Karty

Tak a jsme v pasti. Podařilo se nám sice dostat se do jeskynního labyrintu včas a zaplavit přístupovou chodbu, ale co dál? Ve světle loučí jsem viděla vyděšené obličeje vesničanů. Těžko říct, jestli se báli víc našich pronásledovatelů, nebo těch tichých a tajemných chodeb před námi. Na můj rozkaz se všichni chystali k odpočinku a krátkému spánku. Půlka lidí z mé jednotky se rozestavila na stráži. Hlídali zatopenou chodbu a všechny tři chodby na druhé straně jeskyně. Harlik stále seděl na zemi a v chabém světle louče si před sebou rozkládal svoje ohmatané karty. Vesničané v něj očividně vkládali větší důvěru než ve mne. Ani jsem se jim nedivila po dnešním dnu. Chtěli po něm, aby jim z karet vyčetl, jak si bozi přejí, aby se zachovali. Sedla jsem si vedle něj. „Tak co? Už víš kudy se máme vydat dál?“ „Máš nějakou kartu, kde je napsáno jestli nalevo, nebo napravo?“ Harlik si potichu povzdechl. „Takhle to nefunguje, je těžké se rozhodnout. Nejraději bych to nechal na někom jiném. Zvláště, když jsou v sázce životy všech kolem.“ To bylo na místního mága a léčitele překvapivě upřímné. Žádný mág, mastičkář, zaříkávač, ani kdovíkdo, neprozrazuje svá tajemství, metody a hlavně ne pochyby. Překvapilo mne to. Proč se najednou svěřuje mně – velitelce jednotky, která nedokázala zabránit obsazení jejich vesnice a jen stěží zvládla pomoci zachránit obyvatelům jejich holé životy. „Copak? Ty svým vlastním kartám nevěříš?“
„Právě že věřím. Věřím sobě. A vím, že když se rozhodnu správně, tak umřu a když špatně, tak umřou všichni ostatní.“ Koukal do karet a mračil se. Tiše jsem si ho prohlížela. Byl asi tak starý jako já. Na muže docela hezký. Dokonce mu slušela i ta malá jizva na obočí. Měl tichý a uklidňující hlas. Bylo příjemné ho poslouchat a sedět v jeho blízkosti. Uvažovala jsem, jestli tak pěkná ústa umějí také dobře líbat. Až mne ten nápad polekal. V minulých dnech, kdy moje jednotka nastoupila hlídku s centrem v jeho vesnici, jsme si povídali často. Byl dost chytrý a měl velice slušné znalosti. Když jsem se ho zeptala, jak se tak mladý stal vůdcem vesnice – řekl jen, že měl dobrého učitele. Patřil stejně jako já k „přebytečným.“ V království děti přebíraly řemesla a zaměstnání po rodičích. Ale pokud bylo v rodině víc dětí, nebo byli sirotci, jako já, tak podstupovaly ve dvanácti letech magickou zkoušku nadání. Jednou za rok se sešli ve městě řemeslníci a jiní, kteří hledali učně a tovaryše a děti, které hledaly svůj osud. Králův mág pomocí magického oka, každému mistrovi vybral jeho učně. Tak se stal z Harlika vesnický léčitel a ze mne voják a během let, kdy jsem se osvědčila i velitelka malé hlídkové skupiny. Bylo to zvláštní. Nevěděla jsem, proč mi magické oko vybralo osud provázený smrtí, když já jako malá chtěla být ze všeho nejvíc kuchařka, asi proto, že jsem si často užila dost hladu a chtěla jsem s ním skoncovat. Teď jsem sledovala Harlika a přemýšlela o tom, jestli on je se svým údělem spokojen. Líbil se mi. Až moc. Vojáci by si něco takového neměli dovolit.
„Tak tedy vyberu cestu já.“ Snažila jsem se to říci povzbudivě.
Nezabralo to.
„Jenže to je právě to rozhodnutí, které mám udělat. Nechat to na tobě, nebo rozhodnout sám..“ Podíval se mi do očí.
„Aha“ asi jsem se netvářila moc chytře.
