TRÉNINKOVÉ MINIPŘÍBĚHY

Tyto příběhy vznikly díky Martině Heš Hudečkové a jejímu skvělému

„https://www.facebook.com/groups/spisovatelskecappuccino“ na fcb.

Spisovatelská rozcvička č. 1

Zadání: Přečti si následující řádky a zkus na ně navázat. Jak by mohl příběh pokračovat?

…Dejchat, připomněla si. Dlouhý nádech nosem. Až do břicha. Dlouhý pomalý výdech. A znovu. Nosem, ne pusou. P o m a l u. Jsi v bezpečí. Už je to dobrý. Rozklepanýma rukama stáhla ze zápěstí gumičku, smotala vlasy do uzlu a z batohu vyndala paruku. Proměnila se v blondýnku…

…Zašmátrala v batohu dál. Na Patrika byl dokonalý spoleh, jako gay věděl perfektně co všechno potřebuje žena ke změně identity. Odepla si sukni a její dlouhá společenská róba se rázem změnila v nenápadné, elegantní koktejlky. Shodila z nohou modré lodičky a obula si červené, které ležely úplně na dně batohu spolu s červenou kabelkou. Patrik do nich dal i gelovou vložku proti otlakům. Zlatíčko. Štrasový přívěsek vyměnila za červené korále, ke kterým dokonale ladila úplně nová rtěnka.

Nakonec vyndala z původní kabelky flashku s tak těžce získanými důkazy. Nyní už nepochybovala o tom, že se lord Berfold konečně dostane do vězení, kde měl už dávno být. Chvilku váhala, ale pak si flashku místo do kabelky zasunula do podprsenky.

Naházela do batohu všechno, co nepotřebovala, a nacpala ho do skříňky na mycí potřeby. Doufala, že až ho tu někdo najde, tak už bude dávno v bezpečí na oddělení.

Vyšla ven a opět se vmísila mezi bavící se společnost. Vzala do ruky sklenku šampaňského a stoupla si do hloučku, který poslouchal klavírní sólo pozvané virtuosky. Po očku se rozhlížela kolem. Všechno se zdálo v pořádku. Společnost se bavila. Někteří již po požití alkoholu trochu hlučněji. Lord si patrně ještě nevšiml její návštěvy ve své pracovně.

Mobil krátce bliknul. Zpráva od kapitána MIŠULKO, VE 23:30 BUDU ČEKAT U VCHODU V BÍLÉM TAXÍKU, PODÁŠ MI DO OKÉNKA KABELKU A NASTOUPÍŠ DRUHÝMI DVEŘMI.

Je 23:20 Michala se pomalu sunula ke dveřím a ven. Před vchodem postávalo několik kuřáků a i tady pokračovala zábava v plném proudu. Něco jí pořád zneklidňovalo a nevěděla co. Něco nebylo v pořádku. Znovu si přečetla tu SMS zprávu. Kapitán jí nikdy netykal, ačkoliv se znali už pět let a nikdy – opravdu nikdy, jí neříkal „Mišulko“, vždycky jen Michaelo! Něco se nepovedlo…

Bílý taxík s neprůhlednými skly zastavil u vchodu. Zadní okénko se napůl otevřelo a za ním se objevila tvář jejího velitele. Tvářil se vážně, nic neřekl. Jen natáhl ruku a ona mu do ní dala kabelku. Přemýšlela, jestli ta pistole, kterou bezpochyby drží v ruce neviditelný řidič, míří na její hlavu, nebo na kapitánovu. Udělala krok k dalším dveřím, když se taxík prudce rozjel. Málem ji porazil a zmizel v ohbí cesty. Čekala to.

Odpočet začal. Kapitán je patrně v bezpečí, dokud oni nezjistí, že flashka v kabelce není. A ona vlastně taky. Musí se odtud dostat dřív, než jim dojde, že ji má stále u sebe…

********************

Spisovatelská rozcvička č. 2

Zadání: Představ si, že sedíš v kavárně pod tímhle obrazem a usrkáváš horké cappuccino. Do toho se ti rozvibruje telefon. Na displeji neznámé číslo. Jak bude příběh pokračovat?

*** Slastně jsem usrkávala svou kávu a přemýšlela co s volným večerem. Po dvanáctihodinové službě v podzemí jsem chtěla někam na vzduch. Mohla bych se jít třeba projít na Vyšehrad, nebo dolů k Vltavě.

V kabelce se mi rozdrnčel mobil.

Neznámé číslo. Doufám že to nebude zase nějaká anketa, nebo prodej bambusových ponožek…

Ťukla jsem na zelený symbol. Nestihla jsem říct ani slovo, když se na mě ze sluchátka vyřinul příval výčitek, prokládaný hlasitými vzlyky.

„… jsi lhář a podvodník! Jak jsi mi to mohl udělat?! A zrovna s ní! Všichni se mi dneska smáli! A ani nemáš na to, říct mi to do očí, ty grázle. Doufám že si budeš do konce života pamatovat, že mě máš na svědomí…!!!“

„Ehmmm… slečno… máte asi špatné číslo…“

Na druhé straně se ozvalo prudké nadechnutí a hovor se přerušil.

Přemýšlela jsem. Co jsem to tam pod těmi výčitkami a vzlyky slyšela? Něco známého. No jasně vždyť jsem to poslouchala celý den. „Vážení cestující tento víkend je na trase C přerušen provoz…“

A sakra. Takže je v metru. To není dobré!

Vytočila jsem zpátky to číslo. Típla mi to. Podruhé taky. Napsala jsem jí SMS: „Máte radši kapučíno, nebo latéčko?“

Po chvíli přišla odpověď: „Mně je to jedno.“

Vytočila jsem opět její číslo. Tentokrát ho zvedla.

– „Tak já vás zvu na jedno skvělé kapučínko. Můžu vám ho donést?“

– „… hmmm tak jo…“

– „… A kdepak jste?“

– „… v metru… já totiž…“ rozplakala se.

– „… Dáme si kafe a pak se uvidí. Na které stanici jste?“

– „… Na Strašnické“

– „Výborně. Jsem kousek od vás. Koupím dvě luxusní kávy a pokecáme. Počkejte na mě.“

Objednala jsem u pultu dvě kávy do kelímku a zatímco je servírka připravovala, jsem vytočila další číslo.

– „Mirku, to jsem já. Ne nic jsem nezapomněla. Prosím tě koukni se na kamery. Nemáš na nástupišti nějakou slečnu, která už tam stojí delší dobu?“

– „Jo, jedna je tu už asi půl hodiny. Napřed stála na kraji nástupiště. Už jsem myslel že chce skočit, ale teď si šla sednout na lavičku.“

– „Fajn, tak ji hlídej. Kdyby šla zase ke kolejím tak volej dispečerovi, nebo to rovnou zastav. Hned jsem tam, pak ti to vysvětlím.“

Popadla jsem kelímky s kávou a běžela zpátky „do práce“.

Seděla tam. Ještě ji nemohlo být ani patnáct. Měla červené oči a celá se třásla. Sedla jsem si vedle ní a podala jí kávu.

– „Ahoj, já jsem Alžběta. Chceš k té kávě i tatranku?“

– „V metru se ale asi jíst nesmí, “ vzlykla.

– „Se mnou můžeš. Mám tu protekci.“

Mrkla jsem na ni a posadila se vedle ní.

– „Tak na ty grázly nevděčný a na nás silný holky.“

Pozvedla jsem kelímek. Konečně se usmála.

A tak jsem se seznámila s jednou skvělou mladou dámou…

(pozn. : ano, jsem opravdu dozorčí ze Strašnické, ale příběh je fikce :-))

********************

Spisovatelská rozcvička č. 3
Zadání: Kdo je žena na obrázku? Na co myslí? A co nebo kdo ji čeká, až dopije kávu?

***Lenka se zastavila s a dívala se na mořské vlny omývající pláž. Byla docela ráda, že dvojčata chtěla jet s tátou. Takhle si vyšetřila aspoň trošku času na malou kávu a chvilku vzpomínek. Babička byla asi nejdůležitější člověk jejího dětství. Jasně ještě tu jsou máma s tátou, ale ti pro ni znamenali spíš něco jako milou návštěvu. Oba umělci, členové hudebního tělesa, oba virtuosové a tudíž oba věčně na cestách po světě. Babička znamenala jistotu, domov a zázemí. Babička podepisovala domácí úkoly, babička vařila a prala. Babička ji hubovala když zlobila a konejšila, když plakala. Babička krčila starostlivě čelo nad teploměrem a vstávala k ní v noci, když jí bylo zle. A babička ji brala i na prázdniny. Jezdily všude možně, ale nejvíc ze všeho babička milovala moře. Moře vlny a slunce. Vítr ve vlasech a křik racků.

Babička už se k moři nepodívá. Půl roku v nemocnici a další dva měsíce v LDNce jí sebrali i dobrou náladu. Máma s tátou pro ni začali shánět umístění v pečovatelském domě. Verdikt lékařů zněl neúprosně – není schopna se sama o sebe postarat a nemůže už zůstat ve svém bytě.

A tehdy Lenka zjistila, že si manžela vybrala opravdu dobře. On sám přišel s tím, že babička může zůstat u nich doma. Ona pracovala z domova a manžel si mohl směny upravovat podle svých potřeb. Dvojčata jásala a hned začala přemýšlet, jak prababičce zařídí pokoj.

