraně. Většina z nich si zakrývala oči. Náhle jsem si uvědomila, že to nejsou sochy. Všude ležela vrstva prachu a pavučin. Na druhé straně místnosti stál nějaký muž – na rozdíl od všech ostatních postav živý. V ruce držel meč a opatrně se blížil k něčemu, co leželo na zemi před ním. Zohavené šupinaté tělo… Natáhl ruku a s odvrácenou tváří něco zvedl do výše. Odťatá ženská hlava s hady místo vlasů… Z otevřených cév na krku odkapávala temná krev. Muž položil opatrně hlavu na oltář. Dívala jsem se do mrtvých očí a cítila jsem lítost. „Ach Medo..!“ Z jednoho oka pojednou skanula velká slza a dopadla na oltář. Muž opět zvedl hlavu a zabalil ji opatrně do nějaké látky. Pak rychle odešel.
Na oltáři zůstala jen ta třpytivá slza. Dívala jsem se na ni. Litovala jsem, že se za chvíli vypaří a zmizí. Ale slza se místo toho začala zvětšovat a lehce vlnit. Za chvíli už se leskla na oltáři malá loužička, která se stále zvětšovala. Voda začala nabírat tvar a navzdory fyzikálním zákonům se tvarovala a měnila barvu. Po nějaké době, kterou neumím odhadnout leželo na oltáři nahé ženské tělo. Žena se zhluboka nadechla a vydechla. Pomalu se posadila. Měla světlou pleť, plavé vlasy a zářivě jasné oči. Pomalu se postavila a zahleděla se na mě. Položila mi ruce na hlavu.
„Jsem LENÉ, TA co se zrodila ze slzy a mým posláním je léčit těla i mysl. Pomohu ti.“ Pomalu mě začala hladit po vlasech, krku a ramenou. Cítila jsem, že se mi vrací cit. Prsty na rukou a nohou mě začaly lehce brnět. Podařilo se mi pohnout víčky. Teplo se mi rozlévalo pomalu celým tělem. Klesla jsem na kolena na chladnou kamennou zem. Dívka se ke mně sklonila. Tvář měla mladou, ale v očích měla moudrost hlubin času. Usmála se a znovu mě pohladila po vlasech. „Teď běž tam, kam potřebuješ jít a neboj se, vše bude v pořádku…“ Začala jsem znovu ztrácet zrak. Zpustošený chrám kolem mě potemněl a v uších mi začalo hučet…
*
Měkké a teplé ruce na mých zádech mě přivedly zpět. „Promiň, já jsem asi na chvíli usnula,“ omluvila jsem se. „To nic. Všechno je tak, jak má být,“ odpověděla mi. Masáž byla už skoro u konce. Lenka mě přikryla měkkou přikrývkou a řekla mi, ať zůstanu ležet, jak dlouho budu chtít a vyšla ze stanu ven. Cítila jsem se báječně, jako by ze mě masérka sundala kamenný krunýř. Zavřela jsem oči a myslela na ten podivný sen. Bála jsem se, abych znovu neusnula, a tak jsem se oblékla a vyšla ven ze stanu. Lenka seděla na polštářku a upíjela bylinkový čaj. Sedla jsem si proti ní. Kolik jí tak může být let? Dvacet? Třicet? Sto? Usmívala se, a její oči zářily, jako třpytivé a hluboké tůně času. Zapadající slunce se odráželo v jejích světlých vlasech spletených do copu. Pozvedla v ruce konvičku. „Dáš si? Po masáži se musí hodně pít.“ Kývla jsem hlavou. „Děkuji. Dám si moc ráda… LENÉ… Děkuji ti – Za všechno…“
Vtiskla mi do ruky malovaný hrneček s čajem a znovu se usmála. „Všechno je jak má být…“
*********************************************************************************