Potulovala jsem se vestibulem Brněnského nádraží a snažila se odolat nutkání sednout si. Bála jsem se, že bych usnula. Ve vlaku z Prahy jsem si sice trochu schrupla, ale na to, že mám za sebou dvě denní dvanáctky s budíčkem ve 4:00, to je sakra málo. Už podle původního plánu to bylo na hraně, ale tohle už je fakt moc. To Seli vážně přehnal. Původně jsem měla jet z Prahy kolem páté ráno, ale Seli mi dneska – vlastně už včera odpoledne volal, že musím přijet okamžitě. Nechtěl mi říct proč. Ale v hlase měl něco, co mě donutilo nediskutovat a najít si co nejdřívější vlak. Seli a Terka pozvali mě a Martina na svou svatbu už před půl rokem. Ale teprve nedávno mě Seli poprosil, abych mu šla za svědka. Ani neví, jak mě to potěšilo, ale zároveň vyděsilo. Vůbec netuším, co takový svědek, krom podpisu na nějaké lejstro vlastně dělá. A prý si mám připravit pár slov na přípitek… Jen jsem si na to vzpomněla, už se mi nervozitou stáhl žaludek. S psaným projevem nemám potíže, ale mluvit před cizími lidmi, to bude jako jít znovu k maturitě. A teď budu ještě navíc nevyspalá a s kruhama pod očima. A Martin si doma klidně chrupe. Prý přijede až na poledne. Ospalec ospalá. Na to, že je Brno Moravská metropole tu v noci na nádraží moc živo není. Postává a podřimuje tu jen pár lidí.

Půl hodiny po půlnoci se konečně na světelné tabuli objeví číslo nástupiště. Do odjezdu zbývá ještě 14 minut. Pomalu si sbírám věci, beru na záda batoh a sestupuji po schodech do podchodu. Smrdí to tu nějakým ředidlem. U schodů k „mému“ nástupišti stojí nějaký muž a upřeně kouká na něco na zdi. Dokonce si to fotí na mobil. Když mě zaslechne, otočí se na mě a pak rychle vyběhne schody nahoru. Zastavila jsem se ze zvědavosti taky, abych se podívala, co ho tak zaujalo. Na zdi je čerstvé graffiti. Aha, proto ten smrad po acetonu. Obrázek mě zaujal. Je nastříkaný přes papírovou šablonu, která se válí pod obrázkem na zemi. Trošku to vypadá, jako egyptské obrázkové písmo. Je to celé černou barvou. Aby byly obrázky vidět, tak pod ně někdo nastříkal podklad oranžovým sprejem. Na obrázku je obrys sedící žáby, pak nějaký pták, podle zobáku by to mohl být havran, nebo vrána, pak je znaménko plus a za ním pes, nebo spíš šakal, jo jasně šakal, nejvíc se podobá tomu z egyptských památek a poslední je zajíc, nebo králík. Nad plusem je ručně nastříkáno číslo 88 a dole velkým písmem nápis FUTRÁL. Asi nějaká místní drsná kapela s neonacistickými sklony. I když žabička a králíček moc drsné symboly nejsou. Vytáhla jsem mobil a obrázek jsem si také vyfotila. Dnešní budoucí svatební fotky mají super předskokana. Když jsem schovávala mobil, všimla jsem si, že mě seshora ze schodů pozoruje ten chlápek, co si obrázek fotil přede mnou. Prohlédla jsem si ho pozorněji. Černé prošedivělé kudrnaté vlasy, celkem vysoký a ramenatý, černé kožené sako, džíny a přes rameno zelená cestovní taška. Než jsem vystoupala do schodů, tak z kapsy vylovil sluneční brýle a nasadil si je. Teď v půl jedné v noci. Koukám, že magoři nežijí jen v Praze.

Na nástupišti stálo asi deset lidí. Nějací chlapi se patrně vraceli domů po noční šichtě, tři rozchechtané a přiopilé puberťačky co jely nejspíš z diskotéky. Starší manželé, kteří vypadali, že byli v divadle a pak ten týpek v kůži. Přijel malý místní motoráček se dvěma vozy. Nastoupila jsem do stejného vozu s těmi staršími manželi. Vypadali nejsolidněji. Za mnou nastoupil „Majkldžeksn“ a sednul si přes uličku proti mně. Průvodčí začal ospale kontrolovat jízdenky. Ostatní asi znal, tak začal hned se mnou. Juknul na lístek. „Až vyjedeme ze Zaječí, tak si zazvoňte tamhle na ten zvonek. Rakvice jsou na znamení, tak ať vás neodvezeme až do Břeclavi.“ Jen jsme vyjeli, tak se na mě „Majkl“ usmál a konverzačním tónem se optal: „Z daleka slečno?“ Když je vám za pět minut padesát, sedíte v nočním vlaku nejméně 350 kiláků od domova a cizí chlápek v černých brýlích vám začne říkat slečno, tak rozhodně náladu na seznamování mít nebudete. Zamumlala jsem něco neurčitého a snažila se tvářit co nejstudeněji a předstírala jsem, že se koukám z okna do tmy. To mu ale nevadilo a pokračoval. „Nejste náhodou z Prahy? Budu hádat. Že vy jedete na svatbu?“ Rychle jsem se na něj otočila. To mě překvapilo. Pak

mu najednou zazvonil telefon. Když ho vytahoval z kapsy, tak jsem si všimla, že má na ruce šmouhu od černé barvy. Aha, takže ten sprejer je on. Nechtíc jsem poslouchala jeho část hovoru.