V zámku zarachotil klíč. Odložila již skoro prázdný hrnek a běžela je přivítat.

„Jsme doma lásko, už je bábovka na stole?“ halasil její muž a dvojčata se předháněla, kdo popostrčí prababiččin vozík přes práh.

Babička seděla na vozíku bledá a pohublá a nejistě se usmívala.

„Babi, honem, honem! To budeš koukat!“ dvojčata netrpělivě poskakovala po předsíni.

Převzala si vozík od manžela a zavezla babičku poprvé do jejího pokoje. Babička přelétla očima svou postel, noční stolek se svou svatební fotografií, skříň, knihovničku a stůl s vyšívaným ubrusem a jejím oblíbeným malovaným hrníčkem. To všechno jí sem přivezli z jejího starého domova. Babiččiny oči se zastavily na protější stěně, kterou celou zakrývala obrovská 3D tapeta. Na tapetě se třpytily mořské vlny. A právě v tu chvíli oknem zasvítilo slunce na travnatou pláž a palmička v květináči stojící v rohu se zavlnila pod proudem vzduchu, který sem zavál otevřeným oknem.

Babičce se v očích zaleskly slzy. „To je nádhera,“ zašeptala a stiskla jí pevně ruku. „Děkuju.“ Dvojčata se rozjásala. „Babi, to vymyslela máma.“

„A co bude s tou bábovkou na oslavu?“ mrknul na ni s úsměvem manžel.

********************

Spisovatelská rozcvička č. 4

Zadání: Přečti si následující řádky a zkus na ně navázat. Jak by mohl příběh pokračovat?

Všechny jsou o mně, blesklo mu hlavou a dolil si kolu. Bylo mu divně po těle, trochu horko a trochu mráz na krční páteři. Všechny ty básničky jsou o mně.

***Dneska dostal tento tužkou popsaný štůsek pomačkaných papírků od vrchní sestry.

Jeho patnáctiletá dcera Jůlinka před půl rokem málem umřela. Neposlechla ho a šla bruslit na rybník za vesnicí. Led už nebyl tak silný a ona se probořila. Trvalo to dlouho, setsakra dlouho, než se její kamarádi dovolali pomoci a než se ji podařilo dostat na břeh. Dlouhé dny a týdny ležela v kómatu a nikdo nevěděl, jestli se vůbec někdy probere.

Probrala se, ale něco se někde pokazilo. Postupně ji odpojili od všech přístrojů. Fyzicky na tom byla velmi dobře. Tělo fungovalo. Chodila. Jedla sama. Na wc si došla. Všechno fungovalo, až na to, že se chovala, jako naprogramovaná loutka. Nemluvila a nereagovala ani na lidský hlas, nebo dotek. Nepodívala se nikomu do očí. Jako kdyby tělo zůstalo tady, ale duše cestovala někde v neznámu.

Lékaři si s ní nevěděli rady a přesunuli ji do psychiatrické léčebny. Léčebna se nacházela dost daleko od jejich vesnice. Neměl auto a tak se za Julčou dostal jen o víkendu. Po dalším měsíci čekání na zázrak se dozvěděl, že Jůlie „píše“. „Jak píše? Co píše?“ ptal se tehdy. Doktor pokrčil rameny. „Básničky, tohle jsme tady ještě neměli. Zdá se že má dokonale zachovaný intelekt i vědomosti. Psala básničky už před nehodou?“

„Ne,“ zavrtěl překvapeně hlavou. „Můžu je vidět?“

„Zatím ne. Kolegyně je chce oskenovat do karty. Pak vám je dáme.“

O týden později básničky své dcery opravdu dostal. A tak tu teď seděl a nevěřícně je pročítal.

Dnešní návštěva v léčebně probíhala jako vždy. Dcera se na něj ani nepodívala, nereagovala na jeho hlas, ani pohlazení po vlasech. Jediný rozdíl oproti dřívějšku byl ten, že jí na klíně ležel blok a v ruce držela tužku a pomalu – velmi pomalu do něj něco stále zapisovala trošku rozklepaným a nesouměrným tiskacím písmem.

Básničky byly jednoduché a až dětsky prosté. Rýmy trošku nedokonalé, ale opravdu to byly básně. A každá ta báseň vyprávěla nějaký příběh a on se v těch příbězích poznal. Verše popisovaly střípky z jejich společného života. Psala o tom, jak jí koupil štěně, o prázdninách na řece, o domečku na stromě, který jí vyrobil, a spousta dalších drobných střípků, které dohromady popisovaly její život s tátou. Dlouho nad těmi básničkami seděl a přemýšlel. Pak si vzal do ruky notes a obyčejnou tužku a začal psát. Psal a škrtal a trhal a zahazoval listy. A ráno, když začalo svítat si sám pro sebe přečetl poslední verzi. Básnička to nebyla – to vzdal hned. Napsal pohádku, pohádku o holčičce, která se ztratila v temném lese a hledá tátu.

Ráno zavolal šéfovi, že si nutně bere volno z rodinných důvodů. Nechtěl čekat na další víkend. Jel hned prvním ranním vlakem. A tak se stalo, že hned po ranní vizitě – přes počáteční protesty vrchní sestry stál znovu u Jůlinčiny postele. Položil jí do klína popsaný list papíru. Julča papír chvíli otáčela v prstech, jako kdyby hledala volné místo na psaní. Marně – byl popsán celý. Začala číst. Četla dlouho a pomalu. Oči sledovaly řádky jeden po druhém. Dočetla a začala zase od začátku. Při druhém čtení se na konci zarazila. Při třetím čtení začala zamyšleně krčit čelo. První mimická reakce od nehody. Četla pohádku počtvrté a na konci začala mlčky pohybovat rty. Cítil, jak mu prudce buší srdce a potí se mu dlaně. Přečetla pohádku popáté… „uprostřed lesa našla holčička starou opuštěnou čarodějnickou chalupu a tam ležela na stole otevřená kniha kouzel a v ní bylo čarodějnickým písmem napsáno: Když opravdu chceš najít toho, koho jsi ztratila, musíš zavřít oči a třikrát ho nahlas zavolat…“

Jůlinka znovu mlčky pohybovala rty, napřed pomalu a pak víc. Zrychlil se jí dech. Pak jako by se vynořila nad ledovou hladinu nadechla se a zakřičela: Tati! Tatiii!!! Tatiiii!!!! Pomóc!!!! Tati, já se topím!!! Nemůžu dýchat!!! Bolí to!!!“

Skočil k ní a objal ji. „Jůlinko, to je dobré, jsi v bezpečí, jsem u tebe.“

Poprvé se na něj po té dlouhé době podívala. Opravdu podívala. Na něj. Ne skrz něj. „Tati!“ rozplakala se a pevně se ho chytla kolem krku.

A tak je tam našla vrchní sestra, jak se drží navzájem v náručí a oba brečí…

********************

Spisovatelská rozcvička č. 5

Zadání: V kavárně na nástěnce visí lísteček:

„Bylo to tu intergalakticky fantastický! Děkujeme. K+N“

Kdo je K a N? Jak probíhala jejich návštěva kavárny a co tady zažili?

*** Čím déle jsem je pozorovala, tím více se mi líbili. Ano, to by mohli být oni.

Vstoupili do kavárny asi před dvěma hodinama. Okamžitě upoutali pozornost místních. On měl na sobě černý plášť, dlouhé černé rukavice, poněkud zablácené vojenské kanady z armádního výprodeje, v jedné ruce červeně natřenou násadu od smetáku a v druhé černou plastovou helmu. Ona měla na sobě bílou noční košili, převázanou koženým páskem. Na opasku pouzdro s plastovou, složitě vypadající pistolí a na hlavě dva copy, stočené do drdolů, kolem uší. Oba vypadali velice nezletile, ale on nakonec odněkud vylovil občanský průkaz a hrdě si poručil láhev bílého a dvě kávy se zákusky.

V sousední obci probíhal tento víkend mega sraz fanoušků sci-fi. A tihle sem nějak zabloudili. On – jmenoval se Kája, jí vysvětloval složité fungování mezigalaktické rady. Výhody a nevýhody, politické vazby a zájmy jednotlivých členů. A ona – říkal jí Niky, mu velmi hbitě pokládala chytré otázky a každou myšlenku komentovala a rozváděla. Rozhodně nebyli pitomí a měli na fungování mezigalaktických světů zajímavé názory. Debatovali tak vášnivě, že zapomněli hlídat čas. První si toho všimla ona. „Ježíš Kájo, je devět! Ujel nám autobus! Jak se teď dostaneme do kempu?“

Kája se podíval do mobilu. „Nijak. Budeme muset jít pěšky.“

„A jéje,“ posmutněla Niky. To je aspoň šest kilometrů a potmě a lesem. A já už jsem utahaná, jako kotě teď.“

„Osm kiláků,“ opravil ji chmurně Kája.

Vycítila jsem svou příležitost.

„Omlouvám se, ale slyšela jsem, že máte starosti s dopravou. Chcete do stanového kempu v Jindřichově že? Když počkáte hodinu, než tu skončím, tak vás tam zavezu autem. Mám to po cestě.“

Chvíli si mě zaraženě prohlíželi. Ještě se v nich praly sliby maminkám, že se nenechají vozit autem od cizích lidí, s vědomím vlastní dospělosti a odpovědnosti. Ale malá drobná blondýnka, která roznáší kávu a dortíky, se jim nezdála moc nebezpečná.

