Praha – stanice metra Vyšehrad – Květen 2010 – pátek/sobota

Na téhle stanici jsem sloužila naposledy někdy loni.
Nastupuji v 17:50 a přebírám si od stálého kolegy, který je zde dnes mým nadřízeným, klíče od své „boudy.“
Zapínám PC, zapínám topení, vyplňuji provozní dokumentaci a v duchu se raduji, že je hnusně a že turisté zůstanou zalezlí v hotelích a nebudou se courat po okolí. Vařím si kávičku. Očekávám klidnou noc.
Ve 20:00 přichází podivně vypadající zjev. Vypadá jako bezdomovec a páchne po zvětralém alkoholu. Tvrdí, že je zaměstnanec úklidové firmy a požaduje po mně klíče od technických prostor. Doufám, že ten alkohol je včerejší a že by si netroufl přijít opilý do práce, ale nelíbí se mi. Když po něm chci služební průkaz, tak se urazí a jen neochotně mi podepisuje vypůjčení klíčů. Po té mizí v technických prostorách. Větrám. Ve 21:00 se z hotelu začíná valit stále sílící dav turistů, převážně jihoevropské krve. Zatímco mně se chce spát, oni vypadají, že právě vstali, posnídali, a že den právě začal. Vysvětluji, která kolej vede do centra, co je to jízdenka, co se s ní dělá, kde najdou nějaké kasino, kudy na Karlův most – prostě běžná práce. Z přijíždějícího vlaku se vypotácí opilý cestující a zapaluje si cigaretu. Zbaběle pouštím nahrávku z PC do reproduktorů, že se ve stanici nesmí kouřit a tvářím se, že tam vůbec nejsem. Na to reaguje kolega z protější koleje, vybíhá ze své boudy, píská na píšťalku a vyhání opilce výmluvnými gesty. Ale je na druhé straně kolejí, takže si z něj kuřák nic nedělá a pokřikuje na něj. Nechci se nechat zahanbit, tak vylézám taky a vyhazuji dotyčného osobně. Strachy se klepu, protože kdyby mi dal jednu ránu, tak je po mně. Na oko se tvářím, jako drsná a zlá bachařka z kriminálu. Nahnat někomu strach s mými 160ti cm a nesmělým hláskem, jde špatně. Chlap „držkuje“, ale kupodivu odchází. Asi mne vidí čtyřikrát a myslí si, že jsem v přesile. Venku zahlédl vchod do nonstop baru a mizí v něm. Stanicí projíždí služební vlak bez cestujících. Na světelné tabuli běží upozornění ve třech jazycích. Pouštím i hlášení do staničního rozhlasu. Vlak houká. Zastavil v půlce stanice. Cestující nevěří světelným tabulím, ani zvukovému hlášení v češtině, angličtině a němčině, ani jim není divné, že je ve vagonech tma, že v nich nejsou cestující, a že půlka vlaku vězí stále v tunelu. Vrhají se ke dveřím a diví se, že se neotevírají. Strojvedoucí dává zvukové znamení Pozor,(prostě houká, jako zběsilý) – bez výsledku. Vybíhám ven a tahám lidi od vlaku ručně. Konečně pochopili. Nadávají, také v několika jazycích, ale ustupují. Vlak může konečně odjet. Po stanici se začíná ploužit úkliďák, tentokrát již ve firemní bundičce. Po chvíli slyším hádku. Náš úkliďák a nějaký opilý mládenec na sebe řvou. Dozvídám se spoustu nových sprostých nadávek. Nakonec se navzájem vybízejí na souboj a náš vyhublý a prošedivělý úkliďák bojovně tluče o podlahu koštětem. Ptám se telefonicky kolegy, jestli mám zasáhnout. Prý ne, leda že bych chtěla vybírat od diváků sázky. Ptá se mne, jestli úkliďák není náhodou opilý. Zaváhám, ale nakonec přiznám, že patrně ano. Úkliďák opět mizí v technických prostorách a opilý mládenec za ním vítězně pokřikuje další urážky. Kolega mi oznamuje, že toho má dost a že jde zavolat na úkliďáka jeho mistra, ať mu dá dýchnout. Stanicí se propotácí v baru posilněný, starý známý kuřák. Kupodivu rovnováhu udržel a do kolejí nepadá. Naštěstí přijíždí vlak a odváží ho. S úlevou sundávám ruce z bezpečnostních tlačítek.