– jo? – kde je trpaslík?

– protože jste debilové

– tak sebou pohněte, nebo vás Akéla vykostí

– bude na prérii nejpozději do osmi

– jo, šípan je ve futrálu na prérii, já svou práci dělám na rozdíl od tebe pořádně

– máte aspoň jeho mobil?

– ok, aspoň něco,

– jo, adresa je na nástěnce, neboj smečka se neztratí

– počkej, ještě mám pro tebe práci, toulá se nám tu Lassie, potřebuje odchytit a uvázat aspoň na den u boudy

– fajn spoléhám na tebe, pošlu detail

Ukončil hovor a mrknul na mě. „Organizovat skautský tábor je pěkná dřina.“ Pak už se na mě ani nepodíval a začal do mobilu vyťukávat nějakou zprávu. Otočila jsem se zpátky k oknu. Okolní krajina vidět nebyla, ale mohla jsem tak pozorovat „Majkla“ v odrazu ve skle jako v zrcadle.

Vytáhla jsem taky mobil a napsala jsem Selimu, že budu za chvíli v Rakvicích. Doufala jsem, že mi přijde naproti k vlaku. Na papírku jsem měla vypsané vesnice, přes které pojedeme i s časem. Trpím trošku cestovní horečkou, když někam jedu a jistím se před zablouděním, jak to jde. Heršpice, Modřice, Popovice, Rajhrad, Vojkovice, Hrušovany (tady vystoupili ti manželé). Zůstala jsem ve voze sama s „Majklem“, ale ten si mě naštěstí nevšímal a dál zuřivě psal. V jednu chvíli zvednul mobil mým směrem a měla jsem pocit, že si mě fotí. Asi už mi fakt hrabe. Jedeme dál. Žabčice, Vranovice, Pouzdřany. Hurá „Majkl“ vystupuje. Aniž by mi věnoval jediný pohled, zmizel v noční tmě. Cinknul mi mobil. Píše Seli. Konečně. „Vystup z vlaku, projdi podjezdem pod tratí a běž směrem ke vsi. Půjdu ti naproti.“ No super, doufala jsem, že už tam na mě bude čekat. Ale přece nepřiznám, že mám trochu nervy v kýblu. Šakvice, Zaječí. Mačkám signalizaci a za pár minut vlak brzdí u cedule s nápisem Rakvice. Je půl druhé ráno a na obloze září srpnová mléčná dráha. Zakláním hlavu a vychutnávám si ten pocit nekonečna. No jo no – tohle v přesvětlené Praze fakt nemáme. Měsíc ukousnutý do písmene „C“ naznačuje, že úplněk jsem o pár dní prošvihla. V dálce zaštěkal pes. To mě vrátilo z kosmu zpátky na zem a k mé nejistotě ze tmy. Koncová světla vlaku dávno zmizela. Okolní pole krásně voní a cvrčci cvrkají jako o život. Nechci ten poklid rušit světlem, a tak tápu opatrně směrem k silnici a k podjezdu. V půlce cesty jsem za sebou zaslechla zašramocení a někdo mě chytil zezadu za batoh a smýkl se mnou, až jsem spadla tvrdě na zem. Asi jsem měla začít křičet, ale od mala mám to, že když se moc leknu, tak to ve mně zamrzne a nejsem schopná ani mluvit. Než jsem stihla zareagovat, tak se zepředu proti obloze objevil další stín, mával něčím nad hlavou a srazil mého útočníka na zem. Nastalo ticho. Srdce mi tlouklo jako splašené. Do obličeje mi zasvítilo ostré světlo z baterky z mobilu a ozval se Seliho hlas. „Ahoj Vardi, jsi oukej?“ než jsem stihla odpovědět, tak se kužel světla stočil na ležící postavu útočníka. Byl to mládenec tak kolem dvaceti let. Byl v bezvědomí a na čele mu naskakovala luxusní boule. „Nezabil jsem ho, škoda,“ konstatoval Seli a zahodil poleno, které držel v ruce. „Ahoj Seli, ráda tě vidím.“ Konečně jsem se vzmohla na odpověď. Poněkud otřeseně jsem se postavila a vytáhla z kapsy svůj mobil. „Co chceš dělat?“ Zeptal se Seli. „Co asi? Zavolám policii, ať si toho grázlíka seberou.“ Seli

mi vytrhl mobil z ruky. „To ať tě ani nenapadne! Policie vůbec nesmí vědět, co se tu děje. To musíme vyřídit sami!“

„A co se tu děje?“ zeptala jsem se už úplně zmatená.