„Tak jo. To byste byla moc hodná,“ vděčně nakonec kývnul on.

Další hodinu jsme si hodně povídali. O tom, jestli je Země jediná obydlená planeta ve vesmíru a jak by to vypadalo, kdyby nebyla a jak by mělo fungovat opravdické mezigalaktické spojení a spolupráce. A jestli by se živé organismy navzájem neohrožovaly. Kája mi prozradil, že nastupuje na podzim na vysokou a bude studovat práva. Niky se chtěla dostat po maturitě na medicínu.

„ A co kdyby tady teď přistála intergalaktická loď a vzala vás do společného vesmírného univerzitního prostoru a mohli byste vystudovat nějaký obor, který by pomohl dostat Zemi do mezigalaktického společenství?“

„Woow, to by bylo super,“ zasmál se Kája.

„Já ještě nemám hotovou maturitu,“ namítla Niky.

„Prosím tě, nebuď suchar. Intergalaktickou alianci určitě nezajímá nějaký kus papíru z pozemského gymplu. Tam určitě testují inteligenci lepšíma metodama,“ oponoval jí Kája.

„A stejně bych nikam nemohla. Mám jenom babičku, a kdybych odletěla někam do vesmíru na pár let, tak co by si tu sama počala?“

„A co když jsou ti mimozemšťané tak daleko, že umí používat časové zkratky? Nastoupili byste do školy na druhé straně galaxie, vystudovali ji, a pak byste se vrátili v čase a prostoru a stihli byste ráno tady u nás tousty k snídani?“ navrhla jsem jim s úsměvem.

„Tak to by šlo,“ usmála se Niky.

Povídali jsme si až do konce mé služby. Líbili se mi.

Pak jsem je zavedla do garáže a usadila do auta.

„Neotevřete napřed vrata?“ zeptal se Kája.

„Ne, mám to na dálkové ovládání,“ odpověděla jsem a usadila se u kniplu.

Vrata od garáže se začala zvedat a před námi se otevřel hluboký hvězdný prostor. Nikol vyjekla a Kája se ostře nadechl. Světla se rozvířila a čas se propadl…

🌟

Druhý den, před polednem jsem nastoupila do práce. Maruška, která měla dneska ranní na mě zamávala. Ráno se tu stavili na snídani nějací mlaďoši. Mám ti vyřídit, že se zase brzy zastaví a že mají oba plný počet. Jo a támhle ti nechali vzkaz,“ kývla směrem k nástěnce.

„Bylo to tu intergalakticky fantastický! Děkujeme K+N“

********************

Spisovatelská rozcvička č. 6

Zadání: Zadání: Stal(a) ses neznámou rostlinou. Jak voníš? Jaký máš tvar, jaké barvy, kořeny, listy, květy…? Co tě charakterizuje a kde rosteš?

*** CV
Probudila jsem se v létě roku 2020, když začala tát zmrzlá půda na Sibiři. Jak dlouho jsem tam spala si přesně nepamatuji a nemám o tom žádný záznam. Moje matka přicestovala na tuto planetu na bludném ledovém meteoritu. Přesné datum bohužel nevím. O otci nikdy nemluvila.
Do listopadu 2021 jsem studovala zdejší klima a učila se přežít.
Od listopadu 2021 do současnosti pracuji jako exponát ve skleníku Varšavské botanické zahrady.
Díky mně vzniklo několik novinových článků, vědeckých prací, a dokonce i jeden sci-fi román o životě v mezihvězdném prostoru.
V současné době dosahuji výšky zhruba třicet centimetrů. Mám drsný tmavě fialový rozvětvený kmen a drobné červené listy. Kvetu dvakrát do roka. Mám nápadné, žlutozelené květy a umím moc krásně vonět. Každý den se u mě shlukují hloučky biologů a studentů a obdivují mě.

Motivační dopis
Ráda bych pracovala ve Vaší botanické zahradě. Uzavřený prostor skleníku mi již nevyhovuje. Stýská se mi po čerstvém vzduchu. Ráda bych se naučila nové věci. Chci navázat pracovní kontakt a spolupráci s hmyzem a zaměřit se na včely a motýly. Jsem pracovitá a vytrvalá. Nepotřebuji zimní vegetační klid a nevadí mi ani letní horka. Rozmnožuji se nejen semeny, ale i odnožemi, které jsou prakticky okamžitě soběstačné, takže ani můj rodinný život nijak negativně neovlivní mou pracovní morálku a výkon.
O Vaší botanické zahradě jsem toho již mnoho slyšela a budu moc vděčná, pokud mě přijmete.
Těším se na osobní setkání.
S pozdravem Spatium Anemone

***

********************

Spisovatelská rozcvička č. 7

Zadání: V obchodě. Žena ve frontě před tebou právě vyskládala na pás lahev ginu, kočičí konzervu a šest krabiček nejlevnějších silonových punčocháčů. Kdo je ta žena a co má dnes večer na programu?

***

Přiznám se, že do této rozcvičky se mi vážně moc nechtělo, ale pak jsem pochopila, že nesmím dát na první dojem, a tak jsem se při parkování košíků dala s tou paní do řeči a věřte, nebo nevěřte – žádná zkrachovalá opuštěná alkoholička…

Alena – tak se totiž paní jmenuje, vyběhla na nákup na poslední chvíli před zavřením, protože, jak sama říká, má velmi náročné děti. Tedy náročné na její nervy, ne že by byly tak rozmazlené. Nejstarší Jiřík včera donesl od spolužačky asi pět kilo višní. Paní Alena už upekla megakoláč a nacpala do dětí maximum, co se dalo, než jim bude špatně. Marmelády, ani kompoty u nich doma nikdo nejí, a tak si vzpomněla na starý babiččin recept a rozhodla se višně naložit do ginu. Do Vánoc se pěkně rozleží a bude mňamka na přípitek.

Mladší Terezka jde zítra na výtvarný kroužek a zapomněla na to, že mají donést staré děravé silonky. Budou je stříhat na kroužky, ty na sebe navážou a ze vzniklého vlákna, nebo spíš provazu, budou plést koberečky a kabelky. Jenže u nich doma nikdo silonky nenosí, tak je musela narychlo běžet koupit.

No a nejmladší Matěj přinesl domů kotě. Říkal sice, že jen na týden, než se spolužák vrátí s rodiči od moře, ale Alena nepochybuje o tom, že kotě už u nich zůstane. A přece ho nemůže krmit višněmi v ginu. Dneska mu musí stačit ta konzerva ze sámošky a zítra mu dojde pro nějaké kotěcí specialitky.

S paní Alenkou jsme si potykaly a na důkaz toho, že nekecám vám prozradím ten recept na višně v ginu, který mi dala.

Kilo višní zasypete půl kilem krupicového cukru a necháte pustit šťávu – klidně i přes noc. Višně můžete nechat i s peckou. Pak to celé zalijete nejméně litrem ginu (může být i vodka, nebo rum)

Zakryjete a necháte nejméně 4 týdny macerovat. Tekutinu pak můžete slít do připravených lahviček a „ožralé višně“ se výborně hodí na ozdobení dortů, pudinků a zmrzlinových pohárů…

********************

Spisovatelská rozcvička č. 8

Zadání:

*Uprostřed noci, možná spíš brzy k ránu, sama neví, vnímá jen těžká víčka a ledové konečky prstů, čeká na tramvaj, která nikdy nepřijede. Pak koutkem unaveného oka zahlédne svoji spásu…*

Co bude dál? 🙂

***Den, který tak pěkně začal má dost divoký konec. Vlastně ne. On už začal úplně nový den. No to je jedno. V práci musela zůstat přesčas. Původní vlak jí ujel a tenhle měl zpoždění. V kupé s ní jela partička rozdováděné mládeže. Nechtěla být za „bábu protivnou“ a tak mlčela a díky tomu jí teď drnčelo v uších. Kamarádka jí poslala SMS že se moc omlouvá, ale že se jí rozbilo auto a tak musí dojet sama emhádéčkem. To byla poslední zpráva, než se jí vybil mobil. Začalo mrholit. Díky tomu zjistila, že si zapomněla svetr a deštník. Na zastávce tramvaje někdo ukradl tabulku s jízdními řády. Byla jí zima a cítila se strašně unavená. Rozhlédla se kolem. Opodál seděl jen nějaký starý muž. Nevypadal moc vábně a ani moc nevoněl. Nakonec jí to nedalo a zeptala se ho, jestli neví, kdy jede nějaká tramvaj směrem na Bystrc. Muž se na ní zádumčivě podíval a zavrtěl záporně hlavou. „Ne, to nejede.“

No výborně… Co teď?