Zatímco stále další a další jižané vyrážejí z hotelů do města, začínají se naopak vracet místní, čeští, páteční pijani. Vesele zpívají a skandují z mně neznámých příčin slovo „Ohrada“ – nechápu. Jeden mi hrdinně flusnul na dveře. Pud sebezáchovy zvítězil nad vztekem a tvářím se, že jsem si toho nevšimla. Čekám, až zmizí a jdu si rezignovaně dveře utřít. Přijíždí mistr od úklidu a kolega s ním jde hledat úkliďáka. Jsem tu sama. Nad hlavou se ozývá dunění z diskotéky a přijíždějí davy podivně oblečených náctiletých dětí, někteří již mají problémy s rovnováhou. Asi vypili moc kakaa. Do stanice vchází skupina Italů. Tři si zapalují cigaretu. Pouštím hlášení. – Nic. Mám vztek a vybíhám ven. Jedné slečně jsem naprosto neprofesionálně vyrazila cigaretu z pusy a posunkovou řečí se snažím vyjádřit slovo VEN!!! (V duchu děkuji bohu, že nablízku není nikdo z mých nadřízených a nevidí, jak se ošklivě chovám ke klientům.) Slečna říká okejokejokej a jde ven za dveře. Po chvíli přijíždí vlak a Italové mizí směr centrum. Oddechnu si. – Předčasně. Co to tu sakra smrdí?! Opět vybíhám ven. Zpoza boudy se valí hustý kouř. Odpadkový koš hoří plamenem. S italskou mafií si neradno něco začínat. V boudě nemám vodovod, tak hasím vodou, co jsem měla v rychlovarné konvici připravenou na kávu. Mládenci stojící na protějším nástupišti se válejí smíchy. Konečně se vrací kolega. Úkliďák prý nadýchal 2 promile a mistr si ho odváží. Navíc u něj v technických prostorách našli zabydleného bezdomovce. Hlásím kolegovi o uhašeném požáru, a prý je to tady normální. Pronesl podivení nad tím, že se dnes ještě nikdo nepokusil přeběhnout koleje. Prý se tu chlapci často sázejí. Vzhledem k tomu, že musí překonat kromě kolejí i dvě přívodní kolejnice, které dodávají mašinkám stejnosměrný proud o značné síle, který by dokázal na místě zabít, tak je to fakt adrenalin (po našem – debilita). Do stanice nakukuje hlídka městské policie a hned zase rychle mizí. Po chvíli mi kolega volá, ať si zavřu okénko, že na jeho straně někdo odpálil slzný plyn. Půlnoc. Z diskotéky se potácejí ti slušnější, co se snaží dostat domů posledními spoji. Jsou unaveni z tance a tak sedí na peronu na zemi. 00:30 Poslední vlak. Rychle zamknout stanici. UF přežila jsem a naši milí cestující také. Kolega mi radí, ať ráno, až otevřu, tak rychle uskočím a zamknu se. Minulý týden prý po kolegyni házeli lahvemi. Diskotéka duní celou noc. 4:30 svítá. Projíždí kontrolní vlak a já otvírám stanici. Přichází hlídka městské policie a slibuje, že tu zůstane dokud bude třeba. Mám chuť je oba obejmout. Na diskotéce se rozneslo, že metro už jezdí. První nápor opilců. Přítomnost policie ale dělá své a tak to celkem ujde. Jeden mládenec se pokouší nepustit kamaráda do vlaku. Blokují dveře. Strojvedoucí troubí. Kolega píská na píšťalku a řve. Mládenec mu nadává. Konečně pouští dveře a vlak odjíždí. Teprve teď si mládenec všiml policie. Legitimují ho a vyhazují ho ze stanice se slovy, že potřebuje čerstvý vzduch, ať se projde. 6:00 vypínám PC, zamykám a odevzdávám klíče kolegovi, který se shovívavě usmívá a pochvaluje si, jak byla dnes klidná noc. 6:10 KONEČNĚ DOMŮ. Těším se na postel a v hlavě se mi líhne tenhle článek.
Nakonec to vlastně byla docela legrace ne? 🙂
___________________________________
Věnováno památce Standovi a Jitce Fuňkovým – bezva kolegovi z trasy C a báječné mistrové z mého domovského A
Fotka od piviso z Pixabay