„Unesli Terku.

„Cože? Kdo?“

„Vlci.“

„Jací vlci? Proto jsem měla přijet co nejdřív?“

„Jo. Asi bych ti to měl říct všechno od začátku, ale napřed musíme zalézt někam z dohledu.“

„No to mi teda řekni!“

Světlo zablikalo a pomalu zhaslo.

„Právě mi chcípnul mobil – paráda.“ Zavrčel Seli.

Rozsvítila jsem svůj.

„Neblbni! Zhasni! Šetři! Ještě ho budeme potřebovat!“

Zhasla jsem. Seli začal tahat násilníka za nohy ven z podjezdu.

„Co chceš dělat?“

„Něčím ho svážu a hodím ho tamhle za tu boudu. Než ho někdo najde, bude ráno.“

„A nemůžeš ho tam hodit bez svazování? Stačí, že máš na krku minimálně ublížení na zdraví. Jestli má něco s tím únosem, tak si na policii stěžovat určitě nepůjde, ale jestli ho tu najde někdo cizí svázaného, tak tu policii zavolá určitě.“

„Na tom něco je,“ připustil Seli.

„Odtáhneme ho támhle do toho křoví. Tam jsem dnes bydlel celý večer a už mám toho trní dost. Ať si to užije zas někdo jiný.“

Odtáhli jsme ho do křoví za přístřeškem se stojany na kola.

„A nemyslíš si, že by nám mohl říct, kde je Terka? Jestli k nim patří, tak to bude vědět.“

„Neřekne, je to Vlk. Vlci nemluví. Radši zakousnou sami sebe.“

„Jasně. Jak jinak…“ Pomalu jsem se uklidňovala. Tohle bylo tak šílené, že se mi to určitě všechno zdálo. Jo jo. Usnula jsem ve vlaku. To bude ono. Začala jsem si dělat jen starosti, abych nespala moc dlouho a nepřejela svou stanici. Seli se ujistil, že Vlk pořád ještě spí spánkem nespravedlivých a začal mu prohledávat kapsy. Z jedné vytáhl vyhazovací nůž a z druhé mobil. Obojí zabavil. „Aby nemohl vyhlásit poplach ve smečce tak snadno. A teď pojď, taky si někam zalezeme a já ti povím, do jakého maléru jsi se to přimotala.“

Seděli jsme pod stromem na kraji pole a Seli začal vyprávět. „Jsi můj svědek, takže máš právo vědět všechno. Terka je Ovce.“

„Co prosím?“

„Říkám, že je Ovce. A nepřerušuj mě prosím!“

„Jo, promiň.“

„Určitě jsi se někdy dívala na Večerníček, že ano? Znáš Pohádky Ovčí babičky o ovečce a beránkovi a zlých vlcích. No a ta Ovčí babička je ve skutečnosti praprababička Terky. Byla matkou celého klanu, ovce číslo jedna. V každé generaci je vybrána jedna vůdkyně, další ovce číslo jedna celého rodu a ta má na starosti celý klan. No a Terka byla vybrána, jako další a tím, že se dnes provdá, potvrdí svou dospělost a převezme odpovědnost za celý rod.“

„A proč to vlkům tak vadí?“ zeptala jsem se.

„Jde o velké peníze. Ovce jsou nejsilnější rasa na této planetě hned vedle lidí. Ovce dovolily lidem použít jejich image pro pohádky, knížky, omalovánky, filmy, hračky, plyšáky a já nevím co ještě. A lidé jim za to platí autorské daně. A že je to po celém světě setsakra hodně, to mi věř. A vlci chtějí tu daň už dlouhá

léta získat pro sebe. Říkají, že nebýt Vlků, tak by se Ovce nikdy tak neproslavily a že je to jen a jen jejich zásluha.“

Včera dopoledne jsem dojednával ještě jaké víno na dnešní pohoštění pro hosty nakonec zvolíme a Terka si šla odpočinout do našeho pokoje. Když jsem přišel, tak tam nebyla. Za to tam byl tady ten podvraťák, se kterým ses už seznámila i ty a ještě dva další. Ani sám nevím, jak se mi nakonec podařilo utéct. Naštěstí ta jejich rasa tak zdegenerovala, že už mají čich stejně mizerný jako lidi. Sebrali mi klíče od auta, doklady, peníze a mobil, naštěstí jen služební, že mám dva asi nevěděli. Pak mi volala dosavadní Ovce jedna, že jí od Vlků přišla výhrůžka, že Terku vymění jen za 75% Ovčích akcií. Poslal jsem majiteli Vinotéky sms, že jsme jeli s Terkou ještě pro něco do Brna vlakem a že budeme do rána zpátky, než přijedou první svatební hosté. Obřad začne ve dvě odpoledne. Do té doby musíme Terku najít a osvobodit. Vlci mě hledají. Hlídají Vinotéku, všechny stanice autobusu, přístupové cesty a tady ten zmetek hlídal celé odpoledne a večer vlakovou zastávku. Měl jsem kliku, že jsem tu byl dřív než on a věděl jsem o něm. Akorát jsem si myslel, že jde jen po mně. Proč vlastně napadl tebe? Copak věděl, že ke mně patříš? Volal někomu asi půl hodiny před tím, než jsi přijela.“

