Adélka ležela na své posteli s tabletem v ruce a snad po milionté prohlížela všechny weby slibující úžasné a báječně placené brigády snů. Nový školní rok začal už před týdnem a brigáda pořád žádná. Vánoce tu budou raz dva a z kapesného dárky pro tolik lidí nemá šanci pořídit. A o tom, že by potřebovala také nějaké finance jen sama pro sebe – škoda slov. Je dost trapné, aby v osmnácti vysvětlovala doma, proč nutně potřebuje stovku na kavárnu s kámoškou a nejdou si koupit nanuky do sámošky a sednout na lavičku v parku, jak jim to stačilo před pěti lety.

Monotónně klikala na jednu stránku za druhou… Moment! Co to bylo? Horečně listovala zpátky. Ha! To tu ještě dopoledne nebylo!

KONKURZ
pondělí 14. 9. 2020 14:00 – 15:00Agentura BLUDIČKA s.r.o. hledá novou posilu.
Jedná se o hlídání dětí v rodinách se specifickými potřebami. Práce na 3 – 12 hodin týdně. Vhodné pro studenty škol s pedagogickým zaměřením, nebo učitele a vychovatele v důchodu. Možnost dlouhodobé spolupráce. Plat od 150,- kč/hod. (dle spokojenosti klientů).
Kontakt: Mgr. Roxana Černá
Eliščino nábřeží 35
500 03 Hradec Králové
Stručné životopisy zasílejte na email: rx.cerna@bludicka.com

Adélka zatajila dech – to by mohlo být ono! Jedním okem jukla zběžně do zbrusu nového rozvrhu hodin. Sláva. V pondělí má mimořádně odpoledne volno.

V pondělí už ve 13:55 Adélka zahnula na Eliščino nábřeží. Ani na oběd dnes nešla. Bála se, že by jí z nervozity bylo špatně. Přemýšlela, co by mohly být ty specifické potřeby. Že by se jednalo o děti nějak tělesně postižené, nebo s mentální poruchou, nebo autisté? Také by mohlo jít o děti cizinců. A z čeho ji budou zkoušet na konkurzu? Že by i z angličtiny? Najednou si nebyla jistá, jestli tu práci opravdu chce. Nechtěla, aby ji od konkurzu vyhodili. To by jí na sebevědomí moc nepřidalo. Právě proto neřekla o konkurzu ani doma mamce a nenapsala ani tátovi. Mamka by se snažila najít informace o agentuře na internetu a určitě by jí znepokojilo, že se o ní nikde nic nepíše. Měla by strach, že je to nějaký podfuk a už by si představovala úchyla lákajícího naivní slečny do svého bytu. A chtěla by jít s ní. A táta? Ten by ji už od rána bombardoval povzbudivými esemeskami o tom, jak je skvělá, jak jí věří a že jí určitě vezmou. A co pak? Pak by mu měla napsat: „Ne tati, nevzali mě, jsem prostě k ničemu…!“ Ne, to by nešlo, z některých věcí je lepší rodiče vynechat. Když ji nepřijmou, nic se nestane, a když ano, tak jim to řekne pak a můžou slavit v klidu a bez stresu.

Číslo 35. Adélka se zastavila. Byl to starý, dvoupatrový rohový dům. Okrovobíle omítnutý. Jako karamelový dort. Nade dveřmi se snažil dělat parádu, poněkud otlučený balkonek. Po obou stranách dveří se lesklo několik mosazných cedulek s názvy firem sídlících na této adrese. Nějaká zubní laboratoř, dvě lékařky, nějaké finanční a hypoteční firmy, a dokonce leasingová pobočka ČSOB, tam dělá mamka. To Adélku trochu uklidnilo. Mezi štítky napravo objevila i ten, který hledala, Agentura BLUDIČKA s.r.o. Našla zvonek se stejným nápisem a zazvonila. Po chvíli se ozval příjemný ženský hlas:

– „Bludička s.r.o.“

– „Dobrý den, tady Adéla Moravcová, jdu na konkurz.“

– „Ano, běžte prosím po schodech do třetího patra.“

Ozval se bzučák a dveře pod tlakem Adélčiny ruky povolily. Uvnitř uvítal Adélku typický lehce zatuchlý pach starého domu. Dlaždice byly sešlapané a zábradlí ohmatané, ale jinak vypadal vnitřek domu čistě a udržovaně. Adélka začala stoupat do schodů. Teprve teď si uvědomila, že žena v telefonu říkala, že má jít do třetího patra, ale dům měl přeci jen dvě patra? Nebo ne? Adélka pro jistotu pročítala všechny jmenovky na dveřích, které míjela. V domě sídlily patrně jen firmy. Obyčejný byt neviděla žádný.
Ve druhém patře končilo kamenné schodiště, a dál už vedly jen úzké a strmé dřevěné schody, jako na půdu. Adélka zaváhala. Na půdu se jí nechtělo. Že by přeci jen verze s úchylem? Náhle se dveře nad schody prudce otevřely a po schodech směrem dolů se za mohutného dupání a supění sunula mohutná starší dáma. Něco si rozčileně drmolila pro sebe. Adélka jí ustoupila stranou a pozdravila. „Dobrý den“. Dáma se zastavila. Kriticky si Adélku prohlédla, zamračila se a hlasem, který se odrážel od zdí v celém domě, pravila: „Blázny si tady ze mě nikdo dělat nebude! To tedy ne! Třicet let jsem řídila celou školu. Sám ministr školství mi poslal poděkování, když jsem šla do důchodu. A teď tohle?! To tedy ne! Budu si stěžovat!“ Minula překvapenou Adélku a dusala směrem do přízemí. Adélka zaváhala. Co to bylo? Má jít dál? Dveře nahoře zůstaly pootevřené. Zvědavost nakonec zvítězila. Vyběhla schody a opatrně nakoukla do místnosti. Vypadala jako maličká čekárna u lékaře bez oken. Dřevěné tmavé obložení i na stropě a na zemi koberec, který připomínal dobře udržovaný golfový trávník. Adélka měla pocit, že i voněl, jako pravý trávník. Jen těžko odolala pokušení sáhnout si na něj. Uprostřed místnosti stál malý stolek a na něm pár časopisů, které Adélka neznala. Podél zdí stálo několik dřevěných židlí. Na jedné seděla až nepřirozeně vzpřímeně štíhlá žena neurčitého věku v růžovém kostýmku, růžových lodičkách na vysokých podpatcích s růžovou kabelkou, růžovými brýlemi na nose a pevně staženým účesem. Právě něco povídala druhé osobě v místnosti, která seděla v opačném koutě. Adélka v ní poznala Terezu od nich ze školy ze čtvrťáku. Obě přítomné se otočily a podívaly se, kdo to přišel.

„Čau, taky jdeš na ten konkurz?“ řekla Tereza.

„Čau, Jo.“ zamumlala Adélka.

Dáma pohoršeně pozvedla obočí. „Ale děvčátka, jak chcete vychovávat děti, když se samy neumíte chovat. Nevíte, jak slušně pozdravit? Vychovávat děti není žádná zábava, to je poslání, poslání na celý život. Ne si jen vydělat na nový mobil a hurá pryč. Musíte děti učit kázni a úctě ke starším a slušnému chování především. Já chodila do těch nejlepších škol ve Velké Británii. A tam vědí, jak vychovávat děti. Žádný mobil a mekáč a jůtůb, či jak se všechny ty neřesti jmenují. Internátní škola a kázeň a studium a zase jen kázeň…“ Tereza se na dámu upřeně podívala a pomalým pohybem vytáhla z pusy žvýkačku, natáhla ji, jak to nejdál šlo a zase ji pomalu začala rolovat do pusy. Dáma zbledla a zhluboka se nadechla na další rozhořčenou přednášku. K té se ale už nedostala. Dveře na opačné straně místnosti se pootevřely a ozvalo se z nich: „Slečno Svobodová, pojďte dál.“ Dáma v růžovém se napřímila, urovnala si sukni, blýskla vztekle okem po obou děvčatech a vešla dovnitř. Dveře se zavřely.

„Taky potřebuješ prachy?“ zeptala se Tereza.

„Hmmm“. Zamumlala Adélka, neměla moc chuti povídat si s Terezou.