„Podívej“ začal ukazovat karty. Tady jsem já, tady jsi ty a tady mezi námi je karta moudrosti a učení. Karty říkají, že tě mám naučit v nich číst, aby ses uměla rozhodnout.“
„Co, já?“ tak tohle mne opravdu překvapilo. Oči mi padly na karty. Uprostřed byl obrázek s knihou, svitkem, svícnem a symbolem boha moudrosti a učení. Po jedné straně ležela karta, představující barevně oblečeného kejklíře. „To máš být ty?“ zeptala jsem se. „Ano já“
„Ale proč? Ty přeci nejsi šašek a ani nevypadáš moc vesele.“
„Prostě to vím, že ta karta ukazuje mne. Chci vracet lidem ztracené úsměvy. Když někomu ulevíš od bolesti a vyléčíš ho, tak mu vrátíš úsměv. Je to dobrá karta.“
Pak jsem si začala prohlížet kartu, která měla znázorňovat mne. „Cože? To snad ne?“ Na obrázku byl zelený vrch. Za ním vycházelo slunce. Po straně pramenil potok a na druhé straně byl zelený strom s ptačím hnízdem ve kterém byla tři zlatavá vajíčka. Ale hlavní postavou karty byla dívka v bílých, prostých šatech, které obepínaly její značně zakulacené bříško. Měla dlouhé světlé vlasy a na krku přívěšek s modrým srdcem. Dole pod obrázkem bylo starým písmem napsáno: Naděje.
„To je nesmysl. To nemůže být moje karta. Já jsem voják. Zabíjím. Nenosím naději, ale smrt. Tohle by měla být moje karta…“ Vytáhla jsem z balíčku kartu na které byla valkýra ve zbroji s krvavým mečem v ruce a vítězným věncem nad hlavou.
„Líbí se ti ta karta?“ zeptal se Harlik
„Ano líbí – tedy vlastně“ zaváhala jsem. Dívala jsem se na kartu a nemohla jsem odtrhnout oči. Za valkýrou bylo město. Zbořené město. Hořelo. Plameny se náhle před mýma očima zavlnily. Oblaka kouře se zkroutily do divných tvarů. Odhalily šibenici s bezvládným tělem. Vedle valkýry trčel začernalý mrtvý keř a pod ním leželo malé mrtvé dítě. Modré prázdné oči mělo upřené na mne a ve světlých vláscích krvavou stopu. Dole bylo napsáno: Válka. Cítila jsem, jak se mi do očí dere slza. Potlačila jsem vzlyknutí a rychle kartu pustila.
„Tak co? Líbí se ti?“ znovu se zeptal Harlik. Zdálo se, že ví co jsem právě zažila. „Ty karty jsou živé.“ Slyšela jsem svůj polekaný hlas. Harlik se usmál a podal mi kartu Naděje. Hřála v dlani. Pomalu jsem se uklidňovala.
„Kolik lidí už jsi zabila?“ zeptal se. S odpovědí jsem si dala na čas. „Jen dva. Jsem členka hlídky a jednotce velím teprve rok. Spíš hlídáme a strážíme. Před rokem jsme pátrali po lupičích kteří přepadávali a zabíjeli kupce na staré stezce. Našli jsme je. Bylo jich dost. Došlo k boji. Zabila jsem dva. Pak mne povýšili a dostala jsem pochvalu.“ Už jsem Harlikovi neřekla, jak děsivý zvuk vydává meč přetínající kosti. Jak strašné je poslouchat chrčení umírajícího. Týden jsem zvracela. A dodnes se občas vzbudím s pocitem lepkavé krvi na rukou. Neřekla jsem mu to, ale on se na mne díval se soucitem, jako by to vyčetl z mých očí. „Ty nejsi Válka. Jsi Naděje. Vím to. A ty na to nikdy nezapomeň!“
Snažila jsem se najít ztracenou rovnováhu a tak jsem se vrátila k původnímu tématu. „Takže kudy půjdeme dál? Chápu správně, že tyhle chodby nikdo nezná, ačkoliv jsou jen kousek za vesnicí?“
„Přesně tak. Tohle podzemí je prokleté podle místní pověry a nikdo sem nechodí. Děti o něm poslouchají historky už od narození. Těch pár kteří pověrám nepodlehli a vypravili se sem, se ztratilo a už nikdy se nevrátili. Ale legenda říká, že ten kdo opravdu potřebuje pomoc, tak projde. Vesničané doufají, že tohle je ta výjimka a že dnes budou démoni zde spát.“
„Pošlu své lidi prozkoumat, kterým směrem chodby vedou.“ Vzbudila jsem těch dvanáct, kteří nespali a rozdělila je po čtyřech a poslala do chodeb.