Uprostřed noci, možná spíš brzy k ránu, sama neví, vnímá jen těžká víčka a ledové konečky prstů, čeká na tramvaj, která nikdy nepřijede. Pak koutkem unaveného oka zahlédne svoji spásu. Světla tramvaje! Tramvaj otvírá dveře a zevnitř se line příjemné teplo a světlo. Starý muž nastupuje těsně za ní. Nedalo jí to, a tak se na něj otočila a trochu podrážděně se zeptala: „Proč jste mi říkal, že žádná tramvaj nepojede?“ Muž se lehce pousmál: „Taky že nepojede děvenko. Tož toto je šalina. Vitaj v Brně.“

********************

Spisovatelská rozcvička č. 9

Zadání: Pro koho je připravené tohle krásné posezení s inspirativním výhledem? Nebo už je po všem a zbyly jen prázdné šálky? Co se dělo nebo bude dít? Zůstalo něco nevyřčeno?

*** Milý deníčku, zítra vyrážíme na naši první společnou dovolenou. Má to být překvapení, ale když jsem se ptala, jestli si mám vzít plavky, krém na opalování a sluneční brýle, tak řekl že ano. Takže je to jasné. Letíme k moři. Ach bože, já se tak moc těším. Určitě mě tam požádá o ruku. Mám si přibalit i pevné boty na chození. To znamená, že tam bude oblázková pláž. Vzala jsem si ty růžové balerínky.

Milý deníčku, nezačalo to úplně nejlépe. Neletíme letadlem. Jedeme autem z půjčovny. Ještě jsme nedojeli ani na hranici a už se rozbila klimatizace. V autě bylo děsné vedro. Myslela jsem si, že přes noc přejedeme Alpy a zítra už se budu koupat v moři. Místo toho spíme v nějakém starém dřevěném penzionu. Mají tu všechno ze dřeva! Vůbec nemyslí na nebezpečí požáru. Toaleta a sprcha je společná pro dva pokoje. Vážně hrůza. Nevím, jestli usnu. Za chatou teče nějaký potok. Zní to, jako když protéká toaleta. Honza říkal, že si ráno zaplaveme. Jsem ráda, že tu mají aspoň bazén, i když nevím kde.

Milý deníčku, už vážně nevím, co mám dělat. Ráno jsem se těšila do bazénu a Honza mě odvedl k nějakému rybníku. Říkal tomu horské jezírko. Plavala tam nějaké havěť. Řekla jsem mu, že se zbláznil, že do toho nikdy nevlezu. Jak jsem se otáčela, tak jsem uklouzla a spadla tam. Nejen že mě nechytil, ale ještě se mi smál. Voda byla strašlivě ledová. Určitě dostanu zápal plic. Rozmazal se mi make-up a splihly vlasy. K snídani jsem dostala kus chleba a sýr. Až potom mi řekl, že je to z kozího mléka. Blinkala jsem. A pak mi prozradil, že tady budeme celou dovolenou! Žádné moře!

Milý deníčku, včera jsem nepsala, protože jsem málem umřela v divočině. Ráno Honza otevřel ten poslední kufr. Myslela jsem, že v něm má pro mě dárek k zásnubám. Ale představ si, že v něm byly moje staré kotníčkové boty a kraťasy – jo ty, co jsem měla na dovolené v Egyptě a pak ještě měsíc smrděly od velblouda. Asi mu je dala moje máma, nebo kde je vzal. Honza řekl, že půjdeme na procházku. Ani ho nenapadlo, že by mi vzal batoh. Prý dva neunese. Kdyby netáhl čtyři lahve s vodou, tak by těch pár mých věcí pobral. A to se pořád chlubí, jaký je sportovec. Šli jsme strašně, strašně daleko. Udělal se mi puchýř a hrozně mě bolely nohy. Plakala jsem, že už dál nemůžu. Řekl, že přespíme v lese. Blábolil něco o panoramatech, a romantice zapadajícího slunce. Fakt magor! Byla mi zima, ale on odmítl rozdělat oheň, že se to prý nesmí. Večeřeli jsme chleba, kus salámu a nějaké červené bobule. Doufám, že nebyly jedovaté. Myslela jsem, že zavolá horskou službu s vrtulníkem, ale že prý není potřeba, že je všechno v pohodě. To jako jak v pohodě?! Vytáhl z batohu dvě deky. Nakonec se přeci jen zastyděl a dal mi je obě. Lehl si jen tak v mikině a hned usnul. On vážně usnul! Zabalila jsem se do dek a celou noc jsem cvakala zubama a poslouchala medvědy a vlky. Určitě chodili okolo a Honzovi bylo úplně jedno, jestli mě sežerou! V noci, když se mi chtělo čůrat, jsem si sedla do kopřiv! A ten hulvát se zase smál! Jo a zlomila jsem si nehet! Do penzionu jsme se dostali až druhý den v poledne. Oběd byl strašný, ale aspoň tu už znají brambory. Po obědě se přihnala nějaká parta lidí. Honza je znal. Tykal si s nima. Posadili mě do velikého auta. Měla jsem takovou radost, že nemusím pěšky, ale pak jsme dojeli k nějaké strašně hluboké rokli. A oni začali vytahovat lana a helmy a že se prý budeme do té strašlivé hloubky spouštět dolů! To už jsem toho měla dost a řekla jsem Honzovi pěkně od plic, co si o té dovolené myslím. Jedna z holek z té party řekla, že jsem hysterka. Honza se mě vůbec nezastal!

Milý deníčku. Horor pokračuje. Honza se mě hned po ránu zeptal, jestli jsem se už uklidnila a že si dáme odpočinkový den ve městě. Tolik jsem se těšila. Ale on mě zatáhl do nějakého pitomého muzea šutrů. Dal se tam do řeči s nějakým chlapem a nadšeně se tam spolu rozplývali nad nějakým milion let starým zkaženým vejcem! Trvalo to snad hodinu, než si laskavě všimnul, že se nudím. Že prý půjdeme na oběd. Koupil mi na náměstí dva bramboráky na papírovém tácku a pivo! Nevěděla jsem, že je až takový lakomec. Ptal se mě, co bych chtěla dělat. Že si můžeme na odpoledne půjčit horská kola – to tak, abych měla mozol i na p****, anebo že si můžeme zaplatit sjezd řeky na raftu – on se mě snad chce zbavit, nebo co! Řekla jsem, že chci nějakou kulturu – a ten pitomec mě zavlekl před divadlo a chtěl jít na nějakou asi pět set let starou hru o nějakém lakomcovi! Asi se v něm poznal. Nakonec jsem mu to rozmluvila a šli jsme na diskotéku do místního baru. Konečně civilizace a pořádná hudba a zábava a světla. A Honza? Seděl tam a čučel do stolu. Nebýt toho příjemného mladého muže z Vídně, ani bych si nezatancovala. A Honza by mi určitě nekoupil tak drahý a skvělý drink. Zítra je náš poslední den dovolené. Strašně moc se bojím, že mě Honza požádá o ruku. Nemám připravený proslov na odmítnutí, ale přece si nenechám zničit život. Až tady jsem pochopila, že je psychicky a emočně velmi nevyrovnaný.

Milý deníčku, dopadlo to nakonec skvěle. Ráno na terase u kávy jsem Honzovi vysvětlila, že se k sobě vážně nehodíme, že by se se svými primitivními zálibami cítil mezi mými přáteli divně a asi by ho nikdy nepřijali. Vzal to kupodivu docela rozumně. Dokonce jsem měla dojem, že se cestou domů za volantem usmíval a něco si pro sebe zpíval. Asi nechtěl, abych se trápila, že je z toho, že mě navždy ztratil, nešťastný.

Hned večer zavolám tomu Vídeňákovi. Dal mi vizitku.

********************

Spisovatelská rozcvička č. 10

Zadání: Jako co / kdo se zítra probudíš?

*** Dnešní zadání jsem si přečetla asi desetkrát a začala proklepávat mozkové závity. Nic. Ticho. Prázdno. Duto…

Vlastně bych se mohla z úkolu vykecat, že se mě netýká. Zítra ráno se totiž vůbec neprobudím. Tedy, ne že bych se chystala to definitivně zabalit, ale mám noční službu a ráno půjdu teprve spát a vzbudím se až v poledne. Ale ne, to by bylo moc jednoduché. Rozhlížím se po své Múze. Sedí nahoře na monitoru. Tváří se unuděně. Klátí nohama a cucá jahodového nanuka. Netuším, kde ho vzala, ale ptát se múzy na logiku je nelogické. „No na mě nekoukej. Já mám dneska pauzu.“

Bezmocně sleduji, jak jahodová šťáva kape do klávesnice. Nakonec se nade mnou Múza smiluje. Olízne si prsty a praví: „Tak se zkus zamyslet nad tím, PROČ tě právě teď nic nenapadá…“

A joooo, to je ono! Nic mě nenapadá jednoduše proto, protože se chci probudit zase jako JÁ. Určitě existuje nějaký důvod, proč já jsem já, proč jsem právě taková, jaká jsem, a proč vůbec jsem. A dokud na ten důvod nepřijdu, tak nebudu přeskakovat do dalšího rébusu. No – mohla bych se probudit trošku jiná. Ne vlastně ne, takhle se to nepíše. Ne „MOHLA BYCH se probudit“, ale PROBUDÍM SE! A já se probudím trpělivější a klidnější. Sama k sobě důslednější a k jiným chápavější. Budu poslouchat a slyšet nevyřčené a dívat se a vidět skryté. Rozliším důležité věci od malicherných. A najdu svůj nevyčerpatelný pramen energie a síly, abych z jejich zoufalého nedostatku neubližovala těm, které mám ráda. Najdu rovnováhu. V neděli v pravé poledne, hned jak mi cinkne budík. Amen

********************

Spisovatelská rozcvička č. 11

Zadání: Vrásky, zkus v několika větách popsat svůj vztah k nim. Máš je rád(a)? Případně těšíš se na ně? Děsíš se jich? Proč? Líbí se ti některé (nebo na někom) víc, nebo míň?