„Já chtěla na brigošku do mekáče, ale máma, že prý ne, že mám dělat něco v oboru, aby mě vzali na vysokou.“

Uprostřed místnosti se objevila černá kočka. Ano objevila, protože všechny dveře zůstávaly i nadále zavřené, okna nikde a žádný kus nábytku, kde by se kočka mohla doteď schovávat. Najednou seděla vedle stolku a upřeně se koukala na Adélku.

„Čiči…“ zkusila to Adélka a natáhla ruku. Kočka nic, ani se nehnula a dál Adélku hypnotizovala.
Tereza hlasitě kýchla a začala hledat po kapsách kapesník. „Zatraceně, co tady ta mrcha dělá? Mám na

ně alergii.“

„Ty máš alergii na kočky?“ soucitně se zeptala Adélka.

„Jo, na kočky, na psy, na peří, na seno, na kytky, na ořechy, na mlíko a asi i na čistou vodu. Zažeň tu

bestii, nebo se tu usmrkám!“

Adélka se otočila zpátky ke kočce, ale ta už tu nebyla. Jak se objevila, tak zase zmizela.
Ze dveří vyběhla růžová slečna Svobodová. K uslzeným očím si tiskla růžový kapesník. „Já, že nemám ráda děti? Jak může taková, jako VY, něco takového říct. Už mě tu nikdy neuvidíte a kladné recenze také nečekejte!“ Klapot růžových střevíčků se vzdaloval. V místnosti nastalo ticho. Tereza chtěla napjaté ticho prolomit. „Teď jsem na řadě určitě já-áááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!“ Zaječela a vyskočila ze židle, až se převrátila. „Ty vole to ne! To už fakt ne!!! Napřed Zombie-Barbie, kočka a teď tohle! Ježiš vono to leze ke mně. KurwAAAAAA!!!!“ Tereza vyběhla na schodiště. Adélka při Terezině jekotu také vyskočila ze židle a teď se pokoušela zjistit, co Terezu tak vyděsilo. Vzápětí to uviděla a srdce se jí rozbušilo, jako zběsilé. Po koberci směrem k ní lezl pomalu pavouk, ale jaký pavouk. Obrovský černý pavouk, největší, jakého kdy viděla mimo filmové plátno a televizní obrazovku. Chtěla v první chvíli také utéct, ale pavouk se pohyboval přesně mezi ní a dveřmi na schodiště. Přemýšlela. Takhle velký pavouk tu určitě nemůže být jen tak. Určitě utekl nějakému chovateli. Někomu, pro koho je krásný a teď ho určitě hledá. Násilím se snažila zklidnit. Pavouk se pořád blížil. Adélka si všimla, že má na zádech nalepené blýskavé zlaté flitry poskládané do tvaru smajlíka. „Co je tohle za blbost?“ pomyslela si, ale přeci jen, ji ten pohled trochu uklidnil. Pomalu se sunula podél zdi ze směru pavoučího pochodu.

„Slečno Moravcová, pojďte dál.“ Adélka sebou trhla. Málem zapomněla, proč tu vlastně je. S povděkem využila náhle pootevřené dveře do kanceláře agentury. Proklouzla dovnitř a zavřela za sebou.
„Dobrý den.“

Ocitla se v malé a útulné kanceláři. Nábytek byl starý, ale moc pěkný. Dvě klasické registrační skříně s šuplíky označenými písmeny abecedy a nějakými značkami, které vypadaly jako runy. Dvě police s šanony. Ty první už byly hodně staré a ohmatané. Na zdech visely obrázky s fotografiemi s pohádkovou tematikou. Na té největší stála červenovlasá žena v přátelském objetí s něčím, co vypadalo, jako jednohlavý drak velikosti koně. Drak i žena měli na hlavách papírové párty čepičky s barevnými puntíky. Adélka si pomyslela, že to jsou nejspíš fotky z natáčení nějakých moderních pohádek. Paní Roxana si patrně přivydělává u filmu. Uprostřed místnosti stál obyčejný velký kancelářský stůl se starým vytáčecím telefonem, monitorem k počítači, klávesnicí a hromadou papírů, které byly zatíženy těžítkem v podobě velké skleněné koule. V záři monitoru se zdálo, že koule slabě světélkuje a pulzuje. Za stolem seděla ona červenovlasá žena z fotografie a mile se na Adélku usmívala.