Pak jsem se vrátila k Harlikovi a ten mi podal karty do ruky. „Víš karty ve skutečnosti vůbec nic nepředpovídají. Každý člověk má v hlavě to co je potřeba udělat. Jeho nejhlubší já to ví. Jde jen o to tu vědomost dostat na povrch a uvědomit si ji. Je jedno, jaké karty ti padnou. Důležité je co tě napadne, když je vidíš a co si myslíš, že ti chtějí říct. Věštcem se stává ten, kdo zná lidské povahy a umí předvídat jejich reakce. Když u dvou lidí padnou stejné karty – tak jejich výklad bude pokaždé jiný. Když dva věštci budou věštit ze stejného postavení karet stejnému člověku, tak pokaždé řeknou něco jiného a obojí bude pravda, pokud jsou dobří. Je to jen pomůcka pro uspořádání myšlenek.“ „Zamíchej je!“ Přikázal.
Zamíchala jsem karty. „Vyndej teď tři karty a polož je obrázkem nahoru. To je první chodba. Řekni, co tě napadne jako první.“
Položila jsem před sebe karty s nápisy: Mrzutost, Nemoc a Faleš. „Co tě napadá?“ zeptal se Harlik. „No, že ta chodba bude dlouhá, lidi budou remcat a pak to buď bude o zlomení nohy, nebo tam bude špatný vzduch a nakonec ta chodba bude slepá.“ Sama jsem se smála své fantazii. Harlik se nesmál. „Naprosto správně. Pokýval hlavou. Tuhle chodbu bych také nevybral. Tak dál. Druhá chodba.
Teď jsem vyložila. Potíže, Domov a Vojáka na stráži. „Tak první je jasná. Potíže máme už teď a budou dál. Karta domova se mi líbí, působí bezpečně, ale co ten voják?“
„Voják na stráži je ochránce a má schopnost odvracet špatné karty, které jsou před ním.“
„Takže tohle bude správná chodba, jen se musíme připravit na potíže při cestě.“
„Taky si myslím.“ Kývl hlavou Harlik
Začala jsem pokládat karty na třetí chodbu. Harlik mlčel a sledoval mne. Pokušení, Válka, Smrt. Usilovně jsem přemýšlela. Pak jsem váhavě začala. „Chci se pomstít za to, že jsem musela ustoupit. Vrátím se do vesnice. Nevím jak, ale vím, že zvítězím i proti přesile. Vyženu je z vesnice a nakonec umřu. Že by ta poslední chodba byl nějaký tajný vchod do vesnice?“ Harlik sebral karty a zase je složil do balíčku. „Je to možné. Co budeš dělat?“
„To co musím a chci.“ Ty vyvedeš vesničany druhou chodbou a já s mými vojáky půjdu tou třetí.“ Harlik mlčel. „Chtěl jsi, abych rozhodla já. Tak jsem rozhodla.“ Nakonec jsem to nevydržela. „Poslyš, karta smrti znamená vždycky jen smrt?“
„Ne, dokonce to velmi málokdy značí opravdu smrt. Tahle karta znamená prudkou změnu. Chvíle kdy něco končí, ale něco jiného může začít. A taky to nemusí značit zrovna tvojí smrt.“ Dodal nakonec.
„Ale já do té třetí chodby musím jít. Cítím to. Je to důležité.“ Můj vlastní hlas mi zněl umíněně.
„Já vím. Měla bys jít.“ Souhlasně kývl hlavou Harlik, ale do očí se mi nepodíval. Složil si plášť pod hlavu a zavřel oči. Mezi námi zůstal ležet balíček karet. Vzala jsem ho do ruky. Myslela jsem na to, že by mohl umřít někdo jiný. Moji vojáci? Je to naše práce. Naše povinnost vrátit lidem jejich vesnici. Komu patří smrt? Mně nebo… Vytáhla jsem bezděky kartu zprostřed balíčku. Pestře oblečený šašek se na mne vesele smál…
*
Škvírou ve stropu jeskyně se prodíralo pár nesmělých paprsků světla. Bylo ráno. Vesničané už byli připraveni. Téměř padesát žen, mužů a dětí v tichosti stáli u druhé chodby. Průzkumníci se vrátili ještě v noci. První chodba prý vedla kamsi dolů až k malému jezírku se sirnou a páchnoucí vodou. Druhá ústila na břehu řeky. Východ byl skrytý a hlavně byl na druhém břehu řeky, než vesnice. Nemělo by být těžké se dostat nepozorovaně až do další osady, která byla opevněná. Nepřátelé nikde. Dva z mých mužů tam zůstali na hlídce a dva se vrátili se zprávou. Muži z třetí chodby se vrátili trochu rozpačití. Řekli, že chodba nikam nevede a že tam měli divný pocit děsu, který měli problém překonat. Na konci prý našli kamennou stěnu a lidské kosti. Vesničané odešli. Harlik s nimi. Chtěl zůstat s námi, ale nakonec uznal mé argumenty, že ho jeho lidé potřebují. Měla jsem o něj strach. Sledovala jsem světla jejich loučí, jak mizí v chodbě. Doufala jsem, že bude Harlik v bezpečí a že si se mnou bohové nehrají nějakou ošklivou hru. Poslala jsem s vesničany další dva vojáky a se zbylými dvaceti muži jsem zamířila do záhadné chodby.