*** Vrásky… hmmm… Za pár dní mi bude padesát dva let, takže s horským vrásněním xichtu už mám celkem dost zkušeností. Už před lety jsem se přistihla u zrcadla s náhlým prozřením: „A kurňa – vždyť já vypadám, jako moje babička…“ Ale po počátečním šoku jsem si uvědomila několik věcí. Za prvé, že jsem svou babičku milovala, za druhé, že se mi vždycky zdála krásná a za třetí, že mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, jestli byla za mlada hezčí. Babička byla chytrá, vtipná, sečtělá a dělala se mnou a s bráchou neskutečné blbiny. Trempka tělem i duší. Na Brdech nerostl strom, který by ji neznal. Padesátikilometrové túry a spaní pod širákem milovala. Četla Mayovky, Foglarovky a detektivky. Luštila křížovky v němčině, stejně dobře jako v češtině. Nosila nám komiksy o Conanovi Barbarovi a překládala nám je, protože v té době ještě česky nevycházely. Uměla základy latiny a francouzštiny. Nádherně kreslila a psala básně. Když ji v pětašedesáti letech na ulici přepadli dva mládenci a dožadovali se cigaret a peněženky – dopadlo to tak, že jeden skončil na zemi, držel se vpředu za gatě a naříkal a druhý utekl. Babička policii nevolala, protože se bála, že mu bude muset ještě platit bolestné… Když totiž Hitler nechal zavřít vysoké školy, musela si najít práci – nastoupila proto, jako pomocný dělník k elektrikářům. Vysekávala zdi – ručně! Silná žena v obou významech toho slova. Lupiči si naběhli…

Vždycky mi říkala – nekrč to čelo, když čteš – zůstane ti tam vráska – podívej se na mě…

Jo babi – měla jsi pravdu – mám ji tam! Úplně stejnou jako ty! A babi, je mi ctí, že mám stejné vrásky, jako ty, protože být jako ty, je to nejlepší, co se sebou můžu udělat. Tu svoji Múzenku jsem stejně zdědila po tobě. Neboj, budu se o ni starat, jak nejlépe umím.

********************

Spisovatelská rozcvička č. 12

Zadání: Nastiň v několika větách nebo odstavcích příběh ukrytý za touhle fotkou. Klidně je vytrhni z kontextu. Nemusíš začínat začátkem. 😉 Nebo napiš o pocitech, obrazech, dojmech, o tom, co ti jako první přijde na mysl.

„Ahoj mami.“

„Ahoj zlatíčko, jak to dneska šlo?“

„Dobře.“

„Co jste se učili?“

„Slova.“

„A pamatuješ si je?“

„Jo.“

„No to je bezva, tak si běž umýt ruce a po večeři mi je řekneš.“

„Já nemůžu.“

„Co nemůžeš? Večeřet? Je ti špatně?“

„Si nemůžu umýt ruce.“

„Proč si nemůžeš umýt ruce?“

„Bych zapomněla ty slova.“

„Slova máš mít v hlavě, ne?“

„Tyhle ne, jsou speciální – podívej…“

„…. Aha… Co to je?“

„Paní učitelka nám ukázala kartičky s hezkýma slovama, jaký kdo je a pak řekla, ať každému kamarádovi napíšeme jedno to slovo v angličtině na ruku. A musí to být něco, co je pravda.“

„A tohle všechno ti napsali kamarádi?“

„Jo.“

„A pamatuješ si, co to znamená? Jsou to úplně nová slova.“

„Jo. Tohle znamená, že jsem silná a napsala mi to Terka, že za to, že jsem se nerozbrečela, když jsme se tehdy na výletě ztratily. A tohle Matěj, že jsem mu pomohla, když si vyvrkl kotník. A Jana, že jsme jako ségry. A Péťa, že jsem řekla pravdu, když si všichni mysleli, že to okno rozbil on. A tohle Zuzka, že hezky zpívám a tohle napsal hned po ní Pepík, že prý dělám děsný kravál, když zpívám. A Viktor napřed napsal, že jsem pitomá, ale víš co? Když se paní učitelka nedívala, tak mi napsal ještě tohle.“

„Love? A pamatuješ si, co to znamená?“

„Jo, že mě miluje. Ale musí tajně, voni by se mu kluci smáli, víš?

„Aha, no to je jasné. Máš pravdu, to si ty ruce jen tak umýt nemůžeš. Co budeme ale dělat? Se špinavýma rukama ti nemůžu dát večeři.

„Ale já mám hlad.“

„Tak víš co? Já ti ty ruce teď vyfotím. Tak. A teď polož dlaně sem na papír. Já ti je obkreslím – ták… Teď si můžeš jít klidně umýt ruce. Neboj, ono se to určitě neumyje tak snadno. A až se najíš, tak si ta slova z fotografie hezky dopíšeš a dokreslíš do těch obkreslených rukou tady na papír a ke každému slovu si napíšeš, kdo ti to napsal. A já ti ten obrázek zítra nechám zalaminovat a můžeš si ho pověsit na zeď a pak už ta slovíčka opravdu nikdy nezapomeneš.“

********************

Spisovatelská rozcvička č. 13

Zadání:

Kolik generací bude muset ještě umřít, než se zrodí lidé zcela beze strachu ze života, z odpovědnosti za sebe, lidé úplně svobodní?

Úryvek je z povídkové knihy Žít jako single (Praha: Listen, 2019), konkrétně z povídky Poslední pár na světě se rozchází od Tomáše Baldýnského.

Rozepíše tě? Zkus napsat krátkou úvahu, básničku, facebookový status, haiku… nebo cokoli jiného, v co se tvá odpověď zvrhne.

***Seděla v obývacím pokoji a četla si. Před chvílí pověsila prádlo na balkón. V tomhle děsném vedru bude suché za chvíli. Její syn byl zavřený vedle ve svém pokoji a asi si také četl. Měl na odpočinek nárok. Minulý měsíc úspěšně dokončil vysokou školu a před týdnem se dozvěděl, že ho přijali v té firmě, kde tak moc chtěl pracovat.

Písmenka se jí rozbíhala před očima a špatně se soustředila. V tom horku se vážně nedá nic dělat. Nakonec opravdu usnula. Probudil ji pocit, že něco není v pořádku. Rozhlédla se. Dveře na balkon byly otevřené tak jako před tím. Prádlo na šňůře shrnuté na jednu stranu. Jakto? Že by se zvedl vítr? Vstala, prošla dveřmi na balkon a začala rovnat prádlo. Před domem se něco dělo. Vyklonila se přes zábradlí svého balkonu v jedenáctém patře a podívala se dolů… A tam ho uviděla ležet – svého jediného syna…

*

Ne tohle bohužel není jeden z mých vymyšlených příběhů. To je příběh mojí tety a mého bratrance, který v 25 letech spáchal sebevraždu. Příští rok by mu bylo 50 let. Dodnes nikdo nevíme, proč to udělal. Žádný dopis po sobě nenechal a ani jeho sestry nic netušily.

Mně bylo tehdy 28 let. Měla jsem na něj neskutečně šílený vztek. Jak mohl své vlastní mámě udělat něco tak strašného? Teta si možná dodnes vyčítá, že usnula a neslyšela, když kolem ní procházel. Zabránila by tomu? Když jsem pak tetu viděla, co to s ní udělalo, měla jsem strašnou chuť bratránkovi rozbít hubu, až by plival zuby. Kéž by to bylo tak jednoduché…

Uplynulo čtvrt století a já zase stála v černých šatech před obřadní síní a ptala jsem se pořád dokola PROČ. Čerstvě dospělý syn mé kamarádky si vzal život. Také doma. Našla ho babička. Není nic těžšího, než se snažit utěšit rodiče, kterým odešlo dítě. A když odešlo ze své vůle?

Tentokrát jsem už starší a víc jsem toho zažila a viděla. Už neodsuzuji tak rychle a snadno. Místo vzteku už cítím jen bezmoc, smutek a zoufalství. Ale otázkám se neubráním. PROČ?! Znala jsem ho od pěti let. Veselý, bezprostřední kluk. Vystupoval s námi ve skupině historického šermu a nezkazil žádnou legraci. Ano, byl vždycky trošku průšvihář a občas nedomýšlel věci do konce. Ale jaký mohl mít proboha malér tentokrát, že neviděl jiné řešení?

Omlouvám se za temné třináctkové téma – ale bylo to to první, co mě po přečtení zadání napadlo. Snažila jsem se vymyslet něco jiného, ale nešlo to. Oba kluci si o to téma prostě řekli sami. „Takže pánové – držte mi místo u stolu, objednejte mi drink a doufám, že mi to jednou pořádně vysvětlíte.“

********************

Spisovatelská rozcvička č. 14

Zadání:

Znal ji od vidění, vnímal její občasnou přítomnost v kavárně. Jaké kafe si objednávala, nad tím by si lámal hlavu marně. Toho dne se ale všechno změnilo. Jakmile vešla do dveří, ucítil ostré bodnutí v hrudníku. Mohl za to nápis na jejím tričku.