„Pojďte dál, a posaďte se, slečno. Mohu Vám říkat Adélko?“

Adélka kývla hlavou a posadila se na kulatou otáčecí židličku bez opěradla.
„Nedáte si perníček?“ Roxana Černá k Adélce přistrčila talíř s drobnými perníkovými srdíčky, zdobenými bílou polevou. Adélka chtěla odmítnout, ale perníčky voněly tak lákavě a omamně, že než se nadála, měla jeden v ruce. „Dobrá volba,“ kývla spokojeně hlavou Roxana.
Pak se zadívala na monitor počítače, kde Adélka poznávala svůj vlastní životopis, který paní Černé předevčírem poslala e-mailem. „Takže vy studujete tady v Hradci pedagogickou školu. Hmm ano, to je dobrá škola. Už jsme tu několik brigádníků z této školy měli a vedli si většinou velmi dobře… Třetí ročník

dokonce. Takže zkušenosti s dětmi už jistě máte.

„A teď bych se podívala na Váš životopis.“

„Ale ten už jsem Vám poslala,“ zmateně namítla Adélka a ukázala prstem na monitor.
„Ach ano ten, který jste napsala ano. Ale já chci vidět ten, který napsal Vás. Podejte mi ruku.“ Adélka váhavě natáhla ruku. Roxana ji vzala do své, otočila ji dlaní vzhůru a pozorně se do ní zadívala. Adélka překvapeně otevřela pusu. Nevěděla, jestli se má smát, nebo hned odejít. Takovouto personální agentku ještě neviděla. Ale Roxana vůbec nevypadala jako nebezpečný blázen. Byla moc milá, tvářila se, že ví, co dělá a její ruka příjemně hřála. Adélku přemohla zvědavost, co se bude dít dál. Roxana pečlivě zkoumala každý centimetr její dlaně a tvářila se čím dál spokojeněji.

„Výborně. Pro tuhle práci jste jako stvořená.“

„A vidíte tam také mou budoucnost?“ trošku jízlivě si rýpla Adélka.

„Jistěže ano, ale ta teď není důležitá. Navíc je budoucnost nesdělitelná, protože informace o ní ji mění. Například, když Vám teď řeknu, že až vyjdete z této místnosti, tak se opět polekáte velkého pavouka, kterého už jste viděla před chvílí, tak už to nebude pravda, protože ho při odchodu budete čekat a nepolekáte se. Tím se budoucnost změní, a tudíž předpověď bude špatná. No není to legrační?“ zářivě

se na Adélku usmála.

Telefon na stole, který až dosud považovala Adélka za historickou retro dekoraci se rozdrnčel.

– „Bludička s.r.o. u telefonu Roxana Černá.“

– „Dobrý den paní Sádková, co pro Vás mohu udělat?“


– „Ano, nebojte se. To není žádný problém. Zrovna tu mám jedno šikovné děvče. Budete určitě spokojená. Má o dost mladší sestru, takže s holčičkami to umí.“


– „Ne ještě u Vás nebyla, ale doporučila ji paní Mici i pan Oktávus. Cestou jí vše vysvětlím.“

– „Ano. Od čtyř do šesti. Ale jen do šesti. Déle se dnes zdržet nemůže.“

– „Ano. Za půl hodinky jsme u Vás. Dovezu ji.“ Roxana zavěsila telefon.

Tak a máte první práci slečno Adélko. Volala paní Sádková. Potřebuje na dvě hodinky pohlídat dcery. Manžel je na služební cestě a ona musí nečekaně do divadla na kostýmní zkoušku. Jsou to dvojčata. Je jim pět let. Máte plavky? Ovšemže ne. S tím jste nemohla počítat. Půjčím Vám naše agenturní.
Roxana otevřela šuplík skříně označený písmenem P a začala se v něm prohrabovat.
„A vida. Co tu dělají nehořlavé rukavice? Ty sem určitě hodil Alex, když naposledy hlídal to Hořínkovic batole. Budu si s ním muset promluvit. To je hrozné, jak je nepořádný.“
Roxana vyndala svářečské rukavice a přemístila je do šuplíku s písmenem R.
„Á plavky, tady jsou. Nebojte se, budou Vám. Je to univerzální velikost a jsou čisté.“ Vytáhla z šuplíku dvoudílné plavky v mintové barvě, zdobené tmavě modrými motýlky a podala je vyděšeně se tvářící Adélce.

