Facebooková úvaha z 13. 12. 2017

Bylo mi asi 10 let, byly cca 3:00 a já stála v pokoji u okna a koukala jsem se na hvězdy. Spát jsem nemohla, protože, když jsem si lehla, tak mě při dýchání strašně bolela ruka od ramene, až k lokti. Maminku jsem budit nechtěla, a tak jsem čekala, až se vzbudí sama. Nudu jsem si krátila přemýšlením. Přemýšlela jsem, proč se příroda dělí na živou a neživou. Co když je i ta neživá živá? Co když i kameny dýchají, jenomže tak pomalu, že to nevidíme? Co když takový nádech trvá několik tisíc let? A rozpad kamenů není rozpad, ale něco jako buněčné dělení a vzniká tak jen víc dalších kamenných bytostí? …Maminka vstala, změřila mi teplotu, jukla na číslo 39, začala lamentovat a chystat se místo do práce na návštěvu dětského lékaře….

Od té doby, vždycky když mám teplotu, tak mě napadají samé úžasné vědecké a teologické teorie. Dneska jsem šla na noční pěšky. Příjemně studený vzduch a na obloze první hvězda. Dumala jsem nad tím, že se živí tvorové pořád přizpůsobují novým podmínkám, akorát, že to vždycky přeženou, specializují se příliš a pak vyhynou. Třeba my, našli jsme oheň a vymysleli, co s ním. Teď už bychom nevěděli, co si bez něj počít. Dinosauři – jedni si zvykli žvýkat jehličí. Upravili si na to zuby, spolykali kameny, na lepší trávení a pak najednou bylo jehličí málo, objevila se tráva a bylo po legraci. A před tím… Tvorové ve vodě objevili pevninu. Pracně se naučili, co s ní, zvykli si – a ejhle – najednou se pro ně voda stala problematickou. A další krok zpátky: první mikroorganismy v horké vodě podmořských sopek plné síry a jiných zajímavostí – objevily chladnější vodu, přeplynovali svět kyslíkem – nezbylo jim, než si na kyslík nějak zvyknout – a vida – dneska to většina z jejich potomků bez kyslíku nerozdýchá. Například my. No a co bylo před tím? Objevil se vesmír a hmota a planety a slunce. Takže před tím hmota nebyla? Před tím ti (něco) živí hmotu nepotřebovali? Byla to pro ně jen nějaká nová nepříjemnost, která se vyskytla, a oni si na ni zvykli, a naučili se jí používat, dokonce si z ní vystavěli schránky a postupně na ní začali být závislí, až bez ní žít nedokázali…?

Když jsem došla v úvahách až sem, tak jsem usoudila, že je nejvyšší čas, změřit si teplotu. Došla jsem do práce, převzala službu a vyštrachala erární teploměr… Hmmm, nic moc, jen 37,5 …. To nestačí!

Ale pochopila jsem, že A. Douglas má pravdu. Odpověď na Základní otázku života, vesmíru a vůbec, je opravdu 42. (Konkrétně 42 °C, až to na ně dotáhnu, budu mít jasno!)
Věnováno Eiffelovi alias Vítkovi Hanušovi…