Jaký to byl nápis? A co se stalo dál?

… Došla pomalu ke svému obvyklému místu a posadila se. Vzala do ruky nápojový lístek a soustředěně ho studovala. Chvíli váhal. Ale co když je to jen náhoda? Zbytečně by na sebe upozornil. Pokusil se uklidnit bušící srdce a přistoupil k ní.

„Máte přání?“

„Dala bych si jedno espresso.“

S trochu chvějícíma se rukama jí připravil kávu. Asi panikaří zbytečně. Takové triko si dnes může u ťamanů koupit za kilo každý. Viděl, jak si unuděně listuje v ženském časopise. Připravil na tác šálek s kávou, sklenici vody, malou konvičku s mlékem, jednu balenou skořicovou sušenku a dva sáčky s cukrem. A donesl jí to ke stolu. Přelétla očima obsah tácku a položila časopis na stůl.

„Děkuji, ale mohla bych vás poprosit o jiný cukr?“

Pocit nevolnosti se mu vrátil. „Máme ještě hnědý, přírodní,“ cítil, jak mu selhává hlas.

Zavrtěla klidně hlavou. „Ne, myslela jsem ten cukr, co vám ráno dovezl pan Mazura z Drážďan.“

Zvedl tácek s kávou a pokusil se ho na ni hodit. Mrštně uskočila. Otočil se a začal utíkat. Přeskočila stůl s lehkostí divoké kočky, vrhla se po něm a srazila ho k zemi. Začal kolem sebe zoufale mlátit pěstmi. Doteď si myslel, že se umí prát, ale na tuhle křehkou slečinku vážně nestačil. V tu chvíli už byla kavárna plná dalších lidí a křiku. Cítil, jak mu někdo kroutí ruce dozadu a nasazuje želízka. Těsně před očima měl její pěkně vyvinutý hrudník v černém přiléhavém tričku se žlutým nápisem POLICIE ČR.

Za sebou uslyšel hlas. „Poláčková, vy si to divadýlko prostě nemůžete ani jednou odpustit že…?!“

********************

Spisovatelská rozcvička č. 15

Zadání:

***
„Jak to myslíš, kdo je tvůj táta?“ zeptala se nejistě.

„Proč tu není s námi?“

„Vždyť už jsem ti to vysvětlovala Derinko. Táta je kapitán na zaoceánské lodi. Plavby jsou dlouhé. Až se vrátí bude mít zase dlouho volno a užijete se ažaž.“

„Mami! Plavba, která trvá několik let? Opravdu?“

„Je to vojenská loď,“ pokusila se o chabý argument.

„Mami, tomu jsem věřila, když jsem byla malá. Tak dlouho bez volna je nesmysl a proč nezavolá, nebo nenapíše?“

Bezmocně se na dceru dívala a přemýšlela, co teď. Kdysi doufala, že se všechno vyřeší brzy – dřív, než malá dostane tolik rozumu, aby začala o jejích slovech přemýšlet.

„A proč nás na tu plavbu nevzal s sebou?“

„To nejde, je to vojenská loď, tam civilisté nesmějí.“

„Mami, ale vždyť už jsme na té lodi s tátou byly. A ta plavba trvala docela dlouho.“

Vyděšeně zalapala po dechu. „Ty si to pamatuješ?“

„Ano mami, bydleli jsme v bílé kajutě – já, ty a táta, a na podlaze ležel červený koberec. A oknem jsem se dívala na hvězdy. Pamatuji si jen ty hvězdy, jako kdybychom pluli jen v noci. Ty ses něčeho bála. Utíkali jsme před někým. A pamatuju si slova.“

„Jaká slova?“ zašeptala matka.

„Jiná slova. Jiná slova pro všechno. V hlavě mi zní jiné slovo pro oblohu, jiné slovo pro panenku, okno, cokoliv a jiné slovo pro mámu.“

„Jaké jiné slovo pro mámu?“ zeptala se stísněně.

„Sesef.“

Matka se rozplakala. To Deri trošku polekalo.

„Mami neplač. Prostě mi jen řekni, jak to všechno je. Já nikomu nic neřeknu. Slibuji.“

„Tak dobře, už jsi asi opravdu velká.“ Matka si utřela odhodlaně oči.

„Žili jsme na největším ostrově na Karilu. Karil byl napaden. Tvůj táta je člen nejvyšší rady Karilu. Bál se, abychom se já a ty nedostaly do rukou nepřátel, aby ho nemohli vydírat. Proto nás schoval tady. Doufala jsem, že válka brzy skončí a my se vrátíme domů. Nevím, co se tam děje teď. S tátou jsme se domluvili, že spolu nebudeme komunikovat, aby nás nemohl nikdo vysledovat. Vůbec nevím, co se teď doma děje.“

Deri se dívala na matku soucitně, ale přesto se nepřestávala ptát. Musí se dozvědět všechno, než se máma zase uzavře do ticha.

„Mami, žádný ostrov Karil neexistuje. A i kdyby – kdyby se někde tak dlouho válčilo, věděla bych o tom. Říkali by to ve zprávách, nebo bych se o tom dočetla na internetu.“

Matka si unaveně opřela čelo o dlaň. „Já jsem neřekla, že je Karil ostrov. Já jsem řekla, že jsme žili na ostrově na Karilu. Karil je planeta ze sluneční soustavy Hachune. Tady na Zemi o životě tam u nás nemají vůbec potuchy. Naši vědci chtěli se Zemí navázat kontakt, ale přišla válka. Jestli válku vyhrajeme, mohou naše plány pokračovat. Jestli prohrajeme. Matka se zajíkla. Tak nás nepřítel najde i tady a napadne i Zemi. Pak už nebude kam utíkat…

Dlouho do noci spolu seděly na balkoně a dívaly se na hvězdy. Dnes zářily nezvykle jasně. Tam někde v obrovské dálce je táta a bojuje za ně za všechny…

********************

Spisovatelská rozcvička č. 16

Zadání:
Nech na sebe fotku chvilku působit a pak o ní napiš. Stačí pár vět příběhu, nebo tvých pocitů.

***Tak a dost! Organizovaného běhání po památkách už mám akorát tak plné zuby. Když budu chtít poslouchat příkazy co mám dělat a kdy a jakou rychlostí a jak moc mám být nadšena, tak to zůstanu rovnou v práci. Vymluvila jsem se ráno na migrénu. Průvodkyně se mě pokoušela přesvědčit vysvětlováním o jak báječný, jedinečný a neopakovatelný zážitek dnes přijdu a jestli by to nespravil nějaký prášek. Ale odolala jsem. Když konečně zmizel zájezdový autobus za rohem. Seběhla jsem schody, proklouzla kolem recepce a pustila jsem se rovnou dolů do vesnice na břehu moře.

Bloumala jsem mezi domečky a došla jsem až k maličkému rybářskému přístavu. Posadila jsem se na zídku na břehu a sledovala dění kolem vody. Byl tu celkem klid. Rybáři vypluli již brzy ráno a vracet se budou až za soumraku. Pozorovala jsem zarostlý ostrov, jen kousek od pevniny. Podle mapy by měl být neobydlený. Žádný dům, žádný přístav, nic. Ani nevím, co mě to napadlo, ale rozhodla jsem se, že se tam dostanu. Sama. Obcházela jsem přístaviště a pokoušela se rukama nohama vysvětlit místním, že si chci pronajmout pramičku na cestu na ostrov. Nikdo nechtěl. To mě překvapilo. Myslela jsem si, že to pro ně bude příjemný příjem peněz navíc. Asi mi nevěřili, že umím veslovat. Až jeden stařík svolil – ovšem, pod podmínkou, že si od něj loďku koupím celou – a pokud se s ní vrátím v pořádku, tak si ji ode mě zase odkoupí za poloviční cenu. Zdálo se mi to natolik praštěné, že jsem souhlasila a vysypala jsem všechny peníze, co jsem u sebe měla na celý dovolenkový pobyt. Nadšeně jsem si vlezla do staré a bachraté dřevěné pramice. Už už jsem chtěla odrazit od břehu, když se stařík vrátil s velkou lahví vína, kulatým bochníkem chleba a velkým kusem sýra. Všechno mi to složil pod lavici. „fórjů lančdrink ordet“. Poděkovala jsem mu. Jsem já to ale pitomá. Ani na vodu jsem si nevzpomněla. Nejsem doma na Mácháči. Tohle je moře.

Po pár minutách veslování jsem pochopila, že opravdu nejsem někde u Třeboně na rybníku. Mořské vlny byly pro mě něco úplně nového. Pobřeží se vzdalovalo a ostrov se nepřibližoval. Ale já jsem tvrdohlavá a když si něco umanu… Veslovala jsem jako o život. Nevím, jak dlouho, protože mobil přestal najednou fungovat. Konečně se ostrov přiblížil. Krásná písečná pláž a zelené stromy, které slibovaly příjemný a chladný stín. Najela jsem přídí na mělčinu. Vyskočila z lodi a táhla ji za sebou. Přivázala jsem ji dlouhým lanem ke stromu na břehu. Ze školy jsem věděla, že existuje něco jako příliv a odliv, ale netušila jsem jak, kdy a co to všechno může udělat. Chtěla jsem se pojistit, že mi loď neuplave. Zhluboka jsem se napila vína a spolykala velký kus chleba se sýrem – božská mana. Nedočkavě jsem vyrazila na obhlídku ostrova. Měla jsem radost sama ze sebe. Přemýšlela jsem, proč na tak krásný ostrov nikdo nejezdí. V tu chvíli jsem ještě netušila, že toho dobrodružství bude podstatně víc, než jsem si kdy představovala, a že se mi ještě bude stýskat po nudných přednáškách nad starými vykopávkami…

********************

Spisovatelská rozcvička č. 17

Zadání:

Všichni, kdo mě znali před 11. zářím si myslí, že jsem mrtvý.

