Lidi jsou vážně děsní zoufalci. Já nevím, co by si bez nás počali. Jediné, co dokáží – to se jim musí uznat – dokáží otevřít tu velkou bílou krabici, kde je vždycky něco dobrého. Jen by ji mohli otvírat častěji. Mají veliké a pohodlné pelechy, ale nechtějí se o ně dělit. Aspoň ta Moje Člověčka ne. Vůbec jí nenapadlo, kolik by ušetřila místa, kdybychom spali v jednom pelechu. Už jsem jí to vysvětloval snad milionkrát, dokonce jsem jí to i předváděl, ale jak je hodná, tak je nechápavá. Jako by kost na stěnu házel. Někdy mám podezření, jestli není příbuzná s nějakou kočkou. Tak nesmyslně se chová.

Tuhle přišla návštěva. Jiná člověčka. Ta Moje byla ráda, tak jsem chtěl návštěvu přivítat, jak se patří. A hned to bylo samé: „Neskákej! Sedni! Neolizuj ji! Nech toho! Neštěkej! Kde máš místo? Lehni…“

Jak můžu někoho slušně pozdravit, když nic nesmím? Nezdvořile sedět na zadku a čučet? Hrát si s návštěvou nesmím. Povídat si s ní nesmím. Když už mě konečně aspoň podrbe za uchem, tak ji za to nesmím ani olíznout obličej. Že prý mi smrdí z huby – jako by jí z huby vonělo…

Lidi…

Kočka, aby se v nich vyznala…

No ale tahle návštěva povídala Mojí Člověčce, že dělá knihu (to je taková věc z měkkého dřeva, co ji taky nesmím kousat), a že prý chce, aby kousek té knihy byl pro Moji Člověčku, a o čem, že to má být. A Moje Člověčka řekla, že to má být o Timíkovi, jak vykonal nějaký hrdinský čin. Timmy, to jsem totiž já – tak mi lidi říkají. Někdy mi říkají i Tymián. Ta návštěva se na mě podívala dolů a zatvářila se hodně… no… řekněme neuctivě. Podrbala mě za uchem a řekla Mojí Člověčce: „A všimla sis že tvůj Timík není vlčák ani dobrman, ale čínský Shih-tzu? Nějak si neumím představit, jak tě tahá z pod laviny, nebo tě brání před úchylem v parku…“

Pche – ta toho tak ví. Jako bych pro Moji Člověčici nedělal hrdinské skutky každý den! Jenže to by si toho musel někdo všimnout že? Za inteligenci lidí já fakt nemůžu.

Pár dní nato jsme jeli k vodě. Tam máme s Mojí Člověčkou další boudu. Akorát, že tady nejsou boudy postavené na sobě, ale hezky v řadě, těsně vedle sebe a jsou maličké. Vlastně je to spíš moje bouda. Jmenuje se to tu totiž Mokropsy, ale já nejsem puntičkář a jsem rád, že se u mě Mojí Člověčce líbí.

Hned jak jsem vyskočil z auta, zpozoroval jsem, že se kolem plíží potkan. Vrhnul jsem se na něj a zahnal jsem ho. Myslíte, že to Moje Člověčka ocenila? Naštvala se, že štěkám. Potkana si vůbec nevšimla, ani ho nezačuchala! Začala tahat z auta tašky a šla k naší boudě. Vůbec si nevšimla, že ve vedlejší boudě je někdo cizí, přitom smrděl všude kolem. Normálně tam bývá taková hodná člověčka. Někdy mě pohladí a pochválí. A někdy od ní dostanu i nějakou dobrůtku. Ale dnes tu nebyla. Cítil jsem její vůni, ale byla už několik dní stará. Místo ní tu byl cítit nějaký neznámý člověk. Za zavřenými dveřmi. Začal jsem na dveře štěkat, aby Moje Člověčka pochopila, že tu nejsme sami. Ona by na to nepřišla. V čuchání vážně není moc dobrá. Ale zase mě okřikla, protože jí začala kvílet Placka. No fajn. Já se jí snažím říct něco důležitého a ona si povídá s Hysterickou Plackou. Už fakt, ani neštěknu. I kdyby tu byl celý zájezd cizáků.

Placka chtěla vědět, kde jsme a jak to, že nejsme doma. Jako, kdyby to neviděla sama. Moje Člověčka řekla, že má mimořádnou dovolenou a je v Mokropsech. A pak Placka vykládala něco o havárii vody a že přijede za námi do Mokropes. Přitom tu už dávno byla. Ale moje Člověčka je hodná a trpělivá. Asi si tu Placku vzala na starost z nějakého útulku pro úplně Pitomé Placky.

Placka sklapla a zhasla a Moje Člověčka úplně zapomněla, co jsem jí říkal o tom cizákovi a začala pobíhat kolem boudy a loupat brambory a krájet cibuli. Hmmm, salám žádný. To se dalo čekat.

Rozhodl jsem se hlídat sousední boudu. Normálně se tady lidi zdraví a halasí na sebe a tenhle nic. Ani mi nepřišel říct, jak jsem krásný a roztomilý pejsek. To bylo divné. To říkají totiž všichni. Byl cítit nervozitou a možná strachem. Že by se bál mě? Moc často se mi to nestává, ale je to skvělý pocit. Fakt že jo. Alfa samec, to jsem já! Whauuu! Usadil jsem se tam a hypnotizoval dveře.