„Jak víte, že mám dnes čas do šesti?“

„To je ta moje agenturní praxe a intuice. Ba ne, dělám si legraci. Máte to přeci napsané v životopise – v tom na dlani… A konec povídání! Jedeme! Dnes Vás tam dovezu, když je to tak narychlo. A také pro Vás v šest přijedu a hodím Vás na vlak do Jaroměře, ať nemáte doma problémy.“
Roxana otevřela dveře kanceláře a vybídla Adélku k odchodu. Adélka se mezi dveřmi zarazila a opatrně

vykoukla ven. Smajlíkový pavouk nikde. Roxana se rozesmála.

Adélka seděla v autě a pokoušela se vstřebat lavinu událostí poslední hodiny. V ruce převracela motýlkové plavky. „To je náhoda, nebo mám na ruce napsané i to, že se mi líbí mintová barva?“

„Ne, to bylo jasné už, jak jste si vybrala ten perníček.“

„Ale ty perníčky byly přeci bílé – a všechny stejné,“ namítla Adélka.

„Vážně si myslíte, že byly stejné?“ mrkla vesele Roxana okem. „Stejné na světě není nic, ani jednovaječná dvojčata – což mi připomíná, že Vám musím dát pár instrukcí ohledně Vašich prvních klientek. Jak už jsem řekla, je jim pět let. Jsou to milá a celkem poslušná děvčata. Vy si hlavně

zapamatujte, že smí z vody ven maximálně na půl hodiny.“

„Cože?“, zmateně se zeptala Adélka. Myslela si, že špatně slyší.

„Ano, bylo by jim špatně, jsou ještě malé,“ kývla hlavou Roxana.

Zastavily před hezkou a upravenou vilkou na konci města u slepého říčního ramene. Ještě ani nestačily zazvonit a už vyběhla ven mladá žena v modrém kostýmku a s dlouhými světlými vlasy, které vypadaly skoro bílé.

„To jsem ráda, že už jste tady paní Černá. Nevím co dřív a taxík tu bude za chvilku.“

Roxana představila Adélku a postrčila ji za branku.

„Pojďte slečno, děvčata jsou venku na zahradě v bazénu.“ Vedla Adélku přes přízemí domu. V hale ležely na stole připraveny tři talíře s chleby se sardinkovou pomazánkou. To je večeře pro děvčata a pro Vás, až budou mít hlad. Po večeři už zůstaňte ve vnitřním bazénu, ten je tady.“ Ukázala pootevřenými dveřmi místnost se zapuštěným bazénem vykládaným barevnými kamínky a květinovými vzory. Kolem zdí stála různě velká akvária s barevnými rybkami. Ale paní Sádková nenechala Adélku rozkoukat a vedla ji dál velkými prosklenými dveřmi na zahradu k velkému jezírku s plovoucími lekníny. „Holky jsou tady.“ Adélka se marně rozhlížela, nikde nikdo. „Holky! Přijela slečna, co si s vámi bude hrát, než se vrátím. Poplavte nahoru!“ a zacákala rukou ve vodě. Voda se zavlnila a nad hladinou se objevili dvě dětské tvářičky s velkýma modrýma očima. Děvčata měla dlouhé světlé vlásky po mamince. Ve vodě se zdálo, že mají trošku odlesk dozelena. Děvčata se vynořila z vody naprosto tiše. Žádné cákání, prskání, lapání po dechu a vytřásání vody z uší a nosu.
„Tohle je Michaela a tohle Markéta. Říkáme jim Miky a Maki, je to rychlejší. A tohle je slečna Adéla,

bude tu s vámi, než se vrátím z divadla. Hezky pozdravte!“

„Brý den,“ řekla jedna hlavička.

„Ahoj,“ řekla ta druhá.

Před domem zatroubilo auto. „Taxík je tady! Musím běžet. Určitě si už poradíte,“ zamávala paní

Sádková a odběhla.

„Pojď do vody,“ řekla jedna hlavička.

„Půjdu, ale musím se převléknout do plavek.“

„Proč?“ zeptala se druhá hlavička.

„Protože nahatá se koupu narada a šaty bych si namočila,“ vysvětlila Adélka, ráda, že první konverzační

bariéra se prolomila.

„Juuu, ty se umíš namočit?“ obdivně vykulila oči první hlava.