Moji jinak sebevědomí muži se chovali trošku nejistě a váhavě. Nechápala jsem proč. Chodba byla prostě jen chodba, trochu vlhká a trochu zatuchlá a moji věštbu z karet včera neviděli. Neklidná jsem měla být já, ne oni. Mne chodba naopak podivně přitahovala Bezděky jsem zrychlovala, jak jsem chtěla co nejdřív odhalit její tajemství. Ano, už jsem nepochybovala, že nějaké tajemství skrývá. Došli jsme na konec ke kamenné stěně. Co teď? Na zemi ležely kosti. Všimla jsem si, že je jich půlka. Zbytek ostatků musel ležet pod stěnou. „To jsou dveře. Hledejte něco, čím se to otevírá.“ Netrvalo dlouho a našli jsme páku, ovládající mechanizmus dveří. Nebyl nijak zvlášť ukrytý. Muži byli stále nervózní. Kamenná vrata se zvedla nahoru. Za nimi byla jeskyně. Podlaha jeskyně byla poseta kostmi. Uprostřed jeskyně stál kamenný stůl a na něm ležela drátěná košile. Leskla se nepřirozeně zelenou barvou. Vůbec nevypadala rezavě, ani zaprášeně. Přitom tu musela ležet už hodně dlouho. Napřed jsme zajistili bránu, aby se za námi nezavřela – tedy mysleli jsme si, že jsme ji zajistili.. Prohlédli jsme jeskyni, ale žádný další vchod, ani nic jiného tu nebylo. Jen magická košile a kosti. Drátěná košile mne neodolatelně lákala. Puzena neodolatelnou silou, jsem se jí dotkla. Ozvala se rána a zvuk drceného kamení. Někdo vykřikl. Brána spadla. Půlka mých mužů zůstala uvnitř a půlka venku. Volala jsem na ně, aby bránu zase otevřeli, ale odpovídali, že to nejde, že páka zmizela. Nařídila jsem jim s tím něco rychle udělat. Muži, kteří zůstali se mnou byli vyděšení. Já ne. Připadala jsem si, jako opilá. Vrátila jsem se ke košili a pozvedla jsem ji. „Paní, to byste neměla.“ Vystrašeně řekl jeden z mužů. Neposlouchala jsem ho. Pak už jsou mé vzpomínky jen mlhavé. Vím, že jsem si svlékla svou zbroj hlídky a oblékla si tu podivnou košili. Došla jsem k zavřeným dveřím pasti a ty se samy od sebe otevřely. Nevnímala jsem výrazy svých mužů a vracela jsem se do vstupní jeskyně. Běželi za mnou. Na můj příkaz zvedli stavidlo a začali vypouštět vodu ze zatopené chodby. Nemohla jsem se dočkat. Tasila jsem meč a ještě po kotníky ve vodě jsem běžela chodbou. Muži za mnou. Ještě než mne dohonili, tak jsem u vchodu zabila tři khorangy. Nevím jak, ale najednou leželi přede mnou v krvi. Rozběhla jsem se k vesnici. Ty dvě míle jsem uběhla strašlivě rychle. Byla jsem sama. Vojáci mi nestačili. Khorangové byli stále ve vesnici a chovali se tam jako doma. Ovládla mne šílená zuřivost a nenávist. Padali jako panáci. Zabíjela jsem je jako komáry. Můj meč vypadal jinak, než jsem si ho pamatovala. Byl větší a svítil. Khorangové začali utíkat. Jednoho po druhém jsem je dobíhala a dorážela, jako dobytek. Najednou nebylo na koho útočit. Vrátila jsem se do vsi. Všude bylo plno krve a mrtvých těl nepřátel. Celá jsem se třásla. „Chci krev. Chci zabít a dívat se do hasnoucích očí.