„Prosím Vás..!!!“
Před mou kukaní ve vestibulu stojí vetchá a drobná stařenka s obrovskou taškou.
„Nevíte, kde jsou ti bezdomovci?“

Vyjeveně na ni zírám…
„Ti, jak tu vždycky venku sedí“, (napovídá mi). „Víte, já jsem jim koupila nějaké potraviny a oni tu nejsou.“
Násilím polknu poznámku, co mi slina na jazyk přinesla a která by zněla asi nějak jako: “zaplaťpánbu, že vysmahli”, neboť očka převtělené Matky Terezy za skly silných brýlí na mě nevinně a bezradně zírají. Snažím se o jinou vhodnou větu. “No víte ono se dost ochladilo, tak asi budou v nějakém azyláku.” To ji trochu uklidnilo. “Jo, to pro ně bude nejlepší. To jo.” Odchází.

Za hodinu je zpátky. “Nezbylo vám ze včerejška 5+1?” (pozn.: noviny zdarma rozdávané v pátek). “Víte já to nosím jedné paní.” Místo abych se sarkasticky optala, jestli snad vypadám, jako trafikantka, tak smutně vrtím hlavou a říkám, že bohužel ne, že jsem v pátek nebyla v práci. Odchází
Za hodinu je zpátky. “Prosím vás, tam ty schody před stanicí, tam je pořád strašný nepořádek. Tam se vůbec neuklízí. To je zašlá špína to já poznám. A ti chudáci bezdomovci v té špíně musí sedět.”
Namítnu, že se tam uklízí nejméně 2x za den a pro sebe si nechám poznámku o tom, kdo si myslí, že tam asi tak ten bordel pořád dělá!!! “Kdepak, já tu šla už včera a bylo to stejné. Vy jste moc důvěřivá. Musíte ty uklízeče kontrolovat. Já vím, že asi máte málo času, ale když mi řeknete v kolik se tam uklízí, tak já si čas najdu a přijdu to zkontrolovat za vás.”
Věřím jí, že to myslí naprosto vážně. Přislíbím jí, že na to dohlédnu a ona se se mnou rozloučí poznámkou o tom, že jsem moc hodná, ale příliš důvěřivá, a že mám s lidmi mluvit přes okénko a neotvírat dveře, aby mě někdo nepřepadl.
Odchází.
Chvíli lapám po dechu a snažím se odhadnout, jestli babču poté, co jí někdo zamorduje, navrhnou na svatořečení a bude mít vlastní portrét ve Vatikánu, mezi ostatními mučedníky. Jdu radši na kontrolu stanice a soustředím se na odhozené injekční jehly, aby mi babča nemusela přijít ustaraně vysvětlit, že by se mohl nějaký drogově závislý chudák, kteří v těchto místech každý den sedávají, případně lehávají píchnout a onemocnět.

Zalezu si zase do kukaně a automaticky juknu na monitory, jestli je vše OK. Není! Po peronu leze krabice! Co krabice – bedna velká nejméně jeden metr čtvereční. Pomalu si to šine po dlažbě nepravidelnou rychlostí, občas trochu uhne, ale je jasné, že cílevědomě míří ke schodišti. Asi tři metry za ní jde volným krokem mladý muž s rukama v kapsách a spokojeně plazící se bednu sleduje. Začnu panikařit, tohle nám v kurzu neříkali! Nejsem si jistá, jestli bedna neporušuje nějaký předpis. Nevím, jestli se smí pohybovat volně po stanici. Předpis řeší vodítka a náhubky jen u psů. No – Nejí. Nekouří. Nedělá nepořádek. Nemá kolečka, takže zákaz kolečkových bruslí se na ni také nevztahuje. Nevstupuje za bezpečnostní pás. Tak snad je vše v pořádku. Pravda – nemá roušku, ale taky nemá čím dýchat, tak snad ji mít nemusí… Ale přeci jen mi vnitřní hlas napovídá, že to není úplně normální situace. Bedna se doplazila ke schodišti, opřela se o dolní schod a zastavila se. Zpoza bedny se vynořila pletená čepička a pod ní malý, asi čtyřletý chlapeček, hrdě se usmívající. Hurá. Záhada USO (unidentifiable sliding object) se vyřešila. Mladý muž – patrně tatínek – popadl bednu, vynesl ji do schodů a nahoře ji zase hned položil na zem, MiniRambo zabral a vyšťouchal sebevědomě krabici ven ze stanice…  
Hurá, všechno je v pořádku. Kolegyně mě konečně přišla vystřídat a já jdu do šatny, která těsně sousedí s veřejnými wc ve stanici, jež jsou již několik týdnů zavřené. Do šatny slyším zvenku nějaký šramot. Posbírám si věci a jdu odemknout. Za dveřmi je velká, čerstvě se rozlévající kaluž. Na dveřích se třpytí žlutavé kapičky. Někdo ty toalety mimo provoz nerozdýchal. Mohlo to být i horší. Přebrodím jezero a marně vyhlížím babču, která by si dělala starosti z chorob, které právě číhají na nebohou dozorčí stanice…
_____________________
Fotka od Lena Helfinger z Pixabay