„Umím,“ řekla nejistě Adélka, protože nevěděla, kam tím dotazem hlavička míří. Rychle se převlékla za rododendronovým keřem do půjčených plavek a při tom pořád vykukovala, jestli jsou holky v pořádku. Ty ale zvědavě čekaly na ni a nehnuly se ani o píď. Adélka zůstala stát nejistě na kraji jezírka.

„Skoč!“ radila první hlavička.

„Tady v rohu jsou schody,“ slitovala se druhá hlavička.

Adélka opatrně slezla po schůdkách do vody. Naštěstí byla docela teplá.

„Na co si budeme hrát holky?“ zeptala se.

„Na žraloky,“ nadšeně navrhla první hlava.

„Jak se na ně hraje?“ zeptala se Adélka.

„To plaveš pod vodou tak, aby ti koukala nad hladinu jen noha – totiž ploutev, a musíš doplavat toho koho chceš sníst. Teda jen jako. Nesníš ho doopravdy.“

Miky a Maki se obě ponořily pod hladinu a ohnuly každá jednu nohu v koleni tak, že jim nad hladinu koukala jen noha a lýtko. Obě začaly plavat na druhou stranu jezírka a pak zase zpátky. Adélka byla v šoku. Takhle dlouho pod vodou přece nemohou vydržet? Kdyby neviděla nad hladinou pohybující se a kroutící se dívčí kotníky, už by asi zpanikařila definitivně. Objaly jí čtyři drobné ručky.
„A máme tě!“ Miky a Maki se vynořily z vody opět bez jakéhokoliv náznaku potíží a nedostatku dechu.
„Ale to musíš utíkat, jinak to není zábava. Poučovala ji jedna malá žraločice.“

„Tak jo, souhlasila Adélka a začala plavat co nejrychleji pryč.“

Žraločice ji dostihly vzápětí za hlasitého jásání. Chvíli se takhle honily, až měla Adélka vodu v uších, nose a půl jezírka v žaludku.

„Plaveš strašně pomalu a vůbec se nepotápíš,“ tvářilo se vyčítavě jedno z děvčat.

„Nebuď smutná, to se naučíš,“ utěšovala ji druhá.

„Nemáte hlad?“ zeptala se s nadějí v hlase Adélka.

„Jooo, já máme!“

Holky se vyhrnuly z vody. Adélka si až teď všimla, že to co mají na sobě nejsou plavky, ale obyčejné žluté letní šatičky. Chtěla je napomenout, ať neběhají dovnitř, aby to tam všechno neumáčely, ale než stačila otevřít pusu, tak z dvojčat voda stekla a byly suché, jako by ve vodě nikdy nebyly.

Poslala je tedy napřed k jídlu a převlékla se sama z plavek do šatů. Když vešla do haly, holky už večeřely.

„Jů,“ vyjekla jedna. „Můžu si sáhnout?“

„Na co?“ nechápala Adélka.

„Ty máš mokré vlasy,“ obdivně řekla druhá a obě přestaly jíst a začaly jí opatrně osahávat vlasy.

„To bych chtěla taky,“ řekla jedna závistivě.

„Mokré vlasy vám udělat neumím, ale mohla bych vám učesat pěkné copánky. Nechcete?“

„Jo, to bych chtěla.“ „Já taky.“ Souhlasily nadšeně obě.

Adélka si došla do tašky pro hřeben a pustila se do česání, hned poté, co si holky zahrály kámen-nůžky

papír o to, která půjde na řadu první.

„A ty jsi Maki, nebo Miky?“ zeptala se opatrně Adélka.

„Já jsem přeci Miky,“ pohoršeně řekla Michalka.

„No to je přeci jasné,“ souhlasila Adélka a sepnula Michalce vlasy červenou gumičkou.
„Až budu velká, tak se budu starat o rybičky ve velkém oceanáriu. Budu si s nimi hrát, aby jim nebylo smutno po moři a budu jim vařit dobroty,“ řekla Michalka.

„A co baví tebe?“ zeptala se Adélka Markétky, když začala česat ji.

„Já sbírám hrníčky, jako děda. A až budu velká, budu je i vyrábět.“

„Jaké hrníčky?“ zeptala se Adélka.