„Tymiáne, dej už pokoj. Evička tu není!“

Řekl bych jí, že nejsem blbej, že to vím taky, ale copak mě někdy poslouchá? Pořád si brebentí tou svou lidštinou a normálnímu jasnému štěknutí nerozumí. Aby toho málo nebylo, tak mě přivázala k verandě. To mě fakt urazilo. Sice jen na tu dlouhou vytahovací šňůru, takže bych k sousední boudičce stejně došel, ale tady jde o princip! Zalezl jsem na verandu a protestně vysypal misku z granulema. Moje Člověčice si toho vůbec nevšimla. Odnesla si ven na stůl velký hrnek s horkou kávou. A začala na židle rozdávat polštářky. Takhle hodit jeden dolů na zem pro mě, to ji pochopitelně nenapadlo.

Přijelo další auto. Aha. Proto Moje Člověčka tak zuřivě vařila. Z auta vystoupila Malá Člověčka. To je člověčka, co voní skoro úplně stejně, jako ta Moje. V náručí nesla malé člověčí Štěně. No sláva. Konečně někdo, s kým se dá rozumně zabavit. Začal jsem se těšit, jak se budeme zase přetahovat o hračky. Málem jsem zapomněl i na to, že jsem uražený.

„Ahoj mami. To byla cesta. To byl děs! A před barákem máme díru, jak do pekla a voda prý nepoteče nejméně dva dny. To bych tam s malým nepřečkala.“

Objaly se. Šel bych je taky přivítat, jak se sluší a patří, ale jsem zásadový, a hlavně uražený pes.

Nikdo si toho nevšímal. Moje Člověčka si vzala Štěně a začala mu něco vykládat. Štěně se smálo. Malá Člověčka se začala protahovat a pak se zarazila.

„Mami, Evička do těch lázní neodjela?“

„Odjela. Proč?“

„V okně se hnula záclona. Někdo tam je.“

„Nesmysl, kdo by tam byl?“

Malá Člověčka udělala pár kroků ke dveřím a natáhla ruku. Než stačila zmáčknout kliku, dveře se prudce otevřely a ten cizák se konečně objevil. Ale představování se nekonalo. Malá Člověčka zaječela a uskočila. Moje Člověčka se pokoušela schovat Štěně, aby na něj cizák neviděl. Štěně se leklo a začalo řvát. Cizák držel něco v natažené ruce. Ve vzduchu jsem cítil strach.

„Nekřičte a nic se vám nestane. Obě mi dejte mobily a klíčky od auta!“

„Já mám mobil a klíčky v autě,“ namítla Malá Člověčka.

„Tak ty!“ otočil se na Moji Člověčku.

Moje Člověčka podala Štěně Malé a začala si prohledávat kapsy.

Už jsem toho měl akorát dost. Ten cizák byl cítit strachem ze všech nejvíc, a přitom se pokoušel tvářit, jako vůdce smečky. OK, štěkat jste mi zakázaly. Tak já vám tedy předvedu názorně, kdo je tady Alfa samec. Vydal jsem se pomalu zadem k cizákovi. Byl tak vyděšený, že si mě na zemi vůbec nevšiml. Došel jsem až k němu. Zkontroloval jsem si, že na mě obě Člověčky nevěřícně zírají, a abych jim dokázal, že je ten cizák úplná nula, zvedl jsem nožku a elegantně si vyprázdnil močák do jeho kalhot.

Cizák se lekl, zařval, uskočil a zakopl o moji natahovací šňůru. Ta věc, co držel v ruce vylétla a spadla do lavoru s vodou. Snažil se ji chytit, ale upadl přes lavor. Chytl se stolu, ten se převrátil a hrnek s horkou kávou se mu vylil na záda. Zároveň s tím, jak dopadl na zem něco křuplo. Začal řvát tak, že člověčí Štěně řvát přestalo a začalo se smát.

„Do prdele, já mám zlomenou nohu!“ cizák se svíjel na zemi a pokoušel se sundat si tričko nacuclé horkou tekutinou.

Moje Člověčka se probrala z překvapení jako první. Vytáhla z kapsy svou hysterickou Placku a řekla jí, ať přijede do Křížových lázní, že asi chytly zloděje.

„Ser na benga! Zavolej mi záchranku!!!“ kvílel cizák.

Naznačil jsem zadníma nohama, že ho zahrabávám, jako lejno a důstojně jsem odešel zpátky na verandu.

„Teda Tymiáne, to bylo fakt dobrý,“ ocenila mě Malá Člověčka.

„Moje Člověčka mě zvedla ze země a dala mi pusu. Tvářil jsem se důstojně, vždyť je to přece moje normální každodenní práce tahat ji z malérů. No ne?

Pak přijela auta, která blikala a spousta lidí, co se zajímali o toho cizáka. A když jim Moje Člověčka řekla, jak to bylo, tak se začali zajímat i o mně. Všichni na mě blikali svýma Plackama, chválili mě a říkali, že něco takového ještě neviděli. Večer jsem dostal místo granulí šunku. A víte, co ještě? Spal jsem s Mojí Člověčkou v jednom pelechu. No konečně – že jí to ale trvalo…