Do konce roku 1988 zbývalo už jen pár týdnů a do mých praktických závěrečných zkoušek jen pár dní. Venku bylo nevlídno, ale tady, ve zlatotiskové dílně jsme si užívali tepla, šířícího se z rozpálených zlaticích lisů. Vzala jsem do ruky další „péefku“, pečlivě jsem ji přiložila k posuvnému pravítku, položila jsem na ni zlatou eloxovou fólii, jednou rukou jsem celou kovovou plotnu zasunula pod hlavu stroje a opatrně stiskla páku. Vysunula jsem plotnu a sundala zlatou folii. Rukou jsem pohladila lesklý zlatý zvoneček, který se objevil hned vedle přání všeho dobrého a šťastného do nového roku 1989, které svým zaměstnancům přál v textu „péefky“ předseda závodního výboru KSČ soudruh atd. Položila jsem kartonovou péefku na hromádku dalších. Kolikátý zvoneček už to dneska byl? Dvě stě padesátý devátý? Proti mně seděla Ivča. Výuční list v oboru „knihař“ už měla v kapse rok. Ona už regulérní zaměstnanec, já stále učeň na zkušené. Ivča odložila na hromádku další svatební oznámení do kterého tiskla obrázek zlatých prstýnků svázaných stužkou a odfoukla si patku vlasů z čela.

„Už máš nějaké vánoční dárky?“ zeptala se mě.

„Zatím nic moc,“ zaváhala jsem, „ale pro mámu mám bábovku.

„Jakou bábovku?“ zeptala se překvapeně Ivča.

„Normální. Koupila jsem jí novou formu na bábovku.“

„Proč?“ zeptala se Ivča.

„Jak proč? Aby mohla péct bábovky ne? Co jiného by s formou na bábovku asi měla dělat?“ pro změnu jsem se tvářila překvapeně já.

Ivča našpulila pusu na stranu a kývla hlavou. „Jasně! Takže soví voči.“

„Jaké soví oči?“ vykulila jsem na ni nechápavě ty svoje.

„Ty jsi koupila mámě formu na bábovku, aby ona mohla upéct bábovku pro tebe.“ Ivča se na mě zašklebila zpod vlasů, které jí zase spadly do obličeje. Když to řekla takhle, začala jsem i já cítit, že s tím dárkem není všechno v pořádku.

„To jsou přímo ukázkové soví oči! Já ti to hned vysvětlím,“ dodala a začala vyprávět: „U nás v ulici je prodejna s pomůckami pro preparování zvířat. Na takové ty chcíplotiny ze školních kabinetů,“ dodala když viděla můj zmatený výraz. „A ve výloze měli před pár lety vystavené v takové malé krabičce i skleněné soví oči. Můj bráška chodil každý den kolem nich a děsně moc se mu líbily, jenže byly drahé a on tolik peněz neměl. Ale měl peníze, které si šetřil na dárky na vánoce. Nakonec to vyřešil tak, že ty oči koupil a dal je pod stromeček k vánocům tátovi. Táta nevěděl, co si má s těma očima počít a tak je dal bráchovi. A brácha byl blahem bez sebe. A od té doby se u nás doma říká dárkům, které dárce dává s poněkud sobeckými úmysly a dárek potěší víc dárce, než obdarovaného SOVÍ VOČI. A nezlob se na mě – forma na bábovku – to jsou Soví voči přímo ukázkové.“ Do dílny vlítla šéfová Doubravka. Táhlo jí na padesát a mně tehdy připadala děsně stará. „Tak holky, co je to tady? Přestaňte žvanit a pohněte. Už jste to měly mít dávno hotové…

Výraz „Soví voči“ brzy zdomácněl i u nás doma. A dnes ho šíří dál moji synové. Ivča mi bohužel během let zmizela z obzoru a nevím, kde je a co dělá dnes. Ale třeba se jí tohle malé vyprávění dostane do ruky, nebo někomu, kdo ji zná a ozve se mi…