Pokrčila jsem rameny. „Mně by zase zajímalo, proč nemá Ovčí nastupující vládkyně žádnou ochranku.“

Seli bezradně rozhodil ruce. Už spoustu let byl klid. Poslední Vlčí vůdce smečky dal pokoj, když se mu podařilo sehnat dost peněz z autorských práv za všechny filmy a knihy o vlkodlacích. Dlouho mu to nechtěli uznat, že prý vlkodlak není Vlk. Do té doby měli jen nějaký mizerný příjem za Červenou karkulku a Bílého Tesáka. Ale před půl rokem nastoupil nový mladý Vlk a ten je asi chamtivější.“

„A copak nikdo z Ovcí nepřijde na pomoc?“

„Ale jo, ale pochybuji, že najdou Terku před druhou hodinou. To budeme muset zvládnout sami. Členové rady stanovili, že 14:00 8.8. 2020 je magické datum a čas a pokud nová Ovce jedna nepřevezme své povinnosti, její předchůdkyně skončí službu a nastane chaos.“

„Copak se to nedá odložit?“

„Ne. Je to tradice.“

„Aha, a poslyš. Nevadí Ovcím, že si jejich nová šéfka bere člověka?“

„Ale já nejsem člověk. Já jsem Trpaslík. Teda přesněji řečeno Hlubinný“

Rozesmála jsem se, ale Seli zůstal vážný.

„Počkej, nevykládej mi, že jsi trpaslík, vždyť jsi vyšší, než já.“

Seli pokrčil rameny. „To je úhel pohledu. V původním světě jsme patřili k těm nejmenším.“

„V jakém světě?“ vytřeštila jsem oči.

„Poslyš, na to teď nemáme čas. Vysvětlím ti to jindy. Teď musíme najít Terezku.“ Odbyl mě. Uraženě jsem se odmlčela. Seli zatím obracel v ruce Vlkův mobil. Displej se rozzářil. „Paráda, ten pitomec to nemá zamknuté.“ Seli začal pročítat poslední smsky. „Výborně, tak už víme, proč šel po tobě,“ řekl Seli a nastavil mi mobil před oči. Na mobilu jsem uviděla fotografii sama sebe, jak sedím ve vlaku a koukám z okna.

„Takže si prosím vzpomeň, kdo tam s tebou jel a co dělal krom toho, že tě fotil a psal tady kámošovi, ať tě uklidí a doveze do Futrálu.“

„Tím futrálem myslí rakev? Znervózněla jsem.“

„Asi ne. To by to nepsal s velkým F,“ uklidňoval mě Seli.

„A teď co si pamatuješ z vlaku.“

Zamyslela jsem se. „Že jedu do Rakvic musel slyšet od průvodčího, když mi připomínal, že je zastávka na znamení. Kde vzal to, že jsem z Prahy a že jedu na svatbu netuším. Pak někomu volal.“ Seli významně poklepal na Vlkův telefon. „Pak psal sms a ano, asi mě vyfotil – teda určitě mě vyfotil. A vystoupil asi čtyři, nebo pět zastávek přede mnou. Už si nepamatuji, kde přesně to bylo.“ Seli si povzdechl. „A

neslyšela jsi, co říkal do telefonu? Aspoň něco?“ Pokusila jsem se přenést v myšlenkách o hodinku zpátky. „A jo, máš pravdu. Mluvil o trpaslíkovi, takže o tobě, a na někoho se zlobil. A že se prý Akéla bude zlobit. To si pamatuju přesně, protože jsem si vzpomněla na Akélu z Knihy džunglí. Byl to vlk…. A sakra! To vážně začíná dávat smysl. A mně ten chlap říkal, že organizuje skautský tábor.“

„A říkal ještě něco?“

„Jo, JOOO mluvil o FUTRÁLU a že je v něm něco jako šívan, nebo šípan.“

„Sheep One,“ přerušil mě Seli, „takže Terka,“ dodal, když viděl můj vyjevený výraz ve svitu hvězd.

„Takže víme, že je Terka na nějakém místě, kterému říkají Futrál a že je to někde blízko, protože tvrdí, že Terku včas doprovodí na svatbu, hned jak jim Klan Ovcí připíše ta procenta. Vybavuješ si ještě něco?“

„Říkal tomu druhému do telefonu, aby chytil nějakou toulavou Lassii a uvázal jí u boudy.“

„Jo, to myslel určitě tebe,“ ušklíbl se Seli a hned vysvětlil. „Lassie je pes – fena z knížky Lassie se vrací. Je to kolie a kolie jsou původně ovčáčtí psi. A co dál?“ Seli mě nenechal ani lapnout po dechu.