„S pokličkama.“

„Na dušičky?“ zasmála se Adélka a sepnula Markétce vlasy žlutou gumičkou. Konečně je rozezná.

„Asi jo. Ale můžou být i bez dušiček. Mně se líbí i tak,“ kývla hlavou Markétka.

„Víte co holky? Já mám nápad,“ řekla Adélka. „Já příště přinesu takovou modelovací hmotu a můžeme si ty hrníčky vyrobit hned.“

„Vážně?“ rozzářila se Markétka.

„Mě hrnky nebaví,“ prohlásila Michalka.

„Ale budou tě bavit, protože my si ty hrnky ozdobíme obrázky a na ty obrázky můžeš nakreslit rybičky z oceanária, které máš nejradši.“

„Tak jo,“ souhlasila Michalka

„A můžeme si nějaké obrázky připravit už teď. Máte pastelky a papíry?“

Markétka donesla tři papíry a pastelky.

„A může ta rybička být spíš leknín?“ zeptala se.

„Určitě ano,“ přikývla Adélka a byla ráda, jak jednoduše se jí podařilo holky zabavit. Za chvíli měly

všechny tři papíry plné nápadů na ozdobení hrníčků.

Michalce spadla pastelka na zem a když se pro ni sehnula pod stůl, aby ji zvedla, tak upadla a zůstala sedět na zemi.

„Co je ti Miky. Jsi unavená? Chceš jít spinkat?“ zeptala se Adélka.

„Ne, nechci. Je mi sucho.“

„Mně je taky sucho a bolí mě nožičky,“ vzdychla Markétka a položila si hlavu na stůl.

Adélka si vzpomněla na to, co jí říkala Roxana: „…smí z vody maximálně na půl hodiny…“

Vyskočila ze židle. Jdeme do vody. Šup šup. Zvedla Michalku do náručí a odnesla ji do místnosti s akvárii a opatrně ji posadila na kraj do vody. Rychle se vrátila pro Markétku. Ta už u stolu spala. Odnesla ji za Michalkou. Michalka mezitím sklouzla do vody celá. Pohled na dítě ponořené s hlavou pod vodou Adélce rozbušil srdce, ačkoliv už dávno pochopila, že Miky a Maki nejsou děti na jaké byla doposud zvyklá. Opatrně položila do vody i Markétku. Netrvalo to ani minutu a sestřičky otevřely oči a začaly do sebe strkat. Obeplavaly bazén a vynořily se u Adélky.

„Budeš nám povídat pohádku?“ zeptala se Michalka.

„A jakou byste chtěly?“ souhlasila Adélka.

„O Červené Karkulce, jak plula na ostrov za dědečkem, který byl strážce majáku a jak jí sežral zlý žralok,“ nadšeně navrhla Markétka.
***

Adélka seděla v autě vedle Roxany. Mířily k nádraží, tak jak Roxana slíbila.

„Paní Sádková Vás moc chválila. Udělala jste na ni báječný dojem. Za dnešek jste si vydělala pět set korun čistého. Paní Sádková něco přidala za to, že jste to zvládla tak narychlo a bez přípravy. Děvčata Vás prý nechtěla pustit pryč.“

„Musela jsem jim slíbit, že zase přijdu,“ usmála se unaveně Adélka. „Budeme dělat hrníčky.“

„Tak?“ zatvářila se pobaveně Roxana.

„Paní Černá, proč jste mi neřekla, že Sádkovi jsou vodníci?“ zeptala se Adélka.

„Já jsem Vám to neřekla? Vážně?“ podivila se Roxana, ale oči jí vesele svítily. „Někdy je možná lepší objevovat svět přímo, než přes vyprávění no ne? Naše agentura se specializuje na – řekněme -menšinové klienty.“

„Ti ostatní jsou také vodníci?“ „Ne, jen někteří. Zrovna jsem Vám chtěla nabídnout práci na neděli odpoledne. Manželé Šedinovi jdou na vernisáž obrazů, které pan Šedina maluje. Bude to velká sláva. A potřebují pohlídat syna. Je to takový malý mazlíček. Šedinovi jsou vlkodlaci…“
___________________________
Tahle povídka vznikla v září 2020, jako dárek k osmnáctým narozeninám pro naši Adélku M. 🙂
___________________________
Fotka od Please Don’t sell My Artwork AS IS z Pixabay