– Zkus v pár větách nebo odstavcích sepsat příběh téhle osoby.
😼
***Všichni, kdo mě znali před 11. zářím si myslí, že jsem mrtvý. A já pevně doufám, že to tak zůstane! Ano, myslím právě TOHO 11. září! Toho, co pro tolik lidí znamená zkázu a smrt. Pro mě znamená svobodu, konec vězení a začátek nového života. Toho dne měla má věznitelka obzvláště sadistickou náladu. Ráno mě česala snad hodinu. Na posteli měla pro mě připravený ten strašný červený svetr s flitrama a modrý klobouček. Chystala se na párty se spolužačkami ze střední školy a já měl být její hlavní módní doplněk a předmět obdivu. Bránil jsem se jako vždy, ale neubránil. Na šedesátiletou baču uměla zatraceně dobré chvaty. Jen se smála a říkala mi: „Ale Pane Kvítku, copak že dnes tak laškujete?“
Ví moc dobře, že to nesnáším a snad právě proto, ji tak moc těší mě mučit a ztrapňovat. Právě se chystala připnout mi obojek s GPS navigací – další potupa, když se ozvala děsná rána a sklo ve dveřích na balkon se rozbilo. Z jednoho z těch vysokých domů o pár ulic dál stoupal dým. Z hotelové chodby se ozval křik. Moje věznitelka vyděšeně zírala z okna a leknutím mi zapomněla připnout ten obojek. Ozvalo se bouchání na dveře, pak se otevřely a do pokoje vběhla pokojská. „Paní Pickwordová jste v pořádku? Ve městě něco vybouchlo, asi plyn.“
Na víc jsem nečekal. Zasekl jsem drápy do ruky tyranky, co nejhlouběji. Upustila mě. Vyběhl jsem z pokoje a schody bral po třech. Hotelové dveře byly dokořán a lidé běhali zmateně sem a tam. Prokličkoval jsem jim mezi nohama na ulici. Běžel jsem směrem k oblaku prachu a kouře a křiku lidí. Tam se nejrychleji ztratím. Konečně! Zrzavý kocourek Kvítek je mrtev. Ať Žije drsný tvrďák kocour Rudý Ďábel! Běda vám všechny myši světa! A kočky těšte se – jsem váš! Ať žije svoboda!

********************

Spisovatelská rozcvička č. 18

Zadání:

Jak chutná a jak voní svoboda? Zkus vymyslet alespoň deset příchutí a vůní.

***Svoboda jinak chutná a jinak voní těm, co ji mají a jinak těm, co o ní jen sní.

Těm, co po ní touží, voní po vzácném koření dovezeném z dalekých krajů na zádech velbloudích karavan putujících přes pouště. Voní po čajových květech a čerstvě sklizené kávě. Po vanilce z tropických pralesů.

Těm, co ji mají, může vonět a chutnat všelijak. A dokonce se ta chuť a vůně může i měnit. Zpočátku voní a chutná opojně jako mladé víno. Jako sladká medovina. Jako chladná voda nejhlubšího moře a jako vítr pod hvězdami na vrcholcích nejvyšších hor.

Pokud svobodou vládne nezkušený člověk, nebo člověk bez duše, který chce svobodu jen pro sebe, může mu zhořknout v ústech a chutnat po hnilobě a páchnout mastmi proti morovým vředům. Taková svoboda se brzy vytratí a změní se na řinčení ocele zbraní a vězeňských mříží.

Člověk moudrý rozezná v chuti svobody chuť čerstvého chleba a čerstvě nadojeného mléka. Voní mu loukou a matčinou náručí stejně, jako dobrodružnými příběhy v dálce. Člověk moudrý si umí vybrat tu správnou vůni a chuť pro každý okamžik. Vychutná je vděčně a s láskou do posledního doušku a rozdělí se o ni nezištně.

********************

Spisovatelská rozcvička č. 19

Zadání:

Připojil se k ní po cestě z práce. Nejdřív ji jen tiše následoval. Několikrát se po něm ohlédla, pak zpomalila. Pobídla ho hlavou. Pokračovali v cestě bok po boku, beze slova. Pes. Co bude sakra dělat se psem?

Pokračování je na tobě. A já jsem zvědavá!

*** Neměl ani obojek. Co to může být za rasu? Velký, béžový s krátkou srstí. Kdykoliv se na něj podívala, zavrtěl lehce ocasem. Došla na autobusovou zastávku. Zastavila se. Pes lehce štěknul a naklonil hlavu na stranu. Upřeně jí zíral do očí. „No jo vlastně. Bez náhubku a obojku tě s sebou vzít nemůžu. Kde máš pána? Jdi domů! Běž!“ stál proti ní a čekal. No dobře, tak půjdu dneska pěšky. Minula zastávku a pes se spokojeně zařadil zase vedle ní. Došli spolu až k lesu. Když ale chtěla zabočit k nově vystavěným řadovým domkům, kde bydlela, pes se zase zastavil a štěknul. Vrátila se k němu. „Tak pojď. Mám doma sekanou, půlka bude tvoje.“ Pes místo toho popoběhnul mezi stromy a otočil se po ní. „Ta procházka se ti zdála krátká? Tak dobře. Dneska nikam nespěchám.“ Pes spokojeně zavrtěl ocasem a ujal se vedení. Nechala ho určovat cestu a šla odevzdaně za ním. Kličkoval mezi stromy a keři. Vtom zaslechla slabé volání. Někdo volal o pomoc. Rozeběhla se přímo přes ostružinové keře. Tam za nimi seděla na zemi starší paní a bolestivě křivila obličej. „Zaplaťpánbůh, už jsem myslela, že tady umřu. Prosím Vás slečno, mohla byste mi pomoct? Asi jsem si zlomila nohu. Sedím tu už nejméně tři hodiny.“ Rychle vytáhla mobil a zavolala sanitku. Náhle si uvědomila dvě věci. Že ji ten pes dovedl právě sem, a že ho nikde kolem nevidí. Zapískala. Nic. Obrátila se na paní: „Máte psa?“

„Nemám. Proč?“

„Dovedl mě sem k vám nějaký pes a teď nevím, kde je.“

„Měla jsem psa, ridgebacka, ale před rokem mi umřel. Byl už hodně starý. Jmenoval se Sam“

„Aha, tenhle byl mladý. Ale kam zmizel?“

Naváděla záchranáře od lesní cesty, až ke zraněné paní. Když sanitka odjela, byla už skoro tma. Pes už se neobjevil. Došla domů. Ohřála si k večeři sekanou a najednou se jí zdálo, že je jí nějak moc pro jednoho. A doma je nějak ticho. Zapnula si intetrnet a zadala do vyhledávače heslo Ridgeback. Překvapeně zamrkala. Byl to on.

O měsíc později seděla na předzahrádce před bytovkou a brečela. On se sice konečně vrátil z montáže z Tunisu, ale ne k ní. SMSku, kde jí psal, že ho to mrzí, ale že Ona je těhotná a On má povinnosti k dítěti a blablabla… smazala. Jí pořád říkal, že děti nechce, že jim ve dvou bude líp. Slzy jí tekly po tvářích. Ozvalo se krátké štěknutí. Stál před brankou a vrtěl ocasem. „Same!“ vykřikla překvapeně. Kde se tu bereš?“ začal vrtět ocasem ještě usilovněji.

„To je váš pes?“ k brance přistoupil neznámý muž a usmíval se.

„No, ono je to složité. Vlastně asi ano.“ Otevřela branku a pes kolem ní začal nadšeně tančit.

„No jo, je váš, to je hned poznat. Potkali jsme se na kraji lesa a doslova mě sem dotáhl.“ Pátravě se na ni zadíval. „Vy jste plakala? To kvůli němu?“

„Ne, kvůli němu ne.“ Usmála se a rychle si otřela oči.

„Pojďte dál. Určitě k tomu má nějaký důvod, že vás přivedl s sebou. Chcete čaj, nebo kávu?“

„Tak dobře. Asi poznal, že se nerad toulám sám. Dal bych si čaj. Máte mátový?“

„Mám, ten je můj nejoblíbenější.“

Uvařila čaj pro dva a nalila do misky vodu pro Sama. Vrátila se ven. Mladý muž seděl na lavičce a drbal psa za ušima. Pozvedl šálek s čajem, jako kdyby to byla sklenice vína. „Já jsem Michal.“

„Já Věra, tak na tykání,“ obřadně si přiťukli čajovými šálky a Sam je postříkal vodou z misky.