„Jo ještě mluvil o nějaké adrese na nástěnce, a že smečka trefí. Jo a taky v Brně nasprejpval v podchodu k vlaku nějaký obrázek.“

„Obrázek? Nepamatuješ si, co to bylo?“

„Já si to dokonce vyfotila.“ Vylovila jsem mobil z kapsy. Otevřela jsem pouzdro a při tom mi z něj vypadl papírek. Seli ho zvedl a kouknul do něj.

„To není nic zajímavého. To je jen pořadí stanic z Brna do Rakvic, abych vystoupila správně.“ Vysvětlila jsem.

Našla jsem v mobilu obrázek.

88

žába, havran (vrána) + pes (šakal), zajíc (králík)

Futrál

„A vida, zase ten futrál – a já myslela, že je to nějaká náckovská kapela.“

„Proč náckovská?

„Je tady to číslo 88. Chápeš? Osmé písmeno v pořadí je H, takže HH, jako Heil Hitler. Prý to tak používají.“

Seli zavrtěl hlavou. „To bude něco jiného. Já myslím, že to je ta adresa na nástěnce pro smečku, a přesně tam bude i Terka. 88 není HH, ale obyčejné datum – dnešní datum 8.8. Ta zvířata, to bude nějaký kód, kde ten Futrál leží.“

„Myslíš, že zavřeli Terku do zoo?“, zapochybovala jsem.

Seli mlčel a prohlížel si obrázek, jako by čekal, že promluví. Pak mu pohled sklouzl na ten můj cestovní tahák osvětlený září z displeje mobilu a zamyšleně se u něj zastavil.

„No jasně, už vím, kde Terka je,“ zatvářil se spokojeně.

„Kde?“

„Čti!“ strčil mi pod nos můj vlastní papírek.

„To jsem ale psala já.“

„Já vím. Čti nahlas!“

Poslechla jsem. „Heršpice, Modřice, Popovice, Rajhrad, Vojkovice, Hrušovany, Žabčice, Vranovice, Pouzdřany, Popice, Šakvice, Zaječí, Rakvice…“ Tázavě jsem se na Seliho podívala. „A co s tím?“

„Podívej se na ten obrázek? Nic tě nenapadá?“

Bezradně jsem zavrtěla hlavou.

„Přečti znova druhou polovinu vesnic na trase!“

Poslechla jsem ho, ale připadala jsem si jako totální debil. „Hrušovany, Žabčice, Vranovice, Pouzdřany, Popice, Šakvice, Zaječí, Rakvice…“ Seli mi znovu strčil pod nos mobil s fotkou obrázku z podchodu. Konečně se mi rozsvítilo. No jasně. „Já jsem ale pitomá!“ vydechla jsem. Jak jsem to mohla nevidět! Žabčice – žába, Vranovice – vrána, Šakvice – šakal, Zaječí – zajíc. A pod tím vším uprostřed je nápis FUTRÁL – futrál – neboli spisovně pouzdro – Pouzdřany.

„Terka je v Pouzdřanech.“ Vydechla jsem.

„Jo“ přikývl spokojeně Seli. „Teď jen, co znamená to plus. Asi to nebude plus, ale křížek. Buď to bude jen zdůraznění místa, nebo něco konkrétního. Mám pocit, že na té hlavní silnici na křižovatce u Pouzdřan je nějaký kříž u cesty. Zahlédl jsem ho, když jsme sem jeli. Nezbude nám, než to prověřit.“

Seli vyskočil na nohy a začal zastrkávat můj batoh do škvíry mezi panely složenými u cesty. Při tom na mě houknul: „Vstávej. Máme před sebou 20 kilometrů a půjč mi prosím svůj mobil. Musím napsat zprávu do klanu, kde jsme. Přijedou nám na pomoc, jak nejrychleji to půjde.“

„Jak se tam chceš dostat? Je to 20 kiláků. Ty jsi mladý, atraktivní sportovec, ty to uběhneš raz dva, ale já už jsem vetchá stařenka…“ Seli mě přerušil. „Neplácej blbosti. Pojedeme na kole.“

Vrátili jsme se k zastávce vlaku a k přístřešku na kola. Opravdu tam čtyři bicykly stály. Asi někoho kdo pracoval v Brně na noční směně. Jedno kolo nebylo vůbec zajištěné a u druhého překroutil tenký řetěz Seli snadno za pomoci nože, který zabavil mladému Vlkovi. Opatrně jsem nakoukla do křoví. Vlk už tam nebyl. Co nevidět vypukne poplach i u vlků. Musíme si pospíšit. Obloha se z černé změnila na tmavě modrou. Vyrazili jsme. Jeli jsme po úzké vyšlapané pěšině podél kolejí. Na silnici jsme se neodvážili, ta bude hlídaná. Trvalo to víc než hodinu, než jsme dojeli na křižovatku, o které mluvil Seli. Měl pravdu. Kříž tu byl. Černý železný na podstavci s bílou postavou Krista a pod ním s ženskou figurou, která se zlatě třpytila. Na podstavci jsem slabikovala nápis:

Já jsem vzkříšení a život

Kdo věří ve mně

I kdyby umřel, žít bude.