“ Na kraji vesnice se objevil muž. Běžel ke mně. Něco vzrušeně křičel. „Okamžitě to ze sebe sundej Elis! Přestaň s tím! Zmocní se tě to! Svlékni tu ohavnost ze sebe!“ Křičel na mne pořád naléhavěji. To si nikdo ke mně nesmí dovolit. Jsem nejsilnější a nejmocnější a všichni se mi budou klanět. Z úst mi vyšel výkřik v nějakém divném jazyce. Zvedla jsem meč ke smrtící ráně. Muž klopýtl a upadl. Z kapsy mu vypadly karty a rozsypaly se kolem. Znovu jsem ve vzteku pozvedla meč. Čepel zasvištěla vzduchem. Dnes jsem poprvé minula. Muž se odkulil na stranu a můj meč se zabodl do země a rozťal kartu ležící na zemi… Svět se zastavil… Dívala jsem se na zničenou kartu a na obrázek šaška rozpůlený mým mečem. Najednou jsem cítila v hlavě cizí myšlenky. Ztratila jsem pojem o čase. Vznášela jsem se v prázdnu a byla jsem bohyně a všichni mne uctívali a všichni se mne báli. Obětovali mi krev svých nepřátel. Sladkou krev. Horkou krev. NE !!! Stála jsem na trhu a dívala jsem se na tetu, jak nad ohněm šikovně obrací placky a polévá je medem. Krásně to voní. Chtěla bych to taky umět, až vyrostu…. Ne to není teta. To jsem já a ta malá holka co se na mne dívá a směje se? Zatraceně, kdo to je? Vypadá jako já. Ne, má jiné oči. Ty oči znám. Jsou něžné a laskavé. Takové má Harlik. Harlik? Kdo je Harlik? Opět zírám na kartu v prachu. Pestrobarevný šašek, co vrací lidem úsměvy. Meč mi padá z ruky. Rychle ze sebe strhávám drátěnou košili. Nejde to. Je jako živá a svírá mne. Konečně doběhli moji vojáci. Překvapeně se rozhlížejí kolem. „Sakra pomozte mi z toho!“ Jen bázlivě se ke mně přibližují. Harlik se zvedá ze země. Pro něco se shýbne a vtiskne mi to do ruky. „Jsi Naděje. Nikdy na to nezapomeň.“ Na kartě je dívka v bílém a tentokrát má moji tvář. Košile povolila. Konečně. Zahazuji ji co nejdále od sebe.“ Vem si jí zpátky! Dnes jsi dostala dost obětí! Vem si jí zpátky!“ Můj hlas zní chraptivě. Nakrátko pocítím touhu si jí zase obléci, ale Naděje v dlani mne hřeje. Záblesk. A košile je pryč. Vojáci padají na kolena a modlí se ke všem bohům na jaké si vzpomenou.
Před očima se mi zatmělo a jak padám, tak cítím Harlikovy ruce, jak mne chytají.
Když jsem se probrala, tak jsem ležela v Harlikově pokoji pro nemocné a on seděl u mne. Místnost ještě nebyla zcela uklizena po nájezdu khorangů. Cítila jsem se strašně bídně. „Už nikdy nikoho nechci zabít. Bylo to strašné.“ Chtělo se mi brečet. „Málem jsem zabila tebe…“ roztřásla jsem se. „Ale neudělala jsi to. Jsi silná. Silnější, než si myslíš. A karta smrt, neznamená vždycky smrt. Nezapomeň.“ Pohladil mne po tváři. Chytla jsem se jeho ruky. „Já vím, znamená náhlý konec jednoho a začátek něčeho jiného.“ Bylo mi lépe.
„Proč jsi se vrátil? Přikázala jsem ti zůstat s tvými lidmi.“
„Chtěl jsem vědět, co tím Pokušením ty karty myslely…“
„Lžeš. Proč jsi se vrátil?“
Chvíli bylo ticho.“Ty nevíš?.“ Věděla jsem. Už jsem se na nic neptala.
