Její život byl předurčen, tak jako všem, už při jejím narození.
Byla strážkyní odjakživa. Noční strážkyní jeskynního labyrintu, kterého využívali jiní k dosažení svých cílů a úkolů, které znali zase jen oni. O těch úkolech, ale ona nic nevěděla. Je zbytečné znát cíle těch druhých. Rozptylovalo by jí to od jejího úkolu.
Stát se noční strážkyní není jednoduché. Nočních strážců bylo hodně, ale spolupracovali spolu na dálku jen přes komunikátor. Tady pracovala sama. Strážila obrovskou jeskyni, kam mířili tisíce jiných, jen aby zde nasedli do litoportů a zmizeli v labyrintu chodeb. A jiní se zase objevovali a mizeli ve východu z jeskyně. Viděla a slyšela ze svého místa celou jeskyni a všechna zákoutí pomocí stonitových zrcadel. Dohlížela na plynulost litoportů, na to aby nedošlo k jakékoliv nehodě, ručila za životy druhých, kteří se svěřovali pod její ochranu, aniž by vlastně věděli, že tu je. Ráno jí přicházel vystřídat denní strážce. Muž z bílými vlasy a vrásčitým obličejem. Neznala jeho jméno. Mlčky si od ní vždy převzal manipulátor a usedl za řídící pult. Nikdy neslyšela jeho hlas. Občas přemýšlela, jak asi zní.
Potom sama odcházela branou z jeskyně. Nad obzorem zářilo oranžové slunce. Došla do svého energizátoru, umyla se pod proudem jasně fialové vody a ulehla ke spánku. Měkké pokrývky objaly její tělo a začaly přes pokožku propouštět do těla potřebné živiny.
Po probuzení bylo slunce zelené a stálo na opačné straně obzoru. Matně si pamatovala na den, kdy se jako malá probudila dřív. Slunce tenkrát stálo přímo nad její hlavou a bylo až bolestně zářivé a neskutečně horké. Dnes už na to vzpomínala, jako na vzdálený sen. Tenkrát prý byla nemocná.
Čas se pomalu odvíjel s tichou monotoností dál.
Dnes se ale stalo cosi divného. Když prošla branou labyrintu a došla na své místo, nenašla tam bělovlasého, denního strážce, ale úplně někoho jiného. Měl dlouhé hnědé vlasy, hladkou tvář a hluboké oči. Obvyklým pohybem jí předal manipulátor, jakoby to dělal už věky, stejně jako ona. Neřekl ani slovo, ale usmál se – ano, musel to být úsměv, matně si vzpomínala, že něco takového už někdy viděla. Celou noc myslela jen na ten nepatrný pohyb svalů, kolem úst. Ráno přišel zas. Tentokrát mu úsměv vrátila – dokázala to.
Čas běžel dál, ale najednou měl jinou příchuť. Pak, za mnoho dní uslyšela jeho hlas. S údivem strnula, když slyšela tichou větu: „Prý jsi viděla polední slunce…“ Tenkrát neřekla nic, ale během dalších dnů mu v krátkých větách postupně, po kouskách vypověděla svou vzpomínku.
A pak jednou vešla do jeskyně a on jí div nevyběhl naproti. „Já ho viděl“ oči mu zářily. „Prošel jsem ven a viděl jsem ho.“ Byla zděšená – opustil své místo kvůli slunci? Ale jeho štěstí, umlčelo její káravá slova, dřív, než je stihla vyslovit. Byla šťastná, že on je šťastný.
„Moc Ti děkuji za slunce. Povím Ti za to o hvězdách…..“
Vyprávění o hvězdách a měsíci trvalo dalších několik dní. Krásná pohádka vyprávěná krásným hlasem. Musela na něj i na záhadné hvězdy pořád myslet. Jednou se konečně odhodlala. Důkladně zkontrolovala jeskyni. Zapnula bezpečnostní signalizaci. Odložila manipulátor na stojan a OPUSTILA SVÉ MÍSTO…! Cítila posvátnou hrůzu z toho, co dělá, ale musela jít. Byla asi polovina její služby. Prošla jeskyní branou. První co ucítila byl opojný, studený závan vzduchu, vonící květinami které neznala. Obloha byla měkce černá. Nevypadala, jako ohraničená, studená, modrá klenba přes den. Bylo to okno do nepředstavitelných a věčných dálek. Stála jako omámená, točila se jí hlava a cítila z té hloubky závrať. Měla pocit, že když se odrazí od země, tak že jí dálka vtáhne do sebe. Celá obloha byla plná zářících hvězd, dalekých, tajemných světů, které byly přes den skryty a slibovaly nekonečná tajemství a miliardy příběhů. V třetině klenby zářil obrovský měsíc. Jeho tichá záře nebodala do očí, jako ta sluneční. Ani nepálila. Byla chladivě a příjemně stříbrná a neskutečně konejšivá a uklidňující. Když se konečně probrala z ohromení a vrátila se do jeskyně, nemohla se zbavit nádherného pocitu. Když přišel denní strážce, ani mu nemusela nic říkat. Viděl záři hvězd v jejích očích.
Poprvé ho vzala za ruku. Poprvé vzala vůbec někoho za ruku. „Chtěla bych vidět celý svět, chtěla bych vidět všechno a chci to vidět s Tebou“ zašeptala.
Stisknul její dlaň. „Všichni by měli vidět celý svět – a my jim ho ukážeme“
…A tak se svět vrátil do našich srdcí a tak to všechno začalo…
___________________________
Poděkování Michalovi Rybárovi za inspiraci.
___________________________
Fotka od tunnelmotions z Pixabay