Menší písmena se ve tmě nedala přečíst.

Jinak nikde nic. Všude ticho. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někde měli Vlci držet rukojmí. Schovali jsme se pod mostem, který tu vedl nad tratí. Seli si na mém mobilu zapnul online mapy. „Co přesně říkal ten chlap ve vlaku o tom, kde je Sheep One?“

Vzpomínala jsem. „Že je ve futrálu… ve futrálu na prérii.“

Seli prohlížel mapu. „Tady kousek nad námi, asi půl kilometru je kopec. Národní přírodní památka Pouzdřanská step. A na vrcholu by měl být také nějaký křížek.

Teď už jsem se chytala rychle. „Jasně. Prérie bude ta Step. Jdeme!“ Kola jsme nechali schovaná pod mostkem u trati.

Začínalo svítat. Šli jsme pomalu a opatrně do kopce. Silnice se změnila na uježděnou cestu. Minuli jsme poslední domy. Po levé straně se táhla vinice a po pravé nízké keře a pár stromů. Za námi se ozval zvuk rychlých kroků. Několik lidí v těžkých botách a všichni spěchali. Chtěla jsem to zalomit mezi keře, ale Seli mě stáhnul do vysoké trávy k plotu vinice. Jen jsme se schovali, tak se z keřů, kam jsem původně mířila vynořila tmavá, udýchaná postava, zastavila se a čekala na nově příchozí. Jen malý kousek od nás se potkali. Mohlo to být, tak osm až deset lidí. Slyšeli jsme útržky hovoru.

-vítej Akélo

-co tu děláš? máš snad hlídat

-hlídá Šedák

-změna plánu, přesun po silnici nevyjde, od Brna i od Břeclavi se sjíždí stádo, silnice je hlídaná, dokud nepřijede zbytek smečky a nebudeme v přesile, nic nezmůžeme

-zbytek asi nepřijede, rada dělá problémy, nechce se namočit, musíme to zvládnout sami

-však až bude smlouva podepsaná, ještě rádi přilezou, stačí ji uhlídat do dvou do odpoledne, pak se ovce rozutečou jak splašené stádo, ale to stará šípan nedopustí a ještě ráda podepíše, hlavní je odvést jejich pozornost jinam, musí ji hledat všude jinde, jen ne tady

-takže všichni dolů a hlídky podél silnice

-kdo uvidí někoho ze stáda, ihned hlásit mně!

-pošli Šedákovi sms, ať zůstane na místě a ani se nehne.

Ve tmě se zableskl displej. Celá skupina se otočila a zamířila zase dolů.

„Co teď?“ zašeptala jsem.

„Už víme, že jsme tu opravdu dobře. Ten strážce přišel tam odtud, takže pro začátek začneme stejným směrem.“ Prošli jsme skrz nízké keře a ocitli jsme se na úzké pěšině. Po dalších asi tři sta metrech jsme došli k turistickému rozcestníku: Pouzdřanská step – Kolby. Turistická stezka značená modrou barvou zde končila. Cesta se dělila na dva absolutně opačné směry. Oba do kopce.

„Ty jdi doprava, já doleva, na vrcholu se rozhlédni, jestli něco neuvidíš a sejdeme se zase tady. Hledáme kříž. Kdyby něco, tak jsi turistka – ranní ptáče. Mně by to nesežrali, mě znají.“

Dalších asi tři sta metrů do kopce. Vrcholek je holý a stojí na něm kříž. Vypadá podobně, jako ten dole u silnice, jen text je jiný.

…Zase přijdu

a vezmu Vás

k sobě… (J 14,3) L.P. 2016

Uprostřed řídké skupinky stromů, pár metrů pod vrcholkem stojí opuštěná maringotka. Záblesk světla osvítí tvář muže, zapalujícího si cigaretu. Naštěstí je ke mně otočený bokem a kouká dolů směrem k silnici. Krčím se za křížem. Tomuhle bych nenabulíkovala, že jsem ranní turistka. Je to můj starý známý sprejer „Majkl“ z vlaku. Počkala jsem, až popošel za maringotku a rychle jsem utíkala zpátky pro Seliho.

Za chvíli už se krčíme za křížkem oba. Seli rozhodl, že se pro jistotu budeme přibližovat k maringotce od západu. Obloha za námi je ještě pořád tmavá a nebudeme tak snadno vidět proti obzoru. Okno maringotky je v našem směru zakryté okenicí. Máme štěstí. Na boku maringotky je nápis: Česká zemědělská univerzita v Praze. Výzkum – výskyt vzácných rostlin v lokálních ekosystémech.