„A proč nejste – teda proč nejsi Věrko dneska na hasičském bále?“
„Nemám s kým jít. Ženich mi právě utekl s jinou,“ ušklíbla se a snažila se to říci už s nadsázkou.

„To je skvělé,“ zaradoval se Michal. „Totiž, pardon, ne že by bylo skvělé, že se na tebe nějaký hlupák vykašlal, ale já taky nemám s kým jít. Příští týden bude ples zahrádkářů. Šla bys tam se mnou?“

Povídali si ještě dlouho do noci a Sam podřimoval vedle nich v záhonu macešek. Michal odešel až dlouho po setmění.

Sam se s ním rozloučil mohutným olíznutím a Věrka nesmělým podáním ruky a zářivým úsměvem.

Když zmizel Michal z dohledu, sklonila se k Samovi, objala ho kolem krku a pošeptala mu. „Já vím, že jsi mi ho přivedl schválně. jsi nejchytřejší kouzelný pes pod sluncem. Určitě víš co děláš. Tak já to s ním tedy zkusím, ale zůstaneš tu se mnou a ne že zase zmizíš, a budeš na nás dávat pozor. Ano? Slibuješ?“ Sam jí olízl nos a vběhl do domu, jako by tam chodil od narození.

********************

Spisovatelská rozcvička č. 20

Zadání:

Někdy se mu motala hlava a před očima mu lítaly mžitky z vyčerpání, hladu, křečí, ze všudypřítomného strachu, obavy z nejisté budoucnosti, z temných vzpomínek, které se vynořovaly znenadání z nejhlubších koutů jeho mysli.

Proč? Kdy a komu? A co se stalo dál?…

*** Nepamatoval si, co bylo před TÍM a nevěděl ani, co bylo TO. Měl pocit, jako by jeho život začal Velkým třeskem. To mu přišlo legrační. Věděl, co je Velký třesk, ale nevěděl, jak se jmenuje, kdo je, ani jak se sem dostal. Věděl jen, že musí jít dál, že jde na nějaké důležité místo. Něco ošklivě pokazil a musí to napravit. Ze spánku ho zase probudil ranní chlad a vlhko. Nazul si boty a vyrazil. Prodíral se džunglí a snažil se najít schůdnější místa. Rychle se oteplovalo a za chvíli se mu po ranním chladu stýskalo. Dusno, jako v prádelně. V hlavě se mu mihl obraz mladé ženy, jak věší čerstvě vyprané prádlo. Věděl, že je to důležité, ale čím víc přemýšlel, tím se obraz ženy ztrácel. Hlava ho rozbolela ještě víc. Musel si sednout a zavřít oči. Vzbudilo ho kručení v břiše. Měl by něco sníst. Rozhlížel se pátravě kolem. Narazil na nějaký keř s jasně žlutými bobulemi. Netušil, jestli jsou jedlé, nebo jedovaté. Opatrně ochutnal. Chutnaly sladce. Zaváhal jen chvíli a nacpal jich do sebe hned několik hrstí. Pokračoval v cestě. Džungle kolem něj vypadala pořád stejně. Tu a tam se z dálky ozval zvuk nějakého ptáka, nebo jiného zvířete, ale tady těsně kolem něj les tísnivě mlčel. Vůbec nepřipomínal krásný a barevný tropický skleník v botanické zahradě. Aha, další obraz. Školní exkurze. Vybavil si i rozzlobený obličej třídního učitele. A Zuzana! Strčil jí za tričko gumového pavouka a ona strašně křičela, protože si myslela, že je pravý. „Jáchyme! Chceš zase dvojku z chování?!“ No sláva. Už aspoň ví, že se jmenuje Jáchym. Co dál? Začal ho ukrutně bolet žaludek. Ty bobule asi byly opravdu jedovaté. Bolest se stupňovala. Začal zvracet. Musel asi omdlít, protože najednou kolem něj padla noc. Zvláštní – v noci je džungle mnohem hlučnější než ve dne. Netroufal si jít dál potmě, a tak čekal na svítání. Střídavě usínal a budil se s polekaným trhnutím. Ráno začal poprvé přemýšlet o tom, jak je les asi velký a kterým směrem by vlastně měl jít. Co když chodí v kruhu? Narazil na malý potůček. Ve vzpomínkách uslyšel hlas svého skautského vedoucího: „Když se ztratíte, běžte podle vody. Potoky se vlévají do řek a u řek vždycky najdete lidi…“ Fajn, zase kousek skládačky. Ale jak má jít podél potoka, když co chvíli mizí v neprostupném podrostu nebo bažině? Přesto to zkusil. Po dalších nekonečných hodinách se prodral na cestu. Opravdu. Byla to cesta. Vydal se směrem, který se mu zdál mírně z kopce. Je to přeci jedno a alespoň to bude méně namáhavé. Cesta se zdála rozryta mnoha stopami od kol. Že by tu byl takový provoz? Měl pocit, že už tudy někdy šel. Nebo jel? Narazil na místo nedávného ohně. Několik keřů tu bylo zcela spálených a část stromů ohořelých. Na zemi se válely úlomky skla a kovu a spálená guma z kola motocyklu… V hlavě mu vybuchl ohňostroj. Vítr ve tváři. Hukot stroje. Opojení z rychlosti… A pak smyk, náraz, ostrá bolest v hlavě a smrtící žhavý dech ohně. Rychle pryč! Co nejdál! Bolest, šílený strach… a pak tma…

Návrat vzpomínek mu způsobil třes v nohou a další vlnu nevolnosti. Posadil se na zem a zhluboka dýchal. Uzamčené komnaty jeho paměti se začaly otvírat jedna po druhé. Jel závod a nezvládl řízení. Motorka začala hořet… Kousek od cesty uviděl na zemi něco červeného. Malá červenobílá vlaječka s červenou hvězdou. Ručně vyšívaná. Jeho vlaječka – pro štěstí – od Martínka. Už věděl. Už věděl, proč přežil a co musí napravit. Před cestou se strašně moc pohádal s Luckou. Tolik nadějí vkládal do svého syna a ona mu z něj dělá holku. Nebaví ho fotbal, nohy se mu pletou, jak vánočka. Bojí se jezdit na kole, bojí se plavat na hloubce. V autě a na kolotoči se mu dělá špatně. A ještě navíc ho naučila vyšívat a ono ho to baví. Dělá mu z něj rozmazlenou slečinku. A on chce syna tvrďáka… Rozbrečel se. Je strašný pitomec. Vždyť Lucku strašně moc miluje a miluje i Martínka. Co na tom, že rád vyšívá. Vždyť ta vlaječka mu nakonec opravdu přinesla štěstí. Vždyť přeci ani on nedělal to, co chtěl jeho táta. Hlavně ať jsou už brzy zase všichni spolu. Koupí Lucce tu největší kytku jakou sežene hned na letišti. A Martínkovi plný pytel bavlnek. Jak dlouho tu bloudí? Týden? Dva? Vždyť si doma musí myslet, že je mrtvý! Pevně sevřel vlaječku v dlani a odhodlaně vyrazil na cestu. Ušel sotva pár kroků, když před sebou uslyšel zvuk motoru terénního auta. Auto se zastavilo těsně před ním. Z místa spolujezdce vyskočil jeho nejlepší kamarád a parťák. „Ty vole Jáchyme, kde jsi byl? Dneska večer už chtěli odvolat pátrání. Hledáme tě už deset dní! Vypadáš, jako smrtka! Ach Bože díky, že žiješ…!“

********************

Spisovatelská rozcvička č. 21

Zadání: Napiš libovolných 21 slov, nebo slovních spojení, které z tvého úhlu pohledu souvisejí s kurzem psacího návyku.

***

Matka dočetla poslední kapitolu a zavřela knížku.

„Ach jo,“ povzdechla si dcera a zavrtěla se nespokojeně v posteli.

Copak je zlatíčko? Nelíbilo se ti to?“ zeptala se matka.

„Líbilo. Moc. Taky bych chtěla takového draka. Lítala bych na něm do školy. Škoda že neexistuje.“

„Proč by neexistoval?“ podivila se matka.

„No protože je jen v pohádce. Je vymyšlený. Draci nejsou.“

„Tak se nad tím zamysli Terezko. Ty přeci víš, jak ten drak vypadá a co všechno umí. Víš, jak se jmenuje, co má rád a co naopak nesnáší. Uměla bys ho nakreslit?“

„Ano uměla.“

„Proč si seš tak jistá, že bys ho uměla nakreslit?“

„Vidím ho před očima.“

„Jak ho můžeš vidět, když podle tebe neexistuje?“

„Tak, vidím ho ve své hlavě.“

„A myslíš si, že tvoje hlava existuje, že je skutečná?“

„Ano je,“ kývla zaraženě dcerka.

„No vidíš. Drak žije ve tvé hlavě ve tvé fantazii. A protože tvá hlava je skutečná, tak musí být skutečné i všechno, co je v ní. Draci jsou…“

…O chvíli později se šla matka na dcerku podívat. Spala a ze spaní se slabě usmívala…

A ta slova co si s kurzem spojuji?

Láska, Síla, Podpora, Fantazie, Sen, Cesta, Dobrodružství, Světy, Život, Stvoření, Slova, Bezpečí, Kniha, Příběh, Inspirace, Touha, Vytrvalost, Slzy, Smích, Vděčnost….

********************