V místnosti bylo šero, ale já měla pocit, jako by vyšlo sluníčko. Podával mi hrnek s vodou. „Já nepotřebuji vodu a ty to víš. Nevím jak jsi to dokázal, ale miluji tě a je mi jedno co si o tom myslí ve vojsku. Lůžko bylo dost veliké. Vešli jsme se tam oba. Harlikova náruč byl spolehlivý lék na vzpomínky z dnešního dne. Byla to nejkrásnější noc v mém životě. První taková v mém životě. A ano. Umí opravdu krásně líbat a hladit a …
*
Ráno přijela posila z města a mojí jednotku převeleli tam. Šli jsme pěšky, protože o koně jsme přišli. Harlik stál před domem a smutně se na mne díval. Nic neříkal. Rozbušilo se mi srdce. Zprávy se šíří rychle. Moje jednotka byla vyznamenána. Všechny vesničany jsme zachránili a neztratili jsme ani jednoho muže. A vesnici jsme dobyli zpátky. Khorangové se stáhli co nejdále od našich hranic. Pověsti o mstící se bohyni války se šířily rychle. Nikdo se mne na nic netroufl ptát. Až král. Vypověděla jsem mu příběh popravdě. Chtěl tu drátěnou košili. Nevěřil mi, že zmizela. Vyslechl muže z mé hlídky a všichni mu řekli to samé. Sám se vypravil do podzemí, ale nic nenašel. Třetí chodba neexistovala.
Zašla jsem za mágem s magickým okem.
„Když mi magické oko vybere poslání. Musím u něj zůstat celý život?“
Mág se zamyslel. „Ne, jen ti vlastně řekne v čem jsi dobrá, nebo kde můžeš udělat něco pro ostatní. Jestli pomýšlíš na odchod z královy armády, tak se ti nedivím. Máš na to právo. A navíc myslím, že tvůj úkol tady už skončil. Zbavila jsi naši zemi velké hrozby. Nikdo jiný to udělat nemohl. Tu košili na sebe mohla obléknout jen žena bojovnice. Proto tě patrně Oko kdysi vybralo. Byla to drátěná košile bohyně války. Jen před ní se mohly ty padací dveře otevřít. Muži co tam vešli před tebou zemřeli. Magická zbroj je neposlouchala. Ano myslím, že je čas, aby sis svůj osud vybrala sama. Silná jsi na to dost, když jsi se dokázala postavit i bohyni.“
*
Vešla jsem do Harlikova domu. Nebyl tu. Sousedka mi řekla, že je v lese a mile se na mne usmála. Pamatovala jsem si jí, jak k sobě v jeskyni zoufale tiskla svoje tři děti.
Vešla jsem do Harlikova pokoje a položila si vak s věcmi na zem. Vyndala jsem z něj úplně nové bílé lněné šaty. Ze džberu jsem si nalila vodu, svlékla jsem se a rychle ze sebe smyla prach z cesty. Vojenskou košili a kalhoty jsem hodila do žhavého popela na ohništi. Okamžitě vzplály. Oblékla jsem si nové bílé šaty. Na stolku vedle Harlikova lože ležela jedna jediná karta. Naděje.
Ozvaly se kroky na zápraží. Ve dveřích stál Harlik. Chvíli se na mne jen díval a pak řekl. „Tak jsem doma lásko, co bude k večeři?“ chtělo se mi smát i brečet. Chytla jsem ho kolem krku a držela se ho, jako by mne chtěl odvát nějaký zlý vichr. „Promiň, teprve jsem rozdělala oheň.“ Zašeptala jsem. „No to vidím. Zamračil se na oko a podíval se významně na doutnající zbytky mé uniformy. Příště ať je večeře na stole.“ Pak se zasmál i on. „Bál jsem se, že se nevrátíš. Moc jsem se bál. Víc, než jsem se tenkrát bál smrti. Proč jsi se vrátila?“
„Za tebou. Jsem přece tvoje naděje.“
„A? to není všechno. Nelži. Já to poznám.“
„A měla jsem vidění. Viděla jsem děvčátko, které mělo stejné oči jako ty.“
„Vážně? A kdo to byl?“
„ Moje dcera.“
„Hmm, tak když ti bohové seslali takové vidění, tak jim nesmíme odporovat. Večeře počká.“
To už jsem napůl ležela v jeho posteli. Nové šaty se na mně ani nestačily ohřát a už zase ležely na zemi.
Mnohem později v noci, když už jsem usínala. Harlik zašeptal. „Málem bych zapomněl. Mám pro tebe dárek.“ Naklonil se z postele a zalovil v kapse kabátu. „Zavři oči.“ Pak rozsvítil svíčku a ucítila jsem něco chladivého na krku. „Teď, můžeš se podívat.“ Držel mi před obličejem malé zrcátko. Na krku mi na tenkém koženém řemínku viselo třpytivé modré srdíčko. Harlik věděl, že se vrátím ještě dřív než já.

Fotka od Geraldine Dukes z Pixabay