Z maringotky jsou slyšet hlasy. Oba poznávám. Jeden patří Majklovi, nebo bych mu měla říkat spíš Šedák? A druhý patří naší ovečce Terezce. Našli jsme ji. Seli si viditelně oddechl. Teď jak ji dostat ven, aniž by stihl Šedák spustit poplach. Jakoby bylo mezi snoubenci nějaké neviditelné vlákno. Terka zvýšila hlas a slyším, jak vztekle říká:

-a já ti povídám, ty čokle jeden zabedněný, že si nutně musím odskočit na dámy

-a já ti povídám, že nikam nepůjdeš!

-příroda si poroučet nedá, když musím, tak musím!

-venku stejně nemůžeš, jsme v přírodní rezervaci!

-odkdy zrovna tebe takové věci zajímají?

-od té doby, co jsem profesor biologie a ekologie

– taky se ti můžu vyčůrat tady uprostřed na ten kobereček a budeš to v pondělí vysvětlovat studentům! to se vážně bojíš, že bych ti utekla? v těchhle botách? to jsou všichni ostatní vlci taky takoví chcípáčci jako ty?

Koukla jsem na Seliho, měl pusu od ucha k uchu. Naklonil se ke mně a zašeptal.

„Je skvělá co? Já jí prostě miluji.“

Terky taktika zvítězila. Profesor Šedák ztratil nervy.

– tak pojď ty ovce umíněná, ale nepočítej s žádným soukromím, nespustím z tebe oči!

– úchyle!

– no na tebe jsem tak zvědavý, takových už jsem viděl,

– leda ve snu ubožáku.

Dveře se otevřely, Terezka seskočila ze schůdků a rozhlížela se pozorně kolem. Těsně za ní vyšel Šedák a držel ji za rameno.

„Nikam nechoď, tady můžeš hned vedle!“

„To nemůžu, sem je odevšad vidět. Já chci tam mezi ty stromy!“ ukázala prstem směrem, kde jsme se schovávali my.

Teď už Šedák opravdu vrčel jako vlk a ostře trhnul Terce s ramenem.

„Tady a hned, nebo jdeme zpátky! Už tě mám plné zuby!“

Seli sebou škubl a zamračil se.

„Au! Tak dobře ty surovče.“

Terka si začala pomalu sundávat svetr. Natáhla ruku se svetrem k Šedákovi.

„Podrž mi to!“

Šedák automaticky natáhl ruku a vtom sebou Terezka mrskla, hodila mu svetr do obličeje a začala utíkat směrem k nám. Šedák vztekle hodil svetr na zem a rozběhl se za ní. Byl si tak jistý, že mu neuteče, že se ani nesnažil dohnat ji co nejdřív. Skoro to vypadalo, že si lov na kořist užívá. Tak se stalo, že Terka proběhla kolem stromu, kde jsme byli schovaní o vteřinu dřív, než on. Vlk nekoukal ani nalevo, ani napravo a už už po ní natahoval ruku. Stačilo mi jen se rozpomenout na roky na základní škole a trošku povystrčit nohu vlkovi do cesty. Šedák se zřítil k zemi v krkolomném kotrmelci. Než se stihl posbírat ze země a uvědomit si, co se děje, už byl u něj Seli. Vrazil mu pěstí vší silou do nosu. Něco křuplo. Vlk znovu upadl a začal sténat. Seli si sedl na jeho záda a přitiskl mu obličej do trávy, aby nemohl křičet. Terezka se zastavila a otočila se.

„No to je dost, už jsem myslela, že se budu muset zachraňovat sama.“ zhluboka dýchala.

„Ahoj Vardi, jaká byla cesta?“

„Jak to myslíš? Že to je dost?“ ozval se dotčeně Seli. „My tě tu hledáme celou noc, jak poklad Inků a ty mi ani pusu nedáš?“

Terezka dramaticky pozvedla obočí. „Cože? Pusu? A před svatbou? Jsem slušně vychovaná dívka.“ Musela jsem se začít smát. Ale Seli nás rychle vrátil do reality. Odvlekli jsme Šedáka do maringotky. Tekla mu krev z nosu a měl ho poněkud nesymetricky nakřivo. Ani se moc nebránil. Sténal, plival kolem sebe krev a tiše, za to velmi sprostě, nadával. Měl toho očividně všeho dost. Terezka našla ve skříni lepicí pásku a tou jsme ho přikurtovali k židli. Seli mu chtěl ještě něčím převázat pusu, aby nemohl křičet, ale Terezka se slitovala a přesvědčila ho, že ho ten nos musí už tak děsně moc bolet, a že i když bude řvát, tak v tuhle dobu sem žádný náhodný turista nezabloudí a Vlci si ho najdou tak jako tak.

Venku už bylo světlo. Krajina zářila ve vycházejícím slunci. Za námi barevná a rozkvetlá, zvlněná step a před námi svahy se vzorně nalajnovanými vinicemi proložené skupinkami stromů a keřů a dole pod námi malebná vesnička s bílou silnicí uprostřed. A jen kousek za ní se třpytila hladina Novomlýnské nádrže. Sbíhali jsme jihovýchodním směrem dolu po pěšině k silnici. Zpátky do vesnice jsme nechtěli. Vlci už mohli najít naše kola a vyhlásit poplach. Neměli jsme přesný plán. Chtěli jsme se schovat u silnice a počkat až dorazí Ovčí komando na pomoc. Jenže nevyspání a únava si začaly vybírat svou daň a tak jsme už nedávali tolik pozor a dole u silnice jsme doslova zakopli o vlčí hlídku. Rvali jsme se jako diví, ale na každého z nás byli tři. Když už to vypadalo beznadějně. Ozval se na silnici zvuk motorek. Jeden z vlků mi předloktím zacpal pusu, ačkoliv v burácení motorů bych stejně nebyla slyšet. Kousla bych ho, ale vážně měl tu košili tak propocenou, že bych se pozvracela. Terka na tom byla podobně, ale všimla jsem si, že si opatrně vyzouvá patu z jedné boty, když už byly mohutné choppery jen kousek od nás,

vykopla nohou a její střevíček proletěl přes křoví doprostřed silnice. Motorkářský gang se zastavil, motory ztichly a do keřů za námi vrazilo asi sedm mužů a dvě dámy v kožených bundách s třásněmi a přilbami ozdobenými rohy. Ovčí komando dorazilo. Začala další bitka. Facky létaly vzduchem, jako v Italském westernu. Celá scéna byla přerušena až třemi houkajícími a blikajícími vozy policie ČR. Muži zákona vyskákali z aut s pistolemi v rukách a donutili nás všechny lehnout si na zem. Jeden z Vlků zůstal stát a vítězně se šklebil.

„To je dost kluci, že jste tady. S těmi rohatými je pořád nějaká potíž.“

Velitel se k němu otočil a pomalu sklonil zbraň.

„Mám pro tebe Akélo vzkaz. Rada tě sesadila, jsi obviněn z porušení dohod a vyvolávání konfliktů mezi klany. Máme tě dovézt na ústředí, kde se všechno prošetří.“

Akéla zbledl a než se vzmohl na slovo, dostal na ruce želízka a dva policisté ho cpali do vozu. Překvapeně jsme se všichni začali zvedat ze země. Velitel se otočil k Terezce.

„Slečno Terezie, klan Vlků se Vám tímto omlouvá. Dovezeme Vás i s ženichem a svědkyní zpátky do Rakvic, ať se stihnete bez problému připravit na svatební obřad a nástup do funkce.“

Bylo po obřadu. A já se konečně mohla začít v klidu rozhlížet kolem. Martin přijel vlakem v poledne, ale moc jsme si toho říct nestihli. Já se snažila zhostit své role svědkyně a Martin své role kameramana. Konečně jsme se k sobě dostali na pár slov v klidu. Martin zářil.

„Neříkali, že tu bude maximálně třicet lidí? Vždyť je jich tu tak šedesát. A co ti motorkáři? To jsou kamarádi od Terky? Ani nemají modré šaty. Maximálně to tetování. Ale jinak je to skvělá svatba, co myslíš? Takovou by chtěl určitě každý.“

Před branou zastavila sanitka. Ze sanitky opatrně vystoupil Šedák s obrovským obvazem na nose. „Kdo to je?“ zeptal se spíš sám pro sebe Martin. Než jsem stihla odpovědět, ozval se majitel vinotéky otvírající další láhev vína: „To je pan profesor Šedivý, učí botaniku na vysoké škole v Praze. Bydlí tady u nás v apartmá celé léto. Zkoumají tu se studenty nějaké kytky nahoře v Pouzdřanech. „Co se Vám stalo pane profesore?“ Šedivák se na mě podíval a zakopl. Martin mu přiskočil na pomoc a zachytil ho. „Pojďte, tady to jejich vínečko má zázračnou moc. Vyléčí vás v cuku letu.“ Vtiskl Šedákovi do ruky plnou sklenku bílého. Přesně v tom okamžiku se ve dveřích objevili šťastní Šťastní novomanželé. Terezka se podívala Šedákovi na nos a uznale pokývala hlavou. „Pěkná práce.“ Seli pozvedl svou sklenku a ťuknul s ní o Šedákovu. Tak na brzké uzdravení příteli.“ Šedák do sebe kopl celou sklenku na ex.

„Ale nééé!“ ozval se Martin. „Tohle nemůžete, to není rum pro piráty. Tohle vínečko se musí vychutnávat. To je božský nektar.“ Martin se omluvně otočil na vinaře. „Já si ho vezmu na starost pane Michlovský, nesmíte se na něj zlobit – to víte – Pražák…“
_________________________
Tato povídka vznikla jako svatební dárek pro mé přátele Jirku (Selidah) a Terezku šťastných Šťastných. 🙂
Fotka od press 👍 and ⭐ z Pixabay